ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1721.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1721/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce M. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova 335, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 803.795,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 80/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 39 Co 87/2009-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 25.5.2005 u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhal se žalobce zaplacení částky 803.795,- Kč s příslušenstvím, představující škodu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánu činného v trestním řízení, který žalobci odňal věci potřebné pro dosažení jeho zisku, přičemž v důsledku opožděného vrácení těchto věcí policejním orgánem došlo k ukončení smluv o dílo, čímž žalobci vznikla újma.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26.8.2008, č.j. 14 C 80/2006-83, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 803.795,- Kč s příslušenstvím. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl na základě sdělení obvinění ze dne 7.2.2000 trestně stíhán pro trestné činy podvodu a podle protokolu o vydání věcí z téhož dne vydal věci uvedené v protokolu. Vzal za prokázané, že dne 21.2.2000 žalobce požádal policii o vydání notebooku, disket a šanonů s tím, že tyto věci se týkají firem, pro které zpracovává účetnictví. Též zjistil, že dne 3.3.2000 bylo vydáno usnesení, na základě něhož byly žalobci vráceny notebook a diskety z důvodu, že jich již není třeba v dalším trestním řízení, přičemž vyšetřovatel vydal věci ihned poté, co byly pořízeny kopie dat z počítače a disket. Dále bylo prokázáno, že usnesením ze dne 4.12.2003 bylo trestní stíhání žalobce zastaveno. Soud rovněž zjistil, že žalobce podnikal v oboru účetnictví a poradenství, přičemž měl uzavřeny písemné smlouvy se subjekty, kterým za úplatu dodával služby v oblasti vedení účetnictví a evidence. Věc posoudil podle ustanovení §1, §13 odst. 1 a §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) s tím, že v dané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Soud prvního stupně akcentoval, že v dané věci jde o posouzení existence příčinné souvislosti s postupem policie při vydání věcí, jejich vrácením a vznikem tvrzené škody. Pokud v tomto směru z provedených důkazů vyplynulo, že dotyčné věci byly žalobcem dobrovolně vydány dne 7.2.2000, aniž by žalobce cokoliv proti jejich zabavení namítal, a pokud poté žalobce požádal o vydání věcí dne 21.2.2000 (po dvou týdnech od vydání), přičemž mu tyto věci byly vydány den poté, co byly vyhotoveny kopie, pak se případný vznik tvrzené škody (škodná událost spočívající v neoprávněném zadržování věcí) může případně vztahovat pouze k období od 21.2.2000 do 3.3.2000, kdy byly věci žalobci vydány, neboť do 21.2.2000 v zásadě nelze spatřovat v postupu policie nesprávný úřední postup. Pokud tedy jde o období od 21.2.2000 do 3.3.2000 (deset pracovních dnů), pak pokud žalobce nesprávný úřední postup a vznik škody dovozoval z toho, že v tomto období nemohl vykonávat svou podnikatelskou činnost a služby na základě smluv uzavřených s jeho klienty, pak měl žalobce již při vydávání věcí včas na tuto skutečnost policii upozornit, případně měl okamžitě po vydání věcí o jejich vrácení požádat, neboť již při vydání věcí musel vědět, že jde o podklady, které s trestním stíháním nesouvisejí, a že bez těchto dokladů nemůže splnit termíny odevzdání prací svým klientům. Pokud žalobce požádal o vydání věcí až po dvou týdnech od vydání věcí a deset pracovních dnů před konečnými termíny, pak samotnému postupu policie, která věci vydala až poté, co pro účely vypracování znaleckého posudku nechala vyhotovit kopie dat, nelze vytýkat nesprávný úřední postup. Soud dovodil, že v dané věci nebyl tedy splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, a to nesprávný úřední postup; proto bylo třeba žalobu zamítnout.
K otázce existence, resp. vzniku škody, soud prvního stupně poznamenal, že veškeré smlouvy s klienty žalobce byly uzavřeny písemně, přičemž bylo možno od nich odstoupit pouze výpovědí učiněnou písemnou formou. Pokud podle tvrzení žalobce došlo k ukončení zmíněných smluv ústní formou, a k tomuto tvrzení navrhoval provést výslechy dotyčných podnikatelů, kteří s ním smlouvy uzavřeli, pak soud již tyto výslechy neprováděl, neboť i kdyby svědci ústní formu výpovědi potvrdili, nemohla by tato okolnost nic změnit na závěru, že při sjednání písemné formy smlouvy a i při sjednání písemné formy výpovědi, jsou případné ústní smlouvy neplatné. Z toho plyne, že žalobci nemohla v důsledku postupu policie v rámci vydání a vrácení věcí vzniknout škoda, neboť žádný klient žalobce nepodal platnou výpověď, a proto nemohlo dojít k platnému ukončení smluv a tím ke vzniku dovozované škody. Též vyslovil, že pokud žalobce dále dovozoval vznik škody i ze zveřejnění informací o trestním stíhání žalobce v denním tisku, pak za zveřejnění informací v periodickém tisku orgány činné v trestním řízení (a tedy stát) neodpovídají, neboť zde odpovídá vydavatel, a tudíž ani zde nemůže být spatřován nesprávný úřední postup či příčinná souvislost mezi postupem orgánu státu a případnou škodou. S ohledem na to, že nebyla shledána existence škodní události, soud se již nezabýval vznesenou námitkou promlčení nároku ze strany žalované.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30.9.2009, č. j. 39 Co 87/2009-118, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Odkázal zcela na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v tomto směru uvedl, že žalobce dobrovolně vydal blíže specifikované věci, které potřeboval k výkonu své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy žalobce orgány činné v trestním řízení na možnost vzniku škody neupozornil, nemohly samy vznik škody předpokládat. Podle odvolacího soudu žalobce neprokázal, že by o vydání věcí požádal dříve než tak učinil písemnou formou dne 21.2.2000, a jestliže mu byly požadované věci vydány do 3.3.2000 (t.j. do deseti pracovních dnů) a okamžitě (den poté), co byly vyhotoveny kopie software pro účely vypracování znaleckého posudku, pak postupu policie skutečně nelze vytknout neodůvodněné průtahy a nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že by úkon nebyl učiněn v určité lhůtě. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyl splněn základní předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když žalobu zamítl. Vyslovil, že důkazní návrhy žalobce směřující k objasnění skutečnosti, že jeho klienti s ním ukončili smluvní závazky ústní formou, nejsou za tohoto stavu pro rozhodnutí věci relevantní a soud prvního stupně nepochybil, když je neprovedl. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal v dané věci existenci nesprávného úředního postupu.
Proti tomuto rozsudku v celém rozsahu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost zdůvodňoval ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, zda v projednávané věci došlo již zahájením trestního stíhání, které bylo později zastaveno a odnětím věcí žalobci k nezákonnému rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu, když tato otázka je soudy rozhodována rozdílně. Poukazoval v této souvislosti na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu, jmenovitě na rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 1487/2001 nebo sp.zn. 25 Cdo 882/2003, podle nichž samotné sdělení obvinění, které bylo později zrušeno (trestní stíhání bylo zastaveno), je nutno považovat za nezákonné rozhodnutí podle §7 a §5 zákona č. 82/1998 Sb. Podle dovolatele je tím dán základ odpovědnosti za škodu. Zkoumání tohoto aspektu soudy pominuly. Dovolatel dále nesouhlasil s tím, že akt vydání věci podle §78 trestního řádu, jako jejich dobrovolné vydání žalobcem, nemůže odůvodňovat nárok na náhradu škody. O takový případ nešlo proto, že žalobce věc vydal nikoliv dobrovolně, ale za účelem splnění povinnosti uložení mu pod sankcí policií. Přitom šlo o úkon neadekvátní, zasahující nad přiměřenou míru do chráněných práv žalobce. Poukazoval v této souvislosti na ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, podle kterých lze v mezích zákona zasahovat do práv osob jen v odůvodněných případech a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení. Z tohoto pohledu šlo ze strany policie o exces. Posléze dovolatel nesouhlasil se závěrem soudu o relativně krátké době zadržení věci, když z pohledu žalobce byla tato doba rozhodná pro vznik škody. Žalobce totiž měl v tomto období do termínu 31.3. zpracovávat pro své klienty daňová přiznání za předchozí rok. V dovolání tvrdil existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. s tím, že odvolací soud nesprávně aplikoval na daný případ ustanovení §1, §5, §7 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu a konečně pak i článek 2 odst. 2, článek 11 odst. 4, článek 26 odst. 1, článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Zjistil, že žalobce, zastoupen advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že v dané věci nebyl splněn jeden z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., a to nesprávný úřední postup orgánu činného v trestním řízení.
Nesprávné právní posouzení věci, které jako dovolací důvod uplatňuje dovolatel (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006, před novelou provedenou zákonem č. 160/2006 Sb.) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
K tvrzením dovolatele o jím uplatněném výkladu, pro nějž by mělo být dovolání přípustné při existenci otázky zásadního právního významu uvádí dovolací soud, že o takový případ se nejedná.
Odvolacím soudem řešenou právní otázkou odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dovodil, že diskrece orgánů činných v trestním řízení se projevuje v postupu např. při odložení věci, nezajištění věci v trestním řízení a v oprávnění odložit trestní oznámení (srov. např. rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 633/2004, 25 Cdo 1643/2003, 25 Cdo 3029/2005) s odůvodněním, že se nejedná o nesprávný úřední postup. Nelze odhlédnout od toho, že orgány činné v trestním řízení ( v tomto případě orgán Policie ČR) postupoval v souladu s platnou právní úpravou, žalobce byl – jak to plyne z výsledků dokazování – po řádném poučení k vydání věci vyzván, této výzvě vyhověl a na jeho pozdější žádost o vydání věci mu byly věci rovněž vydány. Nelze proto přičítat k tíži policejního orgánu nějakou nezákonnost v jeho postupu, pakliže konkrétní okolnosti případu jeho výzvu k vydání věci odůvodňovaly.
Ani z dalších námitek dovolatele týkajících se správnosti rozhodnutí, nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud zaujal názor, že k tomu, aby byly splněny podmínky odpovědnosti za nesprávný úřední postup, je zapotřebí, aby byly splněny i předpoklady vzniku škody, přičemž při posouzení škody je třeba vycházet z ustanovení §442 o.z (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1627/2008). O takový případ se v dané věci nejedná.
Pro úplnost je vhodné dodat, že obdobnou problematikou se zabýval Nejvyšší soud rovněž ve svém rozhodnutí ze dne 3.3.2011, sp.zn. 28 Cdo 2976/2009.
Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde
o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud na závěr odůvodnění usnesení shrnuje, že žalobce nenaplnil předpoklady pro přiznání náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř, neboť je v souladu se zákonem a ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 o. s. ř. ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu