ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2423.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2423/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatelky E. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph D., advokátem, 110 00 Praha 1, V Jirchářích 4, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 2. 2011, sp. zn. 5 Co 2840/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 219/2010 (žalobkyně E. S., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph. D., advokátem, proti žalovaným: 1. J. K. st., a 2. J. K. ml., zastoupeným JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem, 386 01 Strakonice, Bezděkovská 53, o přechod vlastnického práva k nemovitostem, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 17. 6. 2010, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích z 31. 8. 2010, č. j. 7 C 219/2010-71. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně, domáhající se, aby bylo soudem rozhodnuto, že na žalobkyni E. S. přechází vlastnické právo k budově č. p. 1 (na stavební parcele č. 1) v katastrálním území K. a k pozemkům parc. č. 927, 929, 931, 932, 933/1, 933/2, 935, 936, 938, 939 a 875, zapsaným na listu vlastnictví č. 3 pro katastrální území K., a k pozemkům parc. č. 876, 877, 925, 040, 941, 942, 943, 945/1 a 928, zapsaným na listu vlastnictví č. 187 pro katastrální území K., jakož i k pozemkům parc. č. 334, 335, 336, 337 a 338, zapsaným na listu vlastnictví č. 53 pro katastrální území P. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit J. K. st. a J. K. ml. na náhradu nákladů řízení 16.200,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 23. 2. 2011, sp. zn. 5 Co 2840/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích z 31. 8. 2010, č. j. 7 C 219/2010-71, potvrzen, s tím, že výrok o zamítnutí žaloby se týká budovy č. p. 18 ve K. a nikoli budovy č. p. 1 ve K. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovaným J. K. st. a J. K. ml. na náhradu nákladů odvolacího řízení 15.734,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu (§212 občanského soudního řádu) postupem podle §212a odst. 1, 3 a 5 občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na zjištění učiněná soudem prvního stupně, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, získali V. K. a R. K. (právní předchůdci žalovaných) na základě kupní smlouvy (sepsané notářským zápisem bývalého Státního notářství ve Strakonicích pod sp. zn.. NZ 63/66 ze dne 20. 4. 1966 od prodávajícího V. S. (otce žalobkyně) za kupní cenu 30.000,- Kč; touto smlouvou kupující přebírali i zaplacení hypotekární pohledávky bývalé kampeličky v Paračově (právní předchůdkyně Státní spořitelny ve Strakonicích) ve výši 30.000,- Kč; Státní spořitelna ve Strakonicích pak přípisem z 15. 8. 1966 sdělila, že stav půjčky činil ke dni převzetí nemovitosti novým majitelem 33.324,- Kč a z této částky zaplatili noví majitelé 30.000,- Kč a zbývající částku zaplatil bratr kupujícího V. K. Z uvedené kupní smlouvy vyplývá, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem nepřešlo z V. S. (otce žalobkyně) na stát nebo jinou právnickou osobu, ale bylo kupní smlouvou převedeno na manžele K.
Odvolací soud uváděl, že nesdílí právní názor soudu prvního stupně, že by žalobkyně podala svou žalobu v této právní věci opožděně. Odvolací soud poukazoval na to, že v §8 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 183/1993 Sb.) je uvedena šestiměsíční lhůta k uplatnění nároku na vydání věci, jež je závislá od rozhodnutí pozemkového úřadu, který v daném případě 4. 2. 2010 také nárok žalobkyně, uplatněný u Pozemkového úřadu ve Strakonicích, dne 17. 12. 1992 projednal a rozhodl o něm, a žaloba žalobkyně byla pak podána u soudu 18. 6. 2010, tedy nárok žalobkyně byl uplatněn včas.
Odvolací soud uváděl, že shodně se soudem prvního stupně je toho názoru, že v tomto případě nebyla splněna podmínka stanovená v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., že nárok na přechod vlastnického práva může být uplatněn jen proti fyzické osobě (případně osobám jí blízkým, jako vůči dalším nabyvatelům), jež nabyla majetek od státu nebo od jiné právnické osoby, která věci získala od původního vlastníka za okolností stanovených v zákoně č. 229/1991 Sb. V daném případě však otec žalobkyně V. S. prodal nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, manželům K. (právním předchůdcům žalovaných). Kupní smlouvou z 20. 4. 1966 byla podle ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku registrována tehdejším státním notářstvím a ke smlouvě byl podle tehdy platného ustanovení §490 odst. 2 občanského zákoníku udělen souhlas tehdejším okresním národním výborem. V řízení nebylo doloženo, že by vlastnické právo na základě této smlouvy (sepsané notářským zápisem) bylo převedeno na stát či na Státní spořitelnu (jak to uváděla žalobkyně); nebylo možné také dovodit, že by touto smlouvou byl zastírán převod nemovitostí nejprve ze strany otce žalobkyně na stát či na Státní spořitelnu a následně na právní předchůdce žalovaných. Účastenství další osoby bylo podle obsahu notářského zápisu o sepsané smlouvě odůvodněno jen existencí dluhu otce žalobkyně vůči Státní spořitelně, jejíž pracovník se za spořitelnu tohoto ujednání účastnil. Součástí notářského zápisu byla i dohoda Státní spořitelny a manželů K. o tom, že jmenovaní manželé převezmou dluh otce žalobkyně vůči spořitelně ve výši 30.000,- Kč v souladu s ustanovením §68 občanského zákoníku ve znění v době uzavřené smlouvy (prodávajícímu otci žalobkyně nebyla vyplacena kupní cena, neboť její úhrada byla dle znění smlouvy „vypořádána“ právě převzetím uvedeného dluhu otce žalobkyně manželi K. Nešlo tu také o propadnou zástavu (jak měla za to žalobkyně), neboť občanský zákoník ve znění účinném v době uzavření smlouvy tuto úpravu neznal a postup podle ustanovení §495 a §506 občanského zákoníku tu nebyl dán, neboť tu nebyl získán exekuční titul.
Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (s upřesněním čísla popisného budovy, o niž šlo v tomto řízení). Odvolací soud byl toho názoru, že i o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto správně.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 a §224 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, dne 8. 3. 2011 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 9. 5. 2011 předáno na poště v pondělí dne 9. 5. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2 občanského soudního řádu).
Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího z 23. 2. 2011 (sp. zn. 5 Co 2840/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka má za to, že její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu z 23. 2. 2011 spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly zčásti (co do zemědělské půdy) v užívání Jednotného zemědělského družstva „Mlaka“ ve K. a zčásti (ohledně budovy mlýna) direktivně zastaveny Jihočeskými mlýny a pekárnami, n. p., jako důsledek perzekuce jejich původního vlastníka V. S. (otce žalobkyně). V. S. tak bylo znemožněno splácet úvěr, poskytnutý na vystavění nemovitosti č. p. 1 ve K., Českomoravskou Kolen – Daněk, n. p., Blansko, zatímco V. S. a jeho žena byli nuceni pracovat v JZD K. za nízký plat, který vylučoval splátky uvedeného úvěru. Dne 27. 7. 1959 odeslala Rada Okresního národního výboru ve Strakonicích dopis (zn. Ra-197/1959), v němž byl podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. nabídnut Jednotnému zemědělskému družstvu K. mlýn, který má být znárodněn. JZD K. sice odeslalo zápornou odpověď, ale nechtělo ukončit pracovní poměr s V. S. (otcem žalobkyně), dokud nemovitost neprodá nebo neprovede jiné převedení usedlosti. V. S. nabídl nemovitost státu, který však nabídku odmítl. Podle názoru dovolatelky stálo za tímto odmítnutím to, že o nemovitost projevili zájem potencionální kupci – manželé J. a R. K. (právní předchůdce žalovaných). Prodej nemovitosti V. S. smlouvou z 20. 4. 1966 byl tedy uskutečněn v tísni; prodej byl proveden za cenu 30.000,- Kč, která ani zdaleka neodpovídala a tím spíše nyní neodpovídá ceně předmětných nemovitostí, takže došlo k prodeji za nápadně nevýhodnou cenu.
Žalobkyně ve svém dovolání i připomínala, že soud prvního stupně nesprávně považoval žalobu žalobkyně za podanou opožděně; v tomto smyslu došlo v odvolacím řízení k nápravě, když odvolací soud názor soudu prvního stupně shledal nesprávným, neboť dospěl k závěru, že prekluzívní lhůta podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nemohla v tomto případě žalobkyni plynout, když rozhodnutí pozemkového úřadu nebylo žalobkyni doručeno již 8. 9. 1994) v tento den jí bylo zasláno jen sdělení pozemkového úřadu), ale k vydání samotného rozhodnutí pozemkového úřadu došlo až 4. 2. 2010. Žalobkyní dne 17. 6. 2010 podaná žaloba byla tedy i odvolacím soudem posouzena jako včas podaná.
Ve vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Tvrzení dovolatelky, že nemovitosti, k nimž se domáhá vyslovení přechodu vlastnického práva, s tím, že přešla na stát nebo na jinou právnickou osobu, nebylo v tomto soudním řízení doloženo, když naopak kupní smlouva, uzavřená otcem žalobkyně v roce 1966, byla uzavřena s fyzickými osobami, jako s kupujícími.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dovolatelka uplatňovala, že v tomto řízení došlo k postižení soudního řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu), bylo třeba mít na zřeteli, že o vadu řízení jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu projeví už v průběhu řízení a nikoli až při rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), a i k takové vadě přihlíží dovolací soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata odvolateli možnost jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto hlediska nebylo tedy možné tento dovolatelkou uplatněný dovolací důvod shledat v daném případě jako opodstatněný.
Pokud šlo o právní posouzení věci, bylo nutno mít na zřeteli, že odvolací soud posoudil projednávanou právní věc jmenovitě podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.; podle slovního znění tohoto ustanovení soud rozhodne na návrh oprávněné osoby, že na ni přechází vlastnické právo k nemovitosti, jež ve vlastnictví f y z i c k é o s o b y, která věc nabyla od státu nebo od jiné právnické osoby a na kterou by se vztahovalo právo na vydání věci podle zákona č. 229/1991 Sb., a to v případech, kdy fyzická osoba nabyla nemovitost buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele, a dále i osoby blízké této fyzické osobě, pokud na ně přešlo nebo bylo převedeno vlastnictví nebo osobní užívání k těmto nemovitostem.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 8. 6. 1997, III. ÚS 17/96 (uveřejněném pod č. 70 ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat tento právní závěr: Zvláštním způsobem upravené právo domáhat se, aby soud rozhodl, že tu na oprávněnou osobu přechází vlastnické právo k nemovitosti, přichází v úvahu j e n v těch případech, v nichž je splněn zákonný předpoklad předchozího p ř e c h o d u nemovitosti n a s t á t nebo na jinou právnickou osobu podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k uvedenému znění kogentního ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovanému závěru Ústavního soudu ČR k výkladu tohoto zákonného ustanovení, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo tu možné dospět k závěru, že tu dovolací soud ve svém rozsudku z 23. 2. 2011 (sp. zn. 5 Co 2840/2010 Krajského soudu v Českých Budějovicích), v němž měl na zřeteli totéž kogentní ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. i výkladový právní závěr nálezu Ústavního soudu ČR, posoudil základní právní otázku tohoto sporu (t. j. aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.) v rozporu s hmotným právem, nebo že by svým rozhodnutím řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože odvolací soud neřešil svým rozsudkem z 23. 2. 2011 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl tu dovolací soud shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů, vynaložených na vyjádření k dovolání dovolatelky, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 tohoto právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu těchto vynaložených nákladů řízení žalovaným nepřiznal; odvolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaných k dovolání dovolatelky, rekapitulujícímu stručně jen to, co již bylo žalovanými uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. září 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu