ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2356.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2356/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele F. H. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, 110 00 Praha 1, Petrská 12, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20. 1. 2011, sp. zn. 64 Co 488/2010, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 149/2008 /žalobce F. H. S. , zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, proti žalovaným: 1) Hlavnímu městu Praze , Praha 1 – Staré město, Mariánské náměstí č. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, a 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví k nemovitostem/, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá práv na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 14. 11. 2008, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 3. 9. 2011, č. j. 28 C 149/2008-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se určení, že Hlavní město Praha není ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem budovy č. p. 1326 (na stavební parcele č. 2111) a stavební parcely č. 2111 (o výměře 677 m2) v katastrální území N. (obec Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha-město). Také byla zamítnuta žaloba žalobce, aby bylo určeno, že Česká republika je ode dne účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nepřetržitě výlučným vlastníkem budovy č. p. 1326 a stavební parcely č. 2111 v katastrálním území N. (obec Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů řízení 25.440,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 20. 1. 2011, sp. zn. 64 Co 488/2010-98. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházeno (podle §212 a §212a občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobce v řízení u soudu prvního stupně uplatňoval dva žalobní návrhy na určení, že tu není dáno vlastnictví Hlavního města Prahy a naopak že tu je dáno vlastnictví České republiky k budově č. p. 1326 a pozemku parc. č. 2111 v katastrálním území N. (obec Praha), a uváděl, že s ním byla uzavřena v roce 1991 dohoda o vydání uvedených nemovitostí podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. Z toho odvolací soud dovozoval, že podal-li žalobce podle této dohody katastrálnímu úřadu návrh na vklad svého vlastnického práva, je na katastrálním úřadu, aby přezkoumal podmínky pro povolení vkladu do katastru nemovitostí podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. a aby vklad povolil nebo návrh na vklad zamítl. Pokud by formou duplicitního zápisu v katastru nemovitostí byly zapsány k týmž nemovitým věcem jako vlastníci různé subjekty, je pak na nich, aby se žalobou o určení svého vlastnického práva domáhaly v soudním řízení rozhodnutí o tom, kdo je skutečným vlastníkem předmětu zápisu, přičemž „pozitivní určení vlastnického práva má přednost před jeho negativním určením“. Byl proto odvolací soud toho názoru, že žalobce „nemůže mít naléhavý právní zájem na určení požalovaném v tomto soudním řízení“, neboť rozhodnutí vydané podle jeho požadavku by nemohlo být podkladem pro zápis jeho vlastnického práva v katastru nemovitostí, ani by se nic nezměnilo na jeho postavení, neboť podle názoru odvolacího soudu „posoudí katastrální úřad na podkladě své sbírky listin, kdo byl oprávněn disponovat se spornými nemovitostmi v době uzavření dohody o vydání věci“. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že v tomto soudním řízení se neřeší předběžná otázka významná pro řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí, kterou by nebyl oprávněn řešit katastrální úřad.
Odvolací soud tedy potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně (včetně akcesorických výroků o nákladech řízení).
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 ve spojení s ustanovením §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 23. 2. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 22. 4. 2011 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu, že shodně se soudem prvního stupně dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému právnímu závěru, že žalobce v této právním věci nemá naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ve prospěch žalované České republiky, když neshledal, že by tu byly naplněny požadavky kladené na určovací žalobu. Dovolatel vychází však z právního názoru, že katastrálnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat z hlediska oprávnění účastníka nakládat s předmětnou nemovitostí a také nabývací tituly v jejich předcházející posloupnosti. Dovolatel je přesvědčen, že jím navrhovaný výrok soudu by byl způsobilý přivodit změnu dosavadního zápisu vlastnictví v katastru nemovitostí, zatím co rozsudek odvolacího soudu z 20. 1. 2011 fakticky znemožňuje žalobci domoci se svých práv bez toho, že by jakýkoliv autoritativní státní orgán posuzoval věcnou oprávněnost jeho nároku. Dovolatel má za to, že žalobce v této právní věci má věcnou legitimaci v tomto řízení o určení, i když se jeho účast v řešení právního vztahu neprojevuje přímo vlastnickým nárokem žalobce k předmětu řízení, nýbrž restitučním nárokem žalobce k předmětu řízení. Dovolatel tedy ve svém dovolání trval na tom, že odvolací soud ve vydaném rozsudku z 20.1.2011 (sp. zn. 64 Co 488/2010 Městského soudu v Praze) „frapantním způsobem pochybil a odvoláním napadený rozsudek nemůže obstát“.
Ve vyjádřením žalovaného Hlavního města Prahy k dovolání dovolatele bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Zdůrazněno tu bylo, že „žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem (ve smyslu §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení, pokud se v důsledku tohoto požadovaného určení nestane vlastníkem věci a ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví“. Podle názoru žalovaného města žalobcem uváděná dohoda o vydání nemovitostí z 29. 5. 1991, uzavřená mezi žalobcem F. H. S. a Bytovým podnikem Praha 1, s. p., ve skutečnosti nikdy nevznikla, neboť k jejímu podpisu ze strany F. H. S. došlo až 9 let poté, co mu byl návrh dohody předložen; tento nárok, jehož se návrh dohody týkal, tak v mezidobí ve smyslu ustanovení §43b odst. 1 občanského soudního řádu zanikl. Žalobce dále ve smyslu ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb. neprokázal, že jeho nárok nebyl již uspokojen na základě náhradové dohody mezi vládami ČSSR a USA z 29. 1. 1982, o vypořádání určitých otevřených nároků o finančních otázkách, když také se neprokázalo, zda ke dni přechodu nemovitosti na stát (ke dni 9. 11. 1965) byl či nebyl F. H. S. státním příslušníkem USA.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc v podstatě jen podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení občanského soudního řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právním vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly již pod č. 17/1992 a pod č. 53/1973 zaujaty právní závěry (další publikovanou judikaturou v podstatě neměněné), že „naléhavý právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán tehdy, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým“, ale také, že „žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c/ občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle §80 písm. b/ občanského soudního řádu“.
Podle ustanovení §5 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, sepíší povinná osoba a oprávněná osoba dohodu o vydání věci a o vzájemném vypořádání nároků podle zákona č. 403/1990 Sb. U vydání věci podle ustanovení §5 zákona č. 403/1990 Sb. jde o právní institut restituce veškerých práv původního vlastníka věci (viz č. 34/1993, str. 115/249/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pozbude-li povinná osoba věc na základě nějakého právního úkonu, nemá tato skutečnost význam z hlediska nároků na vydání věci (k tomuto právnímu závěru došel Nejvyšší soud např. již v rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 1036/97).
Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, vylučuje z přechodu majetku státu do vlastnictví obcí pouze ty věci, ohledně nichž byl uplatněn nárok na jejich vydání podle zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 172/1991 Sb. Ostatní věci přešly do vlastnictví obcí (s výjimkami plynoucími z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.) se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují včetně povinnosti věc vydat (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 1. 2011 (sp. zn. 64 Co 488/2010 Městského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry (zejména z judikatury uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), řešil některou právní otázku, jež by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem ve shodné právní problematice, popřípadě že by řešil některou právní otázku v rozporu s h m o t n ý m právem (srov. §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu). Šlo totiž zejména o posouzení závěru odvolacího soudu, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) na požadovaném určení vlastnického práva nikoli svého, ale dvou právních subjektů, které nebyly účastníky žalobcem tvrzené (v žalobě i v celém průběhu řízení) dohody, uzavřené o vydání nemovitosti podle §5 zákona č. 403/1990 Sb., aniž by žaloval přednostně o splnění povinností z této dohody s poukazem na ustanovení §80 písm. b) občanského soudního řádu, a tedy o vyřešení i otázky platnosti a účinnosti této dohody (nikoli jen výzvy k vydání věci podle restitučního předpisu), zatím co svou určovací žalobou se domáhal jen vyřešení předběžné otázky vlastnictví žalovaných subjektů, o nichž ani neuváděl, že by byly účastníky dohody podle §5 zákona č. 403/1990 Sb. nebo právními nástupci těchto účastníků uzavřené dohody o vydání věcí.
Neshledal proto dovolací soud v dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným ustanovením odvolacích soudů. Přikročil tedy dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňující nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto nákladů řízení nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo uvedeným žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu