ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3206.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3206/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání dovolatelky K. D., zastoupené Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, 671 77 Branišovice č. 101, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2011, sp. zn. 18 Co 217/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 707/2004 žalobců: A) K. D., B) J. D., C) Š. D., zastoupených v odvolacím řízení Mgr. Marcelou Zlámalovou, advokátkou, 695 01 Hodonín, Vrchlického 7, a D) L. L., a za účasti dalších účastníků řízení: 1) Jednoty, spotřebního družstva v Hodoníně, Hodonín, Národní třída č. 13, zastoupené JUDr. Milenou Kadlecovou, advokátkou, 695 01 Hodonín, Národní třída č. 13, 2) Pozemkového fondu ČR, Praha 3, Husinecká 1024/11a, územní pracoviště Hodonín, 695 01 Hodonín, Koupelní č. 19, o určení vlastnictví a o znovuprojednání věci rozhodnuté rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Hodonín ze 16. 2. 2004, č. j. 422/PÚ/2004/Fi-202.1/R 2279), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 707/2004, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 13. 4. 2010, č. j. 13 C 707/2004-163. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo rozhodnuto, že se jím nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Hodoníně ze 16. 2. 2004, č. j. 422/PÚ/2004/Fi-202.1/R 2279, a to tak, že oprávněné osoby (podle §4 odst. 1 a §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) K. D., J. D., Š. D. a L. L. nejsou spoluvlastníky (K. D. z 5/8, J. D. z 1/8, Š. D. z 1/8 a L. L. z 1/8) částí pozemku parc. č. 44 a částí pozemku parc. č. 45 v katastrálním území Š. (podle katastru nemovitostí součástí pozemku parc. č. 1096/2), o celkové výměře 2122 m², včetn ě oplocení, 67 stromů a staveb sušárny kukuřice, včelínu a krechtu, a to z důvodu zastavění. O nákladech řízení bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na jejich náhradu. Státu – Okresnímu soudu v Hodoníně nebylo přiznáno právo na náhradu placených nákladů tohoto řízení.
O odvolání žalobců K. D., J. D. a Š. D. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2011, sp. zn. 18 Co 217/2010. Tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně byl rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze 13. 4. 2010, č. j. 13 C 707/2004-163, potvrzen. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že je na místě rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit ve věci samé i ve výroku rozhodnutí o nákladech řízení.
Odvolací soud poukazoval především na to, že v průběhu tohoto soudního řízení zemřela dne 13. 1. 2009 jedna z původních žalobců – L. B. a v řízení bylo proto pokračováno s její právní nástupkyní (dědičkou) L. L., narozenou X.
Odvolací soud konstatoval, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu v Hodoníně, v němž bylo rozhodnuto rozhodnutím tohoto úřadu ze 16. 2. 2004, č. j. 422/PÚ/2004/Fi-202.1/R 2279, a to tak, že K. D. a L. B. nejsou spoluvlastníky částí pozemku parc. č. 44 a částí pozemku parc. č. 45 v katastrálním území Š., a to z důvodu zastavění těchto pozemků po přechodu jejich vlastnictví na stát, a že J. D. a Š. D. nejsou oprávněnými osobami ve smyslu ustanovení §4 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). V následujícím soudním řízení (podle části páté občanského soudního řádu) Okresní soud v Hodoníně rozsudkem z 30. 1. 2007, č. j. 13 C 707/2004-40, žalobu žalobců zamítl; v odvolacím řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně z 24. 4. 2008, sp. zn. 18 C 138/2007, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud zavázal soud prvního stupně ke zjištění a zhodnocení okolností ve vztahu k možnosti naplnění některého z restitučních titulů a uvedl, že pro vyslovení existence překážky vydání pozemku jeho zastavěním ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. není rozhodné, zda byl pozemek zastavěn před přechodem vlastnictví na stát nebo až poté.
V dalším průběhu řízení, jak uváděl odvolací soud, se soud prvního stupně zabýval rozsahem i charakterem zastavěnosti pozemků (jejich částí), přičemž vycházel ze zjištění vyplývajících ze znaleckých posudků, geometrického plánu s označením jednotlivých částí pozemků parc. č. 44 a parc. č. 45 v katastrálním území Š., zastavěných budovou nákupního střediska, a ze zjištění o tom, jaké části pozemků parc. č. 44 a 45 v Š. jsou nezbytně nutné k provozu budovy na nich postavené. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že pozemky, o něž jde v tomto řízení, jsou zčásti zastavěny budovami sloužícími jako obchody a restaurace, že nezastavěné části pozemků jsou využívány jako plochy nutné k provozu budovy a že zbytkové části pozemků (sloužící jako veřejné prostranství) jsou pak z hlediska jejich velikosti a tvaru pro samostatného vlastníka nepoužitelné. Měl proto odvolací soud za to, že v projednávané právní věci je dána překážka vydání pozemků podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.
I když tedy podle názoru odvolacího soudu šlo na straně K. D. a L. L. o oprávněné osoby podle zákona č. 229/1991 Sb., u nichž byly dány restituční důvody podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. ve vztahu k těmto osobám, dospěl odvolací soud vzhledem k uvedené zjištěné překážce vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. k tomuto závěru: Překážku vydání nemovitostí tu tvoří budova, postavená na předmětných pozemcích, a s ní související plochy, nutné k provozu budovy a znovuobnovení vlastnických vztahů ke zbývajícím částem pozemků by bylo z hlediska jejich využití neúčelné ve vztahu ke smyslu restitučních předpisů (účel nápravy vzniklých křivd bude v daném případě tedy naplněn poskytnutím náhrady za nevydané části pozemků a jejich součástí).
Z uvedených důvodů odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (ve věci samé i co do výroků o nákladech řízení) podle ustanovení §219 občanského soudního řádu, přičemž měl za to, že se tu ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu rozhodnutí správního orgánu (jež soudnímu řízení předcházelo) rozhodnutím soudu nahrazuje (nejde tedy o „změnu“ tohoto správního rozhodnutí).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dne 18. 4. 2011 doručeno advokátce, která žalobkyni K. D. v řízení u odvolacího soudu zastupovala, a dovolání ze strany této žalobkyně, zastoupené v dovolacím řízení Mgr. Blankou Morávkovou, advokátkou, bylo dne 13. 6. 2011 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Hodoníně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud „zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně z 28. 2. 2011, sp. zn. 18 Co 217/2010 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně z 13. 6. 2010, č. j. 13 C 707/2004-163“ a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Dovolatelka K. D. uváděla, že nesouhlasí s právním názorem soudu obou stupňů, k němuž dospěly při posouzení této právní věci.
Šlo tu, jak uváděla dovolatelka, o případ vyvlastnění nemovitostí učiněného bývalým Okresním národním výborem v Hodoníně rozhodnutím sp. zn. 1717/1967 a Jihomoravského Krajského národního výboru v Brně rozhodnutím sp. zn. 1345/68; tato vyvlastňovací rozhodnutí byla však po podaném protestu krajského prokurátora v Brně zrušena dne 18. 9. 1969. I přes toto zrušovací rozhodnutí začala Jednota, spotřební družstvo, Hodonín budovat na pozemcích, o něž jde v tomto soudním řízení, stavbu prodejny, aniž by byly pozemky (ve vlastnictví dovolatelky, jejího otce F. Z. a tehdy nezletilých J. D. a Š. D.) vyvlastněny a aniž by bylo vydáno stavební povolení podle tehdejších právních předpisů; zničeno bylo oplocení pozemků a drobné zemědělské stavby na nich a pokáceny byly i stromy na pozemcích. Tento případ, kdy došlo k zahájení stavby na nevyvlastněných pozemcích a bez řádného stavebního povolení by měl být řešen s preferováním vydání původních pozemků, pokud o to restituenti usilují. Uvedenou majetkovou újmu nelze v daném případě spatřovat napravenou tím, že by byly oprávněné osobě (oprávněným osobám) bezúplatně převedeny jiné pozemky z vlastnictví státu, popřípadě přiznána finanční náhrada. Nelze tu pokládat za rozhodující, zda bude možné využívat pozemky, o něž dovolatelka žádá, zemědělské nebo lesní výrobě, popřípadě zda stavby, které se na pozemcích nacházejí, budou moci sloužit zemědělské či lesní výrobě. Nelze přehlížet ani to, že Jednota, spotřební družstvo Hodonín už nyní ani nevyužívá celý objekt ryze pro své potřeby a převážně ho pronajímá jiným subjektům; její sortiment služeb již není totožný s poskytovanými službami jako povinné osoby (podle zákona č. 229/1991 Sb.). Dosud nezastavěné plochy pozemků, o něž jde v tomto řízení, nejsou podle názoru dovolatelky, všechny nezbytné pro provoz nemovitosti, postavené na pozemcích.
Dovolatelka je i toho názoru, že pokud jde o žalobce J. D. a Š. D., došlo-li v daném případě k vyvlastnění jejich podílů na základě nulitního právního aktu, přičemž k jejich druhému vyvlastnění nedošlo, lze se tu domnívat, že vlastnictví jejich ideálních podílů nepozbyli.
Ve vyjádření účastníka řízení Pozemkového fondu ČR k dovolání dovolatelky bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když v tomto případě byly v řízení zjištěny všechny skutečnosti, potřebné pro rozhodnutí, a věc byla přiléhavě posouzena i po právní stránce.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání dovolávající se žalobkyně A) tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu].
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu nebo jestliže si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).
V daném případě posoudil odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §4 odst. 2 a odst. 4, §6 odst. 1 písm. n), písm. p) a písm. r) a §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku, v souvislosti i s ustanoveními §250f a §250j odst. 2 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem (§244 odst. 1 o. s. ř.), v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem.
Podle ustanovení §250j občanského soudního řádu rozsudek soudu nahrazuje rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo o sporu či jiné právní věci (§244 a násl. o. s. ř.), rozhodnuto, a to v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu dotčeno.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona státní občan České republiky, jehož půdu, budovy a stavby, patřící k původní zemědělské usedlosti přešly na stát nebo na právnické osoby v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v §6 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž nemovitost přešla v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby v případech uvedených v §6 zákona č. 229/1991 Sb ., jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany České republiky, fyzické osoby v pořadí uvedeném v §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. pod písm. a) až e) [dědic ze závěti, děti a manžel osoby uvedené v §4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rodiče této osoby, popřípadě sourozenci této osoby (a zemřel-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými jeho děti a manžel)].
Podle ustanovení §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. v případě, že zemřela oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí podle §9 zákona č. 229/1991 Sb., přechází nárok na dědice.
Podle ustanovení §6 odst. 1 písm. n), písm. p) a písm. r) zákona č. 229/1991 Sb. budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku i vyvlastnění bez náhrady, v důsledku politické perzekuce nebo v důsledku postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody a také v důsledku převzetí nemovitosti bez právního důvodu.
Při převzetí věci státem bez právního důvodu ve smyslu §6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), popřípadě podle §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. (zákona o mimosoudních rehabilitacích), nemusí být uplatněna podmínka nabytí vlastnictví státem nebo jinou právnickou osobou a tímto převzetím se tu rozumí i převzetí držby věci, a to i držby neoprávněné (srov. k tomu rozhodnutí uveřejněné pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, i nález Ústavního soudu ČR z 19. 11. 1996, IV. ÚS 279/95, uveřejněný pod č. 121 ve svazku 6 nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat podle tohoto zákona v případě, že pozemek byl po přechodu nebo převodu na stát nebo jinou právnickou osobu zastavěn; pozemek lze vydat, nebrání-li stavba zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nebo jedná-li se o stavbu movitou nebo dočasnou, nebo jednoduchou či drobnou, anebo stavbu umístěnou pod povrchem země. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Zastavením pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. je třeba rozumět zastavění pozemku trvalou stavbou (jež je tu stavbou hlavní), která má povahu nemovitosti a která má za následek trvalou změnu využití pozemku (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 70/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Pro posouzení toho, zda lze zastavěný pozemek vydat (ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., je rozhodující, zda stavba brání, nebo nebrání zemědělskému nebo lesnímu využití pozemku, nikoli její velikost, hodnota stavby nebo účelnost jejího dalšího využití (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 73/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud je základní spornou otázkou v soudním řízení, zda existuje nebo neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., musí soud tvrzení povinné strany o nemožnosti vydání pozemku podrobit ověření (srov. nález Ústavního soudu ČR z 15. 12. 1994, IV. ÚS 68/94, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) i z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nebylo možné dospět přesvědčivě k závěru o přípustnosti dovolání dovolatelky podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, když tu nelze mít za to, že by odvolací soud svým rozsudkem z 28. 2. 2011 (sp. zn. 18 Co 217/2010 Krajského soudu v Brně) řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), nebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, anebo právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. Přípustnost dovolání dovolatelky tu nebyla dána ani jiným ustanovením občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů. Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243 odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky jako dovolání nepřípustného.
U dovolání nepřípustného již dovolacímu soudu nenáleží posuzovat dovolací důvody uplatněné v dovolání dovolatelů (viz §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „je-li dovolání přípustné …….“). Lze se tu v této souvislosti pouze zmínit o tom, jak je v publikované judikatuře soudů řešeno posuzování výtek neúplnosti či nesprávnosti zjištění skutečného stavu věci soudem, hodnocení provedených důkazů soudem a vycházení rozhodnutí soudu ze skutkových zjištění nemajících v podstatné části oporu v provedeném dokazování (jak tomu bylo i v daném případě co do výtek v dovolání dovolatelky ohledně posouzení otázky překážky ve vydání pozemků ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. ). Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek byly k této problematice uvedeny tyto právní závěry; Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů stanovených jmenovitě v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání dovolatelky, když dalším účastníkům v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu