ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2013.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2013/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání České republiky – Ministerstva obrany , Praha 6, Tychonova 1, adresa k doručení, 160 00 Praha 6, Náměstí Svobody 471 (odbor pro právní zastupování Ministerstva obrany), proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 26. 1. 2011, sp. zn. 28 Co 572/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 207/2008 (žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany proti žalované Mgr. I. Č. , zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem, 284 01 Kutná Hora, Lorecká č. 465, o určení vlastnictví k pozemku), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě České republiky – Ministerstva obrany, podané u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 297/2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře z 30. 8. 2010, č. j. 7 C 207/2008-97. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany, domáhající se uřčení, že je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1938/2 (o výměře 11119 m2), zapsaného na listu vlastnictví č. 10395 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (katastrální pracoviště Kutná Hora). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zástupci žalované JUDr. Karlu Polákovi byla přiznána náhrada za zastupování žalované, ale státu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení ohledně zastupování žalované JUDr. Karlem Polákem, advokátem.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva obrany proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 20. 1. 2011, sp. zn. 28 Co 572/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře z 30. 8. 2010, č. j. 7 C 207/2008-97, změněn jen ve výrocích o nákladech řízení (označených II. a III.), a to tak, že žalující České republice – Ministerstvu obrany bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu placených nákladů řízení žalované před soudem prvního stupně částkou 32.940,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném I.) potvrzen v „ rozsahu napadeném odvoláním“. Žalující České republice – Ministerstvu obrany bylo uloženo zaplatit Okresnímu soudu v Kutné Hoře náhradu placených nákladů řízení částkou 9.844,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu (tedy ve výrocích označených I., II. a IV.), jakož i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (za použití článku II. bod 10 zákona č. 7/2009 Sb.), ale shledal odvolání žalující České republiky – Ministerstva obrany nedůvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v tomto soudním řízení bylo zjištěno, že ohledně pozemku uvedeného v žalobě žalující České republiky – Ministerstva obrany bylo vydáno rozhodnutí Městského národního výboru v Kutné Hoře ze 7. 11. 1979, jímž byl vyvlastněn tento pozemek jeho vlastnici J. B., právní předchůdkyni žalované I. Č.; jako důvod vyvlastnění bylo uvedeno, že jde o pozemky, které jsou součástí areálu stavby důležité pro obranu státu. Odvolání J. B. proti uvedenému rozhodnutí byl zamítnuto Okresním národním výborem v Kutné Hoře a odvoláním napadené rozhodnutí bylo potvrzeno dne 13. 5. 1980. Rozhodnutí o vyvlastnění nebylo J. B. řádně doručeno, takže nenabylo právní moci. Žalované Mgr. I. Č. svědčí dědické rozhodnutí bývalého Státního notářství v Nymburce z 28. 2. 1989, č. j. D 1809/99-21, podle něhož však pozemek, o nějž jde v tomto řízení zdědila po J. B., zemřelé 23. 11. 1988, závětní dědička V. K. Ta pak následně uzavřela dne 7. 9. 1989 se žalovanou I. Č. kupní a darovací smlouvu a uvedený pozemek byl I. Č. darován (smlouva byla registrována bývalým státním notářstvím a byl k ní dán souhlas Městským národním výborem v Kutné Hoře). Bylo také zjištěno, že žalovaná I. Č. uplatnila včas restituční nárok k pozemku parc. č. 1938/2 v katastrálním území Kutná Hora u Pozemkového úřadu v Kutné Hoře, avšak rozhodnutím tohoto úřadu z 5. 5. 1998, č. j.PÚ 512/93, byl restituční nárok I. Č. zamítnut z toho důvodu, že vlastnické právo k pozemku nabyla až na základě kupní smlouvy ze 7. 9. 1989.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně jen v tom, že na straně žalující České republiky – Ministerstva obrany je dán naléhavý právní zájem ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, a to zejména vzhledem k duplicitě ohledně zápisu vlastnického práva k předmětnému pozemku (a to státu a V. K.) v katastru nemovitostí.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že podle smlouvy ze 7. 9.1989 byla mezi V. K., jako převodcem, a státem uzavřena smlouva, na základě níž V. K. darovala pozemek parc. č. 1938/2 v Kutné Hoře žalované I. Č.; tato smlouva byla Městským národním výborem v Kutné Hoře schválena dne 7. 9. 1989 a registrována byla bývalým Státním notářstvím v Kutné Hoře 26. 10. 1989.
Odvolací soud zaujal právní názor, že stát se tu ohledně pozemku, o nějž jde v tomto řízení, „chopil držby“ a tím byl založen restituční důvod ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 2289/1991 Sb.; stát s předmětným vyvlastněným pozemkem nakládal jako vlastník. I. Č. uplatnila včas restituční nárok k pozemku parc. č. 1938/2 v katastrálním území Kutná Hora; Pozemkovým úřadem v Kutné Hoře byl návrh zamítnut, ale „nosným důvodem zamítnutí byl závěr pozemkového úřadu, že I. Č. je vlastníkem předmětného pozemku na základě kupní a darovací smlouvy ze 7. 9. 1989, uzavřené s V. K.“; měl tedey případné vyhovění uplatněnému restitučnímu nároku, když I. Č. byla posléze vedena jako vlastník uvedeného pozemku i v katastru nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu nabylo právní moci po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí I. Č. i Vojenské ubytovací a stavební správě Pardubice. Odvolací soud proto dovozoval, že „toto rozhodnutí je závazné pro žalující Českou republiku – Ministerstvo obrany i pro žalovanou Mgr. I. Č., jakož i pro státní orgány a je na místě z něj vycházet (ve smyslu ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 71/1967 Sb. a ustanovení §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu). Podle názoru odvolacího soudu tu lze „uzavřít, že vlastnické právo k předmětnému pozemku svědčí žalované Mgr. I. Č.“.
Odvolací soud byli toho názoru, že stát nemohl v tomto případě nabýt vlastnické práva k předmětnému pozemku ani na základě vydržení, neboť stát nemohl být v dobré víře, že mu věc náleží, když „sám stát prostřednictvím svých orgánů si musel být vědom toho, že rozhodnutí nemohlo nabýt právní moc a právního účinku a že se na základ rozhodnutí o vyvlastnění vlastníkem věci nestal“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu. Zrněny byly odvolacím soudem podle ustanovení ů 220 odst. 3 občanského soudního řádu výroky o nákladech řízení, co do způsobu jejich úhrady, když zejména o nákladech řízení žalované, zastoupené soudem ustanoveným zástupcem, bylo třeba rozhodnout podle ustanovení §149 odst. 2 občanského soudního řádu a nikoliv podle ustanovení §148 odst. 1 občanského soudního řádu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1, §149 odst. 2 a §151 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 16. 2. 2011 dovolávající se České republice a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště dne 4. 3. 2001 k doručení Okresnímu soudu v Kutné Hoře, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolávající se České republiky – Ministerstvo obrany pokládá za nesprávný právní názor odvolacího soudu, že nebylo-li rozhodnutí Okresního národního výboru v Kutné Hoře z 13. 5. 1980, č. j. VÚP 85/80, o vyvlastnění řádně doručeno původnímu vlastníku pozemku parc. č. 1938/2 v katastrálním území Kutná Hora, nemohlo nabýt právní moci založit přechod vlastnického práva k tomuto pozemku na právní předchůdce žalobkyně. Dovolatelka naopak má ha to, že tu na základě nepravomocného rozhodnutí o vyvlastnění vznikl důvod pro vydání nemovitosti původnímu vlastníku (respektive jeho právnímu nástupci), a to ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 229/1991 Sb. Měla tedy v daném případě žalovaná I. Č. možnost domáhat se účinně svého vlastnického práva podle restitučního předpisu, a to podle zákona č. 229/1991 Sb. V řízení před pozemkovým úřadem byla žádost žalované zamítnuta, když pozemkový úřad se v tomto řízení spokojil pouze s konstatováním evidenčního stavu, přičemž ´faktický stav byl od něj naprosto rozdílný. Neobstojí tu úvaha, že nedošlo-li k přechodu vlastnického práva na stát na základě rozhodnutí o vyvlastnění, nelze tu aplikovat ustanovení restitučních zákonů, neboť právě ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. nevyžaduje přechod vlastnického práva na stát, ale pouze převzetí nemovitosti státem.
Dovolatelka je toho názoru, že odvolací soud posoudil nesprávně i otázku nedostatku právní moci vyvlastňovacího rozhodnutí v důsledku nedoručení tohoto rozhodnutí vlastníku vyvlastňované nemovitosti. Dovolatelka naproti tomu má za to, že rozhodnutí správního orgánu, které nebylo formálně řádně doručeno (oznámeno) účastníku řízení, může nabýt právní moci (§52 odst. 1 správního řádu z roku 1967 a §73 odst. 1 správního řádu z roku 2004), nastane-li fikce oznámení rozhodnutí; „tato fikce oznámení rozhodnutí může nastat za předpokladu, že je ze všech okolností zřejmé, že účastník řízení získal výsledné rozhodnutí z jiného zdroje, respektive, že se o obsahu rozhodnutí dověděl jinak, než cestou, kterou zákon předpokládá, tedy řádným oznámením (doručením) a současně, že podle tohoto rozhodnutí také jednal“. Podle dovolatelky i tomto řízení bylo prokázáno, že vlastník (vlastníci) pozemku s rozhodnutím o vyvlastnění se seznámili (protože už dále nerozporovali vlastnické právo právního předchůdce žalující ČR – Ministerstva obrany k pozemku parc. č. 1938/2 v katastrálním území Kutná Hora a ani následné zahrnutí této parcely do areálu vojenských opraven); žalovaná I. P. ostatně toto rozhodnutí předložila sama v rámci restitučního řízení v roce 1993 (z čehož lze dovodit, že rozhodnutí měla k dispozici a stejně tak i její právní předchůdce). Uplatňovala se tu tedy presumpce správnosti rozhodnutí, podle které se na rozhodnutí pohlíží jako na bezvadné, pokud není prokázán opak, o čemž však v řízení nebyl proveden žádný důkaz dokládající tento opak). Má proto dovolatelka za to, že se na základě řádně provedeného vyvlastňovacího řízení stala žalující České republika vlastníkem pozemku parc. č. 1938/2 v katastrálním území Kutná Hora, když v tomto případě byl stát i v dobré víře, že mu tato nemovitost patří.
Ve vyjádření žalované k dovolání žalující České republiky – Ministerstva obrany bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalované odvolací soud posoudil věc správně, přičemž se přesvědčivě vypořádal i s veškerými námitkami, které žalující Česká republika uplatnila již v odvolání a které pak ve svém dovolání z větší části opakuje. V daném případě to není žalovaná, která by v tomto řízení uplatňovala žalobu o určení svého vlastnického práva, ale je to naopak žalující Česká republika – Ministerstvo obrany, která se touto cestou snaží dosáhnout svého tvrzeného vlastnického práva. Nelze tedy mít za to, že by na straně žalující byla dána aktivní legitimace k podání žaloby na určení tohoto práva. Žalovaná v této právní věci uplatnila v řízení u pozemkového úřadu svůj žalobní nárok, ale jejímu nároku nebylo vyhověno, když pozemkový úřad dospěl k závěru, že předmětná nemovitost již žalované patří, takže tu na straně I. Č. nebyl žádný důvod, aby brojila proti rozhodnutí pozemkového úřadu uznávajícímu existující vlastnické právo žalované k předmětné nemovitosti. Žalovaná tedy není osobou, jejíž nemovitost by přešla na stát bez právního důvodu, ani osobou, jejíž nemovitost by přešla na stát ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Podle názoru žalované je tu třeba rozlišovat situaci, kdy stát převzal nemovitost bez právního důvodu (srov. §6 odst. 1 písm. p/ zákona č. 229/1991 Sb.), od situace, kdy tehdy tzv. socialistická organizace užívala nemovitost na základě užívacího institutu, na základě něhož byl vlastníku nemovitosti v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) znemožněn výkon vlastnického práva, aniž by však došlo ke změně vlastníka. Na takové nemovitosti se vztahuje ustanovení §22 zákona č. 229/1991 Sb. o zániku některých užívacích práv, kdy potom užívací právo zaniklo dnem účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. s tím, že v případě, že nedošlo k jiné dohodě mezi vlastníkem nemovitosti a dosavadním uživatelem, vnikl k předmětným nemovitostem ze zákona nájemní vztah. V tomto užívání byly nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, již dávno před tím, než došlo k vydání nepravomocného vyvlastňovacího rozhodnutí, takže tu nedošlo k žádné změně. Žalovaná ještě dodávala, že žádné rozhodnutí o vyvlastnění v restitučním řízení v roce 1993 nepředkládala pozemkovému úřadu, ale podle data na podání zřejmě toto písemné vyhotovení vyvlastňovacího rozhodnutí předkládala toto rozhodnutí Krajská ubytovací a stavební správa; nebylo tedy v tomto řízení doloženo tvrzení, že se původní vlastnice pozemku Josefa Boušková s obsahem rozhodnutí o vyvlastnění seznámila.
Přípustnost dovolání dovolávající se České republiky – Ministerstva obrany v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zde věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c) a §135 odst. 2 občanského soudního řádu a dále podle ustanovení §4 a §9 zákona č. 229/1991 Sb., vše i v souvislosti s ustanoveními §132, §133, §46 odst. 1 a §47 odst. 1 i §490 odst. 2 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 1991).
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto i o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustanovení §135 odst. 2, věta druhá, občanského soudního řádu, bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu, bylo dáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. – V daném případě zvláště nešlo o občanské soudní řízení ve věcech, v nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, ve smyslu ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu s uplatněním žalobního návrhu na nahrazení rozhodnutí správního orgánu (§250j odst. 2 občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan (státní občanka) České republiky, jehož půda, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti, přešly na stát nebo na jiné právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě povinné osoby s oprávněnou osobou o vydání nemovitosti podle §9 odst. 1 téhož zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Podle ustanovení §132 odst. 1 občanského zákoníku lze vlastnictví nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
Podle ustanovení §133 odst. 2 občanského zákoníku předvádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, o po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří, je držitelem oprávněným.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem byly zaujaty (na str. 123-124 /258-259/) tyto právní závěry: „Účel jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §99 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) je v převážně většině řešených případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti“.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud, který v podstatě měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry, řešil svým rozsudkem z 20. 1. 2011 (sp. zn. 28 Co 572/2010 Krajského soudu v Praze) některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani s ustanoveními procesně právními), když při svém určovacím rozhodnutím vycházel z pravomocného rozhodnutí pozemkového úřadu, vydaného v souladu s ustanoveními §8 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., řešícího vlastnictví věci, patřící osobě, která měla za to, že o vlastnictví sporného pozemku původní vlastník přišel, a to v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, ale pozemkový úřad ve svém pravomocném rozhodnutí dospěl k závěru, že tu ke ztrátě vlastnictví ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. vůbec nedošlo. A protože odvolací soud svým rozsudkem z 20. 1. 2011, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, neřešil ani konkrétní právní otázku, jež by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, nebylo možné u dovolání dovolatelky shledat zákonné předpoklady podle ustanovení §237 odst. 1 a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky ČR – Ministerstva obrany, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalovanou na vyjádření k dovolání dovolateky použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů, vynaložených žalovanou v dovolacím, řízení žalované nepřiznal. Dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelky, které podala soudu žalující ČR – Ministerstvo obrany, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo ze strany žalované uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu