ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2524.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2524/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. H., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 133/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 257/2006 (žalobců: a) B. S., b) T.K., c) M. A. E. K., a d) M. P. K., zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr.Esq., New York, 14 Penn Plazza, 225 West 34 Strees, Suite 1800/USA-New York 10122), a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. Stanislavy Vrcholové, správkyně konkurzní podstaty úpadce Brněnských cihelen, státního podniku v likvidaci, IČ 0001 5296, advokátky, 602 00 Brno, Vachova č. 1, 2. Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, 3. Statutárního města Brna, Dominikánské náměstí č. 1 (adresa pro doručování 601 67 Brno, Kounicova č. 67), 4. Vyšší policejní školy Ministerstva vnitra v Brně, 659 65 Brno, Horní č. 21, 5. J. H., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, 6. Střední školy informačních technologií a sociální péče, 612 00 Brno, Purkyňova č. 97, 7. Vysokého učení technického v Brně, IČ 0021 6305, 602 00 Brno, Antonínská 548/1, zastoupeného JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem, 616 00 Brno, Mezníkova 262/2, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vydání pozemků, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 257/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze 17. 10. 2007, č. j. 41 C 257/2006–77. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že účastníci řízení B. S., B. S., T.K. a F. K. nejsou spoluvlastníky (B. S. z jedné ideální čtvrtiny, B. S. z jedné ideální čtvrtiny, T. K. z jedné ideální čtvrtiny a F. K. také z jedné ideální čtvrtiny) částí pozemku parc. č. (PK) 1456/2 v katastrálním území Ž., dále částí pozemků parc. č. 4767/5, parc. č. 4767/91, parc. č. 4767/88, parc. č. 4767/89, parc. č. 4767/74, parc. č. 4767/384, parc. č. 4602/51, parc. č. 4708/14, parc. č. 4708/19, parc. č. 4708/35, parc. č. 4708/31 a parc. č. 4708/2 v katastrálním území K., dále také částí pozemku parc. č. (PK) 1461 v katastrálním území Ž., částí pozemku parc. č. 4767/5, parc. č. 4767/13, parc. č. 4767/12, parc. č. 4767/11, parc. č. 4767/7, parc. č. 4767/88, parc. č. 4602/51, parc. č. 4708/1, parc. č. 4708 a parc. č. 4708/4 v katastrálním území K., dále také částí pozemku parc. č. (PK) 1472 a parc. č. 6097 v katastrálním území Ž., částí pozemků parc. č. 4767/5, parc. č. 4602/51, parc. č. 4708/1 a parc. č. 4708/4 v katastrálním území K., dále i části pozemku parc. č. (PK) 443/6 v katastrálním území B., i částí pozemků parc. č. 1837/95, parc. č. 1837/94, parc. č. 1552/28, parc. č. 1552/27, parc. č. 1552/9., parc. č. 1965/1 a parc. č. 1552/17 v katastrálním území Š., a také části pozemku (PK) 443/7 v katastrálním území B. i částí pozemků parc. č. 1549/2, parc. č. 1549/6 a parc. č. 1549/1 v katastrálním území Š., dále také části pozemku (PK) 460 a části pozemku parc. č. 1965(3 v katastrálním území Š., dále i části pozemku parc. č. (PK) 464 v katastrálním území B. a části pozemku parc. č. 1965/3 v katastrálním území Š., dále také části pozemku parc. č. (PK) 464 v katastrálním území B. i části pozemku parc. č. 1965/3 v katastrálním území Š., dále i pozemku parc. č. (PK) 467 v katastrálním území B. a rovněž části pozemku parc. č. (PK) 464 v katastrálním území B. a části pozemku parc. č. 1965/3 v katastrálním území Š., také části pozemku parc. č. (PK) 781/1 v katastrálním území Š., také částí pozemku parc. č. (PK) 781/1 v katastrálním území B. i pozemku parc. č. 1247/55 v katastrálním území B., jakož i častí pozemku parc. č. (PK) 620/2 v katastrálním území D. H. i částí pozemku parc. č. (PK) 1969/2 v katastrálním území H. H. Bylo také uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto, že náhrada za nevydané pozemky i části pozemků bude poskytnuta uvedeným oprávněným osobám v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. Bylo rovněž vysloveno rozsudkem soudu prvního stupně, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 9. 10. 2006, zn. 3239/49-RNP, RN. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení; České republice – Městskému soudu v Brně nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání účastnice řízení J. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 133/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl výrok (označený I.) rozsudku Městského soudu v Brně ze 17. 10. 2007, č. j. 41 C 257/2006-77, změněn jen tak, že J. H., B. S., T. K., M. A. E. K. a M. K. nejsou vlastníky soudem prvního stupně uvedených pozemků původního vlastníka P. K., ale mají právo na náhradu za tyto jim nevydané pozemky, a to J. H., B. S., T.K. (každý z nich v rozsahu jedné čtvrtiny), M. A. E. K. a M. P. K. (každý z nich v rozsahu jedné osminy). Dále bylo také rozhodnuto, že „ve zbývající části výroku označeného I. a ve výrocích označených II., III. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. Rovněž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud (po přezkoumání odvoláním napadeného rozsudku v rozsahu určeném ustanoveními §212 a §212a občanského soudního řádu) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (byť byl výrok rozsudku odvolacího soudu, označený I., zčásti formulován jako výrok měnící) jako správný ve věci samé, ale i ve výroku rozsudku o nákladech řízení a ve výroku o tom, že se rozsudkem soudu nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu.
Odvolací soud především uváděl, že po zjištění, že odvolatelka B. S. dne 4. 2. 2008 zemřela a že dne 15. 7. 2008 zemřel také jeden ze žalobců F. K., rozhodl usnesením z 19. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 133/2008, že místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a s M. P. K., jako s právními nástupci zemřelých účastníků řízení.
Odvolací soud poukazoval na to, že o nároku žalobců bylo už rozhodnuto Pozemkovým úřadem Brno, který dne 9. 10. 2006, sp. zn. 3239/92/49 – RNP, RN, rozhodl, že oprávněné osoby B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální čtvrtiny pozemků, které jsou nyní i předmětem tohoto soudního řízení), když sice tyto osoby mají nárok na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., ale vydání pozemků tu brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/1991 Sb.; pozemkový úřad byl však toho názoru, že za nevydané pozemky jim bude poskytnuta náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., každému v rozsahu jedné ideální čtvrtiny.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že z výsledků zjištění, učiněných v tomto soudním řízení, došlo v daném případě ke konfiskaci pozemků původního vlastníka P. K. podle dekretu č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, a to u osob, které mělo na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 uvedeného dekretu prezidenta republiky. Původnímu vlastníku P. K. nevznikly v poválečném období nároky podle dekretu č. 5/1945 Sb., ani podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově právních jednání z doby nesvobody, k nimž došlo pod tlakem okupace nebo národní či rasové perzekuce. Odvolatelka Jana Halouzková pak v odvolacím řízení uváděla, že v tomto řízení již nehodlá zpochybňovat nároky žalobců na vydání předmětných nemovitostí, ale zásadně nesouhlasila s názorem soudu, že vydání pozemků tu brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; mnohé pozemky, o něž jdeš v tomto řízení, byly ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (tj. k 24. 6. 1991) evidovány v katastru nemovitostí jako půda tvořící zemědělský půdní fond a neexistovala tu překážka bránící jejich vydání; tato okolnost nebyla v řízení před soudy obou stupňů odpovídajícím způsobem objasněna; v žádném případě nebylo možné, podle názoru účastnice řízení J. H., globálně rozhodnout (pro údajnou existenci překážky bránící vydání pozemků, o něž jde v tomto řízení), že nebude vydán žádný z požadovaných pozemků. Také žalobci byli v odvolacím řízení toho názoru, že soudy potřebným způsobem se nevypořádaly s tím, které z předmětných nemovitostí mají být vydány in rem a za které má být přiznána náhrada. Šlo tu o 59 pozemků v celkové výměře ani 200.000 m2, nacházejících se po celém území města Brna.
Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně správně v daném případě aplikoval ustanovení zákona č. 242/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.); správný je i závěr soudu prvního stupně o splnění podmínek pro restituci majetku podle tohoto zákona, a to jak pokud se týká vzniku majetkových nároků k majetku původního vlastníka P. K., tak i lhůty k uplatnění těchto nároků oprávněnými osobami podle §11a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.
Odvolací soud vycházel z právního závěru, že v tomto soudním řízení, probíhajícím podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.), nemohli účastníci řízení v odvolacím řízení požadovat více či něco nového než ve své žalobě. Názor odvolatelky, že soud prvního stupně měl posoudit vydatelnost pozemků i bez návrhu, když z právního předpisu (ze zákona č. 229/1991 Sb.) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky, nelze podle názoru odvolacího soudu akceptovat. Z ustanovení §9 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby ke konkrétním pozemkům „nejde o vypořádání vztahu mezi účastníky, jež by vyplývalo z právního předpisu; také ohledně existence překážky vydání nemovitosti podle §11 odst. 1 zákona o půdě (zákona č. 229/1991 Sb.) bylo na tuto okolnost upozorňováno jak v žalobě žalobců, tak už i v řízení před pozemkovým úřadem. I v řízení podle páté části občanského soudního řádu je ve smyslu ustanovení §205a občanského soudního řádu vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Námitkami odvolatelky Jany Halouzkové nebyla zpochybněna věrohodnost důkazů provedených soudem prvního stupně, na nichž jeho rozhodnutí spočívá.
Odvolací soud proto dospěl k závěru, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 242/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže žalobci mají stejné restituční nároky po původním vlastníku nemovitostí P. K. i jako účastnice řízení B. S. (jejíž právní nástupkyní je nyní účastnice řízení J. H.). V tomto smyslu bylo proto třeba podle názoru odvolacího soudu, potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Výrok rozsudku odvolacího soudu (označený I.), byť byl zčásti formulován jako výrok měnící, nemění nic na tom, že tu jde o rozhodnutí potvrzující podle §219 občanského soudního řádu; správným byl shledán i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením k tomu, že ti účastníci řízení, kterým v odvolacím řízení náklady vznikly, se práva na náhradu nákladů řízení odvolacího vzdali, a to při jednání u odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 2. 2011 doručen advokátu, který účastníci řízení Janu Halouzkovou v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 6. 4. 2011 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 133/2008 Krajského soudu v Brně) i rozsudek soud prvního stupně ze 17. 12. 2007, č. j. 41 C 257/2006-77 Městského soudu v Brně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že soudní řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka namítala, že v tomto soudním řízení nebyly dány podmínky k provedení celého tohoto řízení, takže mělo být řízení zastaveno a nemohlo dojít k vydání meritorního rozhodnutí.
Dovolatelka poukazovala na to, že její právní předchůdkyně B. S. byla zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999, č. j. Nc 911/99; rozsudek nabyl právní moci 10. 9. 1999. Městský soud v Brně ustanovil B. S. opatrovníka, a to jejího manžela J. S., a to usnesením z 11. 9. 2002, sp. zn. 22 P 422/99. Po jeho smrti byl usnesením německého soudu v A. ustanoven (pod sp. zn. XVII 0355/98) opatrovníkem B. S. R. U. B. S. byla v tomto soudním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně, zastupována advokátem JUDr. F. H. na základě plné moci, kterou mu udělil opatrovník R. U.. Tento postup neodpovídal, podle názoru dovolatelky, ustanovení §27 odst. 2 a §28 zákona č. 40/1964 Sb. (občanskému zákoníku), když „podání žaloby a vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je k nim třeba schválení soudem“. Podle názoru dovolatelky tu tedy nebyly dány podmínky občanského soudního řízení a mělo dojít k zastavení řízení podle ustanovení §103 a §104 občanského soudního řádu; nebylo tu proto možné o věci meritorně rozhodovat.
Dovolatelka ještě dodávala, že i ustanovení R. U. opatrovníkem B. S. usnesením německého soudu bylo sporné, když R. U. je zároveň předsedou představenstva nadace „J. a B. S. – S.“ (se sídlem v B., Spolková republika Německo) a tato nadace měla být po smrti B. S. dědičkou veškerého jejího jmění na základě závěti z 1. 5. 1997, přičemž ovšem u této závěti jsou pochybnosti o její platnosti vzhledem k tomu, že na uvedené závěti nejde o podpis B. S.
Dovolatelka J. H. dále poukazovala na to, že v průběhu tohoto soudního řízení změnila odvolání, podané ještě její právní předchůdkyni B. S., v tom smyslu, že se již nebránila nárokům žalobců na vydání jejich podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nicméně poukazovala nato, že tyto nemovitosti měly být oprávněným osobám vydány in rem namísto přiznání náhrady za tyto nevydané nemovitosti, neboť vydání těchto nemovitostí nebrání žádné překážka. Dovolatelka je přesvědčena, že tu odvolací soud mohl věc projednat i nad meze původního odvolání (když tu z právního předpisu – ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá určitý způsob vypořádání uplatněných nároků) a že tu odvolací soud mohl přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly v odvolání původně uplatněny. Podle názoru dovolatelky „zde byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž odvolatelka navrhovala změnu podaného odvolání, které podávala ještě její právní předchůdkyně B. S.“. Bylo třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy, jak jsou upraveny v zákoně o půdě (v zákoně č. 229/1991 Sb., z jehož ustanovení §6 zřejmě vyplývá, že primárním vypořádáním nároku oprávněných osob podle tohoto zákona je vydání nemovitostí samotných). Dovolatelka dodávala, že hodnota samotných pozemků, o něž jde v tomto případě, je tu značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada za pozemky svou reálnou výší rovnal více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Předmětem ochrany tu tedy měl být nejen existující majetek, ale také legitimní očekávané nabytí takového majetku.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam. Bylo třeba přisvědčit závěru odvolacího soudu, že byť byl výrok odvolacího soudu, označený I., zčásti formulován jako výrok měnící, šlo tu svým obsahem o potvrzení výroku rozsudku soudu prvního stupně výrokem odvolacího soudu podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, a to jako rozsudku věcně správného; nešlo tu tedy o přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je stiženo vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
O vadu řízení jde tehdy, došlo-li u soudu k nesprávnému postupu již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a to zejména, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). – Podle názoru dovolacího soudu nebyl takový nesprávný postup v řízení u odvolacího soudu shledán v řízení o této projednávané právní věci.
Byl tu opodstatněn právní závěr odvolacího soudu, že pro postup soudu při projednávání žaloby podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je tu podstatné tvrzení žalobce o skutkových zjištěních správního orgánů v řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a návrh na dokazování ohledně rozhodné skutečnosti o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání; tyto návrhy mohou podle ustanovení §250d odst. 1 občanského soudního řádu uvést zásadně nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem koná; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. pro postup odvolacího soudu v odvolacím řízení je závažný nejen žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci, ale musí respektovat také ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje uvádět v odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, ledaže jde o některou výjimku uvedenou v §205a odst. 2 písm. a) až f) občanského soudního řádu. Ustanovením §205a občanského soudního řádu je kvalitativně vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. V daném případě odvolací soud mohl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat pouze ohledně existence restitučních nároků žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Z hlediska hmotněprávních ustanovení, použitých odvolacím soudem v daném případě, bylo v rozsudku odvolacího soudu zdůrazněno, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže odvolací soud dovozoval, že žalobci mají stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako B. S. (oprávní předchůdkyně nynější účastnice řízení J. H.) a že lhůta pro vydání věci tu byla dána ustanovením §2 odst. 2 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., které stanovilo lhůtu pro podání výzvy k vydání věci do 30. 6. 2001 (popřípadě ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r) či p) zákona č. 229/1991 Sb. lhůtu do 9. 8. 1996); lhůta k podání výzvy k vydání věci v tomto případě byla tedy zachována.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je oprávněnou osobou státní občan ČR, který ztratil majetek podle konfiskačních dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1942 Sb., neprovinil se proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek, v rozsahu určeném zvláštním předpisem [srov. §1 odst. 1 písm. a), b). c) zákona č. 229/1991 Sb.], přešel na stát.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená v §2 odst. 1 téhož zákona, nebo byla prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí: dědicové ze zákona, děti a manžel osoby uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., rodiče osoby uvedené v §2 odst. 1 tohoto zákona a sourozenci téže osoby (a zemře-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti).
Podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat v případech stanovených v §11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 téhož zákona pozemkový fond převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu. Pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, kde dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad)
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly anebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu nesmí být návrh, o němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto rozsahem není soudu vázán jen a) jestliže správní orgán zahájil řízení bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění a povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli a c) vyplývá-li z právních předpisů u r č i t ý z p ů s o b v y p o ř á d á n í prvního vztahu mezi účastníky.
Podle ustanovení §103 občanského soudního řádu kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). – Z ustanovení občanského soudního řádu lze dovozovat, že k podmínkám řízení patří z e j m é n a , aby věc náležela do pravomoci českých soudů, aby soud byl příslušný, aby se o téže věci nekonalo jiné řízení a aby účastníci řízení měli způsobilost být účastníky řízení.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 74/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor (další publikovanou judikaturou neměněný), že eventuální neúspěšnost žaloby není okolností, k níž by soud přihlížel v rámci úvahy o existenci podmínek řízení.
K vadě řízení [srov. nyní §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu] přihlíží soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 133/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s h m o t n ý m právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když totiž odvolací soud vycházel v podstatě v týchž již uvedených právních předpisů a z týchž již citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů. A protože odvolací soud neřešil svým rozsudkem z 22. 12. 2010 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil tedy dovolací soud v daném případě podle ustanovení §243 odst. 5 a 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu