ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3067.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3067/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání odvolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Co 527/2009, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 33/2000 (žalobce Ing. P. K., CSc., zastoupeného Mgr. Evou Kocmanovou, advokátkou, 601 00 Brno, Soukenická č. 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 44 C 33/2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 5. 2. 2009, č. j. 44 C 33/2000-200. Tímto rozsudkem prvního stupně bylo určeno, že žalobce Ing. P. K., CSc., je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 1156/2 (o výměře 962 m²), zapsaného na listu vlastnictví č. 10 002 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno-město). Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 33.375 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 10. 3. 2011, sp. zn. 26 Co 527/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 5. 2. 2009, č. j. 44 C 33/2000-200, změněn jen tak, že bylo určeno, že žalobce Ing. P. K., CSc., je vlastníkem pozemku parc. č. 1156/2, zapsaného na listu vlastnictví č. 10 002 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Brno-město). Výrok o nákladech řízení byl změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 29. 770 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu těchto nákladů 24.720 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po doplnění řízení (aktuálním výpisem z katastru nemovitostí ohledně předmětného pozemku) dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na zjištění učiněná soudem prvního stupně, že totiž žalobce, jako vlastník pozemku parc. č. 1156 v katastrálním území B., uzavřel 3. 1. 1977, jako prodávající, s Československým státem – Státním divadlem v Brně (zastoupeným Investprojektem, městskou projektovou inženýrskou organizací v Brně), jako kupujícím, smlouvu o převodu nemovitostí, a to části pozemku parc. č. 1156 o výměře 936 m ². Souč ástí této uzavřené smlouvy nebyl geometrický plán, který by vymezoval prodanou část pozemku. Dne 10. 7. 1978 pak ještě žalobce uzavřel s Československým státem – Státním divadlem v Brně (zastoupeným Brnoinvestou, investorsko-inženýrskou organizací v Brně) dodatek ke smlouvě z 3. 1. 1977, kterým byla tato smlouva doplněna o vymezení převáděné části pozemku podle geometrického plánu Střediska geodézie Brno-město ze dne 6. 5. 1978 (č. zakázky 142-1151023-8), kterým byla převáděná část pozemku označena jako pozemek č. 1156/2 o výměře 962 m². Odvolací soud poukazoval dále na to, že již svým předchozím rozhodnutím z 13. 11. 2007, sp. zn. 26 Co 513/2006, dospěl k závěru, že u smlouvy z 3. 1. 1977 došlo v důsledku nedostatečné specifikace předmětu převodu k nedostatku smlouvy, spočívajícím v její neurčitosti, což způsobilo její neplatnost podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku. Tato neplatnost nemohla být zhojena dodatkem ke smlouvě, uzavřeným pak 10. 7. 1978, který nebylo možné považovat za novou kupní smlouvu.
Odvolací soud se dále zabýval otázkou, zda za uvedené situace došlo k převzetí předmětného pozemku ze strany státu, když sama skutečnost nenaplnění účelu, pro který byla smlouva uzavírána, tu byla ještě spojena s faktickým neužívaním pozemku ze strany státu. Na podkladě výsledků dokazování v řízení před soudem prvního stupně dospěl soud k závěru, že stát (prostřednictvím svých orgánů nebo podniků) nikdy nepřevzal vykoupený pozemek, který se takto nedostal do dispozice státu . Po uzavření smlouvy nebylo na pozemku nic nově vybudováno. Nebylo v řízení prokázáno tvrzení žalovaného, že na pozemku došlo ke stavbě a k pokládce VN kabelu, ke zřízení kanalizace a inženýrských sítí. Dospěl proto dovolací soud k závěru, že tu k převzetí předmětného pozemku ze strany státu nedošlo a že tedy ohledně tohoto pozemku se žalobce může domáhat ochrany svého vlastnictví k němu podle obecných předpisů.
Odvolací soud proto potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě žalobce o určení vlastnictví předmětnému pozemku vyhověno, přičemž došlo rozsudkem odvolacího soudu ke změně rozsudku soudu prvního stupně pouze z formálních důvodu (§220 odst. 1 občanského soudního řádu).
Výrok rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení byl podle ustanovení §220 odst., 1 občanského soudního řádu změněn co do výše náhrady těchto nákladů, jak to odpovídalo ustanovením vyhlášek č. 177/1996 Sb. a č. 484/2000 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 13. 4. 2011 doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo dne 5. 5. 2011 podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 10. 3. 2011 (sp. zn. 26 Co 527/2009 Krajského soudu v Brně) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského osudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatel považuje za nesprávné právní závěry odvolacího soudu, jimiž řešil zejména tyto otázky : a) zda, pokud došlo k převzetí pozemku státem [a to i k převzetí formálnímu, kdy stát byl jako vlastník pozemku zapsán v evidenci nemovitostí, je tu dán restituční titul vymezený v §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. Původní vlastník tu již pozemkem nemohl disponovat a nemohl jej, vzhledem k zápisu v evidenci nemovitostí, převést na jinou osobu ; b ) zda, pokud byla otázka vlastnického práva žalobce již vyřešena podle speciálního právního předpisu [a to podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě], byl tu ještě prostor pro rozhodování podle předpisů obecných (tedy k domáhání se ochrany vlastnického práva prostřednictvím určovací žaloby).
K těmto uvedeným otázkám má dovolatel na rozdíl od odvolacího soudu opačný názor: a) pokud došlo i k formálnímu převzetí pozemku státem (když stát byl zapsán jako vlastník v katastru nemovitostí), pak tu byl dán restituční titul vymezený v §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.; b) byla-li otázka vlastnického práva žalobce již vyřešena soudem podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., pak už tu není žádný prostor pro rozhodování podle obecných předpisů a žalobce se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podáním žaloby o určení jeho vlastnického práva.
Ve vyjádření žalobce Ing. P. K., CSc., k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Podle názoru žalobce směřuje dovolání žalovaného proto rozsudku, který nemá zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu. Pokud jde o převzetí věci státem bez právního důvodu, má žalobce za to, že o takové převzetí jde tehdy, jestliže stát věc převzal, aniž k tomu existoval právní důvod, tedy došlo-li k faktickému zmocnění se věci, které nebylo právně podloženo (tedy došlo kupř. k okupaci nemovitosti, při němž však byla vlastníku věci odňata možnost nemovitost držet, užívat ji a požívat její plody a užitky); tak tomu však v daném případě nebylo. Žalobce např. v tomto případě platí z držené sporné nemovitosti po celou dobu dosud i daň z nemovitosti (dříve zemědělskou daň). Žalovaný Pozemkový fond, ani jeho předchůdci, nikdy na sporném pozemku nezahájili žádné přípravné či stavební práce a o pozemek se žalovaný fond (ani jeho předchůdce) nezajímal. Kanalizace ani VN kabel nebyla na pozemku žalovaným vybudovány. Jedná se o svažitý pozemek a není ani technicky možné, aby kanalizace, sloužící pro rodinné domky, tu sloužila pro účely žalovaným uváděné. Pokud šlo o smlouvu z 3. 1. 1977, týkala se tato smlouva části pozemku parc. č. 1156 o výměře 936 m² (v katastrálním území B.), třebaže celý pozemek parc. č. 1156 měl tehdy výměru 1236 m². Podle názoru žalobce je nejen původní smlouva z 3. 1. 1977, ale i dodatek k této smlouvě z 18. 7. 1998 neurčitý a nesrozumitelný. Z kupní smlouvy tu není ani patrno, kdo za nabyvatele kupní smlouvu podepsal a zda tato osoba měla oprávnění o převodu jednat a na základě čeho o převodu jednala. Žalobce má za to, že tu šlo nepochybně o absolutně neplatnou smlouvu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávajícího se žalovaného tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě dovolatel ve svém dovolání uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst,. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V této právní věci odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu v souvislosti s ustanoveními §37 odst. 1 a §126 občanského zákoníku, přičemž měl na zřeteli i ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo soudem rozhodnuto i o určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Naléhavý právní zájem na určení [§80 písm. c) občanského soudního řádu] je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, anebo kde by bez tohoto určení se právní postavení žalobce stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat o splnění povinnosti podle §80 písm. b) občanského soudního řádu (viz k tomu již č. 17/1972 a č. 53/1973, str. 187, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; jde o právní závěry pozdější publikovanou judikaturou neměněné).
Podle ustanovení §37 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, u r č i t ě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Neplatnost právního úkonu vyjádřená v §37 občanského zákoníku je neplatností absolutní od počátku, bez ohledu na to, zda se někdo důvodu neplatnosti dovolal (viz k tomu např. str. 459 Sborníku IV., vydaného Nejvyšším soudem v nakladatelství SEVT Praha v roce 1986).
Podle ustanovení §126 odst. 1 občanského soudního řádu má vlastník právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva neoprávněně z a s a h u j e ; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem z a d r ž u j e .
Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ochrany práva, k jehož z á n i k u došlo před i po 25. 2. 1948, a zvláštní restituční předpis nestanovil zmírnění nebo nápravu této majetkové újmy (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl.ÚS – st. 21/05, uveřejněné sdělením č. 447/2005 Sb.).
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku p ř e v z e t í nemovitosti bez právního důvodu.
Ve stanovisku uveřejněném pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat (na str. 124/258) právní závěr, že k otázce n e p l a t n o s t i právního úkonu (např. kupní smlouvy, srov. §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.) je vhodné i v řízení před pozemkovým úřadem podle zákona č. 229/1991 Sb. umožnit, aby věc mohla být řešena podáním návrhu na zahájení občanského soudního řízení.
Vzhledem k těmto uváděným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům k uveřejněné judikatury soudů i ze stanoviska Ústavního soudu ČR, z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nebylo možné dospět k závěru, že by u dovolání dovolatele byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nelze mít totiž přesvědčivě za to, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 10. 3. 2011 (sp. zn. 26 Co 527/2009 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb. a občanského zákoníku), nebo právní otázku, která dosud nebyla vůbec vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. A protože u dovolání dovolatele nebyla dána přípustnost dovolání ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů, bylo nutno posoudit dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustné.
U nepřípustného dovolání nenáleží již dovolacímu soudu (viz §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ……“) posuzovat dovolací důvod, uplatněné v dovoláních. Lze tu však v této souvislosti poukazovat na právní závěry, obsažené v uveřejněné judikatuře soudů, týkající se posouzení výtek v dovoláních dovolatelů ohledně neúplného i nesprávného zjištění skutečného stavu věci soudem i ohledně hodnocení důkazů soudem (jak tomu bylo i v daném případě co do dokazování převzetí či nepřevzetí sporného pozemku státem). Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byly uvedeny tyto právní závěry: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo nepokládá-li za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Dovolací soud v tomto případě tedy přikročil podle ustanovení §243b) odst, 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání jako nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení, vynaložených žalobcem v řízení o dovolání na vyjádření k dovolání žalobce, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení, a náhradu nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání žalovaného žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané věci, jakož i k obsahu uvedeného vyjádření žalobce k dovolání žalovaného, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno a vyjádřené v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu