ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3231.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3231/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1. J. L. , a 2. J. N. , zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem, 110 00 Praha 1, Národní třída 25, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 18. 3. 2009, sp. zn. 11 Cmo 377/2008, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 39/2007 (žalobců J. L. aj. N., zastoupených JUDr. PhDr. Oldřichem Chuděrou, advokátem, a dalšího účastníka řízení Hlavního města Prahy, Praha 1, Mariánské nám. č. 2, zastoupeného JUDr. Marcelou Machalovou, 140 00 Praha 4, Humpolecká 16, o žalobě proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, z 5. 9. 2005, čj. MHMP-11 99 44/OST/So/Št), takto:
I.Dovolání dovolatelů se odmítají.
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 18. 11. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8. 9. 2008, čj. 66 C 39/2007-59. Tímto rozsudkem soudu, rozhodujícím tu jako soud prvního stupně, byla zamítnuta žaloba žalobců proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, z 5. 9. 2005, čj. MHMP
– 119944/2005/OST/SO/ŠT, týkající se vyvlastnění pozemku parc. č. 1639/7 (o výměře 633m²) v katastrálním území T. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze z 18. 3. 2009, sp. zn. 11 Cmo 377/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Praze z 8. 9. 2008,
čj. 66 C 39/2007-59, potvrzen. Bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího soudu.
Odvolací soud poukazoval na to, že žalobou žalobců napadeným rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy, odboru stavebního, z 5. 9. 2005, čj. MHMP 119944/2005/OST, So/Št., bylo zamítnuto odvoláním obou žalobců a potvrzeno rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 13. 4. 2005, čj. 6101/05/485-ob.16/V.F., jímž byl vyvlastněn pozemek ve spoluvlastnictví J. L. aj. N. o výměře 633m², parc. 1639/7 v katastrálním území T., za náhradu 778.590,-- Kč; pozemek byl vyvlastněn ve prospěch Hlavního města Prahy pro účely veřejně prospěšné stavby pro účely uskutečnění stavby městského okruhu. Předcházejícím rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy z 8. 7. 2002, čj. MHMP/13 1247/01/OOR/DI/Š (ve spojení s potvrzujícím rozhodnutí Ministerstva pro místní rozvoj z 9 .4. 2003, čj. 21680/OZ-62/0-588/02, bylo totiž rozhodnuto o umístění stavby městského okruhu M. – P., přičemž bylo rozhodnuto, že realizace stavby mostu přes Vltavu povede též před pozemek parc. č. 1639/6 v katastrálním území Trója. Spoluvlastníci pozemku (každý z jedné poloviny) J. L. aj. N. byli obcí vyzváni k uzavření kupní smlouvy ohledně uvedeného pozemku za kupní cenu 778.590,-- Kč; uvedení spoluvlastníci však tuto nabídku odmítli a sdělili, že mají zájem jen o směnu svých přilehlých pozemku parc. č. 1639/1, 1639/2, 1639/3, 1639/4, 1639/5 a 1639/6 v katastrálním území T. za jiné pozemky obdobné kvality a výměry na území Hlavního města Prahy, “které jim budou obcí nabídnuty“, což však bylo odmítnuto.
V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně včetně řízení,
které jeho vydání předcházelo, a to i z důvodů, které nebyly v odvolání výslovně uvedeny
(§212a odst. 1 a §205 odst. 2 občanského soudního řádu), přihlížel i k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§212 odst. 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, když skutkové a právání závěry soudu prvního stupně jsou správné.
Podle názoru odvolacího soudu posuzoval soud prvního stupně správně v projednávané právní věci postup správního orgánu ve vyvlastňovacím řízení podle ustanovení §108 - §116 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (ve znění zákona č. 186/2000 Sb.) a podle ustanovení §46 - §47 vyhlášky č. 132/1998 Sb. (prováděcí vyhlášky ke stavebnímu zákonu). Odvolací soud byl toho názoru, že v daném případě byly splněny podmínky pro vyvlastnění, neboť vyvlastnění tu bylo realizováno ve veřejném zájmu pro veřejně prospěšnou stavbu městského okruhu, a to podle schválené územně plánovací dokumentace (§1, 2 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.,) byl tu šetřen cíl vyvlastnění
(§109 uvedeného zákona) a vyvlastnění bylo provedeno v nezbytném rozsahu. Uvedený stavební zákon nenabízí žalobci zdůrazňované řešení vyvlastnění v daném případě, tj. směnu komplexu všech pozemkových parcel navazujících na pozemkovou parcelu, která je dotčena výstavbou městského okruhu, za jiné parcely obdobné kvality na území Hlavního města Prahy. Takovou možnost uvedený stavební zákon nenabízí (dovozoval odvolací soud), ale naopak nabízí možnost rozšíření vyvlastněné části na zbývající část vyvlastněného pozemku za podmínek tímto zákonem stanovených, a to jen za předpokladu, že o to vlastník sám požádá, což se v daném případě nestalo. V tomto případě bylo tedy třeba vycházet z úpravy vyvlastnění, stanovené zákonem, přičemž tento postup byl ve správním řízení dodržen, když pozemek, o nějž jde v tomto řízení, byl vyvlastněn jen v nezbytném rozsahu za náhradu stanovenou znaleckým posudkem, o jehož správnosti nebylo důvodu pochybovat, když znalec vycházel ze zákona č. 151/1997 Sb. (ve znění vyhlášek č. 540/2002 Sb. a č. 452/2003 Sb.).
Odvolací soud se neztotožnil s názorem odvolávajících se žalobců, že by tu byla v řízení shledána podjatost rozhodujícího správního úřadu či znalce, který správnímu úřadu vypracoval posudek o ceně vyvlastňovaného pozemku, když ostatně odvolatelé sami ani konkrétní námitky v tomto smyslu neuvedli.
Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné ve smyslu ustanovení §219 občanského soudního řádu.
O nákladech dovolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §245, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen 29. 4. 2009 advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 11. 6. 2009 předáno na poště k doručení soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Odvolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 18. 3. 2009 (sp. zn. 11 Cmo 377/2008 Vrchního soudu v Praze) i rozsudek soudu prvního stupně z 8. 9. 2008 (č.j. 66 C 39/2007-59 Městského soudu v Praze) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Dovolatelé již ve své žalobě zdůrazňovali základní námitku proti postupu správního orgánu při vyvlastnění pozemku, když tu totiž bylo možné, ve smyslu ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., dosáhnout cíle, sledované vyvlastněním, dohodou a když tak nebyly splněny podmínky pro vyvlastnění podle tohoto zákonného ustanovení. Lze v této souvislosti poukázat i na to, uváděli dovolatelé, že teprve dopisem z 19. 4. 2005 sdělil ředitel odboru správy majetku Magistrátu hlavního města Prahy spoluvlastníkům vyvlastňované nemovitosti, že je pro Magistrát hlavního města Prahy vhodnější a časově méně náročné dokončit vyvlastňovací řízení než vyhledat a vytipovat náhradní pozemek pro vlastníky pozemku navrhovanou směnu pozemků, přitom ovšem již rozhodnutím z 13. 4. 2005 bylo rozhodnuto o vyvlastnění, takže toto rozhodnutí bylo vydáno v době, kdy ještě probíhalo jednání ohledně směny pozemků, ze strany vyvlastňovacího orgánu nebyl na snahu o uzavření dohody vůbec brán zřetel a na jednání o dohodu nebyla brán ze strany tohoto orgánu vážně, důraz byl kladen jen na urychlení procesu vyvlastnění. Podle názoru odvolatelů nelze se ztotožnit s názorem soudů ohledně cílů vyvlastnění. Tu stačí, že spoluvlastníci pozemku neakceptovali návrh obce na odkoupení předmětného pozemku.
Ve vyjádření účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání odvolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť „v daném případě byla v souladu s požadavkem ustanovení §110 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), vyvlastnitelem dostatečně prokázána snaha o uzavření konkrétní dohody, bylo také dostatečně ověřeno, že navrhovanou stavbou nebudou ostatní pozemky ve vlastnictví J. L. aj. N. stavbou dotčeny, takže nelze požadavek na směnu těchto pozemků považovat za důvodný, šlo by tu o vlastníky pozemků vyžadovaný krok nad rámec zákonných požadavků pro vyvlastnění, kterým by nebylo možné podmiňovat průběh vyvlastňovacího řízení. Vyjadřující se Magistrát hlavního města Prahy poukazoval i na to, že od 1. 1. 2007 nabyl již účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva (zákon o vyvlastnění), mělo-li by být, jak se domáhají dovolatelé, věc vrácena k dalšímu řízení, pak by řízení o vyvlastnění muselo být dokončeno podle tohoto pozdějšího zákona a „argumentace stavebním zákonem č. 50/1976 Sb. by pak byla zcela i irelevantní“.
Přípustnost dovolání odvolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 66 C 39/2007 Městského soudu v Praze), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 18. 3. 2009
(sp. zn. 11 Cmo 377/2008 Vrchního soudu v Praze) některou konkrétní právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil některou právní otázku svým rozhodnutím v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V tomto případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §1, §108, §109, §110 a §116 zákona č. 50/1976 Sb. (ve znění novely provedené zákonem č. 186/2006 Sb.).
Podle ustanovení §110 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona (ve znění platném do 30.6.2006), bylo možné vyvlastnit nemovitou věc jen tehdy, nebylo-li možno cíle vyvlastnění dosáhnout dohodou nebo jiným způsobem.
Podle ustanovení §110 odst. 2, věta první, uvedeného zákona muselo být vyvlastnění v souladu s cíly a záměry územního plánování, který se prokazuje zpravidla územním rozhodnutím.
Podle ustanovení §110 odst. 3 uvedeného zákona mohlo být vyvlastnění provedeno jen v nezbytném rozsahu.
Podle ustanovení §111 odst. 1, věta první, uvedeného zákona se vyvlastnění provádělo za náhradu.
Podle ustanovení §33 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, nabyl tento zákon účinnosti dnem 1. 1. 2007. V §30 tohoto zákona bylo stanoveno, že nestanoví-li zákon č. 184/2006 Sb. jinak, posupuje se při projednávání vyvlastnění před soudem v občanského soudního řízení podle občanského soudního řádu. V §28 zákona č. 184/2006 Sb. je pak stanoveno, že k řízení ve věci vyvlastnění, která má být projednána v občanském soudním řízení (§224 až §250l občanského soudního řádu), je v prvním stupni příslušný krajský soud.
V usnesení zvláštního senátu Nejvyššího správního soudu z 8. 6. 2007, sp. zn. Konf. 4/2007 (uveřejněném pod č. 1312/2007 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), byl zaujat právní názor, že zákon č. 184/2006 Sb. soudům svěřuje projednání vyvlastnění v řízení před soudem v občanském soudním řízení podle části páté občanského soudního řádu
(§244 až §250 l o. s. ř.), která upravuje řízení ve věcech, o nichž už bylo rozhodnuto jiným orgánem.
V nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 7. 4. 2009, Pl. ÚS 26/08 (uveřejněném
pod č. 82 ve svazku 53 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vyloženo: „Přijetím zákona č. 184/2006 Sb., o odnětí nebo omezení vlastnického práva k pozemku nebo ke stavbě (zákona o vyvlastnění) se právní stav výchozí pro soudní přezkum
podle něho vydaných rozhodnutí změnil a pravomoc projednávat a rozhodovat tyto věci byla svěřena soudům konajícím občanské soudní řízení. Tato pravomoc je založena bez ohledu na to, že sám vyvlastňovací akt byl vydán před datem účinnosti zákona“. V odůvodnění tohoto nálezu bylo ještě uvedeno, že tu účastníci právního vztahu nebyli nabytím účinnosti zákona o vyvlastnění připraveni o možnost soudního přezkumu a mají možnost podat v občanském soudním řízení žalobu věcně příslušnému soudu (str. 45 nálezu). Jde o to,
aby se účastníku (zásadně) dostalo vůči aktu veřejné moci zákonu odpovídající soudní ochrany v soustavě soudů rozhodujících v občanském soudním řízení (str. 43 nálezu).
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z publikované judikatury soudů i ze závěrů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány) vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl v podstatě na zřeteli i odvolací soud ve svém rozsudku z 18. 3. 2009 (sp. zn. 11 Cmo 377/2008 Vrchního soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatelů. Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud svým rozsudkem z 18. 3. 2009 řešil některou právní otázku ve zjevném rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními právní úpravy obsažené dříve i nyní ve stavebním zákoně, popřípadě v zákoně o vyvlastnění), anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil tu odvolací soud ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo možné shledat o dovolání dovolatelů zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
U dovolání nepřípustného nenáleží již dovolacímu soudu (srov. §241a odst. 3 občanského soudního řádu: „Je-li dovolání přípustné ….“) posuzovat opodstatněnost dovolacích důvodů, obsažených v dovolání odvolatelů. Protože i v daném případě byly v dovolání uplatněny výtky neúplatnosti zjištění skutkového stavu věci, také nesprávného hodnocení důkazů a vycházení soudů ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu soudního spisu oporu v provedeném dokazování, lze tu poukázat na to, jak je třeba podle uveřejněné judikatury soudů posuzovat v dovolacím řízení výtky uvedeného druhu, obsažené v dovolání dovolatelů. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (vydávané Nejvyšším soudem) byly uvedeny tyto právní závěry. Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů stanovených jmenovitě v právní úpravě dovolacích důvodů, obsažené v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudy. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá.
Dovolací soud tedy v daném případě přikročil podle ustanovení §243b odst. 5
a §218 písm. a) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů,
a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o.s.ř. a §146 odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalšímu účastníku tohoto řízení (Hlavnímu městu Praze) v řízení o dovolání náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu