ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1404.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1404/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: J. R. , zastoupena JUDr. Ing. Jiřím Malantou, advokátem v Brně, Wurmova 16, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Šitbořice , se sídlem Šitbořice, Brněnská 577, o 418.757,91 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 247/96, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, č. j. 14 Co 855/2008-367, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok II. ve věci samé a nákladový výrok III. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 2. 2008, č. j. 5 C 247/96-291, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 348.053,91 Kč s příslušenstvím. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo též rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Ve věci se žalobkyně domáhala zaplacení shora specifikované částky z titulu oprávněné osoby podle §4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), jelikož zemědělský majetek rodičů žalobkyně byl v roce 1962 zabaven – odňat podle vládního nařízení č. 50/19 Sb. Žalobkyně výše uvedenou částku požadovala jako náhradu za živý a mrtvý inventář podle §20 zákona č. 229/1991 Sb. (76.228,60,- Kč) a transformační podíl (271.228,60,- Kč) ve smyslu §14 písm. b) a c) zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (dále jen „transformační zákon“).
Soud prvního stupně řízení v částce 70.704,- Kč s příslušenstvím zastavil a v dalším rozhodl tak, jak se shrnuto výše. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně není k uplatňovanému nároku založeného na odnětí živého a mrtvého inventáře jejímu otci J. K. ve prospěch zemědělského družstva oprávněna, a to ani jako oprávněná osoba k majetkovému podílu transformovaného družstva podle §14 písm. b) nebo c) zákona transformačního zákona, ani jako oprávněná osoba k náhradě za živý a mrtvý inventář podle §20 odst. 1 a §4 odst. 2 zákona o půdě. Soud uvedl, že žalobkyně nebyla vlastníkem věcí a není tak oprávněnou osobou k majetkovému podílu u transformovaného družstva a současně není ani oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona, protože nárok na náhradu za mrtvý a živý inventář je možné do majetkového podílu družstva v transformaci zahrnout jen tam, kde to vyplývá z dohody účastníků, ze zákona či rozhodnutí soudu (§20 odst. 3 zákona o půdě). K uvedenému však ani v rámci dohody ze dne 10. 11. 1992 nedošlo. Soud rovněž dodal, že žalobkyně nemá nárok ani na náhradu živého a mrtvého inventáře podle §20 zákona o půdě, protože zanikl jeho neuplatněním ve stanovené lhůtě do 31. 3. 1993 a žalobkyně a její manžel navíc od žalovaného převzali živý inventář v hodnotě 70.703,- Kč, což by bylo nutné hodnotit jako vypořádání nároku na tuto náhradu. Podle soudu nebyl ve věci rovněž dán ani důvod postupovat podle vládního nařízení č. 20/1992 Sb. a stanovovat výši náhrady za inventář, neboť ve věci je možné prokázat odnětí živého a mrtvého inventáře ve smyslu §1 tohoto zákona.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil a pro stručnost na odůvodnění odkázal. Soud se rovněž vyjádřil k otázce náležitostí podání při uplatňování nároku na vydání živého a mrtvého inventáře. Uvedl, že speciální zákon sice nestanovuje konkrétní náležitosti takové žádosti, ale to neznamená, že by tento úkon nemusel obsahovat žádné náležitosti. Soudem prvního stupně byla zohledňována samotná písemná forma a odvolací instance upozornila na povinnost označení původní oprávněné osoby a vymezení věcí, za jejichž odnětí je náhrada žádána. Absence uvedených skutečností znemožňuje identifikaci výzvy a nesplňuje požadavky na právní úkon uplatnění nároku podle §20 zákona o půdě, na jehož základě měl žalovaný takový nárok vypořádat.V dalším textu odvolací soud odkázal na zápisy ze schůzí představenstva předchůdce žalovaného, ze kterých je zřejmé označení (vymezení) odňatého majetku a z tohoto důvodu není možná aplikace §1 vládního nařízení č. 20/1992 Sb. Žalovaný rovněž během řízení uspokojil nárok žalobkyně poskytnutím náhrad za živý mrtvý inventář a ohledně chybějící částky je možné započíst plnění otci žalobkyně v roce 1969 a 1971. Případný nárok žalobkyně na náhradu inventáře jen ve zbylé nepatrné části by bylo možné posuzovat jako uplatnění práva v rozporu s dobrými mravy. Ve věci odvolání proti nákladům řízení před soudem prvního stupně, k jejichž náhradě byla žalobkyně povinna, odvolací soud uvedl, že poměry žalobkyně nejsou zvláště dobré (osvobození od soudního poplatku ve 2/3), ale nejsou ani tak špatné, aby odůvodňovaly odnětí práva žalovanému na náhradu jeho nákladů proti žalobcům, které jsou tvořeny částkou ve výši 5.100,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání; to bylo dne 26. 1. 2010 recipováno v celém rozsahu advokátem. Žalobkyně spatřovala důvody k podání dovolání v tom, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam, přičemž jako otázky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí uvedla 1) zda dovolatelce svědčilo právo být oprávněnou osobou z transformace, 2) do jaké skupiny oprávněných osob měla být zařazena, 3) otázku výše nároku na stanovení majetkového podílu z transformace a 4) z jakého titulu jí měl být stanoven. Po rozsáhlém shrnutí případu žalobkyně navrhla zrušení rozhodnutí obou nižších instancí a zavázání žalovaného k náhradě nákladů řízení o dovolání.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který se ztotožnil s právními závěry soudů nižších instancí a navrhl dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalobkyně, zastoupená na základě plné moci advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání odvozovala od ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. V tomto ohledu dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným, a to z následujících důvodů.
Žalobkyně dovolacímu soudu nepředkládá žádnou z právních otázek, jež by byla otázkou zásadního právního významu ve shora uvedeném smyslu a byla určující pro rozhodnutí o věci samé. Pokud jde o vymezení otázek týkajících se problematiky majetkového podílu při transformaci, tyto byly již Nejvyšším soudem řešeny a napadené rozhodnutí nevykazuje potřebný judikatorní přesah (srov. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka v návrhu podává rozsáhlé odůvodnění svého nároku, zejména transformačního podílu. Tento nárok byl odvolacím soudem posouzen tak, že žalobkyně žádá dvakrát o vydání náhrady za živý a mrtvý inventář – jednou podle zákona o půdě a podruhé podle transformačního zákona. Již soud prvního stupně však ve věci dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně není osobou oprávněnou k majetkovému podílu transformovaného družstva; žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně doložení jejího vlastnického práva k věcem, z něhož odvozuje svůj nárok (§14 písm. b/ a c/ transformačního zákona). V tomto ohledu je povinen dovolací soud vycházet ze skutkových zjištění soudu nižší instance, přičemž v projednávané věci musí závěrům odvolacího soudu přisvědčit a pro stručnost na ně odkazuje.
Dovolací instance rovněž poukazuje na odůvodnění rozsudku nižší instance v rozsahu, v jakém rozhodla o požadované náhradě za živý a mrtvý inventář. Žalovaný žalobkyni poskytl v průběhu řízení náhradu za inventář, který byl jejímu otci odňat; i přes uvedené však žalobkyně požadovala na soudu přiznání náhrady. Nejvyšší soud však opětovně uvádí, že ve věc není možná aplikace ustanovení §1 nařízení č. 20/1992 Sb. (stanovení způsobu výše náhrad za inventář), jelikož podle předložených důkazů – zápisů ze schůzí – jasně vyplývá rozsah odňatého inventáře otci žalobkyně v letech 1962 a 1963. Soudy nižší instance tak v právním posouzení předmětné otázky nepochybily, když navíc podle zjištěných skutečností žalovaný otci žalobkyně poskytl již v letech 1969 a 1971 náhradu za odňatý inventář ve formě peněžité náhrady 10.738,- Kč a dvou prasat v tehdejší hodnotě 1.728,10 Kč. Nárok žalobkyně tak zanikl poskytnutím náhrad; dovolací soud s ohledem na tento závěr nepovažuje za nutné vyjadřovat se k otázce včasnosti uplatnění nároku, která byla řešena soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud na závěr pouze dodává, že je jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací) vázán skutkovým stavem nižšími instancemi zjištěným a není oprávněn jej přezkoumávat. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo podáno a sepsáno žalobkyní, což vyplývá již ze samotného sdělení advokáta ze dne 26. 1. 2011, kterým pouze akceptoval podání, nelze i přes nejlepší přesvědčení klientky o správnosti obsahu provést dovolací přezkum v takovém rozsahu, jak to požaduje. Dovolací instance podotýká, že povinné zastoupení dovolatele, a to pokud možno již při sepisu dovolání, je zvláštní podmínkou dovolacího řízení, jejímž smyslem je zejména účinná a kvalifikovaná ochrana zájmů dovolatele.
Nejvyšší soud proto ze všech výše řečených důvodů dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Oproti žalobkyni byl žalovaný v řízení úspěšný a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. V předmětné věci však vyjádření k dovolání žalobkyně, tj. jediný právní úkon žalovaného, učinila předsedkyně žalovaného. Žalovanému tudíž žádné náklady v rámci dovolacího řízení nevznikly a proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu