ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2979.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2979/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce LUKON Investment, a. s. , se sídlem Praha 5, Jindřicha Plachty 3163/28, zastoupeného JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtomova 25, proti žalovaným 1) Českým dráhám, a. s. , se sídlem Praha 1, Nábřeží L. Svobody 1222, a 2) Správě železniční dopravní cesty, státní organizace , se sídlem Praha 1, Nové Město, Dlážděná 1003/7, o zaplacení částky 432.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 26 C 202/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 68 Co 581/2009-213, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2010, č. j. 68 Co 581/2009-213, bylo dovolateli doručeno dne 19. 3. 2010. Dne 13. 5. 2010, tedy v dvouměsíční lhůtě, podal dovolatel dovolání. Dovolatel dovolání doplnil podáním ze dne 9. 8. 2010, k námitkám v něm uvedeným však Nejvyšší soud s ohledem na §240 odst. 1 věty první o.s.ř., dle které účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni, nemohl přihlížet.
Dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 24. 7. 2009, č. j. 26 C 202/2007-157, jako první rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci, může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Námitka dovolatele, že soudy nepřihlédly k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 3. 2005, č. j. 17 C 342/2002-40, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2005, č. j. 19 Co 491/2005-53, kterým byla druhému žalovanému pravomocně uložena povinnost vyklidit pozemek p. č. 2039/3 v obci Praha v k. ú. V., tak nemůže založit přípustnost dovolání.
Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že tato námitka by s ohledem na níže uvedené skutečnosti nebyla důvodná, ani kdyby dovolací soud shledal dovolání přípustné.
Podle ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení. Podle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř. jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07 dovodil, že soud, který jednu a tutéž předběžnou otázku nově posuzuje, musí brát ohled na to, jak byla jiným soudem posouzena a pokud se chce od předchozího řešení odchýlit, musí vyložit, proč tak činí, přičemž nemůže obstát jako argument skutečnost, že v mezidobí se změnila judikatura soudů, ale naopak musí vycházet z dobové judikatury a z právních předpisů platných v době, kdy byla v předchozím řízení předběžná otázka posuzována. Jen takovým postupem lze naplnit legitimní očekávání stěžovatelů v důvěryhodnost aktů státu, požívající ústavněprávní ochrany. Jak lze dovodit z čl. 1 Ústavy, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva.
Žalobce vedl s žalovanými dva spory týkající se pozemku p. č. 2039/3 v k. ú. Vršovice, o výměře 300 m2 (dále jen „předmětný pozemek“). V prvním sporu se žalobce domáhal, aby žalovaní předmětný pozemek vyklidili. Pro rozhodnutí v této věci bylo rozhodující posouzení otázky, zda žalovaní užívají předmětný pozemek na základě právního titulu, či nikoliv. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 17 C 342/2002-40 (č. l. 50 – 52), uložil oběma žalovaným povinnost vyklidit předmětný pozemek a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku mimo jiné uvedl, že předmětný pozemek užívaly České dráhy (dále „právní předchůdce žalovaných“) bez právního důvodu a že právními nástupci této státní organizace se k 1. 1. 2003 stali oba žalovaní. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba žalovaní odvolání, přičemž první žalovaný namítal, že ve věci není pasivně legitimován, zatímco druhý žalovaný napadal pouze lhůtu pro vyklizení předmětného pozemku. Městský soud v Praze v rozsahu podaných odvolání přezkoumal napadené rozhodnutí a rozhodl rozsudkem ze dne 9. 12. 2005, č. j. 19 Co 491/2005-53 (č. l. 53 – 56). Ve vztahu k prvnímu žalovanému vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím, že napadený rozsudek je ve vztahu k prvnímu žalovanému nepřezkoumatelný, a dále s tím, že soud prvního stupně neověřil vlastnické poměry k předmětnému pozemku a nezabýval se rozsahem práv a povinností, které měly přejít (z právního předchůdce žalovaných) na prvního i druhého žalovaného v poměru k předmětnému pozemku. Ve vztahu k druhému žalovanému odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ve výroku o lhůtě k plnění změnil tak, že druhý žalovaný je povinen předmětný pozemek vyklidit a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku. Obvodní soud pro Prahu 10 následně rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č. j. 17 C 342/2002-70 (č. l. 57 – 61), žalobu proti prvnímu žalovanému zamítl s odůvodněním, že právní předchůdce žalovaných umístil na předmětném pozemku telekomunikační zařízení v souladu se zákonem a proto první žalovaný užívá předmětný pozemek na základě práva plynoucího z věcného břemene. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 4. 2007, č. j. 19 Co 83/2007-88 (č. l. 62 – 65), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V posuzovaném (druhém) sporu se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 432 000,- Kč s příslušenstvím, které mělo oběma žalovaným vzniknout tím, že poslední tři roky bez právního důvodu užívali předmětný pozemek. I pro posouzení tohoto nároku je rozhodné, zda žalovaní užívali předmětný pozemek na základě právního titulu, nebo neoprávněně. Druhý spor byl zahájen žalobou došlou soudu dne 20. 7. 2006, tedy v době, kdy již žalobci byl znám zrušující rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2005, č. j. 19 Co 491/2005-53. Ač se odvolací soud v tomto rozsudku ve vztahu k druhému žalovanému zabýval pouze lhůtou k plnění, je z odůvodnění s ohledem na společného právního předchůdce obou žalovaných zřejmé, že by soud býval zrušil celý rozsudek soudu prvního stupně, pokud by byl v celém rozsahu napaden. V době podání žaloby v souzené věci tak z dosavadního průběhu řízení v první věci musel žalobce vědět, že jeho nárok je minimálně sporný (vůči prvnímu žalovanému první řízení doposud skončeno nebylo). Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 24. 7. 2009, č. j. 26 C 202/2007-157, žalobu ze dne 20. 7. 2006 na vydání bezdůvodného obohacení vůči oběma žalovaným zamítl s tím, že žalovaní užívají předmětný pozemek na základě práva věcného břemene. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2010, č. j. 68 Co 581/2009-213, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 8 v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné odkázal na rozsudek Obvodního soud pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2006, č. j. 17 C 342/2002-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2007, č. j. 19 Co 83/2007-88, v nichž oba soudy dospěly k závěru, že právní předchůdce prvního žalovaného, tedy obou žalovaných, umístil na předmětném pozemku telekomunikační zařízení v souladu se zákonem a proto první žalovaný užívá pozemek na základě práva věcného břemene. Jinými slovy tak odmítl právní názor vyslovený v prvním, následně překonaném rozsudku ze dne 16. 3. 2005 týkajícím se sporu o vyklizení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 10, č. j. 17 C 342/2002-40, ve kterém uvedený soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalovaných umístil telekomunikační zařízení na předmětný pozemek bez právního důvodu. Za této situace je možno uzavřít, že ačkoliv soudy v posuzované věci posoudily předběžnou právní otázku jinak, než učinil v jiném řízení pod sp. zn. 17 C 342/2002 Obvodní soud pro Prahu 10, postupovaly v souladu s principem dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a svůj postup řádně odůvodnily.
Dovolatel dále namítal, že omezení vlastnického práva žalobce je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny.
Dle dovoláním nenapadených skutkových zjištění zřídil právní předchůdce žalovaných na tehdy státním pozemku v roce 1977 a v roce 1985 telekomunikační zařízení. Odvolací soud dovodil, že dle tehdejších právních předpisů bylo možno vlastníkovi dotčené nemovitosti poskytnout jednorázovou náhradu. O náhradu bylo nutno požádat v prekluzivní šestiměsíční lhůtě. Právo na náhradu nemohlo přejít na dalšího vlastníka nemovitosti.
Žalobce kupní smlouvou ze dne 26. 6. 2002 (č. l. 6 – 14) nabyl celkem šest nemovitostí v obci Praha, v k. ú. Vršovice, mimo jiné i pozemek p. č. 2039/1 o výměře 5580 m2 (dle kupní smlouvy ze dne 26. 6. 2002 o výměře 5625 m2, srov. č. l. 6 - 14). Geometrickým plánem ze dne 18. 7. 2003 byl z pozemku p. č. 2039/1 oddělen předmětný pozemek o výměře 300 m2. I když je možno souhlasit s názorem žalobce, že jeho vlastnické právo k předmětnému pozemku je výkonem práva věcného břemene žalobců značně omezeno, toto omezení není v rozporu s Listinou. Žalobce takto omezený pozemek smlouvou dobrovolně nabyl a k žádnému protiprávnímu zásahu do jeho vlastnického práva po nabytí nemovitosti nedošlo. Předmětný pozemek navíc tvoří pouze cca. pět procent plochy původního pozemku a bylo věci účastníků smluv, aby k tomuto omezení přihlédli při stanovení kupní ceny ve smlouvě (srov. §43 obč. zák.). Pokud prodávající neseznámil kupujícího (žalobce) s věcnými právy váznoucími na nemovitostech, mohlo toto opomenutí prodávajícího založit např. nárok na přiměřenou slevu z kupní ceny. Toto opomenutí však nemohlo zhoršit právní postavení třetí osoby, tedy oprávněného z věcného břemene. Je možné připomenout, že výše uvedené je i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, který považuje existenci zákonných věcných břemen, která vznikla podle předchozích právních úprav, za legitimní (srov. nález ÚS ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04).
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že právní výklad navrhovaný žalobcem by prakticky znemožnil výkon některých práv z věcného břemene a to i za úplatu, protože ta již ze své podstaty na dotčených částech pozemku vlastníka značně omezují a znemožňují mu využít dotčenou část pozemku k některým činnostem (typicky k zástavbě). Některá věcná břemena pak dokonce ze své podstaty znemožňují majiteli využití dotčené části jeho pozemku prakticky úplně (srov. např. opěrné body nadzemního komunikačního vedení zřízené jako věcné břemeno dle §104 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích).
Citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz .
Z důvodů shora uvedených dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť je v souladu se zákonem, právní teorií i ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání a vyjádření žalovaného k němu jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu