ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1954.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1954/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josef Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky D. T. , zastoupené JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou, 280 02 Kolín IV., Plynárenská 671, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2010, sp. zn. 11 Co 373/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 52/2002 (žalobkyně Dolores Tiché, zastoupené JUDr. Jindřiškou Martinovou, advokátkou, 280 02 Kolín IV., Plynárenská 671, proti žalované Tatře, akciové společnosti , IČ 4519 344, Kopřivnice, Štefánikova 1163, zastoupené JUDr. Danuší Jurkovou, advokátkou, 758 61 Rožnov pod Radhoštěm, Slezská 1129, o zaplacení 425.732,- Kč), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na úhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 5. 3. 2002, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně z 1. 6. 2010, č. j. 13 C 52/2002-352. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o zaplacení částky 425.738,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 6. 1945 do 1. 12. 1990, dále za dobu od 3. 7. 1993 do 14. 7. 1994 a s úrokem 16% za dobu od 15. 7. 1994 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 12. 11. 2010, sp. zn. 11 Co 373/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně z 1. 6. 2010, č. j. 13 C 53/2002-322, potvrzen. Žalobkyni D. T. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti Tatře na úhradu nákladů řízení odvolacího 22.910,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že toto řízení i rozsudek netrpí žádnou vadou (včetně toho, že by věc rozhodoval z řízení vyloučený soudce), že projednávaná právní věc byla správně posouzena a že tedy odvolání není důvodné.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (a shodně i s právním názorem vyjádřeným již v předchozím rozhodnutí odvolacího soudu z 30. 3. 2010, sp. zn. 11 Co 13/2010) měl za to, že žalobkyně je v tomto sporu oprávněnou osobou podle ustanovení §2 odst. 2 písm. c) zákona č. 243/1992 Sb., ale byl toho názoru, že žalovaná akciová společnost není v této právní věci pasívně legitimována. Žalovaná akciová společnost Tatra vznikla totiž až 1. 4. 1992, takže u ní není dána podmínka podle ustanovení §14 zákona č. 229/1991 Sb., podle něhož náhradu za zaniklou věc. jež byla odňata oprávněné osobě, poskytne ta právnická osoba, která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti, zatím co žalovaná akciová společnost vznikla později než došlo ke zbourání budov čp. 134 a č. 144 v katastrálním území K. (obec Příbor), k němuž došlo v sedmdesátých letech minulého století, a to v souvislosti s výstavbou lakovny a svařovny na pozemcích, na němž stály uvedené domy.
Odvolací soud byl dále toho názoru, že dalším důvodem, pro který musela být žaloba žalobkyně zamítnuta, byla skutečnost, že nárok je promlčen. Žalobkyně sice uplatnila svůj nárok před účinností zákona č. 243/1992 Sb., tedy před 24. 5. 1992, od té doby pak běžela šestiměsíční lhůta pro poskytnutí náhrady za zbourané nemovitosti, a posléze začala žalobkyni běžet tříletá promlčecí doba, během níž měla žalobkyně možnost uplatnit svůj nárok u soudu, ale žalobkyně podala svou žalobu soudu až 5. 3. 2002, což bylo zřejmě po uplynutí tříleté promlčecí lhůty.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního soudní řádu žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 1. 2011 doručen zmocněnému zástupci dovolatelky a dovolání ze strany žalobkyně bylo dne 2. 3. 2011 podáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Novém Jičíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu), dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelka ve svém dovolání poukazovala nejprve na to, že v tomto soudním řízení jde o dům čp. 134 na pozemku parc. č. 147 a o dům čp. 144 na pozemku parc. č. 172 v katastrálním území K. (obec Příbor), které původně vlastnili rodiče žalobkyně – V. N. a M. M. N.; tyto nemovitosti byly rodičům žalobkyně v poválečném období zkonfiskovány podle dekretu č. 12/1945 Sb.; uvedené domy (spolu se stodolami) byly v sedmdesátých letech minulého století zbourány v souvislosti s výstavbou lakovny a svařovny na týchž pozemcích. Dovolatelka dále poukazovala na to, že ke dni 17. 3. 1993 byl podle identifikace parcel pro okres Nový Jičín a pro obec Příbor uživatelem uvedených nemovitostí Tatra kombinát, státní podnik, Kopřivnice, který vypracoval privatizační projekt č. 3355 (jenž zahrnoval i uvedené nemovitosti). Usnesením vlády ČR z 12. 2. 1992 č. 104 byl schválen privatizační projekt státního podniku Tatra Kopřivnice; podle názoru dovolatelky je tu dána „neplatnost usnesení vlády ze dne 12. 2. 1992 č. 104 v bodě 6, když tu vláda schválila privatizační projekt subjektu, který neexistoval pod tímto názvem“. Žalobkyně se v této právní věci domáhala náhrady za uvedené zbourané budovy podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., když vycházela z hodnoty nemovitostí podle znaleckého posudku a pro sebe požadovala, jako jedna ze čtyř oprávněných osob, jednu čtvrtinu celkové hodnoty zbouraných nemovitostí.
Dovolatelka pak ve svém dovolání namítala nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem zejména v těchto otázkách:
1. Nesprávně byla posouzena otázka pasívní legitimace žalované akciové společnosti Tatra (u níž podle názoru odvolacího soudu tato legitimace není dána), a to i přesto, že uvedená otázka existence pasivní legitimace Tatry, a. s., Kopřivnice byla (podle názoru dovolatelky) řešena kladně již v rozhodnutí dovolacího soudu z 22. 4. 2009 (28 Cdo 641/2007 Nejvyššího soudu) a také rozsudku Krajského soudu v Ostravě (sp. zn. 22 Ca 241/94 a sp. zn. 22 Ca 473/94). Podle názoru dovolatelky v daném případě přešla povinnost vyrovnání předmětného restitučního nároku na Tatru, a. s., Kopřivnice, jako na právní nástupkyni privatizované právnické osoby, takže tato akciová společnost je v tomto sporu aktivně legitimována.
2. Nesprávně byla odvolacím soudem v této právní věci posouzena i otázka, zda je žalovaná akciová společnost povinnou osobou co do poskytnutí finanční náhrady za zbourané nemovitosti vůči žalobkyni, jako oprávněné osobě podle zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky nebylo v předchozích řízeních v této právní věci u pozemkového úřadu, ani u soudu (včetně dovolacího soudu) zpochybňováno, že žalovaná akciová společnost je tu povinnou osobou.
3. Stejně tak nesprávně byla posouzena otázka promlčení nároku žalobkyně na vyplacení náhrady za zbourané nemovitosti. Dovolatelka je přesvědčena o tom, že žalobkyně tu uplatnila v zákonné lhůtě vůči akciové společnosti svůj nárok na zaplacení náhrady za zbourané nemovitosti podle zákona č. 229/1991 Sb. Zbourané domy čp. 134 a čp. 144 (spolu se stodolami a stájemi) v obci Příbor se nacházely v areálu odštěpného závodu Tatra Příbor, který byl nedílnou součástí státního podniku Tatra Kopřivnice; „vlastníkem předmětných nemovitostí byl žalovaný od roku 1992“, uváděla dovolatelka a poukazem na výpis z listu vlastnictví č. 369 pro katastrální území K. (obec Příbor). Dovolatelka je i toho názoru, že tu došlo podle zápisu ze dne 6. 5. 1993 k uznání nároku oprávněných osob z rodiny N. ze strany generálního ředitelství Tatra, a. s., „bez výhrad včetně finančního nároku 9.273.750,- Kč v případě splatnosti ke dni 7. 6. 1993“; dovolatelka má za to, že tímto uznáním nároku došlo k prodloužení promlčecí lhůty na 10 let, takže žaloba tu byla podána ve lhůtě. Žalobkyně v průběhu řízení namítala, že její nároky byly zahrnuty do podkladů pro zpracování privatizačního projektu kombinátu Tatra a také ze privatizační projekt, který se předkládal k 1. 10. 1991, nebyl zpracován v souladu se zákonem o velké privatizace a že je od počátku neplatný, „jestliže jeho součástí byly nemovitosti, k jejichž vydání uplatnila žalobkyně (spolu se svými sourozenci) ve lhůtě své restituční nároky“ k těmto nemovitostem a v době podání privatizačního projektu nebyly tyto restituční nároky projednány ani zamítnuty.
4. Dovolatelka posléze namítala nesprávnou aplikaci ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 42/1991 Sb. odvolacím soudem, když podle tohoto ustanovení může být majetku, na jehož vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě použito pro privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty, což v daném případě dáno nebylo.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §14 a §16 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) a také podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým byly upraveny některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.), v souvislosti i s ustanoveními §100, §101 a §110 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. náleží oprávněné osobě náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly nebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který podle tohoto zákona se nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. náhradu za budovy podle §14 tohoto zákona poskytne oprávněné osobě právnická osoba (právní nástupce), která věc drží nebo ji držela v době zániku nemovitosti anebo ji převedla na osobu, která nemovitost podle tohoto zákona nevydává. Ceny náhrad se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. 6. 1991 (§14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se rozumí osobou, která nemovitost drží: a) povinná osoba, která měla ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991, srov. §35 tohoto zákona) k nemovitosti ve vlastnictví České republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání, a b) u ostatních nemovitostí jejich vlastník. – Z uvedeného je třeba mít za to (podle názoru dovolacího soudu), že povinná osoba je pro účely zákona č. 229/1991 Sb. jednoznačně určena v ustanovení §5 zákona č. 229/1991 Sb. a toto vymezení nelze dále rozšiřovat (ani např. aplikací zákona č. 92/1991 Sb.).
Podle ustanovení §16 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba vyzve k vydání náhrady (§14 zákona č. 229/1991 Sb.) ve lhůtách uvedených v §13 téhož zákona (tj. v podstatě do šesti měsíců). Závisí-li právo na náhradu na rozhodnutí pozemkového úřadu nebo soudu, končí tato lhůta uplynutím šesti měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Podle §16 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., v případě uvedeném v §6 odst. 1 písm. a) téhož zákona počne osmnáctiměsíční lhůta běžet ode dne právní moci rozhodnutí, kterým byl výrok zrušen, dojde-li k tomuto rozhodnutí po 31. 12. 1998.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který ztratil majetek podle konfiskačních dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neprovinil-li se proti československému státu a nabyl zpět státní občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem č. 33/1945 Sb., a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát.
Podle ustanovení §11a odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. osoba, která splňovala podmínky oprávněné osoby k 29. 5. 1992, mohla nároky podle tohoto zákona uplatnit do 31. 12. 1992. Neuplatněním práva v této lhůtě její právo zaniklo.
Podle ustanovení §100 odst. 1 občanského zákoníku se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§104 až §110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužní promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického (§100 odst. 2 občanského zákoníku). Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu a výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo (§110 odst. 1 občanského zákoníku).
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo vyloženo (na str. 47-48 /125-126/) k některým právním důsledkům privatizace zemědělského majetku, že k privatizaci dochází již okamžikem převodu majetku na Fond národního majetku; potom je nutno se zabývat tím, kdo je povinnou osobou v takovém případě. Trvá-li původní státní podnik, pak je povinnou osobou tento státní podnik. Na právního nástupce závazky přecházejí tehdy, jestliže existovaly za existence zaniknuvší právnické osoby. Privatizace neznamená universální sukcesi; právní nástupce přestavuje jen dílčího sukcesora.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že rozhodnutí vlády o privatizaci (podle zákona č. 92/1991 Sb.), vydané na základě privatizačního projektu, nemá povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení a nejde tu také o rozhodnutí o právu a povinnosti fyzické osoby nebo právnické osoby. Soudům proto nenáleží je ve správním soudnictví přezkoumávat. Není tu také rozhodující, v jaké fázi privatizace je tu státním orgánem rozhodováno (viz i rozhodnutí uveřejněné pod č. 31/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Náhrady (např. za znehodnocení budovy) poskytuje podle §16 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. povinná osoba, která věc vydává, nebo právnická osoba, která věc držela jako poslední před zánikem věci (viz č. 16/1996, str. 53 /101/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 10/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že „nedohodnou-li se účastníci o náhradě podle ustanovení §16 odst. 2 a 4 zákona č. 229/1991 Sb., nemůže soud uložit žalovanému povinnost k peněžitému plnění; návrhem žalobce není soud vázán“.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudu (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 11. 2010 (sp. zn. 11 Co 373/2010 Krajského soudu v Ostravě), proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, v němž měl v podstatě na zřeteli tatáž právní ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z publikované judikatury soudů, řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vůbec řešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, který by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nebylo proto možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení téhož právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného nenáleží již dovolacímu soudu zabývat se (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné …..“) hodnocením dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelem v dovolání. Lze jen v této souvislosti poukázat na to, jak je v uveřejněné judikatuře soudů vykládáno posouzení dovolacího důvodu vyjádřeného námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem ČR, byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů jmenovitě uvedených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudem svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu