ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2680.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2680/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. M. S. R.-R. , 2. I. S. , a 3. a S.R. , zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, 298 22 Lysá nad Labem, Sadová 1809, proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 20/2011, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 480/2009 (žalobců Marie Salm-Reifferscheidt-Raitz, Idy Schoellerové a Huga Salm-Reifferscheidta, zastoupených Mgr. Alenou Kinclovou, advokátkou, 289 22 Lysá nad Labem, Sadová 1809, proti žalované České republiky – Ministerstvu vnitra ČR, 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3, o neplatnost právního úkonu přihlášení se k německé příslušnosti), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 9. 10. 2009, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 22. 9. 2011, č. j. 5 C 480/2009-89. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že „přihlášení se H. M. S. R.-R., podpisem na dotazníku (Fragebogen) z 29. 9. 1939 je absolutně neplatné“. Žalované České republice – Ministerstvu vnitra bylo uloženo zaplatit žalobcům na náhradu nákladů řízení 18.040,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované České republiky – Ministerstva vnitra proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze z 30. 3. 2011, sp. zn. 18 Co 20/2011. Tímto usnesením odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 22. 9. 2010, č. j. 5 C 480/2009-89, zrušen a řízení bylo zastaveno. Bylo také vysloveno, že „po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu vnitra se sídlem Praha 7, Nad Štolou 936/3“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (bez nařízení jednání ve věci) rozsudek soudu prvního stupně (včetně řízení, které jeho vydání předcházelo) podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu a dospěl k závěru, že odvolání žalované České republiky – Ministerstva vnitra je důvodné.
Odvolací soud konstatoval, že předmětem tohoto soudního řízení byl žalobní návrh žalobců na určení neplatnosti úkonu přihlášení se k německé příslušnosti, učiněného v září 1939; neplatnost tohoto úkonu bylo žalobci spatřována v absenci svobodné a volné vůle u tohoto úkonu, neboť měli za to, že jejich předchůdce H. M. S. R.-R. byl donucen listinu uvedeného přihlášení se podepsat, a to v důsledku prokazatelného nátlaku. Určovací žaloba byla tu žalobci podána v souvislosti s uplatněním restitučních nároků, o nichž probíhá od 20. 12. 1992 řízení u Pozemkových úřadů v Blansku a Hodoníně podle zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 243/1992 Sb.), dosud neskončené; žalobci mají za to, že požadované určení je předběžnou otázkou pro restituční řízení u pozemkového úřadu a pro posouzení postavení žalobců jako oprávněných osob v uvedeném restitučním řízení. V restitučním řízení dosud nebylo správním orgánem rozhodnuto o státním občanství předchůdce žalobců H. M. S. R.-R. Žalobci v soudním řízení vyjadřovali své přesvědčení o tom, že tento jejich předek své československé státní občanství nikdy neztratil; za rozhodující tu pokládají žalobci absenci svobodné a volné vůle uvedené podpisující se osoby na dotazníku (Fragebogenu) z 29. 9. 1939, které tu nebyl dány, takže přihlášení se k německé příslušnosti ze strany uvedeného předka žalobců je neplatné. Žalobci jsou toho názoru, že rozhodoval-li v této záležitosti Ústavní soud ČR nálezem I. ÚS 98/04, pak zásadním zjištěním, které tomuto nálezu předcházelo, bylo neprovinění se uvedeného předka žalobců vůči Československé republice v době nacistické okupace, nikoli otázka státního občanství. Žalobci jsou si vědomi toho, že jimi požadované určení neplatnosti uvedeného právního úkonu z 29. 9. 1939 není určením vlastnického práva k nemovitostem, které před zkonfiskováním podle dekretu č. 12/1945 Sb. patřily jejich uvedenému předkovi a že jejich vynětí z této konfiskace nebylo do 25. 2. 1948 skončeno.
Odvolací soud s poukazem na ustanovení §7 odst. 1 a 3, §103 a §104 odst. 1 občanského soudního řádu vytýkal soudu prvního stupně, že „chybně posoudil splnění podmínek řízení v tomto řízení, a to především podmínku pravomoci soudu“. Odvolací soud poukazoval v této souvislosti na ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb., podle něhož bylo možno podat do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise), popřípadě u zastupitelského úřadu ČSR v cizině, žádost o zjištění, že československé státní občanství žadatele je zachováno. O takové žádosti pak rozhodoval krajský národní výbor na návrh okresního národního výboru; jestliže okresní národní výbor (okresní správní komice) nebo zastupitelský úřad ČSR v cizině vydal osvědčení o podání žádosti, byli žadatelé do vyřízení jejich žádosti považováni za československé státní občany. Odvolací soud dále poukazoval i na to, že podle ustanovení §10 zákona č. 40/1993 Sb. nabývání a pozbývání občanství České republiky je svěřeno správním orgánům. Podle názoru odvolacího soudu nepostupoval v daném případě soud prvního stupně správně, jestliže o určovací žalobě žalobců rozhodoval věcně, aniž odpovídajícím způsobem posoudil otázku své pravomoci spor projednat a rozhodnout o něm, třebaže touto určovací žalobou bylo navrhována určení neplatnosti právního úkonu (podání žádosti o přihlášení se k německé příslušnosti), jenž byl jen jednou z podmínek pro rozhodnutí ve věci, jež mohly být zkoumány správním orgánem ve správním řízení. Nešlo tu o řízení, pro něž by byla stanovena výjimka podle ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu ve prospěch občanského soudního řízení. Podle názoru odvolacího soudu je třeba „jako nepřípustnou odmítnout snahu žalobců obejít správní řízení v němž je správní orgán oprávněn rozhodnout a posoudit i v žalobě žalobců uváděnou jednu z podmínek významných pro rozhodnutí ve správním řízení ve věci státního občanství“. Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu není dána pravomoc soudu k řízení o žalobě, jímž se žalobci domáhají určení neplatnosti právního úkonu jejich předka, jako určení jedné z právních skutečností, rozhodných pro rozhodnutí ve věci jeho státního občanství v období po druhé světové válce.
Odvolací soud tedy postupoval, jak uváděl, podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (nedostatek pravomoci soudu) a řízení zastavil podle ustanovení §221 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a rozhodl i o postoupení věci správnímu orgánu, do jehož pravomoci věc, podle závěru odvolacího soudu, patří.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 11.4. 2011 advokátce, která žalobce v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobců bylo dne 1. 6. 2011 podáno u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelé mají za to, že rozhodnutím soudu o jejich žalobě by došlo k vyřízení dvou zásadních otázek, a to „zda má být právní úkon přihlášení se k německé příslušnosti přezkoumán co do svobod projevu vůle původního vlastníka nemovitostí podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. anebo podle zásad soukromoprávních vztahů podle ustanovení §37 občanského zákoníku“, a dále „zda při nesporné existenci osvědčení o zachování československého státního občanství podle §2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. je obcházením zákona podání žalobního návrhu na určení neplatnosti sporného právního úkonu předka žalobců co do důvodů nátlaku a bezprávné výhrůžky“. Přitom jde o případ, kdy restituční řízení je přerušeno „z důvodu jdoucích mimo vůli restituentů“ a právní úkon, o jehož určení jde v této soudem řešené právní věci, je úkonem v důsledku něhož předek žalobců ztratil veškerý majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., ačkoliv mu bylo vydáno osvědčení o československém státním občanství podle §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. a v době německé nacistické okupace se ničím neprovinil proti Československé republice.
Dovolatelé vyslovovali názor, že usnesení odvolacího soudu z 30. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 20/2011 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, „podporuje účelovou nečinnost žalované ve věci požadovaného určení, což má za následek několik roků trvající přerušení dosud neskončeného restitučního řízení ohledně nároku žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. Česká republika – Ministerstvo vnitra ČR byla dlouhodobě nečinná ve všech dekretálních věcech předka žalobců, a to do roku 2000 více než šedesát let a od roku 2000 pak bylo její počínání, podle názoru dovolatelů, obstrukční“.
Dovolatelé namítali především nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci určení československého státního občanství jejich předka H. M. S. R.-R. bylo o tomto občanství již rozhodnuto rozhodnutím bývalého Okresního národního výboru v Boskovicích dne 20. března 1946 (jak je to uvedeno i v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR z 29. 6. 2005, IV. ÚS 98/04, týkajícího se žalobců), a to podle názoru odvolacího soudu záporně; předkovi žalobců však vydal Okresní národní výbor v Boskovicích osvědčení podle §2 odst. 2 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. (a také Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí z 25. 4. 2007, 3 As 8/2006-136, považoval za rozhodnou skutečností prokázání československého státního občanství v tomto případě existenci osvědčení podle ustanovení §2 odst. 1 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.).
Dovolatelé poukazovali na to, že předmětem jimi požadovaného určení byl sporný právní úkon H. M. S. co do existence svobodné vůle jeho projevu, týkajícího se jeho úkonu z 29. 9. 1939. Tato otázka měla být v tomto soudním řízení projudiciálně vyřešena, aby mohlo být pokračováno v přerušeném správním řízení u pozemkových úřadů. Dovolatelé se neztotožňují s názorem odvolacího soudu o státoobčanské povaze žalobci požadovaného určení v této posuzované právní věci. Dovolatelé naopak mají za to, že jde o posouzení legality právního úkonu podle soukromoprávních zásad občanského práva jedince, upravených občanským zákoníkem.
Dovolatelé na rozdíl od odvolacího soudu nesouhlasí s názorem, že v restitučních normách je dán zákaz prejudiciálně určovat na základě určovací žaloby platnost právního úkonu pro nátlak na předka žalobců při přihlašování se k německé příslušnosti, a tuto otázku že je třeba řešit v restitučním řízení; žalobci mají za to, že toto požadované určení patří do oblasti soukromého práva. Dovolatelé zdůrazňují, že toto soudní řízení se týká případu, v němž konfiskační výměry nebyly za života jejich předka vydány a ani nebyly doručovány. Podle názoru dovolatelů konfiskační výměry samy zakládaly pravomoc soudů k rozhodování ve věcech, které mají soukromoprávní povahu.
Podle názoru dovolatelů je v tomto sporu rozhodující, že už 20. 3. 1946 bývalý Okresní národní výbor v Boskovicích zjistil a svým prozatímním osvědčením o státním občanství vyjádřil, že H. S. se v době nacistické okupace (1939-1945) neprovinil vůči Československé republice. Tento dobový správní akt byl pravomocně přezkoumán Krajským národním výborem v Hradci Králové ve věci sp. zn. 31 Ca 198/99 a Ústavním soudem ČR podle nálezu z 29. 6. 2005, IV. ÚS 98/04. Proto dovolatelé považují postup Ministerstva vnitra ČR, trvající od roku 2001 do 9. 10. 2006 označený jako dokončení dekretálního řízení podle dekretu č. 33/1945 Sb. o nezachování československého státního občanství za protiústavní. Dovolatelé mají za to, že na tom nic nezměnil ani rozsudek Městského soudu v Praze z 19. 6. 2008, sp. zn. 8 Ca 324/2006, který prejudiciální zjištění nezachování československého státního občanství H. S. nepovažoval za nezákonné.
Dovolatelé jsou přesvědčení o tom, že je nesprávný závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku z 30. 3. 2011, že v posuzování právní věci žalobců není dána pravomoc soudu ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu. Dovolatelé mají za to, že v tomto soudním řízení jde o posouzení existence svobodné vůle projevu fyzické osoby, což bylo a je vždy spjato se soukromoprávními zásadami ve smyslu ustanovení občanského zákoníku; šlo tu tedy o posouzení projevu vůle osoby, která právní úkon učinila a o posouzení právních následků učiněného právního úkonu; není tu rozhodné, zda byl právní úkon učiněn na základě domnělého titulu v oblasti práva veřejného či soukromého. Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. také neupravoval režim posouzení platnosti či neplatnosti právního úkonu. Šlo tedy v tomto soudním řízení o určení pravomoci civilního soudu v oblasti soukromoprávních vztahů. Co do výsledku tohoto soudního řízení, pokud by žalobci na určovacím návrhu netrvali, existoval by tu zřejmě, podle názoru dovolatelů právní rozpor v jejich restituční věci, tj. rozpor mezi restitučními podmínkami stanovenými v §6 odst. 1 písm. c), p) a r) a ustanovením §2 zákona č. 243/1992 Sb. v souvislosti s vydaným osvědčením o neprovinění se H. S. vůči československému státu, jež bylo vydáno H. S. dne 20. 3. 1946 Okresním národním výborem v Boskovicích. V tomto smyslu určovací rozsudek soudu prvního stupně řešil správně v posuzované věci sporný vztah konečným způsobem, čímž byl plněn nezbytný preventivní účel.
Dovolatelé nepokládají za správný ani závěr odvolacího soudu o překážce věci pravomocně rozsouzené. O otázce jednoty vůle a jejího projevu (pokud jde o přihlášení se H. S. dne 29. 9. 1939 k německé příslušnosti) nebylo v žádném správním či soudním řízení zatím nic rozhodováno, takže tu není možno usuzovat ve smyslu ustanovení §159a občanského soudního řádu o překážce věci rozsouzené. V posuzované věci proběhlo před soudem prvního stupně řízení o určení sporného vztahu ohledně příslušnosti právního předchůdce žalobců s přihlížením k vynucenému projevu přihlášení se k této příslušnosti a na základě rozhodnutí soudu o této otázce by bylo možné konečně přistoupit k posouzení věci správním orgánem v restitučním řízení a k rozhodnutí o tom, zda jsou v případě žalobců splněny podmínky pro aplikaci ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb. Jestliže restituční řízení trvá již více jak 17 let, žalobci musí usilovat o posouzení otázky, která je sporná mezi žalobci a žalovanou Českou republikou – Ministerstvem vnitra ČR.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že žádný restituční předpis (ale ani jiná právní norma) neobsahuje žádné omezení nebo dokonce zákaz domáhat se ze strany žadatelů, uplatňujících restituční nárok, posouzení platnosti právních úkonů v souvislosti s uplatněním nároku souvisejících s dekretem č. 12/1945 Sb. v občanském soudním řízení.
Ve vyjádření České republiky – Ministerstva vnitra ČR k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že se tato žalovaná plně ztotožňuje s rozsudkem odvolacího soudu z 30. 3. 2011:
1. Argumentace dovolatelů, přenesená ze sféry působnosti ústavního dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, tedy ohledně otázky státoobčanské, do sféry působnosti dekretu č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa a následně i do sféry restitučních norem, tedy do otázky ztráty majetku v důsledku konfiskace, není opodstatněná. Podle názoru žalované ústavní dekret č. 33/1945 Sb. vyloučil zneplatnění úkonů učiněných v době zvýšeného ohrožení Československé republiky (tj. v době od 21. 5. 1938 do 31. 12. 1946), pokud sám nestanovil (v §1 odst. 4 a v §5), že ve správním řízení je možné některé úkony přezkoumat (zda nebyly učiněny pod nátlakem nebo za okolností hodných zvláštního zřetele). Ústavní dekret č. 33/1945 Sb. dnes již nezakládá, nemění ani neruší žádné právní vztahy a představuje již uzavřen okruh problémů a otázek úzce souvisejících s válečnými událostmi. „Akty podle dekretu č. 33/1945 Sb. postrádají již nadále konstitutivní charakter“; nelze se občanskoprávními prostředky domáhat změny či zneplatnění těchto aktů z doby nesvobody (to se týká i otázky nezachování československého státního občanství právního předchůdce žalobců H. S.), a to podle občanskoprávních předpisů v soukromoprávní rovině.¨
2. Podle názoru žalované osoby německé národnosti nespadaly pod právní režim možnosti přezkoumání toho, zda byly jejich úkony učiněny pod nátlakem nebo za okolností zvláštního zřetele; tyto osoby nemohly využít výhody podle §1 odst. 4 a §5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a jejich úkony tento ústavní dekret bez dalšího uznal. Jestliže tedy H. S. R. podal žádost o vydání osvědčení o národní spolehlivosti podle §1 odst. 4 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. a jeho žádost nebyla prozatímním výměrem Okresního národního výboru v Boskovicích ze dne 23. 3. 1946 s konečnou platností rozhodnuta (a tato jeho žádost nemohla být posuzována podle §5 ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.), pak nelze jít cestou zpochybnění této právní skutečnosti nastalé v poválečné době, neboť by to odporovalo ustanovením ústavního dekretu č. 33/1945 Sb.
Přípustnost dovolání dovolatelů je v tomto případě dána podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží.
Dovolatelé ve svém dovolání uplatňovali dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, že totiž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /vydávané Nejvyšším soudem/ text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §80 písm. c), §7 odst. 1 a 3, §103, §104 odst. 1 občanského soudního řádu v souvislosti i s ustanoveními dekretu č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob německé a maďarské národnosti, a zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České republiky.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo v občanském soudním řízení rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Nalévaný právní zájem na určení (§80 písm. c/ občanského soudního řádu) je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se jeho právní postavení stalo nejistým (viz č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§103 občanského soudního řádu). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu).
Podle ustanovení §7 odst. 1 občanského soudního řádu v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu jiné věci než uvedené v §7 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu projednávají soudy v občanském soudním řízení jen stanoví-li to zákon.
Podle ustanovení §2 odst. 1 dekretu č. 33/1945 Sb. bylo možné žádost o zjištění, že československé státní občanství žadatele se zachovává, podat do šesti měsíců od počátku účinnosti tohoto dekretu u místně příslušného okresního národního výboru (okresní správní komise) anebo bydlel-li žadatel v cizině, pak u zastupitelského úřadu v cizině. Tyto osoby byly až do vyřízení žádosti považovány za československé státní občany, vydal-li jim okresní národní výbor (okresní správní komise) nebo zastupitelský úřad osvědčení o okolnostech uvedených v dekretu č. 33/1945 Sb.
Rozhodování o státním občanství ČR je svěřeno správním orgánům podle ustanovení §10 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání občanství České republiky,
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 61/1965 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že soud sám může posoudit otázku, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu. Tuto otázku posuzuje pro účely řízení ve věci samé; její řešení má platnost jen pro toto řízení.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 56/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byl zaujat právní názor, že u soudu nelze uplatňovat nárok na uložení povinnosti správního orgánu pokračovat navrženým způsobem v pokračujícím správním řízení.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů a vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (nemohl dovolací soud, který z těchto ustanovení i z právních závěrů vycházel i v daném případě, dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil. Platí to zejména o výsledném právním závěru odvolacího soudu, že je tu třeba odmítnou snahu žalobců obejít ustanovení §7 odst. 3 občanského soudního řádu cestou určovací žaloby vztahujících se pouze k jedné z podmínek významných pro rozhodnutí ve správním řízení (a to náležitosti/co do svobodné vůle projevu /žádosti o přihlášení se k německé příslušnosti), které je oprávněn a povinen posoudit správní orgán ve věci samé (tj. ve věci státního občanství H. M. S. R. – R.). Nemohl tedy dovolací soud shledat u přípustného dovolání dovolatelů i jeho opodstatněnost v tom smyslu, že by bylo na místě posoudit usnesení odvolacího soudu z 30. 3. 2011 (sp. zn. 18 Co 20/2011 Městského soudu v Praze) jako nesprávné tak, že by bylo třeba je zrušit, jak to má na zřeteli ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud svým usnesením k zamítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení §243b odst. 2 a odst. 6 občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu