ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2220.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2220/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Tělovýchovná jednota Nová Role , se sídlem Pohraniční stráže 18, Nová Role, zastoupená JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem Karlových Varech, Krymská 5, proti žalované: Karlovarská sportovní, a. s. , se sídlem Varšavská 249/30, Praha 2, zastoupená Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, o zaplacení 288.960,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 286/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2009, č. j. 10 Co 494/2008-275, takto:
I. Dovolání žalované směřující proti výrokům I., II., III. a IV rozsudku odvolacího soudu (v částech, ve kterých došlo k potvrzení výroků I., III., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně) se zamítá .
II. Žalobkyni se vůči žalované náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným bylo rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. 7. 2008, č. j. 9 C 286/2004-240, následovně:
a) ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 186.766,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
b) ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl výrok III. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 32.057,60 Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
c) ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byl výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 49.343,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
d) ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu byl výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 12.000,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen;
e) ve výroku V. rozsudku odvolacího soudu byly výroky VII. a VIII. rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků a nákladech placených státem zrušeny a v této části byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 288.960,- Kč s příslušenstvím, přičemž z tohoto částka 195.000,- Kč představovala dlužný nájem za měsíce červenec 2002 až září 2003, částka 32.057,60 Kč představovala cenu vody spotřebované za období od 9. 7. 2001 do 31. 12. 2003, částka 49.843,- Kč představovala cenu elektrické energie spotřebované od června 2002 do 11. 9. 2003 a částka 12.000,- Kč náklady na vyklizení objektu restaurace. Svůj nárok žalobkyně zdůvodnila tím, že dne 23. 7. 1998 uzavřela s žalovanou nájemní smlouvu, podle níž přenechala žalované do nájmu areál koupaliště v Nové Roli (specifikováno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dne 27. 8. 2002 žalobkyně tento nájem dopisem vypověděla poté, co žalovaná nezaplatila nájemné za červen 2002 s tím, že vyklizení objektu mělo být učiněno do 31. 11. 2002 – po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty od převzetí výpovědi žalovanou v srpnu 2002. K vyklizení však došlo až 11. 9. 2003 v rámci exekuce provedené Okresním soudem v Karlových Varech; do té doby však žalobkyni vznikla újma ve formě bezdůvodného obohacení na straně žalované, získaného spotřebováním vody, elektřiny a neuhrazením nájemného.
Sou prvního stupně rozhodoval poté, co mu byla věc Krajským soudem v Plzni (rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Co 496/2006) vrácena s tím, že byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 9 C 286/2004-133 zrušen. Odvolací soud však současně potvrdil ve svém zrušujícím rozsudku věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně neplatnosti uzavřené nájemní smlouvy mezi účastníky řízení. V novém řízení soud prvního stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, uvedl, že žalovaná je povinna vydat žalobkyni objekt, převzatý do neplatného nájmu ve stavu, v němž jej převzal. Na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že na základě neplatné smlouvy byl objekt vydán do neplatného nájmu a nebyl včas vrácen. To platí i v případě, kdy neoprávněný nájemce dal objekt do neplatného nájmu třetí osobě, která jej užívala; současně uvedl, že oprávněnými a povinnými jsou v v tomto řízení jen účastníci neplatné nájemní smlouvy. Soud prvního stupně po zjištění, že objekt byl vyklizen již 11. 9. 2003 (exekuční řízení sp. zn. 25 E 452/2003), zamítl žalobu co do části 8.234,- Kč (nájemné za celý měsíc – září 2003); v dalších bodech bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně (žalobě bylo mimo výrok V. rozsudku vyhověno jak do základu jednotlivých nároků, tak i do příslušenství ve formě vyčíslených úroků z prodlení).
Odvolací soud potvrdil v části rozhodující vždy o jistině výroky I., III., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně; ohledně přiznaného příslušenství v uvedených výrocích rozhodl o zrušení těchto částí rozsudku soudu prvního stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil (včetně výroků VII. a VIII.) k dalšímu řízení. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, když žalovaná nabyla plnění z absolutně neplatného právního úkonu, resp. využívala pozemky bez právního důvodu (nehradila sjednané nájemné). Uvedený závěr soud učinil i přesto, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 27. 3. 1998 byla neplatná, a to mj. proto, že zřízené právo trvalého užívání pro žalobkyni k předmětnému pozemku bylo zrušeno již v roce 1990 (rovněž pro nedostatečnou určitost předmětu smlouvy, resp. jednotlivých částek nájemného). Současně soud uvedl, že k provozování restaurace nebyl městem Nová Role udělen souhlas v souladu s tehdejší platnou právní úpravou. Ohledně příslušenství požadovaného v návaznosti na žádost o vydání bezdůvodného obohacení soud rozhodl v souladu s §563 obč. zák., podle kterého splatnost nastává následující den po dni, kdy byl dlužník vyzván k plnění. Žalobkyně však v dané věci netvrdila, že vyzvala žalovanou k plnění a rozhodujícím dnem je tedy ten, kdy byla žaloba doručena žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. To směřovalo do výroků I., II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, a to vždy do části, ve které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, včetně lhůty splatnosti. Žalovaná v dovolání namítala soudy nesprávné právní posouzení pasivní věcné legitimace žalované, jelikož Z. K. (nájemce) a žalovaná pronajatý objekt restaurace vyklidili v září 2002 a v následujícím období ji užívaly jiné osoby se souhlasem žalobce. Žalovaná rovněž poukázala na svědecké výpovědi provedené v rámci řízení před soudy nižších instancí a vytkla odvolacímu soudu, že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi důkazy (výpověďmi svědků). Na závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila žalobkyně. Uvedla, že nesouhlasí s interpretací výpovědí svědků, jak ji provedla v dovolání žalovaná a rovněž poukázala na absenci odůvodnění dovolání, které obsahuje pouze reprodukované výpovědi svědků. V dalším textu se ztotožnila se závěry odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace žalované a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout a přiznat žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 25.990,- Kč.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b), tedy pro tzv. skrytou diformitu rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dána v případě, kdy odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale stalo se tak jen proto, že v něm soud prvního stupně v souladu s dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu, jímž byl vázán, rozhodl jinak než ve svém předchozím – odvolacím soudem zrušeném – rozhodnutí. Předpokladem pro přípustnost dovolání na základě tzv. skryté diformity rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je odlišné vymezení práv a povinností účastníků řízení ve vztahu ke stejnému předmětu řízení.
V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Karlových Varech dne 12. 6. 2006, č. j. 9 C 286/2004-133 o návrhu žalobkyně tak, že žalobu na zaplacení 288.960,- Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku odvolání ke Krajskému soudu v Plzni a ten dne 21. 9. 2006 usnesením pod sp. zn. 10 Co 496/2006 zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech v dalším řízení, vázán právním názorem odvolacího soudu, rozhodl opětovně rozsudkem dne 25. 7. 2008, č. j. 9 C 286/2004-240 tak, jak je uvedeno v první části odůvodnění tohoto rozsudku. Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud jako věcně správný potvrdil, ale pouze co do jednotlivých přiznaných plnění, nikoliv jejich příslušenství – v tomto jednotlivé výroky zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal podané dovolání přípustným.
Pokud jde o posouzení žalovanou uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., dovolací soud nepovažuje podané dovolání za důvodné.
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, povinen obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mj. i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného právního úkonu.
Podle ustanovení §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Toto ustanovení je možné aplikovat v případech neplatné smlouvy bez rozdílu, zda se jedná o neplatnost absolutní či relativní.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je v každém jednotlivém případě zapotřebí přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli; spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010).
V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou ; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy, opírající se o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy ; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci. Vznik bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalovaným a stanovení jeho výše nelze odvozovat toliko z neplatné nájemní smlouvy a sjednaného nájemného, ale musí se odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase, jejímž předmětem jsou obdobné nemovitosti, přičemž je třeba vzít v úvahu i konkrétní podmínky týkající se užívané nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, žalobkyně požaduje po žalované uhrazení dlužného nájemného a spotřeby energií za období od července roku 2002 do září roku 2003, tj. až do okamžiku vyklizení předmětných nemovitostí. Uvedené neuhrazené částky (spolu s dalším plněním) představují bezdůvodné obohacení žalované, která neplnila včas své závazky, ke kterým se v (neplatné) nájemní smlouvě zavázala a přesto užívala předmětné nemovitosti, resp. neproběhlo jejich dobrovolné vyklizení.
Nejvyšší soud vyšel rovněž ze zjištění soudů nižších instancí o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi řízení. Ta pronajala předmětné nemovitosti žalované přesto, že jí již od roku 1990 nenáleželo právo trvalého užívání pozemků v okolí restaurace. Oproti tomu žalovaná , které tato skutečnost nebyla známa, pozemky po celou dobu, až do podání výpovědi, resp. provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí v roce 2003 užívala a byla tak povinna za jejich užívání hradit sjednanou částku na nájemném, spotřebách energií a následné vyklizení užívaných prostor. Na základě výše citovaných rozhodnutí jsou tak obě účastníce řízení povinny vrátit si navzájem vše, co jim bylo plněno z neplatného právního úkonu; na straně žalobkyně se jedná o vyinkasované nájemné, na straně žalované o plnění v podobě výkonu práva nájmu - bezdůvodného obohacení v peněžité formě. Vzhledem k tomu, že žalovaná hradila žalobkyni nájem vždy řádně – až do června 2002, jedná se na straně žalované o povinnost uhradit žalobkyni nájem pouze od této doby až do doby, kdy došlo k vyklizení nemovitostí.
V souladu s ustálenou judikaturou se posuzuje částka, která má být uhrazena žalovanou za užívání nemovitostí, podle částek vynakládaných obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci (zpravidla právě formou nájmu), a kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na znalecké posudky, vyžádané soudy nižších instancí.
Ve věci je rovněž nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaná nevrátila dobrovolně žalobkyni předmět plnění, tj. pozemky a žalobkyně tak byla nucena provést vyklizení nemovitostí v exekučním řízení; žalovaná je tudíž povinna uhradit žalobkyni náklady s tím spojené.
Nejvyšší soud dále upozorňuje na skutečnost, že závěry soudů nižších instancí o okamžiku a průběhu vyklizovacích prací, stejně tak jako závěry učiněné o užívání nemovitostí žalovanou, jsou svou povahou skutkové. Tato zjištění (a z nich plynoucí odpovídající právní závěry) není dovolací soud, jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací), vázaný nižšími instancemi zjištěným skutkovým stavem, oprávněn přezkoumávat. Ve věci nelze rovněž dovodit, že by si snad pro zde rekapitulovaná skutková zjištění neobstaral odvolací soud dostatečné skutkové podklady; tu naopak vycházejí již ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jsou úplné a podložené náležitými závěry znalce. Ze spisu rovněž nevyplývá dovolatelkou tvrzená vada řízení spočívající v nedostatečném vypořádání se s provedenými důkazy, zejména výpověďmi svědků. Na tomto místě si Nejvyšší soud dovoluje podotknout, že samotné dovolání žalované je tvořeno z převážné části rekapitulací jednotlivých výpovědí, v důsledku čehož dovolatelka nevěnovala náležitý prostor vlastnímu odůvodnění svého nároku na právní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. V řízení před soudy nižších instancí rovněž neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že vrátila žalobkyni nemovitosti řádně a včas, na základě doručené výpovědi. Není rovněž rozhodné, zda nemovitosti užívala v rozhodném období žalovaná či jiné osoby s jejím souhlasem – na základě případného podnájemního vztahu.
Na základě všech uvedených skutečností považuje dovolací soud podané dovolání za nedůvodné, nenaplňující dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.; lze navíc přisvědčit hmotněprávnímu posouzení věci odvolacím soudem. V řízení před nižšími instancemi nedošlo ani k tzv. zmatečnostním vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalované byla žalobkyně v řízení úspěšná a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud však považuje za vhodné použít ustanovení §150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. V daném případě jsou podle dovolacího soudu dány okolnosti, pro které by nebylo spravedlivé ukládat náhradu nákladů v dovolacím řízení neúspěšné žalované. Po pečlivém uvážení nejen poměrů účastníků, ale i okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že náklady dovolacího řízení nebudou žalobkyni přiznány. V předmětné věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně věděla o tom, že jí nenáleží právo trvalého užívání k pozemkům, které žalované pronajímala; nájemní smlouva navíc trpěla i dalšími vadami, které měly za následek její neplatnost ex tunc a na nichž se podílely obě strany. Není rovněž možné přehlédnout, že žalobkyně u žalované svůj nárok před podáním žaloby neuplatňovala a přesto po ní požadovala zaplacení úroků z prodlení již od 1. 8. 2002 – tj. ode dne obdržení výpovědi nájemní smlouvy žalovanou. V této části však žalobkyně nebyla v řízení před odvolacím soudem úspěšná, když odvolací soud navíc na tuto skutečnost upozornil a zrušil příslušné části rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu