ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2696.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2696/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky Jany Halouzkové, Česká u Brna č. 89, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 134/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 120/2006 (žalobců: A/ B. S. , B/ T. K. , C/ M. A. E. K. , a D/ M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., se sídlem 14 Penn Plazza, 225 West 34th Street, Suite 1800, New York /USA/, a dalších účastníků řízení: 1. Družby, stavebního bytového družstva , IČ 0004 7708, 656 57 Brno, Kapucínské náměstí č. 6, 2. Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, Praha 3, Husinecká 1024/11a /územní pracoviště, 600 00 Brno, Hroznová 17/, 3. Statutárního města Brna , IČ 4499 2785, Brno, Kounicova 67, a 4. J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, o znovuprojednání právní věci, o níž bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno 18. 4. 2006 pod č. j. 3239/92/44 – RNP, RN), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 41 C 120/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2007, č. j. 41 C 120/2006-81. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou vlastníky (B. S. z ¼, B. S. z ¼, T. K. z ¼ a F. K. rovněž z ¼) č ástí pozemku p. č. (PK) 276-role (o výměře 2286 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí, v katastrálním území B., dále částí pozemku p. č. (PK) 2154/2-role (o výměře 991 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí, v katastrálním území L., dále částí pozemku p. č. (PK) 2263-role (o výměře 10 739 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí v katastrálním území L., dále částí pozemku p. č. (PK) 2284-role (o výměře 11 087 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí, v katastrálním území L., dále částí pozemku p. č. 2286-role (o výměře 5488 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí, v katastrálním území L., dílem částí pozemku p. č. (PK) 2290-role (o výměře 4138 m2), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí, v katastrálním území L., jakož i částí pozemku p. č. (PK) 2293/1 – role (o výměře 16 161 m2)), s bližším vymezením těchto částí podle katastru nemovitostí v katastrálním území L. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo také vyloveno, že „na základě výzvy uváděných oprávněných osob jim Pozemkový fond ČR převede bezúplatně do vlastnictví jiné ideální části pozemků z vlastnictví státu, popřípadě jim bude poskytnuta náhrada podle §16 zákona č. 229/191 Sb.“. Zároveň bylo vysloveno, že tímto rozsudkem se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 18. 4. 2006, zn. 3239/92/44-RNP,RN. O nákladech řízení mezi účastníky řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani státu – Městskému soudu v Brně nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení placených v tomto řízení.
O odvolání účastnice řízení J. H. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 134/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že „oprávněné osoby J. H., B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky v rozsudku soudu prvního stupně uvedených pozemků původního vlastníka P. K., mají však právo na náhradu za tyto pozemky, a to J. H., B. S., a T. K., každý rozsahu jedné čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý v rozsahu jedné osminy“. Bylo také vysloveno, že „ve zbývající části výroku I. a ve výrocích II., III. a IV se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje“. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal (vzhledem k ustanovením §212 a §212a občanského soudního řádu) odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). Rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem shledán věcně správným; výrok rozsudku soudu prvního stupně byl změněn co do jeho formulace, a to zejména vzhledem ke změnám v okruhu účastníků řízení, k nimž došlo v průběhu tohoto řízení.
Odvolací soud nejprve poukázal na to, že v průběhu řízení zemřela dne 4. 2. 2008 účastnice tohoto řízení B. S. a také dne 15. 7. 2008 zemřel žalobce F. K. Odvolací soud usnesením z 19. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 134/2008, rozhodl, že místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a že místo F. J. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a s M. P. K.
Dále odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Brno, který rozhodnutím ze dne 18. 4. 2006, č. j. 3239/92/44-RNP, RN, rozhodl, že oprávněné osoby B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou vlastníky (každý z nich jednou ideální čtvrtinou) částí pozemků v katastrálním území B. a v katastrálním území L., jak tyto pozemky byly pak uvedeny (s označením podle pozemkové knihy i podle katastru nemovitostí) ve výroku rozsudku soudu prvního stupně; toto rozhodnutí pozemkového úřadu bylo odůvodněno tím, že vydání pozemků tu brání překážka podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/P1991 Sb. Soud prvního stupně vyhověl návrhu účastnice řízení J. H. na znovuprojednání této právní věci v soudním řízení podle části páté (§244 a násl.) občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval také na to, že k pozbytí vlastnického práva původního vlastníka P. K. k pozemkům, o něž jde v tomto řízení, došlo podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku N., Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, podle něhož se bez náhrady zkonfiskoval pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek ve vlastnictví osob, jež byly uvedeny v §1 dekretu č. 12/1945 Sb. Ohledně tohoto majetku P. K. nedošlo v poválečném období k navrácení majetku, ani k odškodnění za něj podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkové právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti do majetku vzcházejících.
Odvolací soud sdílel názor soudu prvního stupně, že lhůta k uplatnění restitučních nároků oprávněných osob v daném případě odpovídá ustanovením zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravovaly některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb. (se zákonem o půdě), a to ve znění zákona č. 212/2000 Sb., a že lhůtu k uplatnění restitučních nároků tento zákon vymezil až datem 30. 6. 2001, takže uplatnění nároků oprávněnými osobami podle §11a odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. bylo v daném případě včasné.
V souvislosti s tím, že žalobci v tomto případě v žalobě uvedli, že se cítí dotčeni na svých právech tím, že jim rozhodnutí pozemkového úřadu nepřiznalo postavení oprávněných osob v daném případě, a proto navrhovali, aby bylo rozhodnuto, že mají společně s B. S. právo na náhradu za pozemky, jejichž vydání brání překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., odvolací soud zdůrazňoval, že tento žalobní návrh nebyl žalobci doplněn ani ve lhůtě k podání žaloby podle §247 občanského soudního řádu< ani po poučení podle §250d občanského soudního řádu, kterého se jim dostalo současně s předvoláním k prvnímu jednání u soudu prvního stupně a znovu po skončení dokazování při jednání. Soud byl tedy při znovuprojednání věci soudem podle páté části občanského soudního řádu limitován tvrzením žalobců v jejich žalobě, neboť tu žádné nové skutečnosti ani návrhy na dokazování ve smyslu §250d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu žalobci uváděny nebyly a soudem prvního stupně bylo v uvedených mezích žalobě vyhověno. Proti rozsudku sodu prvního stupně žalobci odvolání nepodali a v odvolacím řízení, vedeném na základě odvolání podaného účastnicí řízení B. S., nemohli požadovat něco jiného než v žalobě. Pokud jde o účastnici řízení J. H., jejíž právní předchůdkyně B. S. žalobu v této právní věci nepodala, nepřichází tu u ní v úvahu přiznání práva kvalitativně jiného. „Disponovat žalobou žalobců tak, že pro ně požaduje lepší právo (fyzické vydání pozemků původního vlastníka oproti jimi požadované náhradě za ně, jak sami požadovali), účastnice řízení J. H. teď v tomto případě nemůže. Nelze také akceptovat, podle názoru odvolacího soudu, názor této účastnice řízení, uvedený v doplnění jejího odvolání, že měl soud prvního stupně posoudit vydatelnost pozemků i bez návrhu, když z právního předpisu (ze zákon o půdě) vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky řízení. Odvolací soud dovozoval, že ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. vyjmenovává překážky, které brání vydání původních nemovitostí, a další ustanovení zákona o půdě pak upravují kompenzaci za takové nemovitosti pro oprávněné osoby. O způsobu a o konkrétní náhradě se však nerozhoduje v rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.; subjektem, který náhradu poskytuje, je Pozemkový fond ČR. V řízení o určení vlastnictví oprávněné osoby ke konkrétním pozemkům nejde o vypořádání vztahů mezi účastníky vyplývající z právního předpisu. Proto odvolací soud byl toho názoru, že posuzování zákonné překážky vydání věci, žalobou neuplatněné, by bylo porušením zásady vázanosti soudu žalobou, zakotvené v §153 odst. 2 ve spojení s §246 odst. 2 občanského soudního řádu.
Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně b´mohl být odvolacím soudem přezkoumáván pouze ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona o půdě ve spojení s ustanoveními zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Z hlediska aplikace hmotněprávních ustanovení právních předpisů na daný případ by odvolací soud toho názoru, že na zjištěný skutkový stav lze v daném případě aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže žalobci mají v tomto případě stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako účastnice řízení B. S.
Odvolací soud proto shledal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Při formulaci výroku rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání musela být zohledněna skutečnost, že účastníci řízení B. S. a F. K. v průběhu odvolacího řízení zemřeli. I když však výrok (označený I.) rozsudku odvolacího soud ubyl formulován z části jako měnící, nic to nemění na tom, že jde o rozhodnutí potvrzující podle §219 občanského soudního řádu. Jako věcně správný byl shledán rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem nejen ve věci samé, ale i ve výrocích o nákladech řízení a o jejich náhradě a také ve výroku II., kterým bylo podle §250j odst. 2 občanského soudního řádu vysloveno, že se rozsudkem soudu nahrazuje žalobou uváděné rozhodnutí správního orgánu.
O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s přihlížením i k tomu, že účastníci, kterým náklady řízení v odvolacím řízení vznikly, se práva na jejich náhradu při jednání odvolacího soudu vzdali.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který účastnici řízení Janu Halouzkovou v řízení zastupoval. dne 21. 3. 2011 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u Městského soudu v Brně dne 6. 4. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 134/2008 Krajského soudu v Brně) i rozsudek soudu prvního stupně ze 17. 10. 2007, č. j. 41 C 120/2006-81 Městského soudu v Brně, a aby řízení bylo pro nedostatek podmínek řízení zastaveno, eventuálně, aby dovolací soud zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka především vytýkala nedostatek podmínek řízení v tomto soudním sporu, k němuž měl soud přihlížet, a důsledkem tohoto nedostatku mělo být, podle názoru dovolatelky, zastavení řízení, protože tu nebyly splněny podmínky pro vydání meritorního rozhodnutí. Dovolatelka totiž poukazovala na to, že její právní předchůdkyně Berta Schmidtová byla rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999, č. j. 22 Nc 911/99-34 (který nabyl právní moci 10. 9. 1999), způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl soudem ustanoven (a to usnesením soudu) její manžel J. S. a po jeho úmrtí byl opatrovníkem B. S. ustanoven (a to usnesením německého soudu – Okresního soudu v Altötingu) R. U. Opatrovník R. U. udělil později plnou moc JUDr. F. H. k podání žaloby v této právní věci a takto bylo řízení vedeno až do smrti B. S. v roce 2008; v tomto vedeném řízení nebyl B. S. ustanoven opatrovník podle ustanovení §29 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka je toho názoru, že podání žaloby a vedení řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je k němu třeba schválení soudem. K tomuto nedostatku podmínky řízení tu mělo být přihlíženo; pokud se nezdařilo podmínky řízení odstranit, mělo být řízení zastaveno. Kromě toho uvedený R. U. nebyl oprávněn jednat za B. S. ani v případě, že by jeho veškeré potřebné úkony byly soudem schváleny, a to pro spornost otázky platnosti závěti B. S. z 1. 5. 1997 (pro pochybnost podepsání závěti B. S.), podle níž měla být dědičkou veškerého jejího majetku nadace „J. a B. S. S. in B.“ (Spolková republika Německo), přičemž R. U. je zároveň předsedou představenstva této nadace.
Zároveň dovolatelka vytýkala rozsudku odvolacího soudu z 22. 12. 2010, že jím došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, a to zejména při posouzení právních důsledků změny odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, jež bylo podáno ještě B. S., přičemž tato změna byla učiněna právní nástupkyní B. S. J. H. Tato změna dovolání spočívala v tom, že odvolatelka se již nebránila nárokům žalobců na vydání podílů na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, avšak poukazovala na to, že tyto nemovitosti měly být oprávněným osobám vydány namísto přiznání náhrady za tyto nevydané pozemky, protože vydání řady z nich nebránila žádná překážka. Dovolatelka nesouhlasí v této souvislosti s názorem odvolacího soudu, že rozsah znovuprojednání věci podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je dán obsahem žaloby a lze jej měnit jen do uplynutí lhůty k jejímu podání. Dovolatelka je naproti tomu toho názoru, že zde byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž dovolatelka navrhovala změnu podaného odvolání. Dovolatelka poukazuje na to, že z ustanovení §6 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že primárním vypořádáním nároků oprávněných osob podle tohoto zákona je vydání pozemků samotných; ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. pak přestavuje výjimku z tohoto základního pravidla, když nelze nárok oprávněných osob podle tohoto zákona uspokojit vydáním předmětných pozemků, a proto musí být přistoupeno k vydání náhrady jako k řešení náhradnímu. V daném případě pak má dovolatelka za to, že ani pozemkový úřad, ani soudy se v podstatě nevypořádaly s otázkou zákonné překážky bránící vydání pozemků, existující ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), ač tak měly učinit z moci úřední. Dovolatelka dovozovala, že tu šlo o značnou hodnotu ohledně předmětných pozemků a nelze očekávat že by se eventuální náhrada svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí.
Ve vyjádření žalobců B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. k dovolání dovolatelky J. H. bylo zdůrazněno, že při posuzování této právní věci i v odvolacím řízení tu musel být výchozí zásadou stav nemovitostí (co do jejich vydatelnosti) ke dni 24. 6. 1991 (tj. k účinnosti zákona č. 229/1991 Sb.). Předmětem dovolání dovolatelky jsou nároky ohledně nynějších parcel (vzniklých z původních pozemků) v oblasti nynějších katastrálních území B. a L.); ohledně těchto pozemků bylo sice rozhodnuto co se týče okruhu oprávněných osob, ale soudy se nezabývaly tím, které z předmětných nemovitostí mohou být v restituci vydány (a v případě rozlehlých pozemků také tím, které z nich mohou být vydány jako celek) a za které mohou být nárokovatelům přiznány náhradní pozemky. Ani soud prvního stupně a ani odvolací soud individuálně neposoudily vydatelnost předmětných pozemků nárokovatelům; oprávněným osobám nebyl žádný pozemek vydán a místo toho jim za všechny byla určena pouze symbolická náhrada. Bylo však na místě, podle názoru dovolatelky, aby odvolací soud sám posoudil vydatelnost pozemků nárokovatelům rovným dílem, tj. spoluvlastnickými podíly na pozemcích a to B. S. jednou čtvrtinou, T. K. také jednou čtvrtinou a nástupcům F. K. – M. A. E. K. a M. P. K., každému z nich jednou osminou.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud zcela přehlíží to, že nároky oprávněných osob v daném případě vznikly před 25. 2. 1948 a že tyto nároky spadají do režimu §2 zákona č. 243/1992 Sb. Tento prováděcí zákon ve svém §3 odst. 1, vloženém do něj bodem 3 zákona č. 212/2000 Sb., však určuje vydání nemovitostí a překážky vydání úzce limituje na ty, které jsou vypsány v jeho §6.
Dále dovolatelka vytýkala, že nebylo rozsudkem odvolacího soudu posouzeno, že parcelní čísla, výměry a užití určitých nevydaných pozemků byl transformovány, případně že tyto pozemky byly postupně rozdělovány a scelovány; vydatelnost pozemků však musí být, podle názoru dovolatelky, založena na jejich podstatě tak, jak se nacházely ke dni 24. 6. 1991, a jejich následné transformace nemohou jejich vydatelnost zamezit (dovolatelka tu poukazovala na nález Ústavního soudu ČR, I. ÚS 28/99).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb. (občanského soudního řádu) ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním dovolatelky tu byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů a dalších souvisejících zákonů).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 občanského soudního řádu).
Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
V posuzované věci nešlo o změnu rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu, protože přes označení výroku odvolacího soudu jako výroku měnícího věcný obsah výroku rozhodnutí odvolacího soudu z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 134/2008 Krajského soudu v Brně) je výrok rozsudku odvolacího soudu (označený I.) ve vztahu k obsahu výroku rozsudku soudu prvního stupně výrokem potvrzujícím.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy odvolacími nebo dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešena právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 o. s. ř.).
Z dovolacích důvodů, uplatněných dovolatelkou, neshledal dovolací soud opodstatněnost dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, a to zejména proto, že z žádné dovolatelkou tvrzené vady řízení nebylo možno přesvědčivě dovodit, že by tu řízení bylo postiženo takovou vadou, jež by měla za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem, jak je to při výkladu aplikace ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu zdůrazněno jako rozhodující v právních závěrech publikovaných soudních rozhodnutí (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pokud šlo o dovolatelkou uváděný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (tj. nesprávné právní posouzení věci), bylo třeba vycházel z toho, že v daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §6 odst. 1, §4 odst. 4, §9 odst. 1 i §11 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 229/18991 Sb., dále podle ustanovení §2 odst. 1 a 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) a také podle ustanovení §246 odst. 2, §250d, §250e, §250f a §250j odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) a r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu i v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu, popřípadě v důsledku politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb.) je oprávněnou osobou i státní občan ČR, který ztratil majetek podle dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., neprovinil-li se proti československému státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb. nebo zákona č. 194/1949 Sb. anebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak nestalo již ústavním dekretem presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, a jehož majetek v rozsahu určeném zvláštním předpisem (viz §1 odst. 1 písm. a/, b/ a c/ zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. je stanoveno, že zemřela-li osoba uvedená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., jsou povinnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v tomto ustanovení uvedené, a to v rovněž uvedeném pořadí.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát za podmínek uvedených v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. Postup při uplatňování nároků je podle §3 odst. 2 téhož zákona stanoven zvláštním předpisem (viz §9 zákona č. 229/P1991 Sb.).
V ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. je také stanoveno, že v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., přechází nárok na dědice.
Podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou o vydání nemovitosti podle tohoto zákona, rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.
Účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně niž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby s povinou osobou a v důsledku toho i rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti (viz č. 34/1993, str. 123-124 /257-258/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Nelze vyloučit postup, kdy pozemkový úřad současně s vydáním rozhodnutí o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti za podmínek uvedených v §9 odst. 4 rozhodne i o případných náhradách za pozemky, k nimž nelze vlastnické právo v tomto řízení obnovit (k tomu závěru dospěl Krajský soud v Brně např. již ve svém rozhodnutí sp. zn. 29 Ca 55/1993).
Podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 1991 Sb. pozemky nebo jejich části nelze vydat oprávněné osobě v případech v tomto ustanovení uvedených, zejména v případě, že k pozemku bylo zřízeno právo osobního užívání (písm. a/ uvedeného ustanovení) nebo že v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu vlastnictví státu nebo jiné právnické osobě zastavěn (písm. c/ uvedeného ustanovení); za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 (tj. před účinností zákona č. 229/1991 Sb.) a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, kdy pozemky nebo jejich části nelze vydat, pozemkový úřad oprávněné osobě převede do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle předpisu o převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout oprávněné osobě jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatele nebo zakladatelem je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb. ve znění zákona č. 93/1992 Sb.). – Předpokladem poskytnutí finanční náhrady za pozemek je ovšem to, že nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek (srov. č. 16/1996, str. 53 /131/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). ke konkrétnímu vyčíslení platební povinnosti náhrady soud přikročit nemůže (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §246 odst. 2 občanského soudního řádu žalobce musí v řízení podle páté části občanského soudního řádu kromě náležitostí podání (uvedených v §42 odst. 4 o. s. ř.) označit účastníky řízení o sporu, vylíčit skutečnosti, které svědčí o tom, že žaloby je podána včas, údaje o tom, v čem spatřuje žalobce, že byl rozhodnutím správního orgánu dotčen na svých právech, označit důkazy, které by měly být v řízení před soudem provedeny, jakož i uvést, v jakém rozsahu má být spor nebo jiná právní věc soudem projednána a rozhodnuta a jak má být spor nebo jiná právní věc soudem řešena. Podle ustanovení §250b odst. 3 občanského soudního řádu návrh, o němž rozhodl správní orgán, nesmí být v průběhu řízení před soudem měněn.
Podle ustanovení §250d občanského soudního řádu mohou účastníci řízení podle páté části občanského soudního řádu uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konaly; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí jen jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání, nebo které účastník nemohl bez své viny uvést.
Podle ustanovení §250c odst. 2 občanského soudního řádu může soud vzít za své tatáž skutková zjištění správního orgánu. Možnost zopakovat důkazy provedené před správním orgánem není dotčena.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení. Tímto rozsahem není vázán jen a) jestliže správní orgán řízení zahájil bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění nebo povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli, a c) vyplývá-li z právních předpisů určitý způsob vypořádání právních vztahů mezi účastníky.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným závěrům z judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 134/2008 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (ale ani v rozporu s procesně právními ustanoveními, když tu nebyly ani jednoznačné předpoklady pro projednání věci na základě mezí vytýčených původním odvoláním, jak měla za to dovolatelka); odvolací soud neřešil svým rozhodnutím také právní otázku, která by dosud nebyla vůbec vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Dovolací soud tu musel konstatovat, že odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 1. 2010 měl na zřeteli v podstatě tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry, z nichž vycházel i dovolací soud. A protože neřekl odvolací soud svým rozsudkem z 22. 12. 2010 ani právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyl o možné shledat u dovolání dovolatelky zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a dalším účastníkům řízení v řízení o dovolání žádné doložené náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu