ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2421.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2421/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší sud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky E. S., P., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, 110 00 Praha 1, V Jirchářích 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 5. 12. 2011, sp. zn. 8 Co 2832/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 122/2010 (žalobkyně Elišky Stránské, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, a dalších účastníků řízení: 1. Pozemkového fondu ČR, IČ 4597 9072, Praha 3 – Žižkov, Husinecká 1024/11a (územní pracoviště Písek, 397 01 Písek, Otakara Ševčíka 1943/2), 2. J. K. st, K. a 3. J. K. ml., K., zastoupených JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, 38601 Strakonice, Bezděkovská 53, o určení vlastnictvík nemovitostem, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 31. 3. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 31. 8. 2010, č. j. 7 C 122/2010-63. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo zrušeno rozhodnutí Pozemkového úřadu Strakonice ze 4. 2. 2010, č. j. PÚ/7577/92/K/Č/Kk/2. Bylo také rozhodnuto, že „řízení vedené ve věci u Pozemkového úřadu Strakonice pod sp. zn. PÚ/7577/92/K se odkládá“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 15. 2. 2011, sp. zn.
8 Co 2832/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z 31. 8. 2010, č. j. 7 C 122/2010 – 63, změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobkyně E. S., kterou se domáhala určení, že je vlastnicí budovy čp. 1 na stavební parcele č. 1 v katastrálním území K., a dále pozemků v katastrálním území K. a dále pozemků ve zjednodušené evidenci, a to č. v katastrálním území K., zapsaných ohledně všech těchto nemovitostí na listu vlastnictví č. 187 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště S.); byl také zamítnut žalobní návrh, jímž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí pozemků v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 53 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj (katastrální pracoviště S.). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit účastníkům řízení J. K. st. aj. K. ml. na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 9.332,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuté, že Pozemkový fond ČR nemá proti žalobkyni E. S. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně postupem podle ustanovení §212
a §212a odst. 5 občanského soudního řádu (při projednání odvolání za neúčasti účastníka řízení Pozemkového fundu ČR ve smyslu ustanovení §101 odst. 3 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru „o dílčí důvodnosti podaného odvolání“.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Strakonice, který rozhodnutím ze 4. 2. 2010, č. j. PÚ/7577/92/K/Č/KK/2, rozhodl, že E. S. není vlastnicí nemovitostí, o něž jde i v tomto soudním řízení. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že v tomto případě nepřešly na stát nebo na jinou právnickou osobu nemovitosti některým ze způsobů uvedených v ustanovení §6 odst. 1 písm. a) až u) zákona č. 229//1991 Sb., nýbrž byly prodány otcem E. S. právním předchůdcům J. K. st. aj. K. ml., takže tyto nemovitosti jsou stále v držení fyzických osob, a proto pozemkový úřad dovodil, že správní orgán tu nemá zákonnou pravomoc rozhodnout o nemovitostech, požadovaných E. S., podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud byl na rozdíl od soudu prvního stupně toho názoru, že pozemkový úřad měl v daném případě pravomoc vydat své správní rozhodnutí, neboť to vyplývá z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ale za situace, kdy nárokované nemovitosti jsou vlastnictvím fyzických osob (nikoli státu nebo jiné právnické osoby) nemohl rozhodnout jinak než vyslovit, že E. S. není vlastnicí nemovitostí nárokovaných v řízení před pozemkovým úřadem; byl tu, podle názoru odvolacího soudu, vyloučen postup podle ustanovení §9 odst. 1 a 4 zákona č. 229/1991 Sb. a pozemkový úřad tedy správně rozhodl, že E. S. není vlastníkem předmětných nemovitostí. V důsledku toho, dovozoval odvolací soud, nemohla žalobkyně E. S. být úspěšná se svým nárokem, uplatněným u soudu v řízení podle páté části občanského soudního řádu, a bylo nutno její žalobu zamítnout. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že rozhodl-li soud prvního stupně jinak (tj. výrokem o zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu a výrokem o tom, že „se řízení u Pozemkového úřadu Strakonice pod sp. zn. PÚ/7577/92/K odkládá“), nezbylo odvolacímu soudu než změnit [podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu] rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že se žaloba žalobkyně zamítá, když tu nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí, k němuž dospěl soud prvního stupně. Odvolací soud ještě dodával, že ve správním řízení tu bylo možné s ohledem na ustanovení §179 odst. 1 nového správního řádu (zákona č. 500/2004 Sb.) a s ohledem na dobu, kdy bylo správní rozhodnutí vydáno, aplikovat jen ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, jak to také správně učinil pozemkový úřad a v tomto smyslu nemohla být tato projednávaná právní věc odložena, neboť zákon č. 71/1967 Sb. odložení věci (upravené nyní v §43 zákona č. 500/2004 Sb.) neznal a neznal ani jiný právní institut kromě postoupení věci (srov. §20 zákona č. 71/1967 Sb.), které však bylo možné použít pouze tehdy, pokud by zde byl jiný příslušný právní orgán, který by o věci mohl rozhodnout; soud prvního stupně tedy, uváděl odvolací soud, nesprávně vycházel z přechodného ustanovení §180 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., když na věc aplikoval ustanovení tohoto nového správního řádu.
O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud s s poukazem na ustanovení §224 a §142 i ustanovení §150 (ohledně řízení před soudem prvního stupně) občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 31. 3. 2011 advokátu, který žalobkyni v řízení před soudy obou stupňů zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo předáno na poště dne 10. 5. 2011 k doručení Okresnímu soudu ve Strakonicích, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 15. 2. 2011 (sp. zn. 8 Co 2832/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích), eventuálně i rozsudek soudu prvního stupně
z 31. 8. 2010, č. j. 7 C 122/201-63 Okresního soudu ve Strakonicích, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť jejím dovolání napadený rozsudek odvolacího soudu svým výrokem změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně. Jako dovolací důvody dovolatelka uplatňovala, že řízení v této věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], dále že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu), a také že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelka namítala především nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, „nikdy nebyly ve vlastnictví státu ani jiné právnické osoby, od které by je mohl účastníci řízení J. K. st. aj. K. ml. nabýt“. Naproti tomu žalobkyně E. S. již ve své žalobě tvrdila a důkazy i podložila tvrzení, že i když podle kupní smlouvy z 19. 5. 1966, uzavřené mezi prodávajícím V. S. (otcem žalobkyně E. S.) a manželi J. a R. K. (právními předchůdci žalovaných), mělo vlastnické právo přejít na uvedené kupující od prodávajícího, jednalo se tu ve skutečnosti o právní úkon simulovaný, kterým měl být zastřen převod nemovitostí ze Státní spořitelny ve S. na manžele K. Nemovitosti tu přešly na Státní spořitelnu ve S. k uspokojení dluhu, který V. S. (otec žalobkyně) vůči této právnické osobě měl a který nebyl pro svou tíživou situaci schopen splácet; V. S. si totiž sjednal půjčku u Českomoravské Kolben Daněk, n. p., Blansko, zajištěnou zástavou, aby mohl uvést do dobrého stavu za války značně poškozený mlýn, ale pak po roce 1948 mu bylo znemožněno samostatně podnikat, úhrada půjčky byla vynucována na ubohé mzdě, kterou V. S. pobíral od jednotného zemědělského družstva, takže východiskem posléze byl prodej nemovitosti k úhradě dluhu; přímá nabídka nemovitosti státu nebyla přijata a věc byla „nastrojena tak, že nemovitostí domněle koupí nabyli manželé K.“. D. trvá na tom, že „manželé K. posléze nabyli nemovitosti přímo od Státní spořitelny ve S., na kterou nemovitosti přešly od V. S. jako uspokojení dluhu; šlo tu o simulovaný právní úkon, uzavřený v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (za neodpovídající nízkou cenu 30.000 Kč). Jednalo se také o propadnou zástavu s tím, že nemovitosti si uzurpovala přímo Státní spořitelna a ty posléze pak převedla na manžele K., s nimiž V. S. ani žádnou koupi nesjednával“.
Dovolatelka ještě dodávala, že odvolací soud svým rozsudkem z 15. 2. 2011 (sp. zn. 8 Co 2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích) nerespektoval ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu, když výrokem tohoto rozsudku byla zamítnuta žaloba o určení vlastnictví, třebaže žalobkyně E. S. žádala o vydání rozhodnutí, jímž by bylo nahrazeno správní rozhodnutí, vydané pozemkový úřadem.
Ve vyjádření účastníků řízení J. K. st. aj. K. ml. k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Nelze souhlasit s nedoloženým tvrzením dovolatelky, že v daném případě nemovitosti fakticky přešly (bez ohledu na kupní smlouvu z 19. 5. 166, uzavřenou V. S. s manžely K.) na stát nebo na jinou právnickou osobu, takže je tu údajně splněna podmínka vydání věcí podle ustanovení §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. u restitučního nároku žalobkyně. V řízení u soudů obou stupňů bylo totiž spolehlivě zjištěno, že tu šlo o kupní smlouvu, uzavřenou mezi fyzickými osobami.
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud dovolatelka uplatňovala, že v této právní věci bylo soudní řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu], bylo třeba mít na zřeteli, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projeví už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), a i k takové vadě přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata dovolateli možnost jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
– Z tohoto hlediska nebylo tedy možné tento dovolatelkou uplatněný dovolací důvod shledat v daném případě jako opodstatněný.
K dovolatelkou uváděnému dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud při posuzování tohoto uplatněného dovolacího důvodu vycházel rovněž z uveřejněné judikatury soudů, zejména konkrétně z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v němž byly zaujaty tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodu, stanovených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu o dovolacích důvodech. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
– Ani z těchto hledisek nebylo možné tento dovolatelkou uplatněný dovolací důvod shledat dovolacím soudem jako opodstatněný.
Pokud šlo o právní posouzení věci, bylo nutno mít na zřeteli, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; podle slovního znění tohoto ustanovení soud rozhodne na návrh oprávněné osoby,
že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti, jež je ve vlastnictví fyzické osoby, která věc nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitosti buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, a dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnické anebo právo osobní užívání k těmto nemovitostem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 8. 6. 1997, III. ÚS 17/96 (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), byl zaujat tento právní závěr: Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že tu na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu j e n v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího p ř e c h o d u nemovitosti n a s t á t , neboť na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k uvedenému znění kogentního ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovanému právnímu závěru Ústavního soudu ČR k výkladu tohoto zákonného ustanovení, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo tu možné dospět k závěru, že tu odvolací soud ve svém rozsudku z 15. 2. 2011 (sp. zn.
8 Co 2832/2010 Krajského soud v Českých Budějovicích), v němž měl na zřeteli totéž kogentní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i výkladový právní závěr nálezu Ústavního soudu ČR, posoudil základní právní otázku tohoto sporu (tj. aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) buď podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitý právní předpis nesprávně vyložil zejména v rozporu s citovaným právním závěrem Ústavního soud ČR, když obecné soudy jsou těmito právními závěry Ústavního soudu ČR vázány. Nebylo tedy možné dospět tu přesvědčivě k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jak to má na zřeteli ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolací soud proto neshledal přípustné dovolání dovolatelky také dovoláním důvodným a nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených účastníky řízení J. K. st. aj. K. ml. na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto vynaložených nákladů řízení uvedeným účastníkům řízení nepřiznal; odvolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření uvedených účastníků řízení k dovolání dovolatelky, rekapitulujícího jen to, co již bylo těmito účastníky řízení uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu