ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3070.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3070/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání České republiky – Ministerstva financí ČR , za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 12. 1. 2010, sp. zn. 15 Co 527/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 225/2000 (žalující České republiky – Ministerstva financí ČR, za něž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti žalovanému Statutárnímu městu Brno , IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, zastoupenému JUDr. Jitkou Stanoevovou, advokátkou, 600 00 Brno, Chládkova č. 3, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě České republiky – Ministerstva financí ČR, podané u soudu 21. 11. 2000, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 20. 3. 2008, č. j. 49 C 225/2000-222. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že vlastníkem domu čp. 459 a pozemku čp. 155, domu čp. 465 a pozemku parc. č. 172, domu čp. 466 a pozemku parc. č. 173, domu čp. 480 a pozemku parc. č. 188, domu čp. 573 a pozemku parc. č. 290 v katastrálním území M, dále domu čp. 332 a pozemku parc. č. 1549 i pozemku parc. č. 1550 v katastrálním území P. (obec Brno), také dmu čp. 594 a pozemků parc. č. 1351/1, parc. č. 1351/4, parc. č. 1351/5, parc. č. 1351/6, parc. č. 1351/7, parc. č. 1351/8, parc. č. 1351/9, parc. č. 1351/10, parc. č. 1350/1, parc. č. 1350/2, parc. č. 1349/1, parc. č. 1349/2, parc. č. 1349/4 a parc. č. 1349/8 v katastrálním území S., jakož i pozemku parc. č. 147 v katastrálním území T. (obec Brno) je Česká republika. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalovaného Statutárního města Brna proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 12. 1. 2010, sp. zn. 13 Co 527/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 20. 3. 2008, č. j. 49 C 225/2000-222, změněn tak, že žaloba žalující České republiky byla zamítnuta. Uvedené žalobkyni bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu žalovanému městu 153.815,- Kč na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedené, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo (§212 a §212a občanského soudního řádu); odvolací soud po tomto přezkoumání dospěl k závěru (bez doplňování dokazování ve věci samé), že dovolání žalovaného města je důvodné, neboť se odvolací soud neztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně o posouzení této právní věci (s výjimkou právního závěru, že na straně žalující České republiky je dán naléhavý právní zájem na žalobou požadovaném určení, neboť s tímto závěrem soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil).
Odvolací soud zdůrazňoval, že vycházel zejména z rozhodnutí o odevzdání nemovitého konfiskovaného majetku, jež bylo vydáno Osídlovacím úřadem a Fondem národní obnovy v Praze ze 6. 12. 1949, U III. 121/49, podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (ke dni 31. 12. 1949); tímto rozhodnutím bylo stanovené, že Statutární město Brno je vlastníkem nemovitostí, o něž jde i v tomto soudním řízení. U tohoto přídělového rozhodnutí nebylo pro nabytí vlastnického práva zapotřebí ani vkladu práva vlastnického do pozemkových knih, ani hmotného odevzdání nemovitostí. Již toto samotné rozhodnutí Osídlovacího úřadu i Fondu národní obnovy zakládá vlastnické právo pro obec (a nikoli faktické držení a užívání nemovitostí), která se stává vlastníkem a nikoli jen správcem přidělených nemovitostí; právní účinky přídělu tu nastaly již uvedeným rozhodnutím ze 6. 12. 1949. Pro právní posouzení věci je tu tedy rozhodné, že ke dni 31. 12. 1949 vzniklo k předmětným nemovitostem vlastnické právo obci na základě rozhodnutí o jejich přídělu; faktické držení nemovitostí a případně pozdější přidělení nemovitostí jiným subjektům nemohlo na vzniku vlastnického práva již nic změnit. Právní moc přídělového rozhodnutí není pak vázána na jeho rozeslání, nýbrž na uveřejněné v úředním věstníku (Věstníku Osídlovacího úřadu v Praze). Odvolací soud byl toho názoru, že „pozdější škrty a opravy učiněné neexistujícími subjekty nemohly obsah původní přídělové listiny změnit“.
Z uvedených důvodů odvolací soud (za použití ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu) změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žaloba o určení vlastnického práva České republiky byla zamítnuta, „neboť tu byly naplněny podmínky pro přechod vlastnického práva k nemovitostem z České republiky na obec – Statutární město Brno, a to podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb.“.
O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §224 odst. 2 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 3. 3. 2010 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jednajícímu za žalující Českou republiku – Ministerstvo financí ČR, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u Městského soudu v Brně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu, u Městského soudu v Brně. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání bylo poukázáno na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody bylo v dovolání uplatňováno, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolávající se Česká republika – Ministerstvo financí ČR vytýkalo v dovolání zejména to, že odvolacím soudem „nebyly zváženy všechny okolnosti spojené s vydáním rozhodnutí o odevzdání konfiskovaného majetku včetně upraveného seznamu nemovitostí“, jichž se rozhodnutí týkalo. Dovolatelka poukazovala zejména na obsah zápisu z 90. schůze rady národního výboru v Brně z 21. 8. 1951, v němž bylo uvedeno, že po přezkoumání přidělených nemovitostí vyšlo najevo, že některé byly přiděleny národním podnikům nebo jiným subjektům tehdejšího socialistického sektoru a u některých došlo k restituci nemovitostí dřívějším majitelům; proto bylo nutno přídělovou listinu opravit a uvést ji v soulad s tímto stavem; po provedení oprav bylo možné začlenit zbývající nemovitosti (v počtu 873) komunálnímu podniku, a to ke dni, k němuž byly přiděleny městu Brnu“. Podle názoru dovolatelky tento majetek „nemohl přejít na žalované Statutární město Brno ve smyslu ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a proto zápis do katastru nemovitostí pro toto žalované město na listu vlastnictví č. 10 001 pro katastrální území B. byl tedy nesprávný“.
Pokud dovolací soud dospěl k právnímu závěru, že pro posouzení této právní věci je rozhodné to, že ke dni 31. 12. 1949 vzniklo k předmětným nemovitostem právo vlastnické na základě rozhodnutí o jejich přídělu a že „škrty a opravy v přídělovém rozhodnutí nebyly způsobilé změnit jeho obsah“, dovolatelka má za to, že v tomto soudním řízení nebyl nikterak doložen závěr odvolacího soudu o právním významu a důsledcích „původní přídělové listiny“. Nebyl totiž předložen ani důkaz o jejím doporučení a o jejím uveřejnění v úřadním věstníku a na přídělové listině není vyznačena doložka o právní moci. Dovolatelka je naopak toho názoru, že přídělová listina tvoří včetně na ní vyznačených oprav jeden konečný celek. Došlo tu k předání některých nemovitostí jiným subjektům a některé nemovitosti byly restituovány. Odvolací soud však tento uváděný důvod oprav přídělové listiny a jejich smysl zcela opomenul, třebaže, podle názoru dovolatelky, tento postup při opravě přídělové listiny byl v souladu s důvodovou zprávou k zákonu č. 172/1991 Sb. i s pozdější novelizací tohoto zákona.
Dovolání dovolatelky tu bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolatelka jako dovolací důvody uplatňovala především, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu).
K ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu bylo ovšem v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, vyloženo, že „rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co v soudním spise vůbec není, nebo také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá“.
Dovolatelka dále jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo si použitý právní předpis nesprávně vyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. v souvislosti s ustanovením §4 odst. 1 dříve platné vyhlášky č. 224/1959 Úředního listu a s ustanoveními vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu.
Podle ustanovení §2 zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona: a) nezastavěné pozemky, b) pozemky zastavěné stavbami ve vlastnictví fyzických osob, c) stavby s pozemky tvořícími se stavbou jeden funkční celek a d) pozemky, které byly obcím přiděleny jako přídělcům rozhodnutím příslušného státního orgánu o přídělu, vydaným podle dekretu č. 108/1945 Sb.
Podle ustanovení §2a odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb. obce prokáží existenci přídělu nemovitosti podle §2a odst. 1 téhož zákona zejména vydanou přídělovou listinou svědčící obci nebo příslušnému národnímu výboru, působícímu na území obce, b) schváleným přídělovým plánem a c) schváleným grafickým přídělovým plánem. – V daném případě odvolací soud v souvislosti s tímto ustanovením poukazoval i na ustanovení §4 odst. 1 dříve platné vyhlášky č. 224/1950 Úředního listu, které umožňovalo bývalým krajským národním výborům provádět odevzdání nezačleněných konfiskovaných nemovitostí jen ohledně dosud nepřidělených nemovitostí, které nebyly ještě odevzdány nebo začleněny zejména průmyslovým podnikům či ve prospěch družstevnictví. Odvolací soud také v této souvislosti připomínal ke „grafickým přídělovým plánům“, že podle vyhlášky č. 1587/1946 Úředního listu (podle §4 této vyhlášky) nabýval rámcový plán účinnosti dnem vyhlášení ve Věstníku Osídlovacího úřadu v Praze.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 21. 10. 1998, II. ÚS 423/97 (uveřejněném pod č. 127 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo, že nabytí konfiskovaného majetku podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., č. 28/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., je veřejnoprávní povahy a rozhodovalo se o něm pravomocným rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy. Bylo to rozhodnutí přídělové; pro nabytí vlastnického práva tu nebylo zapotřebí ani vkladu vlastnického práva do pozemkových knih (tzv. intabulace práva vlastnického nebo provedení knihovního přídělu), ani hmotného odevzdání nemovitosti. Již samotné rozhodnutí Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy zakládalo vklad vlastnického práva pro obec, která se stala vlastníkem na základě tohoto rozhodnutí. Právní účinky přídělu, zejména nabytí vlastnického práva k nemovitému majetku, přidělenému podle dekretu prezidenta republiky, nastaly již rozhodnutím Osídlovacího úřadu a Fondu národní obnovy.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 17/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo ještě také zdůrazněno, že podle zákona č. 172/1991 Sb. přešly věci do vlastnictví obcí (včetně tzv. historického majetku obcí), s výjimkami plynoucími jen z ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., se všemi právy a povinnostmi, které se k tomuto majetku vztahují.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrů m z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo tu možné přesvědčivě dospět k závěru, že v tomto případě odvolací soud ve svém rozsudku z 12. 1. 2010 (sp. zn. 15 Co 527/2008 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, v němž dovolací soud měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i citovaného právní závěry z uveřejněné judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČRT, řešil některou právní otázku v rozporu s odpovídajícími právními předpisy (zejména s ustanoveními zákona č. 172/1991 Sb.) a že tedy by projednávanou právní věc posoudil podle nesprávného právního předpisu anebo že by si použitá ustanovení právních předpisů, týkajících se projednávané právní věci, vyložil nesprávně zejména v rozporu s již citovanými publikovanými právními závěry.
Nemohl proto dovolací soud dospět závěru, že by přípustné dovolání dovolateky bylo také dovoláním důvodným pro dovoláním vytýkané nesprávné právní posouzení věci (ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), nebo pro dovoláním rovněž vytýkané vycházení ze skutkových zjištění nemajících oporu v provedeném dokazování a nemajícího oporu v obsahu soudního spisu (ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 občanského soudního řádu). Nedospěl tedy dovolací soud k závěru, že by tu rozhodnutí odvolacího soudu bylo nesprávné, jak to má na zřeteli ustanovení §243 odst. 2 občanského soudního řádu, a že by toto rozhodnutí mělo být zrušeno, jak se toho domáhala dovolatelka.
Přikročil proto dovolací soud svým rozsudkem podle ustanovení §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nedůvodného.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalovanému v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. ledna 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu