ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2312.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2312/2011-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 135/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 95/2006 (žalobců: A/ B. S B/ T. K. , C/ M. A. E. K. , a D/ M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., se sídlem 14 Penn Plazza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York /USA/, a dalších účastníků řízení: 1. J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 2. Fakultní nemocnice Brno , Brno, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, 602 00 Brno, Špitálka 23, 3. Statutárního města Brna , IČ 9499 2785, 601 00 Brno, Dominikánské náměstí č. 1, 4. Družby, stavebního bytového družstva , 656 57 Brno, Kapucínské náměstí č. 6, 5. E.ON Distribuce, a. s. , 370 40 České Budějovice, Lannova 205/16, 6. Jihomoravských pekáren, státního podniku v likvidaci, IČ 0009 3092, 602 00 Brno, Běhounská 112/10, a 7. Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 11a /územní pracoviště 600 00 Brno, Hroznová 17/, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu rozhodnutím soudu /§250j odst. 2 občanského soudního řádu/), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 11. 4. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 13. 11. 2007, č. j. 34 C 95/2006-82. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především toto řízení zastaveno ve vztahu k účastnici řízení MEDIPO EM, s. r. o. (v likvidaci), Brno Rovnoběžná 5. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že B. S., Be. S., T. K. a F. K. nejsou vlastníky (B. S. z jedné ideální čtvrtiny, B. St. z jedné ideální čtvrtiny, T. K. z jedné ideální čtvrtiny a F. K. z jedné ideální čtvrtiny) ve výroku konkrétně uvedených a identifikovaných pozemků i částí pozemků v katastrálním území Bohunice a také jednoho pozemku v katastrálním území Štýřice; v tomto výroku bylo také vysloveno, že „vydání uvedených pozemků žalobcům brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb.“ a že „náhrada za nevydané části pozemků bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. každému ze žalobců v rozsahu jedné čtvrtiny“. Dalším následujícím výrokem rozsudku soudu prvního stupně bylo vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze 7. 3. 2006, č. j. 3239/92/42-RND RN. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; nebylo rovněž přiznáno České republice – Městskému soudu v Brně právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání účastnice řízení J. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 135/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 13. 11. 2007, č. j. 34 C 95/2006-82, změněn „jen tak, že oprávněné osoby J. H., Be. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky pozemků původního vlastníka P. K., mají však právo na náhradu za tyto nevydané pozemky, a to J. H., B. S. a T. K. v rozsahu jedné ideální čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý z nich obou v rozsahu jedné ideální osminy“. Odvolací soud dále rozhodl, že ve zbývající části výroku II. a ve výrocích III., IV. a V. se uvedený rozsudek soudu prvního stupně z 13. 11. 2007, č. j. 34 C 95/2006-82, potvrzuje. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.
Odvolací soud nejprve poukázal na to, že v průběhu řízení zemřela dne 4. 2. 2008 účastnice tohoto řízení B. S. a také dne 15. 7. 2008 zemřel žalobce F. K.. Odvolací soud pak unesením z 19. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 135/2008, rozhodl, že místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a že místo F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a s M. P. K.
Dále odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, který rozhodnutím ze 7. 3. 2008, č. j. 3239/92/42-RNP Rn, rozhodl, že oprávněné osoby B. S., .Be. S., T. K. a F. K. nejsou vlastníky (každý z nich jednou ideální čtvrtinou) pozemků (PK) 256, 257/2, 285, 301/2, 1063, 1065 a 1448 v katastrálním území Bohunice a pozemku PK parc. č. 1644/2 v katastrálním území Staré Brno – Vídeňka (podle katastru nemovitostí parc. č. 1644/2 v katastrálním území Štýřice); toto rozhodnutí bylo odůvodněné tím, že vydání uvedených pozemků brání překážky ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud poukazoval také na to, že k pozbytí vlastnického práva původního vlastníka P. K. k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, došlo podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, podle něhož se bez náhrady zkonfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek ve vlastnictví osob, jež byly uvedeny v §1 dekretu č. 12/1945 Sb. Ohledně tohoto majetku P. K. nedošlo v poválečném období k navrácení majetku, ani k odškodnění podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti do majetku vzcházejících.
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že na lhůtu k uplatnění restitučního nároku v daném případě lze uplatnit ustanovení zákona č. 242/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (zákonem o půdě), a to ve znění zákona č. 212/2000 Sb., a že lhůtu k uplatnění restitučního nároku tento zákon vymezil až datem 30. 6. 2001, takže lze výzvu k vydání věcí ze strany potomků P. K. z 8. 8. 1996 považovat za včasnou. Při podání žaloby u soudu byli pak všichni původní žalobci státními občany České republiky.
Odvolací soud zdůrazňoval, že pro posouzení odvolání v tomto řízení, probíhajícím podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu „je závazný nejen žalobou uplatněný nárok na znovuprojednání věci, ale musí být respektováno také ustanovení §205 odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje uvádět nové skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. ledaže jde o některou z výjimek uvedených pod písm. a) až f) ustanovení §205 občanského soudního řádu“. Podle názoru odvolacího soudu „námitky odvolatelky J. H. i žalobců, že ne všechny z pozemků, respektive jejich částí, o jejichž vydání bylo odvoláním napadeným rozsudkem rozhodnuto, jsou zastavěny, nelze podřadit pod žádnou z výše uvedených výjimek uvádět v odvolání nové skutečnosti a důkazy a nejde ani o skutečnosti, které by nastaly až po rozhodnutí soudu prvního stupně.“
Odvolací soud dospěl tedy k závěru (vycházeje z žalobou uplatněného rozsahu znovuprojednání věci, možného rozsahu přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku v odvolacím řízení a ze závěru, že na zjištěný skutkový stav lze uplatnit ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb., ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), že žalobci mají stejné restituční nároky po P. K. jako účastnice řízení B. S.
Odvolací soud ještě dodával, že i když byl výrok rozsudku odvolacího soudu (označený I.) formulován z části jako měnící výrok, jde o rozhodnutí potvrzující podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, neboť práva účastníků řízení, jak byla určena odvoláním napadeným rozsudkem soudu prvního stupně, se rozhodnutím odvolacího soudu nezměnila.
Odvolacím soudem byl proto rozsudek soudu prvního stupně shledán správným (§219 občanského soudního řádu), a to nejen ve věci samé, ale i ve výrocích o nákladech řízení a o jejich náhradě.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že účastníci řízení, jimž náklady v odvolacím řízení vznikly, se práva na jejich náhradu při jednání u odvolacího soudu výslovně vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastnici řízení J. H. v řízení zastupoval, dne 7. 2. 2011 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 6. 4. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání, směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 135/2008 Krajského soudu v Brně) i rozsudek soudu prvního stupně z 13. 11. 2007 (č. j. 34 C 95/2006-82 Městského soudu v Brně) a aby řízení pro nedostatek podmínek zastavil, eventuálně, aby dovolací soud zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především vytýkala nedostatek podmínek řízení v tomto soudním sporu, k němuž měl soud přihlížet, a v důsledku tohoto nedostatku bylo na místě zastavení řízení, takže nebyly splněny podmínky pro vydání meritorního rozhodnutí. Dovolatelka totiž poukazovala na to, že její právní předchůdkyně Berta Schmidtová byla rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999, č. j. 22 Nc 911/99-34 (který nabyl právní moci 10. 9. 1999), zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl soudem ustanoven (a to usnesením soudu její manžel J. S. a po jeho úmrtí byl opatrovníkem. B. S. ustanovené ( a to usnesením soudu – Okresního soudu v Altöttingu) R. Un.. Opatrovník R. U. udělil později plnou moc JUDr. Filipu Horákovi k podání žaloby v této právní věci a takto bylo řízení vedeno až do smrti B. Sch. v roce 2008; v tomto vedené řízení nebyl B. Sch. ustanoven opatrovník podle ustanovení §29 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka je toho názoru, že podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je k němu třeba schválení soudem. K tomuto nedostatku podmínek řízení tu mělo být přihlíženo; pokud se nezdařilo nedostatek podmínky řízení odstranit, mělo být řízení zastaveno. Kromě toho uvedený R. U. nebyl oprávněn jednat za B. S. ani v případě, že by jeho veškeré potřebné úkony byly soudem schváleny, a to pro spornost otázky platnosti závěti Be. S. z 1. 5. 1997 (pro pochybnost podepsání závěti B. Sc.), podle níž měla být dědičkou veškerého majetku nadace „J. a B. S. S. v B.“ (Spolková republika Německo), přičemž R. U. je zároveň předsedou představenstva této nadace.
Zároveň dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu z 22. 12. 2010, že jím došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, a to zejména při posouzení právních důsledků změny odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo podáno ještě Bertou Schmidtovou, přičemž tato změna odvolání byla učiněna právní nástupkyní B. Sch. J. H.. Tato změna odvolání spočívala v tom, že odvolatelka „se již nebránila nárokům žalobců na vydání podílů na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nicméně poukazovala na to, že tyto nemovitosti měly být oprávněným osobám skutečně vydány namísto přiznání náhrady za tyto nevydané pozemky, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka“. Dovolatelka nesouhlasí v této souvislosti s názorem odvolacího soudu, že „rozsah znovuprojednání věci podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je dán obsahem žaloby a lze jej měnit jen do uplynutí lhůty k jejímu podání“. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že zde byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž dovolatelka navrhovala změnu podaného odvolání. Dovolatelka poukazuje na to, že z ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že primárním vypořádáním nároku oprávněných osob podle tohoto zákona je vydání pozemků samotných; ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. pak představuje jen výjimky z tohoto základního pravidla, kdy nelze nárok oprávněných osob uspokojit vydáním předmětných pozemků a proto musí být přistoupeno k vydání náhrady k jako řešení „náhradnímu“. V daném případě pak má dovolatelka za to, že ani pozemkový úřad, ani soudy se v podstatě nevypořádaly s otázkou zákonné překážky bránící vydání pozemků, existující ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ač tak měly učinit „z moci úřední“. Dovolatelka dovozovala, že tu šlo o značnou hodnotu ohledně předmětných pozemků a „nelze očekávat, že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí; předmětem ochrany je tu však nejen majetek nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí majetku“.
Ve vyjádření žalobců B. St., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. k dovolání dovolatelky J. H. bylo v úvodu zdůrazněno, že při posuzování této právní věci i v odvolacím řízení tu musel být výchozí zásadou stav nemovitostí (co do jejich vydatelnosti) ke dni 24. 6. 1991 (tj. k účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.). Předmětem dovolání dovolatelky jsou nároky ohledně nynějších 58 KN parcel (vzniklých z původních 8 PK pozemků) v oblasti dnešních katastrálních území Bohunice a Štýřice); ohledně těchto pozemků bylo sice rozhodnuto co se týče okruhu oprávněných osob, ale soudy se nezabývaly tím, které z předmětných nemovitostí mohou být v restituci vydány in rem (a v případě rozlehlých pozemků také které z nich mohou být vydány in integrum) a za které mohou být nárokovatelům přiznány náhradní pozemky a v případech staveb, které z nich mohou či nemohou být vydány. Ani soud prvního stupně a ani odvolací soud individuálně neposoudily vydatelnost předmětných pozemků nárokovatelům; oprávněným osobám nebyl žádný z 58 pozemků vydán a místo toho jim za všechny byla globálně určena pouze symbolická náhrada. Bylo však na místě, aby odvolací soud sám posoudil vydatelnost pozemků nárokovatelům rovným dílem, tj. spoluvlastnickými podíly na pozemcích, a to Be. St. jednou čtvrtinou, T. K. také jednou čtvrtinou a nástupcům F. K. – M. K. a M. K. každému z nich jednou osminou, popřípadě, aby soudem byla posouzena otázka, zda oprávněné osoby mají nárok na vydání do spoluvlastnictví ohledně pozemků parc. č. 1193/34, 1298/1, 1298/5, 1331/3, 2028/1, 2025, 2031, 2159, 2160, 2161, 2166, 2170, 2306, 2317, 2321, 2329, 2477/2, 3177, 3180/1, 3186 a 3190 v současném katastrálním území Bohunice, jakož i zhojení nesprávného zahrnutí neexistujícího pozemku parc. č. 1918 v katastrálním území Bohunice (žalobci ještě ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky dodávali, že se vzdávají náhrady nákladů vynaložených v dovolacím řízení).
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu, protože přes označení výroku odvolacího soudu jako výroku měnícího věcný obsah výroku rozhodnutí odvolacího soudu z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 135/2008 Krajského soudu v Brně) je výrok rozsudku odvolacího soudu (označený I.) ve vztahu k obsahu výroku rozhodnutí soudu prvního stupně (označeného II.) výrokem potvrzujícím.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelkou, neshledal dovolací soud opodstatněnost dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, a to zejména proto, že z žádné dovolatelkou tvrzené vady řízení nebylo možné přesvědčivě dovodit, že by tu řízení bylo postiženo takovou vadou, jež by měla za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, jak je to při výkladu aplikace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu zdůrazněno jako rozhodující v právních závěrech publikovaných soudních rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud šlo o dovolatelkou uváděný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (tj. nesprávné právní posouzení věci), bylo třeba vycházet z toho, že v daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst.1, §4 odst. 4, §9 odst. 1 i §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb., dále podle ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) a také podle ustanovení §246 odst. 2, §250d, §250e, §250f a §250j odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu, popřípadě v důsledku politické perzekuce nebo postupu poručujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.) je oprávněnou osobou i státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neprovinil-li se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. nebo zákona č. 194/1949 Sb. anebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (viz §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je stanoveno, že zemřela-li osoba uvedená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jsou povinnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto ustanovení uvedené, a to v rovněž uvedeném pořadí.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát za podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Postup při uplatňování nároků je podle §3 odst. 2 téhož zákona stanoven zvláštním předpisem (viz §9 zákona č. 229/1991 Sb.).
V ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je také stanoveno, že v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., přechází nárok na dědice.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti podle tohoto zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně niž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby povinou osobou a v důsledku toho i rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (viz č. 34/1993, str. 123-124 /257-258/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nelze vyloučit postup, kdy pozemkový úřad současně s vydáním rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti za podmínek uvedených v §9 odst. 4 rozhodne i o případných náhradách za pozemky, k nimž nelze vlastnické právo v tomto řízení obnovit (k tomu závěru dospěl Krajský soud v Brně např. již ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Ca 55/1993).
Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat oprávněné osobě v případech v tomto ustanovení uvedených, zejména v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání (písm. a/ uvedeného ustanovení) nebo v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu vlastnictví státu nebo jiné právnické osobě zastavěn (písm. c/ uvedeného ustanovení); za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 (tj. před účinností zákona č. 229/1991 Sb.) a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Podle ustanovení 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, kdy pozemky nebo jejich části nelze vydat, pozemkový úřad oprávněné osobě převede do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle předpisu o převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). – Předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek je ovšem to, že nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (srov. č. 16/1996, str. 53 /131/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Ke konkrétnímu vyčíslení platební povinnosti náhrady soud přikročit nemůže (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu žalobce musí v řízení podle páté části občanského soudního řádu kromě náležitostí podání (uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř.) označit účastníky řízeni o sporu, vylíčit skutečnosti, které svědčí o tom, že žaloba je podána včas, údaje o tom v čem spatřuje žalobce, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označit důkazy, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i uvést, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem řešena. Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem měněn.
Podle ustanovení §250d občanského soudního řádu mohou účastníci řízení podle páté části občanského soudního řádu uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. to neplatí jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
Podle ustanovení §250e odst. 2 občanského soudního řádu soud může vzít za své totéž skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení. Tímto rozsahem není vázán je: a) jestliže správní orgán řízení zahájil bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli a c) vyplývá-li z právních předpisů určitý způsob vypořádání právních vztahů mezi účastníky.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 135/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani v rozporu s procesně právními ustanoveními, když tu nebyly ani jednoznačné předpoklady pro projednání věci na základě mezí vytýčených původním dovoláním, jak měla za to dovolatelka); odvolací soud neřešil svým rozhodnutím také právní otázku, která by dosud nebyla vůbec vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací soud tu musel konstatovat, že odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 12. 2010 měl na zřeteli v podstatě tatáž ustanovení práváních předpisů i tytéž právní závěry, z nichž vycházel i dovolací soud. A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 22. 12. 2010 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v řízení o dovolání žádné doložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu