ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2182.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2182/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně K. J. (dříve I.) , zastoupené Mgr. Zbyňkěm Pánkem, advokátem se sídlem Děčín IV, Prokopa Holého 130/15, proti žalované M. N. , zastoupené Mgr. Evou Barákovou-Karasovou, advokátkou se sídlem Brno, Štefánkova 64, o určení neplatnosti kupní smlouvy a o zaplacení částky 299 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 88/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2011, č. j. 13 Co 291/2009-84, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Brně-venkov dne 7. 2. 2007 domáhala po žalované zaplacení částky 299 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne 20. 4. 2005 koupila od žalované za částku 299 000 Kč osobní automobil Volkswagen Passat (dále jen „předmětný automobil“). Následně byl dne 18. 2. 2006 žalobkyni předmětný automobil zabaven pohraniční policií SRN jako odcizený. Jelikož jí žalovaná, prostřednictvím svého manžela, odmítla vrátit zaplacenou kupní cenu, dne 24. 1. 2007 od kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2005 odstoupila. V průběhu řízení žalovaná požádala o připuštění doplnění petitu žaloby tak, že se určuje, že kupní smlouva ze dne 20. 4. 2005 je neplatná, čemuž Okresní soud Brno – venkov vyhověl.
Okresní soud Brno – venkov rozsudkem ze dne 18. 9. 2008, č.j. 11 C 88/2007-60, žalobu v celém rozsahu zamítl. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalovaná dne 20. 4. 2005 prodala žalobkyni předmětný automobil za částku 299 000,- Kč. Žalobkyně tento automobil užívala až do dne 18. 2. 2006, kdy ji byl odebrán německou pohraniční policií (jako vozidlo odcizené J. T. dne 29. 8. 2004 /resp. dne 30. 8. 2004/); následně jí byl předmětný automobil vrácen. Soud prvního stupně posoudil kupní smlouvu ze dne 20. 4. 2005 jako platnou. Protože však žalobkyně od této kupní smlouvy řádně odstoupila, kupní smlouva ex tunc zanikla. Odstoupením od smlouvy vznikla žalované povinnost vrátit žalobkyni kupní cenu a žalobkyni naproti tomu vznikla povinnost vrátit žalované předmětný automobil. Vzhledem k tomu, že žalobkyně i přes poučení soudu neupravila žalobní petit tak, aby v něm byla reflektována tato vzájemná povinnost, soud prvního stupně žalobu v části týkající se zaplacení částky 299 000,- Kč zamítl. V části, ve které se žalobkyně domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy, zamítl soud prvního stupně žalobu pro nedostatek naléhavého právního zájmu.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 1. 2011, č. j. 13 Co 291/2009-84, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2005; jinak změnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 299 000 Kč s příslušenstvím. Odvolací soud zjistil a vzal za prokázané, že vozidlo, které žalobkyně koupila od žalované, bylo totožné s vozidlem, které jí následně bylo jako vozidlo odcizené J. T. zabaveno. Odvolací soud v této souvislosti dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 20. 4. 2005 je neplatná pro počáteční nemožnost plnění a dále uvedl, že žalobkyně splnila svou povinnost vůči žalované plynoucí ze synallagmatického závazku ve chvíli, kdy jí byl předmětný automobil odebrán německými policejními orgány. Následné dispozice s předmětným automobilem označil odvolací soud pro posouzení věci za nerozhodné.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci /§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř./ a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Konkrétně v dovolání namítala, že v soudním řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyni prodala odcizené vozidlo. Dovolatelka dále uvedla, že žalobkyně hodnověrným způsobem neprokázala, na základě jakého titulu předmětný automobil (opětovně) nabyla; na posuzovaný případ proto nelze bez dalšího aplikovat závěr, dle kterého se žalobkyně vydáním předmětného automobilu německým policejním orgánům vyvázala ze svého synallagmatického závazku.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání žalované (dále jen „dovolatelka“) je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o.s.ř.
Dovolatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Dovolání je proto přípustné podle §237 odst. písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost
Podle ustanovení §132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. Na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která - důsledně vzato - znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, neboť předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, ponechává ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Z popsané zásady volného hodnocení důkazů, jež je projevem ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR a součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod, přitom vyplývá, že dovolací soud nemůže předepisovat soudům nižších stupňů pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet (srov. Drápal, L., Bureš, a kol. Občanský soudní řád I. Komentář, 1. vydání, C. H. Beck v Praze r. 2009, s. 913 an.). Pokud proto soud prvního stupně po provedení důkazů (především kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2005, záznamu německé pohraniční policie a spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 12 T 233/2007) dospěl ke skutkovým zjištěním, že žalovaná prodala žalobkyni dne 20. 4. 2005 vozidlo odcizené dne 29. 8. 2004 (resp. dne 30. 8. 2004) J. T., přičemž toto vozidlo bylo dne 18. 2. 2006 žalobkyni zabaveno německou pohraniční policií, není na dovolacím soudu, aby přezkoumával hodnocení důkazů, protože by tím soudům nižších stupňů předepisoval, jak mají prováděné důkazy hodnotit. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že právě u soudu prvního stupně se v plném rozsahu uplatní zásada ústnosti a bezprostřednosti ovládající občanské soudní řízení. Jsou to také soudy prvního stupně, které originálním způsobem provádí hodnocení důkazů.
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
V rozsudku ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009 velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dovodil, že ustanovení §457 obč. zák. upravuje kromě způsobu i rozsah povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy k vrácení vzájemného plnění a uplatní se v případě, že na základě oboustranně zavazující smlouvy si obě strany plnily. Typicky oboustranně zavazující smlouvou je smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění, je-li jejich smlouva neplatná nebo byla-li zrušena. Obě smluvní strany jsou zároveň povinným i oprávněným z právního vztahu bezdůvodného obohacení získaného plněním podle neplatné či zrušené smlouvy. Jde o jejich synallagmatická práva ve smyslu ustanovení §560 obč. zák., podle nějž mají-li si ze smlouvy plnit účastníci navzájem, může se domáhat splnění závazku jen ten, kdo sám splnil svůj závazek dříve anebo je připraven jej splnit. Rozdíl oproti §457 obč. zák. je v tom, že jde-li o vrácení plnění z neplatné nebo zrušené smlouvy, není synallagmatický vztah založen smlouvou, jako je tomu v §560 obč. zák., ale vyplývá přímo ze zákona. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny. Zaplacení kupní ceny je protiváhou vlastnictví k převáděné věci. Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena a kupující tedy není vlastníkem věci, ačkoliv zaplatil kupní cenu, prodávající je povinen kupní cenu mu vrátit; vrácení kupní ceny je na druhé straně vyváženo tím, že vlastnictví k předmětu převodu zůstává prodávajícímu.
Velký senát v citovaném rozsudku odkázal i na dřívější judikaturu (např. R 4/1988, str. 21-22), v níž dospěl k závěru, že účastník neplatné smlouvy splní povinnost vrátit přijaté plnění podle §457 obč. zák. také tehdy, jestliže vydá věc poškozenému (tj. vlastníkovi). Tento názor zastává Nejvyšší soud i v dalších rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99; nebo v usnesení ze dne 31.1.2007, sp. zn. 25 Cdo 663/2005, podle nichž „kupující z neplatné smlouvy tím, že věc vydá nikoliv účastníku smlouvy, nýbrž přímo vlastníku, splní povinnost vydat věc vlastně za prodávajícího, a tím také současně splní i svoji povinnost vyplývající mu ze synallagmatického závazku vůči prodávajícímu, který není vlastníkem převáděné věci“.
Z výše uvedeného pro posuzovaný případ plyne, že pokud si účastníci podle kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2005 plnili (dovolatelka jako prodávající převzala kupní cenu a žalobkyně jako kupující převzala předmětný automobil), vznikl mezi nimi synallagmatický závazek ze zákona dle §457 obč. zák., a obě strany byly povinny si tato plnění vzájemně vrátit. Na charakteru jejich synallagmatického závazku nic nemění ani okolnost, že předmětný automobil byl vrácen nikoliv dovolatelce (prodávající), ale skutečnému vlastníku, tj. okradenému J. T. (resp. jeho pojišťovně). Tímto „vrácením“ předmětného automobilu žalobkyně splnila svou povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Pokud žalobkyně následně získala předmětný automobil do svého vlastnictví (nezávisle na kupní smlouvě ze dne 20. 4. 2005), nemohlo se to nijak projevit ani na platnosti kupní smlouvy ze dne 20. 4. 2005, ani na způsobu, jakým je třeba vyrovnat práva a povinnosti účastníků této (neplatné) smlouvy. Jinak řečeno, po žalobkyni nelze požadovat, aby podruhé plnila svou (již splněnou) povinnost vyplývající ze synallagmatického závazku. Pokud dovolatelka navíc uvádí, že žalobkyně měla při řízení před soudem prvního stupně hodnověrně doložit, že vozidlo po vydání německým policejním orgánům opětovně nabyla z jiného titulu, než původně od žalované , lze nad rámec výše uvedeného odkázat na kupní smlouvu uzavřenou dne 16. 3. 2006 mezi společností Versicherungsdienst GmbH jako prodávající a žalobkyní jako kupující (srov. č. l. 50), a dopis společnosti Volkswagen – Versicherungsdienst GmbH adresovaný žalobkyni (srov. č. l. 51). Z těchto dokumentů, jejichž pravost nebyla v průběhu řízení zpochybněna, plyne, že předmětem kupní smlouvy ze dne 16. 3. 2006 byl Volkswagen Passat odcizený dne 29. 8. 2004 pojistníkovi J. T., tedy právě předmětný automobil.
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vady neshledal.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle §243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. září 2011
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu