ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2770.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2770/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Statutárního města Brna, se sídlem v Brně, Dominikánské nám. 1, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou v Brně, Chládkova 3, proti žalovaným 1) JUDr. J. K., a 2) České republice – Domácím potřebám Brno, s. p. v likvidaci, se sídlem v Brně, adresa pro doručování: AK Štros & Kusák, Praha 1, Národní 32, zastoupené Mgr. Vlastislavem Kusákem, advokátem v Praze 1, Národní 32, pro určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 55 C 144/2000, o dovolání žalovaného ad 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2010, č. j. 13 Co 223/2009-211, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl ve výroku I. ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 2) změněn rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2009, č. j. 55 C 144/2000-198, a to tak, že bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 849/1 (ostatní plocha o výměře 1868 m2), parc. č. 849/4 (ostatní plocha o výměře 57 m2), parc. č. 849/5 (ostatní plocha o výměře 818 m2) a parc. č. 849/6 (zastavěná plocha o výměře 91 m2), zapsaných na LV č. 140 v katastru nemovitostí pro obec Brno-město, kat. úz. Trnitá. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným ad 1) byl rozsudek soudu prvního stupně odvolací instancí potvrzen a žádnému z těchto účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolacím soudem bylo rovněž rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobcem a žalovaným ad 2), které byly (v částce 10.000,- Kč) uloženy k platbě žalovanému ad 2) ve prospěch žalobce do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokátky Jitky Stanoevové (výrok II.).
Ve věci se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke shora specifikovaným nemovitostem ve smyslu §2 a posléze §2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Poukazoval na rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy o odevzdání konfiskovaného majetku obci č. U III 121/49 ze dne 6. 12. 1949, které bylo podle jeho názoru rozhodnutím přídělovým, svědčícím v minulosti pro nabytí vlastnictví k uvedeným pozemkům ve prospěch žalující obce. Tímto rozhodnutím byly podle §1 vyhlášky č. 1587/1946 Ú. l., kterou se vyhlašuje rámcový plán pro způsob naložení s určitou částí konfiskovaného majetku ve prospěch veřejných úkolů nebo pro hospodářskou výstavbu státu, z přídělového řízení vyňaty nemovitosti, uvedené v připojeném seznamu tvořícím nedílnou součást rozhodnutí. Držba, užívání a správa nemovitostí pak na obec měla přejít dnem 31. 12. 1949. Naléhavý právní zájem dovozoval žalobce ze skutečnosti, že jsou označené nemovitosti v současné době zapsány v katastru nemovitostí na Českou republiku, s právem hospodaření státního podniku Domácí potřeby Brno – v likvidaci (žalovaný ad 2/).
Soud prvního stupně žalobcův návrh zamítl. Uzavřel, že v daném případě nebyly splněny podmínky předpokládané zákonem č. 172/1991 Sb. V první řadě shledal, že výše uvedené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy nelze považovat za platné vzhledem k dřívějšímu začlenění sporných pozemků, konfiskovaných E. T. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., do majetkové podstaty národního podniku Kovomat, s účinností od 4. 11. 1948 (na základě vyhlášky č. 2618/1948 Ú. l.; upřesněno výměrem Ministerstva vnitřního obchodu ze dne 2. 3. 1951). Konstatoval rovněž, že předmětné rozhodnutí mohlo nabýt relevantních účinků až po rozhodném datu 31. 12. 1949 (viz §2 zákona č. 172/1991 Sb.), neboť při aplikaci vládního nařízení č. 8/1928 Sb. bylo pro náležité vydání takového aktu vyžadováno doručení jeho písemného vyhotovení. Dovolával-li se žalobce ustanovení §2a citovaného zákonného předpisu, k tomuto jeho návrhu se první instance vyslovila tak, že rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku nelze považovat za rozhodnutí přídělové, jež by ve smyslu tohoto ustanovení zakládalo jeho vlastnický nárok.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru o důvodnosti podané žaloby, poněvadž předně usoudil, že žalobce má ve vztahu k žalovanému ad 2) naléhavý právní zájem na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.). Dále ve věci konstatoval naplnění požadavků stanovených zákonem č. 172/1991 Sb., a to též ve smyslu ustanovení §2a: 1) vlastnictví k pozemkům svědčící ke dni 1. 7. 2000 ve prospěch České republiky, 2) charakter nemovitostí, vymezený v §2 odst. 1 písm. a/ až d/ zákona, 3) prokazatelné rozhodnutí státního orgánu o přídělu podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Podle citovaného ustanovení přecházely za naplnění příslušných podmínek uvedené nemovitosti na obce ex lege dnem 1. 7. 2000, s tím, že zde nebylo vyžadováno, aby je obce v době minulé vlastnily k datu 31. 12. 1949. Odvolací instancí bylo shledáno jako nepochybné, že rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku, na jehož základě měla obec v minulosti vlastnické právo nabýt, bylo rozhodnutím přídělovým, majícím veřejnoprávní povahu a nevyžadujícím k nabytí účinnosti vklad do pozemkové knihy ani hmotné odevzdání nemovitostí. Kromě toho odvolací soud rovněž na rozdíl od soudu prvostupňového považoval za prokázané doručení tohoto přídělového rozhodnutí jeho předáním v listinné podobě oprávněnému zástupci města Brna na 4. řádné schůzi jeho Ústředního národního výboru, konané dne 15. 12. 1949.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ad 2) dovolání, v němž vytkl tomuto soudu nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí odvolací instance vychází podle jeho názoru ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Setrval na svém předchozím tvrzení, že předmětné rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy ze dne 6. 12. 1949 nelze považovat za platné s ohledem na zahrnutí sporných pozemků do majetkové podstaty národního podniku Kovomat již s účinností od 4. 11. 1948. Zdůraznil, že toto rozhodnutí navíc mohlo být považováno za vydané až jeho doručením, s tím, že tento okamžik podle názoru dovolatele nastal až po rozhodném datu 31. 12. 1949 (poukázáno na prezenční razítko ÚNV města Brna, datované dnem 3. 1. 1950). Dovolatel nepřipouštěl aplikaci §2a zákona č. 172/1991 Sb. (ve znění zákona č. 114/2000 Sb.), neboť odmítal názor o povaze rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku jako rozhodnutí přídělového. Upozornil rovněž na nedodrženou podmínku zápisu vlastnického práva do pozemkové knihy, relevantní pro nabytí účinnosti přechodu vlastnictví. Žádal proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný ad 1), který se plně ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, s uplatněnými dovolacími námitkami a též s dovolacím návrhem žalovaného ad 2).
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný ad 2), zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaného ad 2) byla dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť dovolatel tvrdil, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a taktéž podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože podle jeho mínění vychází napadené rozhodnutí ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolání není důvodné.
Nejvyšší soud v první řadě shledává, že podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.) je v posuzované věci naplněna. Podle konstantní judikatury platí, že naléhavý právní zájem je dán, jestliže má být dosaženo shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí, a pokud by bez tohoto určení bylo postavení účastníka nejisté. S ohledem na dosavadní průběh projednávané věci a na zjištěný skutkový stav je možno nepochybně uzavřít, že žalobce naléhavý právní zájem na podání určovací žaloby měl.
Ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. umožnilo ke dni účinnosti tohoto předpisu (24. 5. 1991) přechod vlastnického práva – k nezastavěným pozemkům (písm. a/), pozemkům zastavěným stavbami ve vlastnictví fyzických osob (písm. b/), stavbám s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek (písm. c/), pozemkům zastavěným stavbami přecházejícími do vlastnictví obcí podle odstavců 4 a 5 (písm. d/) – ex lege na obce, pokud tento majetek vlastnily ke dni 31. 12. 1949, a jsou-li uvedené nemovitosti ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1.
Podle ustanovení §2a odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 114/2000 Sb., přecházejí do vlastnictví obcí dnem 1. 7. 2000 i nemovitosti vyjmenované v §2 odst. 1 písm. a) až d), které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným například podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy – pokud jsou ve vlastnictví České republiky a nepřecházejí do vlastnictví obcí podle §1 nebo §2 citovaného předpisu. Jelikož se ke dni 1. 7. 2000 (jakož i k datu 24. 5. 1991) předmětné pozemky, jež jsou zařaditelné do shora vymezené kategorie nemovitostí, ve vlastnictví státu nacházely, je třeba posoudit dále též splnění podmínky existence vlastnického práva obce k tomuto majetku v době minulé, resp. předpokladu existence přídělového rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Předně je třeba poznamenat, že ustanovení §2a odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. výslovně připouští, že nemovitosti uvedené v odstavci 1 přecházejí do vlastnictví obcí bez ohledu na to, zda příslušná rozhodnutí o přídělu nebo přídělový plán byly vydány po 31. 12. 1949, nebo k jejich vydání vůbec nedošlo. Existenci přídělu obce prokáží zejména vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru působícímu na území obce (odst. 3). Nelze-li příděl takto doložit, považuje se za doklad o přídělu i listina vyhotovená příslušným státním orgánem s uvedením jednacího čísla přídělového rozhodnutí, je-li z ní zřejmý rozsah přídělu i přídělce (viz odst. 4). V daném případě tedy bylo vydání předmětného přídělového rozhodnutí řádně prokázáno – přídělovou listinou ze dne 6. 12. 1949.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 423/97 (publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 127/1998), se podává závěr, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím pověřeného Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové. Jako takové lze tedy posoudit i rozhodnutí příslušných orgánů o odevzdání konfiskovaného majetku ve smyslu dekretu č. 108/1945 Sb., vydané v posuzované věci. Pro nabytí vlastnického práva zde nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzn. intabulace práva vlastnického neboli provedení knihovního pořádku), ani hmotného odevzdání nemovitostí. K přechodu vlastnictví proto docházelo již na základě vydání úředního rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3070/2010). Skutečnost, že v úředním rozhodnutí se k rozhodnému dni (31. 12. 1949) vztahoval výslovně přechod držby, užívání a správy, nikoliv vlastnictví, není sama o sobě podstatná, neboť toto ustanovení jen vyjádřilo, že obec je oprávněna odevzdaný majetek fakticky převzít a vykonávat všechna jmenovaná oprávnění. K datu 31. 12. 1949 tedy obci (městu Brnu) svědčilo na základě rozhodnutí o přídělu vlastnické právo ke sporným nemovitostem. Odepsání předmětného majetku ze seznamu ke dni 23. 7. 1951 nemá pro účely aplikace zákona č. 172/1991 Sb. relevanci z hlediska již nastalých účinků předchozího přídělu nemovitostí ze dne 6. 12. 1949 (v roce 1951 se jednalo o vlastnictví státu a tento úkon nemohl být proveden příslušnými orgány, jimiž bylo přídělové rozhodnutí vydáno, neboť tyto byly v této době již zrušeny). Nerozhodná je pak okolnost, kdy bylo výše uvedené rozhodnutí Osidlovacího úřadu a Fondu národní obnovy žalobci doručeno, poněvadž toto rozhodnutí bylo vydáváno jako konečné a určujícím byl den vydání rozhodnutí v souladu s původním ustanovením §5 odst. 1 bodu 4 dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. a ustanoveními týkajícími se rozhodnutí o odevzdání. Je namístě též zdůraznit, že podle §15 citovaného dekretu pro řízení před Fondy platilo vládní nařízení č. 8/1928 Sb. jen přiměřeně a že konfiskace podle tohoto dekretu předpokládala vydání konfiskačního výměru s účinky ex tunc , tj. ke dni 30. 10. 1945, kdy nabyl dekret účinnosti, přičemž konfiskační výměr měl jen povahu deklaratorního rozhodnutí. Obcím, v daném případě žalobci, byl tedy odevzdáván majetek československého státu, který byl ve vlastnictví tohoto státu ex lege (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 1998, sp. zn. 2 Odon 113/97).
Kromě toho je nutno podotknout, že datum doručení předmětného přídělového rozhodnutí není rozhodující i z důvodu možné aplikace ustanovení §2a zákona č. 172/1991 Sb., které pro přechod vlastnického práva na obce výslovně nevyžadovalo, aby tyto byly vlastníky nemovitostí ke dni 31. 12. 1949. Přesto je vzhledem k výše uvedeným závěrům třeba shledat, že tomu tak po právní stránce bylo (viz přídělové rozhodnutí ze dne 6. 12. 1949).
Nelze ani dovodit neplatnost rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku, neboť skutečnost, že před jeho vydáním došlo na základě vyhlášky č. 2618/1948 Ú. l. k zahrnutí pozemků (konfiskovaných E. T. podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.) do majetkové podstaty národního podniku Kovomat, s účinností od 4. 11. 1948, není relevantní. Stále se jednalo o majetek ve vlastnictví státu, který jej nabyl již na základě konfiskačního dekretu č. 108/1945 Sb., a to ex lege s účinností od jeho vyhlášení, tj. ke dni 30. 10. 1945.
Ze všech výše uvedených skutečností proto plyne, že veškeré podmínky vyžadované zákonem pro přechod vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. byly naplněny.
K procesní námitce dovolatele, týkající se neúčinnosti doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k jeho osobě, Nejvyšší soud uvádí následující. Přestože dovolatel má od 1. 11. 2009 zřízenu datovou schránku, jejímž prostřednictvím má být doručováno přednostně (nebyla-li písemnost doručena již při jednání), nelze v tomto případě dovozovat, že vůči žalovanému ad 2) dosud nepočala běžet lhůta pro podání dovolání. Neúčinnost doručení by bylo možno namítat, pokud se účastník nemohl z omluvitelného důvodu s obsahem rozhodnutí seznámit. V posuzované věci však k seznámení se s obsahem rozhodnutí evidentně došlo, bylo-li na tomto základě posléze žalovaným ad 2) podáno řádné a včasné dovolání, osvědčující dovolatelovu znalost napadeného rozsudku. Z předkládací zprávy soudu prvního stupně plyne, že rozhodnutí odvolací instance bylo dovolateli doručeno dne 11. 6. 2010 (z obsahu spisu se navíc podává, že prostřednictvím veřejné datové sítě), dovolání však bylo podáno již dne 23. 4. 2010, tedy dokonce předčasně, což ovšem není v rozporu s právní úpravou. Skutečnost, že předmětné rozhodnutí bylo dovolateli prostřednictvím datové schránky doručeno později, mu proto nezpůsobilo žádnou procesní újmu na právech.
Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k zamítnutí dovolání žalovaného ad 2/ (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.), neboť jím uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalovaného ad 2) bylo zamítnuto, přičemž ostatním účastníkům podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu