ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2801.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 2801/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. F. G. , I., N. C./, 2. K. M. S. , B. M., T. T., 3. B. E. C. , R., W. H. D., zastoupených Mgr. Martinem Sadílkem, advokátem, 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 357/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1017/95 (uvedených žalobců), proti žalovanému Městu Louny , 440 01 Louny, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem, 440 01 Louny, Beneše z Loun č. 50, o vydání věcí, takto:
I. Dovolání dovolatelů se odmítají .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 9 C 1017/95, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze 17. 2. 2010, č. j. 9 C 1017/95-181. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, domáhajících se, aby žalovanému Městu L. bylo uloženo vydat žalobcům dům a pozemek v katastrálním území L. zapsané na listu vlastnictví pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu v L.. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut návrh žalobců na přerušení tohoto řízení. Žalobcům bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 8.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Od odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 1. 2011, sp. zn. 10 Co 357/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze 17. 2. 2010, č. j. 9 C 1017/95, potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému město 12.418,- Kč na náhradu nákladů odvolacího řízení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání rozsudku předcházelo, a po provedeném doplnění dokazování dospěl k závěru, že odvolání odvolatelů nejsou důvodná.
Odvolací soud vycházel z toho, že žalobu o vydání domu a pozemku v katastrální území L. podali původní žalobci F. G. a F. E. (právní předchůdce nynějších žalobkyň K. M. S. a B. E. C.). Původní vlastníkem uvedených nemovitostí byla H. K. (babička žalobce F. G. a prateta původního dalšího žalobce F. E.); nemovitosti byly v době války a nacistické okupace zabrány Německou říší; H. K. byla prohlášena za mrtvou dne 17. 9. 1942 (dědictví po ní se projednávalo u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. D 295/1947). Dědici po H. K. podali v tomto dědickém řízení dědické přihlášky a podali i návrh na vrácení nemovitostí podle zákona č. 128/1946 Sb.; tyto návrhy F. G. a F. E. byly zamítnuty; rozhodnutí byla doručována do USA, kde se uvedení žalobci zdržovali a kde se také stali občany USA, když dle Úmluvy o naturalizaci mezi USA a Československem ze 16. 7. 1928 (č. 169 /1929 Sb.) pozbyli naturalizací státní občanství ČSR. Žalobci nenabyli zpět státní občanství ČSR ani podle zákona č. 193/1999 Sb.
Odvolací soud byl (shodně se soudem prvního stupně) toho názoru, že nemovitosti, uváděné v žalobě žalobců, přešly podle dekretu č. 108/1945 Sb. na stát mimo rozhodné období stanovené zákonem č. 87/1991 Sb. (tj. po 25. 2. 1948), a to nikoli z původního vlastníka.
Ohledně původního žalobce F. E., který byl vnukem sourozence původní vlastnice nemovitostí H. K. a nebyl dědicem ze závěti, byl odvolací soud také toho názoru, že nebyl v této právní věci oprávněnou osobou podle ustanovení §3 odst. 4 písm. a) až e) zákona č. 8/1991 Sb. Tento druhý z původních žalobců – F. E. v průběhu soudního řízení zemřel; protože F. E. nepovažoval odvolací soud za oprávněnou osobu podle zákona č. 87/1991 Sb., byl rovněž toho názoru, že ani nynější žalobkyně K. M. S. a B. E. C. nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb.
Odvolací soud měl také za to, že správně nebylo soudem prvního stupně vyhověno návrhu na přerušení tohoto řízení, neboť podle názoru odvolacího soudu neprobíhá žádné řízení, v němž by byla řešena otázka, která by měla význam pro rozhodnutí soudu v této právní věci.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (včetně výroku o nákladech řízení) podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto odvolacím soudem podle §244 a §142 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 26. 1. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobců bylo v pondělí dne 28. 3. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Lounech, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Odvolatelé jsou přesvědčení, že soudy obou stupňů vadně právně posoudily otázku existence státního občanství žalobců F. E. a F. G. v důsledku nesprávného výkladu Úmluvy o naturalizaci mezi Československém a USA, uveřejněné pod č. 169/1929 Sb. Podle názoru dovolatelů soudy obou stupňů dovodily nesprávně, že F. G. a F. E. ztratili československé státní občanství po zániku okolností vylučujících uplatnění zásad vtělených do odstavců 1 a 2 článku I. citované Úmluvy. Zásada o ztrátě občanství původního státu naturalizací ve druhém smluvním státu se podle uvedené Úmluvy nepoužije pro toho příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku; „smluvní strany Úmluvy tu vyvozovaly svým ujednáním osobu, na kterou se bude výjimka vztahovat, nikoli dobu, po kterou se na takovou osobu bude výjimka vztahovat“, dovozovali dovolatelé. Soudy nepřihlížely, podle názoru odvolatelů, ani k tomu, že ve správním řízení bylo vydáno osvědčení o českém státním občanství F. G. a F. E., respektive o jeho nepřetržité kontinuitě občanství ČR; žalobci však mají za to, že toto osvědčení je platné a závazné.
Dovolatelé měli dále i za to, že odvolací soud nesprávně hodnotil skutečnost, že projednání této právní věci brání překážka zahájení řízení již ze dne 17. 6. 1949, když toto řízení o restituci téže nemovitosti nebylo dosud pravomocně skončeno, neboť rozhodnutí v této věci nebylo účastníkům řízení nikdy řádně doručeno.
Ve vyjádření žalovaného město k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomu dovolání nemělo být vyhověno, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byla věc správně po právní stránce posouzena. Námitky dovolatelů směřují pouze proti skutkovým zjištěním soudů, zejména pokud jde o pozbytí československého státního občanství F. E. F. G. Ti však pozbyli tohoto občanství po 7. 5. 1957 přímo ze zákona. Žádné matriční osvědčení nemůže tuto skutečnost překonat.
Přípustnost dovolání dovolání dovolatelů je třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Odvolatelé jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V této právní věci posoudil odvolací soud projednávanou právní věc podle ustanovení §3 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
a to v souvislosti s ustanoveními Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a USA ze 16. 7. 1928 (viz č. 169/1929 Sb. a zákon č. 60/1930 Sb.).
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je s t á t n í m o b č a n e m Č R . Oprávněnou osobou je též fyzická osoba, která splňuje podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a která v den přechodu věci na stát podle §6 téhož zákona měla na ni nárok podle dekretu č. 5/1945 Sb. nebo podle zákona č. 128/1946 Sb., pokud k převodu nebo přechodu vlastnického práva, prohlášeným za neplatné podle těchto zvláštních předpisů, došlo z důvodu rasové perzekuce a tento nárok nebyl po 25. 2. 1948 uspokojen jen z důvodů uvedených v §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. (§3 odst. 2 zákona č. 8/1991 Sb).
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., nebo osoba, která na věc uvedenou v §6 odst. 2 tohoto zákona měla nárok uvedený v tomto ustanovení před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou s t á t n í m i o b č a n y Č R , fyzické osoby v pořadí uvedeném v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. pod písm. a) až f).
Již v rozsudku Okresního soudu v Lounech ze 17. 2. 2010, č. j. 9 C 1017/95-185, vydaném v této právní věci, bylo uvedeno: „Podle článku 1 Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými, publikované pod č. 169/1929 Sb., o příslušnících Spojených států, kteří byli nebo budou naturalizováni na území československém, bude mít ve Spojených státech za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se příslušníky Československa. Navzájem o příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území Spojených států, bude se mít v Československu za to, že ztratili svoji dřívější příslušnost a stali se příslušníky Spojených států. Předcházející ustanovení tohoto článku nebudou platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku. K otázce interpretace slov „kdy země vede válku“ vyslovil názor Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 18. 5. 1999, II. ÚS 307/97, že „dnem, kdy nastal stav války, a to s N., je den 17. 9. 1938 a posledním dnem tohoto období bylo datum 7. 5. 1957, kdy Č. ukončilo válečný stav s J.
Z obsahu Odůvodnění:uvedeného nálezu Ústavního soudu ČR z 18. 5. 1999, II. ÚS 307/97 (uveřejněného pod č. 75 ve svazku 14 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR), ale i např. z nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 22. 9. 1999, Pl. 24/98 (uveřejněného pod č. 127 ve svazku 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) nelze podle názoru dovolacího soudu dovodit přesvědčivě opodstatněnost názoru odvolatelů, že v Úmluvě Československa a USA ze 16. 7. 1928, inkorporované do právního řádu Československé republiky zákonem č. 60/1930 Sb., šlo jen o vymezení osob, na které se bude výjimka vztahovat, a nikoli o vymezení doby, po kterou se na takovou osobu tato výjimka bude vztahovat.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, a zejména také z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné dospět k závěru o tom, že u dovolání dovolatelů jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, tedy že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 1. 2011 (sp. zn. 10 Co 357/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem) řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k právním závěrům Ústavního soudu ČR), nebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo že by odvolací soud svým rozsudkem z 12. 1. 2011, proti němuž směřuje dovolání odvolatelů, řešil některou právní otázku v rozporu s h m o t n ý m právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.).
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatelů, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravující přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalovaných na vyjádření k dovolání odvolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §244 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání odvolatelů, vyjadřujícímu v podstatě jen to, co již bylo ze strany žalovaného uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu