ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1617.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 1617/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně NEMOKREDIT, a. s., IČ 25057111, se sídlem v Praze 3, Ondříčkova 39/580, zastoupené Mgr. Martinem Štuksou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kaplická 1037/12, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 176/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2008, č. j. 69 Co 242/2008 - 43, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 7. 2008, č. j. 69 Co 242/2008 - 43, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 287.600 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní ze dne 5.5.2000 se stala věřitelem M. Š. Dále vzal za prokázané, že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.7.2004, č.j. 15 T 106/2003 - 43, bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci (osobního automobilu) obžalovaného M. Š. jako dlužníka žalobkyně. Též zjistil, že návrh žalobkyně ohledně prodeje zástavy byl zamítnut s odůvodněním, že zástavní právo zaniklo, resp. povinným již není v návrhu označený zástavní dlužník. Věc posoudil podle §7, 8 odst. 1, §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), §13 odst. 1, §41 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb. a §55 odst. 3 o. z.
Podle odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je nevyhnutelnou podmínkou odpovědnosti státu, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo jako nezákonné zrušeno . Soud prvního stupně správně dovodil, že v dané věci odpovědnost za škodu, jež měla vzniknout žalobkyni nezákonným rozhodnutím soudu, shora uvedeným trestním rozsudkem, není dána. Ztotožnil se rovněž se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nelze přiznat právo na náhradu škody vůči žalované ani z důvodu nesprávného úředního postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť Okresní soud v Ostravě ani jiný státní orgán neporušily v daném případě žádná pravidla objektivně daná právními normami pro počínání státních orgánů při jejich činnosti. Odvolací soud zaujal názor, že žádným právním předpisem není upraveno, že by věc, která je zastavena, nemohla propadnout ve smyslu §55 trestního zákona. Nelze ani dovodit, že by žalovaná měla žalobkyni vydat bezdůvodné obohacení, neboť k němu na její straně nedošlo, přičemž k přesunu majetkových hodnot došlo z právem uznaného důvodu, t. j. na základě propadnutí věci.
Odvolací soud nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že právo uspokojit se z předmětného osobního automobilu jako ze zástavy jí bylo přiznáno soudním rozhodnutím a výrok tohoto rozhodnutí byl právně závazný podle §159a odst. 4 o. s. ř. i pro soud, který vydal rozhodnutí v trestní věci a který v rozporu s tím rozhodl o propadnutí téže věci . Vyslovil, že výrok pravomocného rozsudku je subjektivně závazný zásadně jen pro účastníky řízení, v němž byl rozsudek vyhlášen, přičemž v případech stanovených zákonem je výrok rozsudku závazný nejen pro účastníky řízení, ale též pro další osoby uvedené v zákoně nebo i pro každého, t. j. pro všechny fyzické a právnické osoby a pro stát, včetně jeho organizačních složek. Dále uvedl, že usnesení o nařízení prodeje zástavy nemohlo být překážkou pro to, aby soud v trestní věci vyslovil trest propadnutí téže věci ve smyslu §55 trestního zákona. Dospěl k závěru, že v daném případě se stal vlastníkem zástavy v důsledku soudního rozhodnutí stát, ze zákona zástavní právo k této věci, kterou stát takto nabyl, okamžikem přechodu na stát zaniklo. Uzavřel, že právo přechodu závaznosti usnesení o nařízení prodeje zástavy na pozdějšího vlastníka se v dané věci tedy neuplatní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že napadané rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tvrdila existenci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka otázku zásadního právního významu spatřovala v posouzení nároku zástavního věřitele, jehož zástavní právo zaniklo bez náhrady postupem státního orgánu, který svým rozhodnutím upřednostnil zájem státu před nároky zástavního věřitele, kterému tím znemožnil vymáhání pohledávky. Podle dovolatelky rozhodnutí o propadnutí věci nezohlednilo právo žalobkyně na uspokojení ze zástavy a ve svém důsledku způsobilo zánik zástavního práva žalobkyně. Namítala, že v trestním řízení tedy nebylo právo žalobkyně chráněno ani soudem ani státním zastupitelstvím, přestože těmto orgánům přísluší ochrana práv třetích osob, proto nelze postup orgánů činných v trestním řízení považovat za správný. Konstatovala, že u bezdůvodného obohacení není zapotřebí prvek protiprávnosti a posuzuje se to, že k obohacení došlo a na čí úkor se tak stalo, proto je nerozhodné, že k zániku práva žalobkyně a vzniku bezdůvodného obohacení na straně státu došlo formálně zákonným postupem. Dále tvrdila, že nelze považovat za správné takové rozhodnutí, které je v rozporu s jiným soudním rozhodnutím, které již nabylo právní moci. Podle dovolatelky uložením trestu propadnutí věci rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12.7.2004, č. j. 15 T 106/2003 - 43, došlo k popření jejího práva na uspokojení ze zástavy, které jí bylo přiznáno usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.2.2004, č.j. 39 C 28/2003-20, které nabylo právní moci dne 3.3.2004. Dovolatelka považovala postup státních orgánů v této věci za neslučitelný se zásadou rovného postavení účastníků občanskoprávních vztahů. Poukazovala na skutečnost, že v dané věci stát způsobil zánik věcného práva jiného subjektu bez jakéhokoli protiplnění či kompenzace. Navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, postupoval v řízení o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.). Zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 o. s. ř., §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Posouzení přípustnosti dovolání, které v této věci směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), se odvíjí od zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O posledně uvedenou alternativu v této věci nejde.
Předmět řízení byl v této věci vymezen tvrzením žaloby, podle nichž vznikla žalobkyni škoda v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2004, č. j. 15 T 106/2003 - 43, kterým bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci obžalovaného M. Š. (dlužníka žalobkyně) a v důsledku něhož došlo k zániku zástavního práva žalobkyně (věřitele). Předmětem dovolacího přezkumu je proto posouzení nároku zástavního věřitele, jehož zástavní právo zaniklo bez náhrady postupem státního orgánu.
Dovolací soud přiznává otázce formulované dovolatelkou povahu otázky zásadního významu, zda totiž stát odpovídá za škodu vzniklou zástavnímu věřiteli z toho důvodu, že rozsudkem trestního soudu dojde k propadnutí věci státu . Na tuto otázku odpovídá dovolací soud tak, že takovýto nárok nemůže být proti státu po právu uplatněn, neboť zde absentují předpoklady plynoucí z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Tento zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit (§2 zákona), a k jejímuž vzniku je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1/2000). Výkon práva státu v oblasti práva veřejného jmenovitě v oblasti trestního práva představovaný plněním úkolů trestního soudnictví a spočívající ve vyslovení propadnutí věci státu, nemůže být pojmově považován za protiprávnost. V projednávaném případě nebyla splněna ani podmínka odpovědnosti za škodu podle §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., tedy nezákonnosti rozhodnutí s tím, že nebylo zjištěno a dovolatelka ani netvrdila, že by rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 7. 2004, č. j. 15 T 106/2003 - 43, byl zrušen či změněn.
Na základě shora uvedeného je třeba považovat za správný závěr odvolacího soudu, že v dané věci došlo k zániku zástavního práva v důsledku trestu propadnutí majetku, tedy postupem podle zákona, nikoli nesprávným úředním postupem ani nezákonným rozhodnutím, proto odpovědnost státu za takový postup či takové rozhodnutí nemůže být pro účely odškodnění žalobkyně dána. Dovolací soud nemá důvodů posoudit danou věc odlišně, než jak učinil odvolací soud. Pro stručnost se na odůvodnění odvolacího soudu poukazuje. Dovolací soud pouze dodává, že je věcí prozíravosti a předvídavosti (zástavního) věřitele, aby si sjednal takový rozsah a formy zajištění své pohledávky, aby i v případě propadnutí zástavy z jiných důvodů (v dané věci v důsledku rozsudku trestního soudu) došlo k zániku vlastnického práva zástavního dlužníka. Není možné proto takový nárok žalobkyně jako zástavního věřitele transformovat do podoby nároku zástavního věřitele proti státu při absenci předpokladů stanovených zákonem č. 82/1998 Sb.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v mezích dovolacího přezkumu v plném souladu s hmotným právem (§237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s odst. 3 in fine téhož ustanovení o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalobkyně, žalované však náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu