ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1892.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1892/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele A. P., zastoupeného JUDr. Mgr. Michalem Šalomounem, advokátem, 674 01 Třebíč, Bráfova č. 52, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 319/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 297/2004 (žalobce Alfréda Panowského, zastoupeného JUDr. Mgr. Michalem Šalomounem, advokátem, proti žalovaným: 1. prof MUDr. V. K., Dr.Sc., a 2. J. K., , zastoupeným JUDr. Karimem Titzem, advokátem, 602 00 Brno, Kobližná 19, a 3. P. N., o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 13. 11. 1992, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovaným prof. MUDr. Z. K. a. J. K. uloženo, aby společně a nerozdílně vydali žalobci A. P. ideálních devět desetin domu č. p. 624 a pozemků parc. č. 2783 a parc. č. 2784 v katastrálním území Č. P. (obec B.), zapsaných na listu vlastnictví č. 620 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno – město), a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Byl však zamítnut žalobní návrh žalobce, aby bylo také žalovanému P. N. uloženo vydat žalobci ideálních 9/10 uvedených nemovitostí v katastrálním území Č. P.. Žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně 24.887 Kč na náhradu nákladů řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že žalovaný P. N. nemá vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Také bylo žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. uloženo zaplatit společně a nerozdílně Městskému soudu v Brně poplatek 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O dovolání žalobce i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 319/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 297/2004-168, změněn tak, že žalobní návrh žalobce byl i vůči žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. rovněž zamítnut. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení (označený III.) byl změněn tak, že uvedeným dvěma žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení vůči žalobci. Ve výroku o soudním poplatku (označeném V.) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Bylo také rozhodnuto, že se odmítá odvolání žalovanému P. N. proti rozsudku Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a také, že se žalovanému Petru Němečkovi nepřiznává náhrada těchto nákladů řízení vůči žalobci.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že rozsudek soudu prvního stupně byl přezkoumán odvolacím soudem v odvoláními napadených výrocích a v řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a dospěl jednak k závěru, že je třeba tento rozsudek změnit (podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu) tak, že se žaloba proti žalovaným prof. MUDr. Z. K. a J. K. zamítá; odvolání žalovaného P. N. bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné [§218 písm. b) občanského soudního řádu ve vazbě na ustanovení §201 občanského soudního řádu], nesměřující „do věci samé“.
Odvolací soud poukazoval na to, že v této právní věci rozhodoval již i dovolací soud, který rozsudkem z 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010 Nejvyššího soud, zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze 16. 12. 2010, sp. zn. 20 Co 319/2009. V dalším rozhodnutí dovolacího soudu měl odvolací soud „posoudit celou řadu indicií dosvědčujících naplnění podstaty protiprávního zvýhodnění na straně žalovaných prof. MUDr. Z. K. a J. K.a učinit znovu zevrubnější závěr o skutkovém stavu věci a posoudit znovu projednávanou právní věc po právní stránce“; šlo zejména o posouzení dosud neobjasněné otázky jedné ideální desetiny nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, dále i otázky, zda při prodeji nemovitostí byl proveden řádný výběr zájemců o nemovitosti a zda nebyl výběr zahájen před tím, než byl stát oprávněn s nemovitostmi disponovat a na jakou část nemovitostí se výběr vztahoval).
Odvolací soud dovozoval z výsledků zjištění v tomto soudním řízení, že žalobce je tu oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3, odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. (v návaznosti na nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný pod č. 164/1994 Sb.). Žalobce podal žalobu v roce 1992, splnil tak podmínku stanovenou v §5 zákona č. 87/1991 Sb., takže nemohlo dojít k prekluzi nároku žalobce (který je státním občanem ČR). Odvolací soud zopakoval a doplnil provedené dokazování. Ohledně žalobce A. P. bylo zjištěno, že spoluvlastnický podíl ideální devíti desetin nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, pozbyl na základě trestu propadnutí majetku, který mu byl 3. 10. 1974 uložen v trestním řízení soudním (sp. zn. 7 T 74/74 soudu v Brně) pro tehdy trestný čin opuštění republiky podle §109 odst. 2 trestního zákona; usnesením Městského soudu v Brně z 19. 11. 1990, sp. zn. 4 Rt 113/90, byl A. P. rehabilitován podle zákona č. 119/1990 Sb. Pokud šlo o zbývající jednu ideální desetinu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, převedl ji na manžele F. a M. P. kupní smlouvou z roku 1969, která byla registrována podle tehdejší právní úpravy rozhodnutím bývalého Státního notářství Brno – město z 22. 5. 1969, sp. zn. 3 R I 47/69). Vlastnictví uvedených nemovitostí jako celku nabyli žalovaní prof MUDr. Z. K. a J. K. v rámci realizaci prodeje těchto nemovitostí tehdejším Obvodním národním výborem Brno III v roce 1971; manželům Pavlíčkovým nebyly tehdy jako spoluvlastníkům nemovitostí nabídnuty ke koupi a když nedali souhlas k prodeji ideálních devíti desetin nemovitost K., byla tato otázka řešena v soudním řízení, v němž bylo Pavlíčkovým uloženo jejich podíl (1/10) vydat státu s tím, že převodní smlouva o nabytí tohoto podílu od A. P. z roku 1969 je neplatná.
K otázce, žalobcem tvrzeného protiprávního zvýhodnění žalovaných prof MUDr. Z. K. a J. K. odvolací soud pokládal za doloženo, že se o nemovitostí ucházel v roce 1971 z důvodu bydlení (spolu s manželkou a dvěma malými dětmi) ve stísněných bytových poměrech, které neskýtaly předpoklad pro jeho rodinný život, ani pro jeho vědeckou práci v oblasti hrudní, cévní a srdeční chirurgie (a jeho působení jako primáře univerzitní nemocnice). Výběr uchazečů o koupi nemovitosti byl proveden přibližně z 11 uchazečů a odvolací soud pokládal za rozhodné to, že žalovanému prof. MUDr. K. byl sjednán přístup k uvedeným nemovitostem jako špičkovému odborníku, vědeckému pracovníkovi a kapacitě v oblasti medicíny a nikoliv z důvodů politických; z uchazečů o nemovitosti pak jako jediný nabízel i svůj dosavadní byt k dispozici státu; měl také k dispozici finanční hotovost (z přislíbeného úvěru), umožňující pokrýt kupní cenu nemovitostí, o něž jde v tomto řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že „žalovaný prof MUDr. Z. K. nebyl význačným stranickým funkcionářem, jehož stabilizace by byla zapotřebí pro posílení vlivu Komunistické strany Československa v daném regionu“; odvolací soud byl toho názoru, že rozhodujícím kritériem výběru z řady uchazečů o nemovitosti tu zůstala pouze odbornost prof. MUDr. K.“.
Odvolací soud tedy dospěl k výslednému závěru, že žalovaní prof MUDr. Z. K. a J. K. nejsou osobami povinnými podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a proto žalobce se svým žalobním návrhem na uložení povinnosti k vydání nemovitostí nemůže být úspěšný. Změnil tedy odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žalobní návrh žalobce zamítá.
Ke změně výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení uváděl odvolací soud, že má za to, že v této právní věci, projednávané již po dobu téměř dvaceti let, „je spravedlivé, aby každý z účastníků tohoto řízení nesl náklady řízení ze svého“. Ze stejných důvodu nebylo žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vůči žalovanému P. N.“. Ve výroku o soudním poplatku byl výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušen, neboť žalovaní, kteří nejsou osobami povinnými, nestíhá povinnost zaplatit soudní poplatek podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval dne 24. 2. 2011 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 7. 3. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel co do přípustnosti dovolání poukazoval na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že toto řízení je stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu ve věci samé a že také rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel především zdůrazňoval, že odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 319/2009, „stručně řečeno ignoroval nález Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004, III. ÚS 620/02, týkající se této právní věci, a rovněž i závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010, a to v tom smyslu, že „se nevypořádal s celou řadou indicií, dosvědčujících naplnění protiprávního zvýhodnění“ při nabytí nemovitostí, jak to bylo v obou uváděných rozhodnutích zdůrazněno; např v nálezu Ústavního soudu ČR z 24. 11. 2004 bylo uvedeno, že obecné soudy se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádaly s tou skutečností, na jako část nemovitostí se výběr uchazečů vztahoval, když výrok trestního rozsudku vůči A. P. zněl na majetek jako celek, přičemž však následná kupní smlouva byla uzavřena toliko na ideálních devět desetin nemovitostí a teprve poté, co stát zbavil ideální desetiny nemovitostí spoluvlastníky nemovitostí, byla s MUDr. Z. K. a J. K. uzavřena nová kupní smlouva na nemovitosti jako celek, aniž by ovšem výběr uvedených zájemců o koupi byl znovu posuzován za takto nově vzniklé situace. Dovolatel je přesvědčen, že k těmto uváděným okolnostem odvolací soud nezaujal stanovisko a nevyjádřil se k nim. Nedostatkem je zejména to, že odvolací soud se odpovídajícím způsobem nezabýval hodnocením vlivu členství prof. MUDr. K. v Komunistické straně Československa a jeho spoluprací s Československou zpravodajskou službou i se Státní bezpečností na vyřešení koupě nemovitostí v katastrálním území Černá Pole ze strany tohoto žalovaného z hlediska využití těchto kontaktů k osobnímu prospěchu uvedeného žalovaného, a to např. i k získání úvěru v potřebné výši na koupi nemovitostí, o něž jde v tomto řízení.
Dovolatel ve svém dovolání poukazoval na to, že odvolací soud zdůrazňoval, že důvodem získání nemovitostí žalovaným prof. MUDr. K. byla jeho uznávaná odbornost v oboru medicíny, ale také „zájem společnosti“ na vyhovění jeho žádosti, přičemž tento zájem je odvolacím soudem vyjadřován zájmem na stabilizaci osobních poměrů tohoto žadatele o koupi nemovitostí, na saturaci bydlení početné rodiny tohoto žadatele, ale také blíže neobjasněný „zájem na umístění socialistické organizace“). Odvolacím soudem uváděná kritéria nevyznívají přesvědčivě (podle názoru odvolatele) ohledně uváděného zjištění potřeb žalovaného prof. MUDr. K. pro činnost pedagogickou a vědeckou, když tato činnost žalovaného se prováděla nepochybně na klinikách a vědeckých pracovištích a nikoliv doma.
Dovolatel je také přesvědčen, že výběrové řízení v daném případě bylo provedeno nejen překotně, ale i v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Dovolatel dovozoval, že se to týká zejména skutečnosti, že spoluvlastníkům předmětných nemovitostí MUDr. F. P. a M. P. měl být prodej dalších 9/10 rodinného domku nabídnut v souladu se směrnicí Ministerstva financí č. 10 ze dne 2. 4. 1994 (uveřejněnou ve Věstníku Ministerstva financí č. 5, č. j. 314/17.756/64) pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, což se v daném případě nestalo. Nebylo rovněž doloženo dodržení ustanovení §21 této směrnice, podle něhož mělo být s realizací majetku, kterého stát nabyl na základě výroku trestu propadnutí majetku, uloženého v trestním řízení soudním, vyčkáno po tři měsíce ode dne právní moci soudního rozhodnutí; v daném případě však výrok soudu o propadnutí majetku nabyl právní moci 30. 10. 1974 a smlouva o prodeji předmětných nemovitostí byla uzavřena již 14. 11. 1974. Také k požádání žalovaných K. o příslib úvěru na koupi nemovitostí došlo již zřejmě v době, kdy ještě nebylo zřejmé, zda žalobce A. P. výrokem o propadnutí majetku přijde o svůj nemovitý majetek .
Podle názoru odvolatele zůstala neobjasněna otázka, proč dům č. p. 624 v katastrálním území Č. P. byl přidělen žalovaným K. přesto, že uživatelem této nemovitosti byla tehdy Československá televize Brno (výtvarné a trikové oddělení), která do domu investovala finanční prostředky na předělání kabelový rozvodů, a tedy proč tu převládl soukromý zájem nad zájmem na rozvoji činnosti Čs. televize, jako ústředního sdělovacího prostředku, a to ohledně domu, který ostatně měl podlahovou plochu větší než 120 m²
Nesprávný právní závěr byl odvolacím soudem zaujat, uváděl dvolatel i pokud šlo o postoupení pohledávky žalobce na MUDr. P., představující právo na plnění, jehož se v tomto soudním řízení domáhá, což odvolací soud posoudil jako nepřípustné u restitučních nároků, třebaže, podle názoru odvolatele, toto postoupení pohledávky (nároku) žádný právní předpis nevylučuje.
Je tedy dovolatel přesvědčen, že v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném jeho dovoláním, došlo k opakovanému ignorování zásadních indicií, svědčících o protiprávním výběru žadatele o koupi nemovitostí“, na který bylo poukázáno již dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR.
Ve vyjádření žalovaného P. N. k dovolání dovolatele A. P.o bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Uvedený žalovaný má za to, že žalobce svým dovoláním, které se týká i rozhodnutí odvolacího soudu ohledně žalovaného P. N., napadá v rozporu s ustanovením §236 odst. 1 občanského soudního řádu výrok rozsudku Městského soudu v Brně z 30. 10. 2008, č. j. 34 C 297/2004-168, proti němuž však neuplatnil své odvolání. Žalovaný P. N. dále ve svém vyjádření k dovolání dovolatele zdůrazňoval, že žalobce se stal oprávněnou osobou v této právní věci až ke dni vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., tj. ke dne 1. 11. 1994; nejdříve tedy tímto dnem dopadají na jednání povinných osob ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., a to včetně §9 odst. 1 tohoto zákona; nelze tedy v tomto případě zpochybnit platnost zmíněných převodních smluv pro rozpor se zákonem a tudíž tu nelze ideálních 9/10 nemovitostí vydat podle zákona č. 87/1991 Sb. Celkově je žalovaný P. N. přesvědčen, jak to ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvádí, že odvolací soud se zcela vypořádal s tvrzením žalobce, která nemají relevantní důkazní oporu (nýbrž se opírají jen o uváděné indicie).
Dovolání dovolatele je v daném případě přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvody jednak to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], a jednak, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se vadný postup soudu projevil v průběhu řízení (nikoliv až při rozhodování) a byl-li tento postup soudu nesprávný, zejména došlo-li v důsledku tohoto nesprávného právního postupu k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. – Podle názoru dovolacího soudu v daném případě taková vada řízení nebyla shledána.
O nesprávné právní posouzení věci [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu] jde tehdy, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, a dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmi osobami převedena.
Na toto ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích poukazoval v daném případě i Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 24. 11. 2004, č. III. ÚS 620/2002 (jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, vydaný v této právní věci, ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 20 Co 726/2000). Ústavní soud ČR se v tomto nálezu zabýval (jak to reprodukoval i odvolací soud ve svém rozsudku z 25. 1. 2011, sp. zn. 20 Co 319/2009, na str. 5) druhou skutkovou podstatou zakotvenou v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., kdy při nabývání věci mohl být nabyvatel protiprávně zvýhodněn oproti jiným potenciálním nabyvatelům. Tato skutková podstata pokrývá i případ, kdy sice nedošlo přímo k porušení obecně závazných právních norem, nicméně nabyvatel byl zvýhodněn tak, že nebyla dodržena podmínka rovnosti přístupu k nabývání nemovitostí. Je vždy třeba sledovat účel, jehož má být restitucí dosaženo. Soudy obou stupňů se tu musí zabývat řadou indicií, které nasvědčují naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění nabyvatele.
Také v rozsudku dovolacího soudu ze 3. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2661/2010 Nejvyššího soudu, vydaném v této právní věci, bylo pro další řízení u soudů obou stupňů zdůrazněno, že je třeba se vypořádat s Ústavním soudem ČR uváděnou řadou indicií týkajících se naplnění podmínky protiprávního zvýhodnění při uzavření smlouvy kupní, uzavřené se žalovanými K. v roce 1974.
Ve smyslu těchto právních závěrů dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR, obsažených v rozhodnutích týkajících se konkrétně této právní věci, postupoval i odvolací soud v odvolacím řízení, v němž pak byl vyhlášen rozsudek z 25. 1. 2011, sp. zn. 24 Co 319/2009, proti němuž směřuje dovolání odvolatele A. P. Odvolací soud v odvolacím řízení zopakoval i doplnil dokazování tak, jak to uvedl ve svém rozsudku z 25. 1. 2011 na str. 4 a 5. Dovolatel nepokládá toto doplnění dokazování za postačující a ve svém dovolání má především za to, že se odvolací soud k objasnění řady otázek dostatečně nevyjadřuje a nebo, že jejich hodnocení a posouzení nelze pokládat za správné; v dovolání odvolatele nepřevládá výčet dalších důkazů, které v řízení o této právní věci měly být provedeny.
Pokud dovolatel ve svém dovolání hodnotí kriticky nesprávná skutková zjištění, učiněná v tomto řízení, a má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá oporu v dokazování, jakož i kriticky posuzuje hodnocení důkazů, provedené odvolacím soudem, nelze tu pominout odkaz na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) vykládáno posuzování této problematiky v řízení o dovolání. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem mohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů i z nálezu Ústavního soudu ČR (vydaného v této konkrétní právní věci), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by dovoláním dovolatele napadené rozhodnutí odvolacího soudu z 25. 1. 2011 (sp. zn. 20 Co 319/2009 Krajského soudu v Brně) bylo nesprávné tak, aby bylo na místě je zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Odvolací soud opakoval i doplnil dokazování, provedené v tomto řízení, a to zejména ohledně skutečností a okolností, které byly dovolacím soudem i Ústavním soudem ČR označeny jako skutečnosti a okolnosti dosvědčované řadou indicií co do naplnění podstaty protiprávního zvýhodnění žalovaných K. při koupi nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v roce1974. Tyto indicie nebyly v řízení u soudu obou stupňů doloženy přesvědčivými přímými důkazy. Nelze přisvědčit opodstatněnosti výtek dovolatele ohledně vycházení odvolacího soudu ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, ani ohledně vytýkaným vadám v hodnocení provedených důkazů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu přikročit svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele, které bylo přípustné, ale nebylo shledáno důvodným, zejména v tom smyslu, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si uplatněné právní předpisy nesprávně vyložil.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovaným v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu