ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2331.2011.2
sp. zn. 28 Cdo 2331/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatelů: a) M. S., B b) E R., B., c) Ing. D. Z., B., d) J. Ž., U., e) P. S., U., a f) RNDr. O. S., J. R., D., zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, 772 00 Olomouc, Sokolská č. 7 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci z 15. 12. 2009, sp. zn. 12 Co 512/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 102/92 (žalobců M. S., E. R., Ing. D. Z., J. Ž., P. S. a RNDr. O. S., zastoupených JUDr. Petrem Elšíkem, advokátem, 772 00 Olomouc, Sokolská č. 7, proto žalovaným: 1. A. M., L., 2. H. V., L., zastoupeným JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem, 772 09 Olomouc, Riegrova č. 12 , 3. Ing. E. M., L., a 4. K. M., S., o uložení povinnosti uzavřít dohodu podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 27. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 5. 6. 2008, č. j. 18 C 109/92-720. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby bylo žalovaným uloženo uzavřít se žalobci dohodu o vydání objektu a pozemku v katastrálním území L., a to M. S. z 1/9, E. R. z 5/18, Ing. D. Z. z 5/18, J. Ž. z 1/9, P. S. z 1/9 a RNDr. O. S. z 1/9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Ing. E. M. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení a dále že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované A. M. 15.863 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, jakož i že žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně Okresnímu soudu v Olomouci na úhradu placených nákladů tohoto řízení 6.108,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců i žalovaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
z 15. 12. 2009, sp. zn. 12 Co 512/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Olomouci z 5. 6. 2008, č. j. 18 C 102/92-730, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovaným A. M. a H. V. na úhradu nákladů řízení 13.447 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a žalovaným Ing. E. M. a K. M. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláními napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§206, §212 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.
Odvolací soud poukazoval nejprve na to, že v průběhu odvolacího řízení došlo
4. 10. 2008 k úmrtí žalovaného Ing. E. M. st. a proto odvolací soud usnesením z 20. 10. 2009, sp. zn. 12 Co 512/2008 rozhodl, že nadále bude na místo tohoto původního žalovaného v řízení pokračováno (vedle rovněž původně žalované A. M.) s právními nástupci žalovaného Ing. E. M. st. – H. V., Ing. E. M. ml. a K. M. i také s původní žalovanou A. M.).
Odvolací soud byl toho názoru, že v této právní věci jsou žalobci oprávněnými osobami podle ustanovení §2 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., ale měl za to, že žalobci uplatněný důvod vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb. tu není dán.
Kupní smlouvu z 23. 3. 1970, uzavřenou ohledně nemovitostí, o něž jde v tomto řízení (jež přešly na stát znárodněním vyhláškami z 21. 6. 1949 a ze 14. 3. 1950 č. 2407/1949 Úředního listu II.) mezi národním podnikem S. O. a žalovanými Ing. E. M. a A. M., hodnotil a posuzoval odvolací soud zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. i podle cenové vyhlášky č. 43/1969 Sb. a také z hlediska směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 Sb., pro prodej rodinných domků z národního majetku občanům, jakož i z hlediska ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku. Odvolací soud byl (na podkladě dosavadních zjištění v tomto řízení) toho názoru, že na straně nabyvatelů ze smlouvy z 23. 3. 1970 tu nebylo prokázáno zvýhodnění na straně nabyvatelů, jež by bylo protiprávní (zejména z důvodů politických), nebyl tu rozpor s tehdy platnými právními předpisy a nelze tu ani zvažovat možnost vyhovění žalobě žalobců z důvodů morálních; odvolací soud tu poukazoval na hlediska stavebně technická ohledně prováděné stavby v době převodu v roce 1970 i na hledisko užívání stavby po dobu více než 30 let k obvyklému bydlení při běžné údržbě nemovitostí.
Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroků o nákladech řízení mezi účastníky řízení i výroku o nákladech řízení vzniklých státu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 3 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 17. 2. 2010 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 16. 4. 2010 u Okresního soudu v Olomouci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 12. 2009 (sp. zn. 12 Co 512/2008 Krajského soud v Ostravě – pobočka v Olomouci) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a z obsahu jejich dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňují, že rozhodnutí soudů tu vycházejí ze zjištění, které nemají podle obsahu spisu oporu provedeném dokazování, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé především zdůrazňovali, že ani soud prvního stupně, ani soud odvolací se v odůvodněních svých rozsudků nevypořádaly se všemi jejich předmětnými tvrzeními a s navrženými či provedenými důkazy o nesprávnostech postupu při prodeji domu č. p. 45 v katastrálním území U., dále s jejich tvrzeními a navrženými důkazy o nerespektování směrnice Ministerstva financí č. 10/1964 pro prodej rodinných domků z vlastnictví státu občanům. Dovolatelé mají za to, že tu zejména převáděná obytná budova nesplňovala kritéria rodinného domku podle §128 odst. 1 občanského zákoníku, že kupní cena 20.000,- Kč neodpovídala (ve smyslu ustanovení tehdy platného cenového předpisu
– vyhlášky č. 43/1969 Sb.) tomu, že tu předmětem koupě podle smlouvy z 23. 3. 1970 byl obytný objekt (s velkými výměrami obytných ploch), v němž se zároveň nalézala i provozovna – válcovna, a na současně převáděném (do osobního užívání) pozemku byly postaveny další budovy – garáže, které žalovaní dodnes používají.
Dovolatelé dále poukazovali na to, že soudy neoprávněně vyhodnotily jinak než soudem ustanovení znalci kupní cenu předmětného domu co do stavu domu zjištěného k datu uzavření kupní smlouvy, za niž nabyvatelé získali tento dům (s provozovnou i garážemi). Soudem ustanovení znalci Ing. Řehoř a revizní znalec Ing. C. totiž zjistili, že cena budovy převáděné podle kupní smlouvy z 23. 3. 1970 měla činit částku 131.427,- Kč (popřípadě 111.427,- Kč) a cena práva osobního užívání pozemku, získaného nabyvateli domu, měla činit 4.832,- Kč. Ustanoveným znalcům nebylo v tomto soudním řízení ani umožněno, aby své odborné znalecké posudky doplnili podrobněji při výslechu u soudu a aby písemné posudky u soudu k dotazům účastníků řízení obhájili. Dovolatelé jsou plně přesvědčeni o tom, že tu soudy mohly provedené znalecké posudky hodnotit jen z hlediska úplnosti vypracovaných posudků, z hlediska náležitého odůvodnění posudků a z hlediska souladu či případného rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů, ale nemohly tyto posudky nahradit vlastním názorem.
Dovolatelé posléze vytýkali rozhodnutí odvolacího soudu nesprávnost závěru, že soud je oprávněn s odkazem na dobré mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku zamítnout žalobu žalobců obsahující restituční nároky podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s poukazem na to, že původní žalovaní v nemovitosti žili více jak 30 let a běžně ji udržovali jako způsobilé k bydlení. Ze strany žalovaných došlo podle jejich tvrzení k podstatným zásahům do stavebně technické podstaty nemovitosti, aniž však blíže tyto údajné zásahy byly v tomto řízení konkretizovány. Podle názoru žalobců se obytný objekt nachází v původní stavební koncepci a stavu. Od roku 1991 už na straně žalovaných nešlo ani o dobrou víru co do nabytí a užívání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, protože už na tyto nemovitosti byl uplatněn restituční nárok. Žalovaní ostatně již nyní vlastníky nabytých nemovitostí nejsou, neboť je převedli na svého syna, a to ještě v průběhu zákazu dispozice s majetkem, na nějž byl uplatněn restituční nárok podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé mají proto za to, že soudy tu jednostranně zohlednily zásluhy žalovaných o udržení stavu věcí a okolnosti této snahy na straně žalovaných.
Ve vyjádření žalovaných A. M. a H. V. k dovolání žalobců bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože odvolacím soudem bylo v této právní věci rozhodnuto správně v souladu se zákonem. Odvolací soud tu vycházel z předchozího zrušovacího rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci z 8. 3. 2007, v němž bylo poukázáno na potřebu doplnění skutkových zjištění ohledně okolností týkajících se žalobci tvrzeného nabytí nemovitostí smlouvou z 23. 3. 1970 na základě protiprávního zvýhodnění, dále ohledně okolností týkajících se rozporů ve znaleckých posudcích ohledně nemovitostí a také ohledně rozporných údajů ohledně stavu nemovitosti v době jejího prodeje z vlastnictví státu do vlastnictví manželů M.. ve vyjádření uvedených žalovaných k dovolání žalobců bylo v této souvislosti poukazováno na nedostatky ve znaleckých posudcích, provedených v této právní věci, když např. znalec Ing. Ř. sám ve svém posudku uvedl, že neměl žádné poznatky stavu nemovitosti v době jejího prodeje a znalec Ing. C. nekriticky vycházel z údajů znalce Ing. Ř.; soud prvního stupně oprávněně (podle názoru žalovaných) odmítl vycházet z dříve vypracovaných posudků a odmítl zároveň nařídit znalecký posudek nový, s tím, že znalec by tu neměl s ohledem na zatím neprokázaná skutková tvrzení co nově oceňovat. Správně také soudy vycházely z toho, že tehdejší cenová právní úprava nestanovila výši úhrady za nemovitosti v pevné výši, ale stanovila pouze maximální výši úhrady. V tomto vyjádření k dovolání žalobců bylo také poukazováno na to, že k otázce aplikace ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (o rozporu s dobrými mravy) se tu dovolací soud vyjadřoval ve svém rozhodnutí, jak sám uváděl, nad rámec věci, když žaloba tu byla zamítnuta především z jiných důvodů. Žalobce Ing. E. M. pak ještě s připojením fotografií k jeho vyjádření k dovolání žalobců dokládal v porovnání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, v době privatizace nemovitostí a v nynější době, a to k doložení rozporu v tvrzení žalobců o jejich snaze směřující k záchraně a zvelebení rodinného majetku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále
jen „o. s. ř.“) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§241 odst. 1
o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).Dovolání v této věci může být proto přípustné pouze za podmínek uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. jsou povinnými osobami podle tohoto zákona též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, jakož i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla těmito osobami věc převedena.
Dovolatelé uplatňovali ve svém dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje jejich dovolání, spočívá na nesprávním právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
Z obsahu dovolání dovolatelů z 12. 4. 2010 nevyplývá, že by odvolatelé vytýkali dovolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí z 15. 12. 2009 (sp. zn. 12 Co 512/2008 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci) posoudil tuto právní věc podle nesprávného právního předpisu, nebo že by si použitá hmotně právní ustanovení právního předpisu nesprávně vyložil. Námitky obsažené v dovolání dovolatelů spočívaly v podstatě ve výtkách, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly k uvedené právní problematice (vyplývající i z dovolání dovolatelů z 12. 4. 2010) zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v občanském soudním řádu (srov. §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Podle názoru dovolacího soudu nebyl v daném případě shledán u odvolacího soudu postup, který by byl s těmito právními závěry v rozporu.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí
z 15. 12. 2009 (sp. zn. 12 Co 512/2008 Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci), proti němuž směřuje dovolání odvolatelů s uvedenými uplatněnými dovolacími důvody, řešil některou právní otázku, která by vůbec nebyla ještě řešena dovolacím soudem, nebo právní otázku která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozhodnutím z 15. 12. 2009 řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) Odvolací soud se tu neodchýlil také od právních závěrů, které v této právní věci byly obsaženy v souvisejících předchozích rozhodnutích dovolacího soudu, týkající se téže právní věci (28 Cdo 3166/2005 a 28 Cdo 4579/2010 Nejvyššího soudu).
Nebylo proto možné u dovolání dovolatelů (uplatňujícího v podstatě jen výtky neúplného a nesprávného zjištění skutkového stavu věci nesprávného hodnocení důkazů a vycházení ze skutkových zjištění nemajících v podstatě údajnou oporu v provedeném dokazování) dospět k závěru o zákonných předpokladech přípustnosti tohoto dovolání proti ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovanými A. M. a H. V. na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelů, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu