ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2685.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2685/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 137/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 79/2007 (žalobců: A/ B. S. , B/ T. K. , C/ M. A. E. K. , a D/ M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 14 Penn Plazza, West 34th Street, Suite 1800 (USA) a dalších účastníků řízení: 1. JUDr. Stanislavy Vrchotové , správkyně konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, státního podniku (IČ 0001 5296), advokátkou, 602 00 Brno, Vachova 1, 2. E ON Distribuce, a. s. , 370 94 České Budějovice, Lannova 205/16, 3. Pozemkového fondu ČR , (IČ 4579 7072), 130 00 Praha 3, Husinecká 1124/11, 4. Fakultní nemocnice Brno , Brno, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hankou Krejší, advokátkou, 602 00 Brno, Špitálská 23, 5. Statutárního města Brna , 601 67 Brno, Kounicova 67, 6. Ředitelství silnic a dálnic ČR , 140 00 Praha 4, Na Pankráci 546/56, a 7. J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu dne 30. 4. 2007, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 13. 11. 2007, č. j. 34 C 79/2007-111. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou spoluvlastníky (každý z jedné ideální čtvrtiny) částí pozemků parc. č. 998/6 a parc. č. 1001/4 v katastrálním území S., dále i částí pozemků parc. č. 2379/15, parc. č. 2379/9, parc. č. 2379/17, parc. č. 2379/14 a parc. č. 2383 v katastrálním území S., také částí pozemků parc. č. 2379/15, parc. č. 2379/9, parc. č. 2379/17, parc. č. 2379/14 a parc. č. 2385 v katastrálním území S., také částí pozemků parc. č. 2385 v katastrálním území S., také částí pozemků parc. č. 2385, parc. č. 2405/54, parc. č. 24051, parc. č. 2405/59, parc. č. 2405/58, parc. č. 2430, parc. č. 2129, parc. č. 2405/72, parc. č. 2397, parc. č. 2405/76, parc. č. 2396/1, parc. č.2405/78 a parc. č. 2405/84 v katastrálním území S., dále částí pozemků parc. č. 2170, parc. č. 1664/2, parc. č. 1684/121 a parc. č. 431/8 v katastrálním území S., také částí pozemků parc. č. 308/1, parc. č. 1684/11, parc. č. 1684/9, parc. č. 2347/1, parc. č. 2353/1, parc. č. 2347/2, parc. č. 2274/1, parc. č. 2330/2, parc. č. 2330/9, parc. č. 2330/6, parc. č. 2068, parc. č. 2345, parc. č. 2067/1, parc. č. 2344/1 parc. č. 2066/1, parc. č. 2337/1, parc. č. 2338/3, parc. č. 2334/7, parc. č. 2324/3parc. č. 22746, parc. č. 2274/14 a parc. č. 2219/1 v katastrálním S., dále i částí pozemků parc. č. 2554/12, parc. č. 2526/4 a parc. č. 2160/1, parc. č. 21591, parc. č. 2289/1, parc. č. 2317/2, parc. č. 2057, parc. č. 2292/19, parc. č. 2291/14, parc. č. 2315/2, parc. č. 2315/1, parc. č. 2323/1, parc. č. 2323/7, parc. č. 2292/13, parc. č. 2274/7, parc. č. 2930, parc. č. 2306, parc. č. 2292/1, parc. č. 2294/1, parc. č. 2299, parc. č. 2293/1, parc. č. 1684/15, parc. č. 2460/1 a parc. č. 2463/1 v katastrálním území S., dále pak částí pozemků parc. č. 2463/1, parc. č. 2460/2, parc. č. 2485/2, parc. č. 2485/22, parc. č. 2485/23, parc. č. 1684/16 a parc. č. 1684/15 v katastrálním území S., dále také částí pozemků parc. č. 1956, parc. č. 2486/1, parc. č. 2451/1 a parc. č. 2484/1 v katastrálním území S., dále i částí pozemků parc. č. 2484/1, parc. č. 1684/23 a parc. č. 1684/16 v katastrálním území S., jakož i částí pozemků parc. č. 1876/2, parc. č. 1385/3, parc. č. 1379/1, parc. č. 1379/2, parc. č. 1379/22, parc. č. 1379/5, parc. č. 1379/23, parc. č. 1379/4, parc. č. 1379/20 a parc. č. 1379/3 v katastrálním území Š. Bylo také výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně vysloveno, že „náhrada za nevydané pozemky bude oprávněným osobám poskytnuta v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb., každé z oprávněných osob v rozsahu ¼“. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo rovněž vysloveno, že se tímto rozsudkem nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 23. 2. 2007, č. j. 3239/92/51-RNP,RN. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení a že ani České republice – Městskému soudu v Brně se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
O odvolání účastnice řízení J. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 137/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 13. 11. 2007, č. j. 34 C 79/2007-111, změněn ve výroku, označeném I., jen tak, že oprávněné osoby J. H., B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky v rozsudku soudu prvního stupně uvedených pozemků původního vlastníka P. K., a to J. H., B. S. a T. K. v rozsahu jedné čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý v rozsahu jedné osminy. Bylo také rozhodnuto, že ve zbývající části výroku I. a ve výrocích II., III. a IV. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že co do rozsahu přezkumné činnosti odvolací soud postupoval podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu, a to tak, že věc projednal v mezích, ve kterých se odvolatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, ale neshledal tu ani výjimečné případy, v nichž by bylo možné přezkoumat věc nad rámec žaloby. Byl tedy rozsudek soudu prvního stupně přezkoumán pouze ohledně existence restitučních nároků žalobců a původní účastnice řízení B. Schmidtové podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. ve znění zákona č. 212/2000 Sb.
Odvolací soud poukazoval především na to, že v průběhu řízení zemřela účastnice řízení Berta Schmidtová (dne 4. 2. 2008) a zemřel také (dne 15. 7. 2008) jeden ze žalobců – F. K. Odvolací soud proto usnesením z 19. 7. 2010 (sp. zn. 18 Co 137/2008 Krajského soudu v Brně) rozhodl, že místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a M. P. K., jako s právními nástupci uvedených zemřelých účastníků řízení.
V souvislosti s uvedenými změnami v účastnících tohoto řízení poukazoval odvolací soud na to, že nynější odvolatelka J. H. podáním ze dne 6. 9. 2010 doplnila a změnila odvolání, které bylo podáno ještě účastnicí řízení B. S. Uváděla, že nehodlá již v tomto řízení zpochybňovat nároky žalobců na vydání předmětných nemovitostí, ale trvá na tom, že rozhodnutí soudů je tu nesprávné a podané odvolání upřesňuje zejména v tom, že zásadně nesouhlasí s názorem soudu, že tu vydání pozemků brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; odvolatelka je toho názoru, že existence této zákonné překážky nebyla v tomto řízení prokázána. Pro posouzení toho, zda lze nárokované pozemky vydat, je tu rozhodné datum 24. 6. 1991, kdy nabyl účinnosti zákon č. 229/1991 Sb. Není tu rozhodné, dovozovala odvolatelka J. H., že pozemky, o něž jde v tomto řízení, byly zčásti zastavěny, ale až poté, co pozemkový úřad vydal své rozhodnutí z 23. 2. 2007. Své odvolání doplňovala odvolatelka J. H. i údajem o tom, že pozemek parc. č. 2385 v katastrálním území S. L. již neexistuje, neboť byl rozdělen na několik menších pozemků, aniž by o tom byla některá z oprávněných osob informována. Nynější odvolatelka J. H. navrhovala k posouzení vydatelnosti pozemků provedení důkazu ohledáním předmětných nemovitostí na místě samém poté, co budou hranice pozemků zaměřeny a označeny znalcem. Odvolatelka J. H. uplatňovala ve svém odvolání i názor, že ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky restitučních sporů, a proto má za to, že tu soud může podle ustanovení §153 odst. 2 občanského soudního řádu překročit návrhy účastníků řízení a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají (po předchozím náležitém ověření si existence pozemkovým úřadem uváděných překážek vydání pozemků). Odvolatelka J. H. se ve svém odvolání domáhala především toho, aby restituční nároky všech oprávněných osob byly v tomto případě uspokojeny především fyzickým vydáním pozemků, které nejsou zastavěny.
Odvolací soud pokládal za správný závěr soudu prvního stupně, že v tomto případě bylo lze na tento případ co do rozsahu nároku aplikovat (včetně lhůty k uplatnění restitučního nároku) zákon č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), když tato novelizovaná právní úprava nabyla účinnosti ještě v průběhu řízení o vydání předmětných nemovitostí (lhůta k uplatnění restitučního nároku tu byla vymezena až datem 30. 6. 2001), takže restituční nároky, uplatněné v tomto sporu, byly podány řádně a včas, když také všechny uvedené oprávněné osoby byly státními občany ČR.
Odvolací soud při posuzování odvolání odvolatelky J. H. v této právní věci, která je řešena v řízení podle páté části občanského soudního řádu (§244 a násl. o. s. ř.), vycházel z právních závěrů, že rozsah znovuprojednání věci (řešené již správním orgánem) je dán obsahem žaloby a změnit ho lze jen do uplynutí lhůty k podání žaloby; žaloba musí obsahovat i údaje o tom, o které konkrétní právo šlo ve správním řízení před pozemkovým úřadem i v řízení před soudem prvního stupně a jaká práva byla rozhodnutím založena, změněna či zrušena, přičemž takové údaje a taková tvrzení jsou podle ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu povinnou náležitostí žaloby. Všechny rozhodné skutečnosti ohledně věci samé a označení důkazů mohou účastníci řízení podle §250d odst. 1 občanského soudního řádu uvést nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží; to neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna nevěrohodnost provedených důkazů, které nastaly (vznikly) po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
Odvolací soud zejména zdůrazňoval, že ohledně odvolání nynější odvolatelky J. H., jejíž právní předchůdkyně žalobu nepodávala, „při znovuprojednání věci přichází v úvahu pouze odnětí správním rozhodnutím přiznaného práva nebo jeho omezení, v jakém soud shledává dotčena práva žalobců správním rozhodnutím, nikoli však přiznání práva kvalitativně jiného (např. fyzické vydání původních pozemků oproti jím požadované náhrady za věc, požadováno být nemůže)“. Odvolací soud byl také toho názoru, že „v řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby ke konkrétním pozemkům nejde o vypořádání vztahů mezi účastníky sporu, jež by vyplývalo z právního předpisu, takže posuzování existence zákonné překážky ohledně vydání věci, žalobou neuplatněné, by bylo poručením zásady vázanosti žalobou, zakotvené v §153 odst. 2 ve spojení s §246 odst. 2 občanského soudního řádu“. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu je pak vymezen ustanoveními občanského soudního řádu; podle §212 a §212a občanského soudního řádu odvolací soud projedná věc v rozsahu, v němž se odvolatel přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně domáhá a současně stanoví výjimky kdy tímto rozsahem odvolací soud vázán není (srov. zejména ustanovení §205 odst. 1 písm. a/ až f/ občanského soudního řádu); ani v těchto výjimečných případech nelze však věc přezkoumat a rozhodnout nad rámec žaloby.
Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že na zjištěný skutkový stav tu lze uplatnit ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže v daném případě žalobci mají stejné restituční nároky jako původní účastnice řízení B. S.; nositeli samotného restitučního (hmotněprávního) nároku jsou tu i J. H., M. A. E. K. a M. P. K. jako právní nástupci původních oprávněných osob B. S.a F. K. Otázku překážky vydání pozemků podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. pokládal odvolací soud vzhledem ke svým závěrům, vyplývajícím z právní úpravy páté části občanského soudního řádu ohledně vymezení rozsahu přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, za vyřešenou.
Potvrdil proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §218 a §219 občanského soudního řádu, byť byl výrok rozsudku soudu prvního stupně formulován zčásti jako výrok měnící; potvrzeny byly i výroky o náhradách nákladů řízení.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 2. 2011 doručen advokátu, který odvolatelku J. H. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 6. 4. 2011 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedená dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 137/2008, i rozsudek soudu prvního stupně u 13. 11. 2007, č. j. 34 C 79/2007-111 (Městského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení; dovolatelka byla i toho názoru, že by dovolací soud mohl tato rozhodnutí „zrušit a řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení“.
Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací řízení uplatňovala, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Co do nedostatku podmínek řízení, vytýkaného v dovolání dovolatelky J. H., poukazovala dovolatelka na to, že tu došlo k podstatným nedostatkům při ustanovení opatrovníka její právní předchůdkyni B. S., která byla českým soudem zbavena způsobilosti k právním úkonům, a po smrti jejího manžela, jenž byl původně jejím opatrovníkem, byl jí německým soudem ustanoven opatrovník, u něhož má dovolatelka pochybnosti o jeho oprávnění k zastávání funkce opatrovníka původní účastnice řízení B. S. Uvedený opatrovník R. U. pak také zmocnil advokáta k zastupování B. S. v tomto soudním řízení, přičemž soudy obou stupňů tu, podle názoru dovolateky, opomenul se zabývat tím, že podání žaloby a vedení řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je k němu třeba schválení soudem“. Podle názoru uvedené dovolatelky bylo tu třeba proto postupovat podle ustanovení §103 občanského soudního řádu, podle něhož soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci.
Co do nesprávného právního posouzení věci dovolatelka vytýkala rozhodnutí odvolacího soudu, že tu nebylo respektováno, že v těchto restitučních sporech je vzhledem k ustanovením §6 a §11 zákona č. 229/1991 Sb. dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podání žaloby, neboť je tu třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy podle restitučních předpisů; zákon o půdě akcentuje v případě uplatnění oprávněného nároku vydání nemovitostí jako základní způsob vypořádání vztahu mezi účastníky právního vztahu tohoto druhu. Proto v daném případě uplatnění oprávněného nároku vydání nemovitostí jako základní způsob vypořádání vztahu mezi účastníky právního vztahu tohoto druhu. Proto v daném případě měly soudy, podle názoru dovolatelky, ex lege přihlížet k neexistenci překážky pro vydání pozemků po předchozím ověření si existence či neexistence překážek vydání pozemků. Bylo tu třeba mít na zřeteli, že otázka, zda bude oprávněné osobě přiznán nárok na vydání předmětných pozemků, je otázkou podstatnou, neboť hodnota samotných pozemků je značná a nelze očekávat, že by se eventuální náhrada za pozemky svou výší rovnala více než zálomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Předmětem ochrany je tu nejen majetek nabytý, tj. existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku; v daném případě pozemkový úřad ani soud neposkytly ochranu tomuto legitimnímu očekávání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Bylo třeba přisvědčit názoru odvolacího soudu, že jeho rozhodnutí z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 137/2008 Krajského soudu v Brně) je rozhodnutím potvrzujícím, byť výrok tohoto rozsudku, označený II., byl formulován zčásti jako výrok měnící. Nešlo tu tedy o přípustné dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu.
Dovolatelka ve svém dovolání uplatňovala jako dovolací důvod, že řízení v této právní věci je stiženou vadou řízení, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu).
O vadu řízení jde tehdy, došlo-li u soudu k nesprávnému postupu již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a to zejména, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). Podle názoru dovolacího soudu nebyl takový nesprávný postup v řízení u odvolacího soudu shledán v řízení o této projednávané právní věci.
Byl tu opodstatněn právní závěr odvolacího soudu, že „pro postup soudu při projednávání žaloby podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je tu podstatné tvrzení žalobce o skutkových zjištěních správního orgánu v řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a návrh na dokazování ohledně rozhodné skutečnosti o věci samé a označení důkazů k jejich prokázání; tyto návrhy mohou účastníci podle ustanovení §250d odst. 1 občanského soudního řádu uvést zásadně nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem koná; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. Pro postup odvolacího soudu v odvolacím řízení je závazný nejen žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci, ale musí se respektovat také ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje uvádět v odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, ledaže jde o některou výjimku uvedenou v §205a odst. 2 písm. a) až f) občanského soudního řádu. Ustanovením §205a občanského soudního řádu je kvalitativně vymezen rozsah přezkoumané činnosti odvolacího soudu. V daném případě odvolací soud mohl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat pouze ohledně existence restitučních nároků žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Z hlediska hmotněprávních ustanovení, použitých odvolacím soudem v daném případě, bylo v rozsudku odvolacího soudu zdůrazněno, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže odvolací soud dovozoval, že žalobci mají stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako B. S. (právní předchůdkyně nynější účastnice řízení J. H.) a že lhůta pro vydání věci tu byla dána ustanovením §2 odst. 2 a §3 zákona č. 243/1992 Sb., které stanovilo lhůtu pro podání výzvy k vydání věci do 30. 6. 2001 (popřípadě ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ či p/ zákona č. 229/1991 Sb. lhůta do 9. 8. 1996); lhůta k podání výzvy k vydání věci v tomto případě byla tedy zachována.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je oprávněnou osobou státní občan ČR, který ztratil majetek podle konfiskačních dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., a jehož majetek, v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.), přešel na stát.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená v §2 odst. 1 téhož zákona, nebo byla prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí: dědicové ze zákona, děti a manžel osoby uvedené v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., rodiče osoby uvedené v §2 odst. 1 tohoto zákona a sourozenec téže osoby (a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti).
Podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat v případech stanovených v §11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se v případech uvedených v §11 odst. 2 téhož zákona pozemkový fond převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu. Pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, kde dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad).
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly anebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydá a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatelem nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu nesmí být návrh, o němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto rozsahem není soud vázán jen a) jestliže správní orgán zahájil řízení bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění a povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli a c) vyplývá-li z právních předpisů určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky.
Podle ustanovení §103 občanského soudního řádu kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnou ve věci samé (podmínky řízení). – Z ustanovení občanského soudního řádu lze dovozovat, že k podmínkám řízení patří zejména, aby věc náležela do pravomoci českých soudů, aby soud byl příslušný, aby se o téže věci nekonalo jiné řízení a aby účastníci řízení měli způsobilost být účastníky řízení.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 74/1966 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor (další publikovanou judikaturou neměněný), že eventuální neúspěšnost žaloby není okolností k níž by soud přihlížel v rámci úvahy o existenci podmínek řízení.
K vadě řízení (srov. nyní §241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) přihlíží soud jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 137/2008 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, když totiž odvolací soud vycházel v podstatě z týchž již uvedených právních předpisů a z týchž již citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů. A protože odvolací soud neřešil svým rozsudkem z 22. 12. 2010 ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolací soudů. Přikročil tedy dovolací soud v daném případě podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 1 o.s.ř. za použití §224 odst. 1 o.s.ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu