ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1390.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1390/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. J. L. , 2. M. N. , zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem, 110 00 Praha 1, Spálená 21, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 21. 10. 2010, sp. zn. 36 Co 97/2008, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 387/2006 (žalobců J. L. a M. N., zastoupených Mgr. Michalem Šimků, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, o převod náhradních pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 11. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 z 10. 3. 2008, č. j. 6 C 387/2006-122. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalovaný Pozemkový fond ČR je povinen bezúplatně převést do vlastnictví žalobců (každému z nich z jedné poloviny) pozemky z vlastnictví státu v ceně 2.454.250,- Kč (jako náhradní pozemky za nevydané pozemky parc. č. 367 /o výměře 757 m2/, parc. č. 368 /o výměře 2226 m2/, parc. č. 371 /o výměře 3318 m2/, část pozemku parc. č. 1771 /o výměře 43 m2/, část pozemku par. č. 1772 /o výměře 108 m2/, část pozemku parc. č. 1774 /o výměře 910 m2/, část pozemku parc. č. 1780 /o výměře 1727 m2/ v katastrálním území H. /obec Hlavní město Praha/, vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha /katastrální pracoviště Praha/). Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo nahradit žalobcům náklady řízení částkou 48.552,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo dále uloženo zaplatit na účet Obvodního soudu pro Prahu 3 soudní poplatek 1.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 21. 10. 2010, sp. zn. 36 Co 97/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 z 10. 3. 2008, č. j. 6 C 387/2006-122, změněn ve věci samé tak, že se žaloba žalobců zamítá. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve výroku o soudním poplatku byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žalovanému Pozemkovému fondu ČR povinnost k zaplacení tohoto poplatku neukládá.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR je důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Magistrátu hlavního města Prahy – Pozemkového úřadu Praha, který rozhodnutími z 1. 9. 1997, 7. 5. 1999, 11. 10. 1999 a 11. 3. 2002, č. j. PÚ 3278/92, PÚ 1085/99, PÚ 263/91 a PÚ 700/02, rozhodl, že žalobci nejsou vlastníky částí pozemků parc. č. 367 /o rozloze 757 m2/, parc. č. 368 /o rozloze 2226 m2/, parc. č. 371 /o rozloze 3318 m2/, parc. č. 1771 /o rozloze 43 m2/, parc. č. 1772 o rozloze 108 m2/, parc. č. 1773 /o rozloze 728 m2/, parc. č. 1774 /o rozloze 910 m2/ a parc. č. 1780 /o rozloze 1127 m2/, neboť tyto pozemky není možné vydat a J. L. a M. N. mají nárok na vydání jiných náhradních pozemků. Ohledně těchto pozemků i dalších pozemků totiž už v roce 1947 vyhotovil Stavební úřad hlavního města Prahy plán se zakreslenou komunikací ze Záběhlic do Hostivaře, na jehož základě bylo Komunikačním úřadem hl. m. Prahy doporučeno, aby dotčení vlastníci pozemků na nich přestali hospodařit; mezi dotčenými osobami byli i H.a I. L., právní předchůdci žalobců. Dne 26. 9. 1951 vydal Ústřední národní výbor hl. m. Prahy povolení k zahájení provozu elektrické dráhy zahradní město – Hostivař s tím, že provoz bude zahájen 3. 1. 1954. Dne 8. 4. 1958 vydal Magistrátní úřad hl. m. Prahy rozhodnutí o vykoupená vlastnictví O. L. k pozemkům parc. č. 371, parc. č. 368, parc. č. 1771, parc. č. 1772, parc. č. 1773 a parc. č. 1774 v katastrálním území H. podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 46/1948 Sb.; postupním prohlášením ze 4. 4. 1964 pak ještě O. L. převedl na stát i pozemek parc. č. 367 v katastrálním území H. Pro účely předmětné komunikace byla zabrána i část pozemků, o něž jde v tomto řízení.
Odvolací soud dále uváděl, že i když fakticky byly uvedené pozemky v roce 1958 i v roce 1964 zastavěny tramvajovou tratí, „jejich právní stav (tedy jejich druhové určení) je dán zápisem v evidenci nemovitostí, protože o změně pozemků tu nebylo rozhodnuto“; charakter pozemků, za které je poskytováno náhrada, je tu druhově určen pravomocnými rozhodnutím pozemkového úřadu, ze kterého mu Pozemkový fond ČR vycházet. Druhově určený stav pozemků byl v době, kdy byly uváděné pozemky zabrány státem, nadále takový, jak to vyplývá z evidence nemovitostí a jak z něho také vycházel pozemkový úřad ve svém rozhodnutí. Nelze, podle názoru odvolacího soudu, akceptovat názor žalobců, že pozemky odevzdal právní předchůdce žalobců státu již zastavěné. Odvolací soud dospěl k právnímu závěru, že „skutečnost, že v evidenci nemovitostí zůstaly pozemky i nadále vedeny jako pole (louky) i poté, kdy byly zastavěny tramvajovým tělesem, se neprojevila k újmě žalobců“.
Odvolací soud zdůrazňoval, že Pozemkový fond ČR vycházel z charakteru pozemků, jak byly označeny v pravomocném rozhodnutí pozemkového úřadu a cenu pozemků stanovil v souladu s ustanovením §14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) podle cenových předpisů, platných v době účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. podle vyhlášky č. 182/1988 Sb.); podle ustanovení §14 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb. činila cena pozemků s charakterem určení 75 % ceny orné půdy podle bonity uvedené v příloze této vyhlášky. Tímto způsobem byly pozemky žalobců Pozemkovým fondem ČR správně oceněny, dovozoval odvolací soud; požadavek žalobců, aby cena pozemků tu byla uvažována jako zastavěná plocha v Hlavním městě Praze částkou 250,- Kč za m2, není podle názoru odvolacího soudu, ničím podložena.
Odvolací soud dále zdůrazňoval, že měl při svém rozhodnutí na zřeteli i v této věci vydané rozhodnutí dovolacího soudu )Nejvyššího soudu ČR z 29. 9. 2009, 28 Cdo 3381/2009), v němž dovolací soud zaujal právní názor, že v této právní věci žalovaným vznesená námitka promlčení nároku není důvodná, když k zániku práva oprávněné osoby na převod pozemků z vlastnictví státu dochází ze zákona, ovšem pouze v případech, jde-li o právo náležející osobám, které je získaly postoupením. Dovolací soud byl však ve svém rozhodnutí tohoto názoru, že mezi takovou kategorii žalobci v této právní věci nepatří. Dovolací soud pak ve svém rozhodnutí z 29. 9. 2009 označil v této právní věci za předčasný názor, že nárok žalobců byl již vypořádán; dovolací soud měl za to, že uspokojení nároku žalobců tu nelze posuzovat pouze ze skutečnosti, že žalovaný fond již převedl žalobcům některé pozemky v celkové hodnotě 2.371.135,70 Kč bez provedení zjištění o skutečné výši restitučních nároků žalobců. Odvolací soud tedy v dalším průběhu řízení měl za to, že po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu byly v tomto sporu již závazně vyřešeny závažné otázky, a to otázka namítaného promlčení nároku žalobců, vypořádání těchto nároků a také otázka, že na tuto právní věc nedopadá zákon č. 87/1991 Sb. Odvolací soud měl proto za to, že pro další průběh řízení po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu tu zůstala sporných pouze otázka výše ocenění pozemků, za které má být poskytnuta náhrada.
Odvolací soud vyházel z uvedených závěrů dovolacího soudu v dalším průběhu řízení pak dospěl k výslednému závěru, že žalovaným Pozemkovým fondem ČR byly pozemky, o něž jde v tomto řízení, správně oceněny, není důvod pro změnu tohoto ocenění a také že náhrada za pozemky byla již žalobcům poskytnuta.
Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu tak, že žalobu žalobců zamítl.
Ohledně nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s odkazem na ustanovení §244 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlížením k tomu, že žalovanému Pozemkovému fondu ČR náklady v tomto řízení, v této jeho fázi, nevznikly.
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o poplatkové povinnosti žalovaného změnil odvolací soud tak, že tato povinnost nebyla žalovanému fondu uložena, neboť žalobci, kteří byli věcně osvobozeni od soudních poplatků nebyli ve věci úspěšní, takže žalovanému nevznikla poplatková povinnost podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 1. 12. 2010 a dovolání ze strany těchto dovolatelů bylo 31. 1. 2011 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 3, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé poukazovali na to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudní ho řádu a jako dovolací důvody uplatňovali, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vycházení ze skutkového zjištěním, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé pokládají za nesprávný názor odvolacího soudu, že při ocenění pozemků v tomto sporu je třeba vycházet z právního stavu pozemků, z jejich druhového určení podle zápisu v evidenci pozemků. Tento názor je tu v rozporu se skutečným stavem pozemků v době jejich převzetí státem; na tom nemůže nic změnit, podle názoru dovolatelů, skutečnost, že předmětné pozemky byly zvůlí tehdejších orgánů zapsány do evidence nemovitostí jako zastavěná plocha až v roce 1978. Jde tu, podle názoru dovolatelů, o zjevnou diskriminaci těch restituentů, kteří měli tu smůlu, že v jejich případě stát nezapsal (v rozporu s tehdejšími předpisy) do evidence nemovitostí to druhové určení pozemků, které tyto pozemky opravdu měly (tedy pozemky stavební). Tato argumentace odvolacího soudu (že jde o zemědělské pozemky) se opírá o opomenutí či úmyslnou nečinnost státních orgánů a institucí a vede k dalším nespravedlnostem vůči restituentům.
Dovolatelé rovněž pokládají za zcela nesprávný právní závěr odvolacího soudu, že za nevydané pozemky tu „převážně již byla náhrada poskytnuta a není důvod pro rozhodnutí, které by ocenění pozemků mělo změnit“. Tento závěr nemá v soudním spise žádnou oporu a není zřejmé, jak a proč k němu soud došel. Žalobci trvají na tom, že jim nebyla za nevydané pozemky poskytnuta náhrada odpovídající „ceně pozemků a že tvrzení soudu o poskytnutí náhrady „v převážné výši“ nemá oporu v provedených důkazech a nezakládá se na právě.
Ve vyjádření žalovaného Pozemkového fondu ČRT k dovolání dovolatelů bylo pouze uvedeno, že toto dovolání je nedůvodné, protože odvolací soud věc správně posoudil po právní stránce a s jeho názory, vyjádřenými v rozhodnutí o odvolání žalobců, se Pozemkový fond ČR ztotožňuje.
Dovolání dovolatelů je tu přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání dovolací důvody s poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a písm. b) a na ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §241a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu lze dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podat z toho důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup sodu v řízení projevil v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování); o vadu řízení jde zejména tehdy, jestliže nesprávný postup soudu vedl k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu k takové vadě řízení v řízení o této právní věci nedošlo.
Podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (jako tomu je v daném případě) lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, která nemá podle obsahu soudního spisu v podstatné části oporu v provedené dokazování.
Podle rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vycházejí rozhodnutí soudu ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestli-že soud vzal zajištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu (nyní v §241a občanského soudního řádu). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocená důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy.
Podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu lze dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podat z tohoto důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo jestliže si soud aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (srov. z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §11 odst. 2 a §11a zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) v souvislosti i s ustanoveními vyhlášky č. 182/1988 Sb. (ve znění vyhlášek č. 40/1991 Sb. a č. 393/1991 Sb.), o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a úhradách za dočasné užívání pozemků.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond převádí pozemky oprávněným osobám podle tohoto zákona bez úplatně do vlastnictví z vlastnictví státu, a to v případech, v nichž podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části oprávněné osobě vydat. – Tento převod se nyní uskutečňuje za podmínek stanovených v §11a zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném od 14. 2. 2006 po novelizaci provedené zákonem č. 131/2006 Sb.).
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Náhrady za pozemky v těch případech, kdy je v zákoně č. 229/1991 Sb. stanoveno, že nemovitost nelze vydat (§11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), nebo kdy nemovitost zanikla či je ve vlastnictví toho, kdo není povinnou osobou (§5 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) poskytuje stát (§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.). Pasivní legitimace Pozemkového fondu ČR je dána tehdy, převzal-li tento fond závazky povinných osob (viz č. 16/1996, str. 53-54 (131-132/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
Podle ustanovení §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb. se tento zákon vztahuje na půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží.
Půdou ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (s přihlédnutím k zákonu č. 334/1992 Sb., o zemědělském půdním fondu) se rozumí zejména orná půda, vinice, chmelnice, zahrady, ovocné sady, pastviny a lesní pozemky; str. 46 /124/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pro zahrnutí půdy do zemědělského půdního fondu je vedle znaku faktického (obhospodařovanost půdy zemědělsky) určující i znak právní (tj. označení v katastru nemovitostí) (k tomuto závěru dospěl už např. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí sp. zn. 6 A 901/94, evidovaném i v evidenci judikatury, vedené u Nejvyššího soudu ČR). – K rozlišení toho, zda se na řešený případ půdy vztahují ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. či zákona č. 87/1991 Sb., bude zpravidla sloužit zápis v pozemkové knize či v evidenci nemovitostí; rozhodující je stav v době přechodu (převodu) majetku na stát. Rozhodnutí příslušného orgánu o vynětí pozemku ze zemědělského půdního fondu má vždy význam jen ex nunc.
Při změně klasifikace půdy (včetně zemědělské půdy) má význam, zda se cena v době převodu pozemku pohybovala v rámci platných cenových předpisů a v jaké době od přechodu (převodu) ke změně kvalifikace došlo (srov. nález Ústavního soudu ČR z 10. 4. 1996, I. ÚS 78/95, uveřejněný pod č. 29 ve svazku 5 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
V daném případě v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu z 29. 9. 2009 (28 Cdo 3381/2009 Nejvyššího soudu), vydaném v téže právní věci, uváděl dovolací soud zjištění, že tu „žalovaný Pozemkový fond ČR převedl již na žalobce Josefa Lustiga a Milenu Netušilovou některé pozemky v celkové hodnotě 2.371.135,70 Kč a co do výše dosud tvrzeného dosud neuspokojeného nároku se žalobci a žalovaný fond zatím rozcházejí asi co do ceny 197.000,- Kč. – Z tohoto závěru dovolacího soudu odvolací soud v dalším průběhu řízení vycházel (ve smyslu ustanovení §243d a §226 občanského soudního řádu), ale další výši neuspokojeného nároku v dalším průběhu řízení už neshledal.
SD přihlížením k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným závěrům z publikované judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vycházel i v tomto dalším dovolacím řízení v téže právní věci, nebylo možné u přípustného dovolání dovolatelů dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud svým rozsudkem ze dne 21. 10. 2010 (sp. zn. 36 Co 97/2008 Městského soudu v Praze) posoudil projednávanou právní věc podle nesprávných právních předpisů anebo s nesprávným výkladem použitých právních předpisů (který by se zjevně lišil od výkladových závěrů z publikované judikatury, shora citované, jakož i od závěrů předchozího rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného 29. 9. 2009 v téže právní věci (28 Cdo 3381/2009 Nejvyššího soudu) anebo že by odvolací soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není. A protože, jak již bylo uvedeno, nebyla v řízení u odvolacího soudu zjištěna v průběhu řízení ani vada řízení, jež by odňala účastníku řízení možnost účastnit se jednání u soudu, nebylo tu možné mít za to, že přípustné dovolání dovolatelů je také dovoláním důvodným.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než dovolání dovolatelů zamítnout podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, neboť tu rozhodnutí odvolacího soudu nebylo na místě zrušit jako rozhodnutí nesprávné.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalovanému Pozemkovému fondu ČR v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu