ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2441.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2441/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáš, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, proti žalovanému JUDr. Jiřímu Štrinclovi , soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu v Jablonci nad Nisou, Podhorská 28, zastoupenému JUDr. Janem Hegerem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dělnická 388, o zaplacení 2.497.087,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 272/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 1. prosince 2009, č.j. 36 Co 226/2009-76, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 25. března 2009, č.j. 5 C 272/2006-51, zamítl žalobu, jíž se žalobce – po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení co do částky 1.248.543,- Kč – domáhal po žalovaném zaplacení 1.248.544,- Kč (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 10. ledna 2006, č.j. 36 Co 262/2005-91 (jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 3. 2005, č.j. 9 C 235/2004-47), byla oběma účastníkům (v řízení žalovaným) uložena povinnost nahradit Československé obchodní bance, a. s. (žalobkyni) škodu způsobenou žalovaným při výkonu exekuční činnosti [§32 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů], s tím, že vedle žalovaného soudního exekutora za takto vzniklou škodu odpovídá i stát [§32 odst. 3 exekučního řádu, §4 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů]; dovolání podané proti označeném rozsudku krajského soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. července 2008, č.j. 25 Cdo 970/2006-106, zamítl. Žalobkyně zaplatila poškozené bance (oprávněné) celou částku 2.497.087,- Kč a požádala žalovaného o regresní úhradu. Jejímu požadavku vyhověl žalovaný (po podání žaloby) pouze z jedné poloviny. Oproti závěrům, které učinily krajský a Nejvyšší soud ve shora označených rozsudcích, v tomto řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaný exekutor při výkonu exekuční činnosti – v exekuci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. Nc 4249/2002 – neporušil žádnou právní povinnost. Ač po dražbě nemovitostí a právní moci rozvrhového usnesení nevyplatil oprávněné částku určenou k uspokojení vymáhané pohledávky, stalo se tak z objektivních, žalovaným nezaviněných důvodů. Žalovaný složil výtěžek dražby na svůj bankovní účet u Union banky, a. s. a nemohl předpokládat, že účty u ní vedené budou dnem 21. 2. 2003 z rozhodnutí České národní banky zablokovány a že banka, s níž bylo zahájeno řízení o odejmutí bankovní licence, vklady na účtech nevyplatí.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 1. prosince 2009, č.j. 36 Co 226/2009-76, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.248.544,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Po právní stránce věc posoudil jako nárok státu na regresní úhradu podle §16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Shledal, že žalovaný soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti porušil povinnost podle ustanovení §68 věty druhé exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2007), jež mu ukládá vyplatit částky přiznané rozvrhovým usnesením věřitelům. Zjistil, že výtěžek dražby byl vydražitelem složen na označený účet žalovaného u GE Capital Bank, a. s., který sám žalovaný nazýval účtem „provozním“, z něhož vyplácel částky oprávněným a dalším věřitelům. V daném případě ovšem s penězi naložil neobvykle a nikoliv řádně, jak by se na nakládání se svěřenými prostředky patřilo, převedl-li je na jiný (rizikový) účet u Union banky, a. s., ve snaze docílit vyššího výnosu na termínovaném vkladu v době, kdy již měl pochybnosti o finanční stabilitě tohoto bankovního ústavu. Usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 1. 2003, č.j. Nc 4249/2002-46, o rozvrhu rozdělované podstaty, přitom nabylo právní moci již 14. 2. 2003 a i podle „rámcové dohody“ oprávněného a exekutora ze dne 7. 5. 2002 (čl. VII, body 2 a 3) měl exekutor vymožené plnění poukázat oprávněnému nejpozději do pěti pracovních dnů. Proto odvolací soud uzavřel, že k porušení povinnosti exekutora podle §68 exekučního řádu došlo jeho zaviněním (§18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a žalující stát, jenž nahradil škodu způsobenou nesprávným postupem při výkonu exekuční činnosti, má právo žádat po exekutorovi regresní úhradu (§16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). S přihlédnutím k zjištěným okolnostem případu neshledal ani důvody pro snížení regresní úhrady, pro použití moderačního práva soudu podle §18 odst. 5 zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241 odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně zpochybňoval skutková zjištění odvolacího soudu o vkladu výtěžku dražby na své účty. Tvrdil, že měl zřízeny dva zcela rovnocenné účty u dvou peněžních ústavů – GE Capital Bank, a. s. a u Union banky, a. s., na jejíž účet výtěžek dražby složil. O problémech této banky nevěděl a nemohl je předpokládat; v tomto směru se spoléhal na to, že jde o banku s licencí, podléhající dozoru České národní banky. Odvolacímu soudu vytýkal, že jeho jednání hodnotí podle později nastalých skutečností a nikoliv podle stavu, který tu byl v době, kdy peníze ukládal. Za jediný důvod, pro který se oprávněné nedostalo plnění, označil nepředvídatelný „krach“ Union banky, a.s. Právnímu posouzení věci odvolacím soudem vytýkal též absenci závěru, kterou (konkrétní) právní povinnost vlastně porušil. Namítal, že porušení ustanovení §68 exekučního řádu „nebyla jeho vůle“ a po úpadku banky se plnění oprávněnému „stalo nemožným ve smyslu §575 odst. 1 obč. zák.“ K tomu došlo dne 21. 2. 2003, po vyznačení doložky právní moci na rozvrhovém usnesení. Závěry, které soudy učinily v již dříve skončeném řízení, ve věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 235/2004, označil pro danou věc za nerozhodné. Zpochybnil nestrannost soudců senátu odvolacího soudu, kteří projednávali obě věci, a dovozoval, že z tohoto důvodu byly z projednávání a rozhodnutí této (v pořadí druhé) věci vyloučeni. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. čl. II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Nejvyšší soud neshledává důvodnou námitku dovolatele, že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci (tedy že je z tohoto důvodu řízení postiženo vadou podle §229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.). Žádný ze zákonem stanovených důvodů, pro který by soudci senátu odvolacího soudu v dané věci byli vyloučeni z jejího projednání a rozhodnutí (srov. §14 odst. 1 až 3 o. s. ř.), naplněn není. Okolnost, že titíž soudci v jiném, již dříve skončeném řízení vyhověli žalobě poškozené osoby směřující proti státu i žalovanému soudnímu exekutorovi, poměr těchto soudců k věci ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. (jak se žalovaný mylně domnívá) nezakládá; podle výslovného znění zákona, ustanovení §14 odst. 4 o. s. ř., daná okolnost důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) není.
Neshledávaje zmatečnosti ani jiné vady řízení, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (§242 odst. 3 o. s. ř.), se proto Nejvyšší soud – v hranicích otázek vymezených dovoláním – dále zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné žalovaným v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jakož i důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
Odvolacím soudem učiněné závěry o tom, jak žalovaný jako soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti naložil s penězi určenými k rozdělení mezi věřitele a jakou míru rizika přitom podstoupil, jsou výsledkem procesně korektního dokazování, při němž odvolací soud postupoval v souladu s ust. §132 o. s. ř. a přihlédl ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Správně proto nepominul ani tvrzení žalovaného uplatněné v již dříve skončenému řízení (vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 235/2004) o tom, na který z jeho účtů byl složen výtěžek dražby, a o důvodech, pro které takto vložené peníze žalovaný exekutor uložil později na jiný, rizikovější účet u Union banky, a.s., ve snaze docílit vyššího úrokového výnosu. I na vnitřní psychický stav žalovaného k jím učiněnému jednání (z něhož činí závěr o zaviněném porušení povinnosti exekutora) odvolací soud usuzuje pouze z prokázaných skutečností, jež tu byly v době jednání žalovaného (tedy nikoliv „ex post“, jak žalovaný namítá). Tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. tedy naplněn není.
O nesprávné právní posouzení věci (žalovaným uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nahradil-li stát škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nebo poskytl-li ze stejného důvodu zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, může požadovat regresní úhradu na úředních osobách a na územních celcích v přenesené působnosti, pokud škodu způsobily.
Podle §18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. právo na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti.
Podle §18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. zavinění je povinen prokázat ten, kdo uplatňuje nárok na regresní úhradu.
Podle §68 věty druhé exekučního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2007 – v době posuzované činnosti exekutora) částky přiznané věřitelům exekutor vyplatí podle pravomocných rozvrhových usnesení.
V posuzované věci, jak ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, žalující stát nahradil poškozené (Československé obchodní bance, a. s.) škodu způsobenou jí nesprávným úředním postupem (postupem žalovaného exekutora při výkonu exekuční činnosti; §4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). Tím mu vzniklo právo žádat regresní úhradu na úřední osobě (žalovaném), která škodu způsobila (§16 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). S žalovaným lze souhlasit v tom, že nárok na regresní úhradu vznikne pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti (srov. §18 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a že zavinění je povinen prokázat ten, kdo nárok na regresní úhradu uplatňuje (§18 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.). Ze skutkových zjištění ovšem vyplývá, že při výkonu exekuční činnosti žalovaný soudní exekutor nedostál své povinnosti vyplatit částky přiznané věřitelům podle pravomocného rozvrhového usnesení (§68 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007), po té, co v důsledku jím učiněných dispozic – přesunutí výtěžku dražby na jiný, rizikovější účet – došlo ke ztrátě části rozdělované podstaty (v důsledku úpadku banky, na jejíž účet byly peníze poukázány). Jelikož pro účely regresní odpovědnosti zákon formu zavinění nestanoví, postačuje, je-li prokázáno zavinění protiprávního jednání ve formě nevědomé nedbalosti. Ta je charakteristická tím, že povinná osoba nechtěla státem odškodnitelnou újmu způsobit a ani nevěděla, že její jednání (či opomenutí) k ní může vést, ačkoli to vzhledem ke svému postavení při výkonu pravomocí státu vědět měla a mohla (k definici zavinění srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2361, svazek 28). Není tedy v posuzované věci podstatné, že žalovaný „neměl vůli způsobit porušení ust. §68 exekučního řádu“, jak tvrdí, tedy že jeho zavinění – při chybějící volní složce – nebylo úmyslné. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem správné.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů (jejich obsahového vymezení) správnost rozsudku odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud nezjistil ani jiné vady, k nimž u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání zamítl (§243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., za situace, kdy ve věci plně úspěšné žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu