ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2705.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2705/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce P. P. , proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2 ) P. C. , 3) H. L. , 4) H. Č. a 5) B. C. , o zaplacení 5.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 326/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze 25. února 2011, č. j. 11 Co 576/2010-129, 11 Co 61/2011-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. prosince 2010, č.j. 26 C 326/2009-100, jímž bylo odmítnuto odvolání žalobce ze dne 6. 12. 2010 pro opožděnost (§208 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je nutno poměřovat prostřednictvím ustanovení §237 až §239 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 7. 2009). Z ustanovení §237 o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, jelikož usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není usnesením ve věci samé (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Dovolání není přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř. proto, že rozhodnutí o odmítnutí odvolání v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. se nevztahuje na případy, kdy usnesením odvolacího soudu byl odmítnut návrh na zahájení odvolacího řízení (odvolání).
Z právě uvedeného proto vyplývá, že proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání pro opožděnost, není dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003, sešit č. 5, poř. č. 41; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1313/2005, publikované v časopise Soudní judikatura, roč. 2005, poř. č. 125).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), objektivně nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř za situace, kdy dovolatel právo na jich náhradu nemá a ostatním účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu