ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3003.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3003/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele: Ing. M. S., N., zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, 547 01 Náchod, Palachova 1742, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 6. 2011, sp. zn. 20 Co 447/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5C 81/2010 (žalobce Ing. M. S. , zastoupeného JUDr. Tomášem Noskem, advokátem, proti žalovaným Lesům České republiky, 500 02 Hradec Králové, Přemyslova 1106, o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb.), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 25. 2. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 29. 6. 2010, č. j. 5C 81/2010-141. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo výrokem označeným I. zastaveno řízení o části žaloby, týkající se vydání pozemků v katastrálním území N. Dalším výrokem tohoto rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se zamítá „část žaloby [doplněná podáním žalobce z 8. 7. 2009 (opraveným podáním z 24. 2. 2010)]“, týkající se pozemků v katastrálním území N. žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným Lesům ČR na náklady řízení 24.771,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 6. 2011, sp. zn. 20 Co 447/2010. tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Náchodě z 29. 6. 2010, č. j. 5C 81/2010-141 (ve znění opravného usnesení z 29. 7. 2010, č. j. 5C 81/2010-198) změněn ve výroku označeném I. tak, že „řízení se nezastavuje“, ale jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. O nákladech řízení před odvolacím soudem bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu těchto nákladů řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.
Odvolací soud zdůrazňoval, že žalobce nesplňoval podmínku úspěšnosti své žaloby, tj. aby mu svědčilo postavení oprávněné osoby podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích. Přitom odvolací soud poukazoval na to, že tato otázka byla již pravomocně vyřešena, a to rozsudkem Okresního soudu v Náchodě z 22. 5. 2003, č. j. 5C 55/2000-683, a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze 14. 6. 2004, sp. zn. 17 Co 382/2003, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu z 15. 12. 2004, 28 Cdo 2354/2004. Uvedenými rozsudky byl zaujat právní názor, že „žalobce oprávněnou osobou není, neboť v době přechodu vlastnického práva na stát nebyl vlastníkem pozemků, jejichž vydání žádá“. Podle názoru odvolacího soudu není rozhodné, že o postavení žalobce jako osoby oprávněné bylo rozhodnuto v režimu zákona č. 229/1991 Sb. a nikoliv zákona č. 87/1991 Sb., neboť obě uvedené normy jsou restitučními předpisy a definují shodně oprávněnou osobu, jejíž majetek přešel na stát. Odvolací soud měl za to, že uvedenými rozhodnutími je vázán a nemůže se od nich odklonit (ve smyslu ustanovení §159a odst. 1 a 4 občanského soudního řádu); odvolací soud ještě dodával, že „k témuž závěru dospěl i Nejvyšší soud v usnesení vydaném v této právní věci dne 6. 4. 2011 (28 Cdo 547/2011)“.
Odvolací soud však nesdílel názor soudu prvního stupně, že by žaloba žalobce v této právní věci byla podána po lhůtě stanovené zákonem.
Protože však soud prvního stupně rozhodl svým rozsudkem o zamítnutí žaloby s poukazem na to, že žalobce není v této právní věci oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 87/1991 Sb. (když jí není ani ve smyslu ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.), odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, pokud jím bylo rozhodnuto ve věci samé.
Změněn byl však rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo řízení zastaveno. Soud prvního stupně totiž nesprávně vycházel z předpokladu, že žalobce svým podáním z 2. 8. 1996 vzal žalobu zpět; odvolací soud byl naproti tomu toho názoru, že „žalobce pouze upřesňoval žalobu ve snaze vystihnout přesně povahu nároku, který mu podle právního předpisu svědčí“; odvolací soud byl přesvědčen, že žalobce nikdy nepřestal usilovat o vydání jím uváděných nemovitostí a nikdy nebylo úmyslem žalobce nepokračovat ve vymáhání tohoto nároku“; proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a rozhodl, že se řízení nezastavuje.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu s přihlédnutím však k tomu, že žalovaný státní podnik se práva na náhradu nákladů odvolacího řízení vzdal při jednání před odvolacím soudem.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 28. 6. 2011 doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Náchodě dne 9. 8. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výrocích označených II. a III. a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel vytýká rozhodnutí odvolacímu soudu především za to, že nesprávně posuzuje to, jak dovolací soud ve svém rozsudku z 15. 12. 2004 (28 Cdo 2354/2004 Nejvyššího soudu) vysvětloval důvod neuznávání žalobce za oprávněnou osobu v tomto sporu mezi žalobcem a žalovanými Lesy České republiky. Dovolatel je přesvědčen, že právní názor dovolacího soudu na tuto otázku se týkal výlučně podmíněnosti či nepodmíněnosti kupní smlouvy z 26. 10. 1946 (uzavřené mezi B. S., otcem žalobce Ing. M. S., jako kupujícím, a V. a M. B. – D., jako prodávajícími) souhlasem Ministerstva zemědělství k disponování s nemovitostmi, ponechanými (propuštěnými) při revizi tehdejší první pozemkové reformy. V tomto smyslu byl v rozhodnutí dovolacího soudu zaujat názor ohledně tzv. nepropuštěných pozemků, ale nebyl tu vysvětlen „zásadní rozdíl mezi propuštěnými a nepropuštěnými pozemky ve vztahu k podmíněnosti převodu pozemků souhlasem Ministerstva zemědělství“. Dovolatel je přesvědčen i o tom, že dovolací soud dovodil, že obsahují-li rozhodnutí uvedeného ministerstva z let 1932 a 1935 podmínku povolení k případnému drobení a převádění půdy, pak rozhodnutí Ministerstva zemědělství z 21. 12. 1948, které tato rozhodnutí z let 1932 a 1935 zrušuje, má ten následek, že odpadla uvedená podmínka převodu a tedy že i v daném případě převod na základě koupě z 26. 10. 1946 byl nadále uváděným souhlasem nepodmíněný. Dovolatel má tedy za to, že i ohledně pozemků, které jsou předmětem tohoto sporu, došlo k jejich účinnému převodu na otce žalobce a že tedy žalobce je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; je třeba v této souvislosti ovšem posoudit také to, kdy předmětné nemovitosti (tzv. nepropuštěné) přešly na stát a jakým způsobem (ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb.) a zvážit nezemědělský charakter konkrétních pozemků i zákonnost jejich záboru podle zákona č. 142/1947 Sb. (zda tyto nemovitosti nepřešly na stát bez právního důvodu). Pouze v tomto smyslu se, podle názoru odvolatele, zabýval dovolací soud ve svém rozsudku 28 Cdo 2354/2004 Nejvyššího soudu otázkou, kdo je oprávněnou osobou ve vztahu k předmětnému majetku ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. a nastínil řešení této otázky, i když se konečného řešení těchto úvah nedobral. Ostatně i z dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu (24 Cdo 1232/98 Nejvyššího soudu) lze dovodit i názor, že podmíněnost převodu podle kupní smlouvy z 26. 10. 1946 souhlasem Ministerstva zemědělství zanikla již samotným vydáním rozhodnutí z 21. 12. 1948 (o zrušení rozhodnutí z let 1932 a 1935), a to ke všem pozemkům, jichž se tato rozhodnutí týkají. Dovolatel má proto za to, že by tato otázka mohla být v rozhodnutí o jeho dovolání z 9. 8. 2011 posouzena a vyřešena bez návaznosti na nedořešené závěry rozsudku dovolacího soudu z 15. 12. 2004 (28 Cdo 2354/2004 Nejvyššího soudu); pouze tak bude, podle názoru odvolatele, plně posouzena otázka, zda je žalobce oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. v tomto případě.
Přípustnost dovolání odvolatele bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jehož výrokem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadaným odvoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) i v souvislosti s ustanovením §159a odst. 1 a odst. 4 občanského soudního řádu.
Z dovolání dovolatele z 9. 8. 2011 vyplývalo, že jako dovolací důvod odvolatel uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže soud posoudil věc podle nesprávného právního přepisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla (v období
od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., pokud je státním občanem České republiky; oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. je též fyzická osoba za podmínek uvedených v §3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. souvisejících s ustanoveními dekretu č. 5/1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. i s ustanoveními §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb. nebo osoba, která na věc uvedenou v §3 odst. 2 tohoto zákona měla nárok uvedený v tomto odstavci uvedeného ustanovení, před uplynutím lhůty, v níž nárok na vydání věci mohla uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí uvedeném v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
Podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě podle tohoto zákona vztahuje i na případy neuvedené v §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) tohoto zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku) je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan ČR, jehož půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo jiné právnické osoby (v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §159a odst. 1 občanského soudního řádu nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 4 občanského soudního řádu v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a případně i jiné osoby, je závazný pro všechny orgány.
Vydání rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze 7. 6. 2011, sp. zn. 20Co 547/2010, proti němuž směřuje dovolání odvolatele z 9. 8. 2011, předcházelo v téže právní věci sp. zn. 5C 81/2010 Okresního soudu v Náchodě (o žalobě žalobce Ing. Miloše Smoly proti žalovaným Lesům České republiky, státnímu podniku, o uzavření dohody o vydání nemovitostí) i vydání usnesení dovolacímu soudu ze 6. 4. 2011 (28 Cdo 547/2011 Nejvyššího soudu), zrušující usnesení Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 11. 2010, sp. zn. 20 Co 447/2010, a vracející věc k dalšímu řízení odvolacímu soudu. V odůvodnění uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ze 6. 4. 2011, 28 Cdo 547/2011, byl zaujat (na str. 5) právní závěr: „Dovolací soud už dospěl dříve k závěru, že žalobce Ing. M. S. není ve vztahu k žalovaným Lesům České republiky, státnímu podniku, oprávněnou osobou a že tu nelze nijak dovodit závěr o tom, že žalobce není oprávněnou osobou, není omezen výlučně na oprávněnou osobu podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. i stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 116 (250/ a str. 122/258), takže v této v této otázce je tu dána vázanost soudů obou stupňů citovaným právním závěrem dovolacího soudu“.
Vzhledem k těmto uváděným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům dovolacího soudu, z nichž dovolací soud vychází i v této právní věci a v tomto dovolacím řízení, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku ze 7. 6. 2011 (sp. zn. 20 Co 447/2010 Krajského soudu v Hradci Králové) ve výrocích označených II. a III., proti nimž směřuje dovolání odvolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména hmotněprávními ustanoveními zákonů č. 87/1991 Sb. a č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud vůbec nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Nebylo proto možné shledat u dovolání odvolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání odvolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatele, přičemž žalovaným Lesům ČR, státnímu podniku, v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu