ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3287.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3287/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8c, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 291/2007, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 186/2006 (žalobců: a/ B. S. , b/ T. K. , c/ M. A. E. K. , a d/ M. P. K. , zastoupených Vratislavem Pěchotou, Jr. Esq., New York, 14 Penn Plaza, 225 West 34Street, Suite 1800 /USA-New York 10122/ a dalších účastníků řízení: 1. J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 601 00 Brno, Poštovská 8C, 2. Statutární ho města Brna , IČ 4499 2785, Brno, Dominikánské náměstí č. 1, adresa pro doručení: 601 67 Brno, Kounicova č. 67, 3. Nového Domova , stavebního bytového družstva, IČ 0004 7627, 600 00 Brno, Okružní 875/19a, 4. Dopravního podniku města Brna , a. s., IČ 2550 8881, 600 00 Brno, Hlinky č. 151, 5. JUDr. Karla Sigmunda, advokáta, 600 00 Brno, Berkova č. 9, správce konkurzní podstaty úpadce B. Leasing, s. r. o., IČ 0053 2614, 600 00 Brno, Třída generála Píky, a 6. Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 11a, územní pracoviště: 600 00 Brno, Hroznová 17, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu ohledně vlastnictví pozemků), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 25. 8. 2006 (s doplněním podáním z 29. 8. 2006), bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně z 26. 1. 2007, č. j. 39 C 186/2006-104. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobců, aby rozhodnutím soudu bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 10. 7. 2006, č. j. 3239/92/47 – RNP, RN, a to tak, že by bylo rozhodnuto, že B. S., F. K., B. S. a T. K. jsou vlastníky (každý jednou čtvrtinou) částí zemědělských pozemků (PK) parc. č. 2360, 2361, 2363, 2364, 2365 a 2366 v katastrálním území B. (dříve B.), o celkové výměře 1549 m2, částí pozemků (PK) parc. č. 2745 v katastrálním území Č. (dříve L.), o výměře 189 m2, pozemku (PK) parc. č. 2652/2 v katastrálním území Č. (dříve K.), o výměře 153 m2. Žalobcům B. S., T. K. a F. K.i bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně účastnici řízení B. S. na náhradu nákladů řízení 7.021,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobci a dalšími účastníky řízení nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 291/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Městského soudu v Brně z 26. 1. 2007, č. j. 39 C 186/2006-104, změněn jen tak, že J. H., B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky pozemků původního vlastníka P. K., uvedených ve výroku (označeném I.) rozsudku soudu prvního stupně, mají však právo na náhradu za nevydané pozemky, a to J. H., B. S. a T. K. každý z nich v rozsahu jedné čtvrtiny a M. A. E. K. a M. P. K., každý v rozsahu jedné osminy. Ve výrocích uvedeného rozsudku soudu prvního stupně (označených II. a III.) o nákladech řízení došlo výrokem rozsudku odvolacího soudu ke změně tak, že bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rovněž vyslovil, že rozsudkem soudu se tu nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno z 10. 7. 2006, č. j. 3239/92/47 – RNP, RN. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení §212 a §212a občanského soudního řádu, nikoli však nad rámec žaloby podané žalobci; „přezkoumával tedy rozsudek soudu prvního stupně ohledně existence restitučního nároku žalobců podle zákona č. 229/1991 Sb., ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Odvolací soud nejprve poukázal na to, že původní odvolatelka B. S. dne 4. 2. 2008 zemřela a že dne 15. 7. 2008 zemřel také jeden ze žalobců – F. K. Odvolací soud proto rozhodl usnesením z 8. 7. 2010, sp. zn. 18 Co 291/2007, že místo B. S. bude v řízení pokračováno s J. H. a místo F. K. bude v řízení pokračováno s M. A. E. K. a s M. P. K., jako s právními nástupci zemřelých účastníků řízení B. S. a F. K.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že o nároku žalobců bylo už rozhodnuto Pozemkovým úřadem Brno, který dne 10. 7. 2006 (pod č. j. 3239/92/47-RNP,RN) rozhodl, že oprávněné osoby B. S., B. S., T. K. a F. K. nejsou spoluvlastníky (každý z nich z jedné ideální čtvrtiny) pozemků, jež jsou nyní i předmětem tohoto soudního řízení, když sice tyto osoby mají nárok na vydání pozemků podle zákona č. 229/1991 Sb., ale vydání pozemků tu brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb.; pozemkový úřad měl však za to, že za nevydané pozemky uvedeným oprávněným osobám náleží a bude jim poskytnuta náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., každé z nich v rozsahu jedné čtvrtiny.
Odvolací soud poukazoval i na to, že z výsledků zjištění, učiněných v tomto soudním řízení, vyplývalo, že jde o restituční nároky souvisejících s konfiskací pozemků původního vlastníka P. K. na základě dekretu č. 12/1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení majetku osob, které mělo na zřeteli ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb.
V daném případě šlo u žalobců B. S., T. K. a F. K. o děti původního vlastníka pozemků P. K. z jeho prvního manželství, zatím co Berta Schmidtová byla druhou manželkou P. K. Výzva k vydání nemovitostí (uvedených v žalobě žalobců) byla ze strany B. S. učiněna podáním z 18. 12. 1992, doručeným Pozemkovému úřadu Brno 21. 12. 1992, a žalobce F. K. nabyl české státní občanství na základě zákona č. 193/1999 Sb.
Vzhledem k ustanovením zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.) dospěl odvolací soud k závěru, že na zjištěný skutkový stav lze v daném případě aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.). Žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. mají v tomto případě stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako účastnice řízení B. S.
Odvolací soud vycházel dále ze závěru, že v tomto řízení podle páté části občanského soudního řádu (§224 a násl. o. s. ř.) je rozsah znovuprojednání věci, v němž již bylo rozhodnuto správním orgánem, dán obsahem žaloby; soud tu musí respektovat i ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje (až na uvedené výjimky) uvádět v odvolacím řízení skutečnosti a důkazy které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně; námitky žalobců (vyslovené v daném případě v doplnění dovolání), týkající se toho, že ne všechny z pozemků, respektive z částí pozemků, o jejichž vydání žalobcům šlo, nejsou zastavěny, přesahovaly tak, podle názoru odvolacího soudu, žalobci uplatněný rozsah znovuprojednávání věci a nelze je podřadit pod žádnou ze stanovených výjimek, jež podle občanského soudního řádu lze uvádět v odvolání jako nové skutečnosti a nové důkazy.
Rozhodl proto odvolací soud podle ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a rozsudek soudu prvního stupně změnil způsobem vyjádřeným ve výroku (označeném I.) rozsudku odvolacího soudu.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud za použití ustanovení §224 odst. 1 a §150 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 7. 2. 2011 doručen advokátu, který účastnici řízení J. H. v řízení zastupoval, a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu dne 6. 4. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazovala dovolatelka na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka namítala, že v tomto soudním řízení nebyly dány podmínky k provedení celého tohoto řízení, takže mělo být řízení zastaveno a nemohlo být vydáno meritorní rozhodnutí.
Dovolatelka poukazovala na to, že její právní předchůdkyně B. S. byla zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Městského soudu v Brně z 23. 8. 1999, č. j. Nc 911/99; rozsudek nabyl právní moci 10. 9. 1999. Městský soud v Brně ustanovil Bertě Schmidtové opatrovníka, a to jejího manžela J. S., a to usnesením z 11. 9. 2002, sp. zn. 22 P 422/99. Po jeho smrti byl usnesením německého soudu v Altötingen ustanoven (pod sp. zn. XVII 035/98) opatrovníkem. B. S. R. U. B. S. byla v tomto soudním řízení, vedeném u Městského soudu v Brně, zastupována advokátem, JUDr. Filipem Horákem na základě plné moci, kterou mu udělil opatrovník R. U. Tento postup neodpovídal, podle názoru dovolatelky, ustanovení §27 odst. 2 a §28 zákona č. 40/1964 Sb. (občanského zákoníku), když „podání žaloby z vedení soudního řízení za zastoupeného není běžnou záležitostí při správě jeho majetku a je k nim třeba schválení soudem“. Podle názoru dovolatelky tu tedy nebyly dány podmínky občanského soudního řádu a mělo dojít k zastavení řízení podle ustanovení §103 a §104 občanského soudního řádu; nebylo tu proto možné o věci meritorně rozhodnout.
Dovolatelka ještě dodávala, že i ustanovení R. U. opatrovníkem B. S. usnesením německého soudu bylo sporné, když R. U. je zároveň předsedou představenstva nadace „J. a B.S. – S.“ (se sídlem v B.) a tato nadace měl být po smrti B. S. dědičkou veškerého jejího jmění na základě závěti z 1. 5. 1997, přičemž ovšem u této závěti jsou pochybnosti o její platnosti vzhledem k tomu, že na uvedené závěti nejde o podpis B. S.
Dovolatelka J. H. dále poukazovala na to, že v průběhu tohoto soudního řízení změnila odvolání, podané ještě její právní předchůdkyní B. S., a to v tom smyslu, že se již nebránila nárokům žalobců na vydání jejich podílu na nemovitostech, o něž jde v tomto řízení, nicméně poukazovala na to, že tyto nemovitosti měly být oprávněným osobám vydány in rem namísto přiznání náhrady za tyto nevydané nemovitosti, neboť vydání těchto nemovitostí nebrání žádná překážka. Dovolatelka je přesvědčena, že tu odvolací soud mohl věc projednat i nad meze původního odvolání (když tu z právního předpisu – ze zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá určitý způsob vypořádání uplatněných nároků) a že tu odvolací soud mohl přezkoumat odvoláním napadené rozhodnutí i z důvodů, které nebyly v odvolání původně uplatněny. Podle náporu dovolatelky „zde byl dán prostor pro přezkum rozsudku soudu prvního stupně nad rámec podané žaloby ve smyslu podání, jímž dovolatelka navrhovala změnu podaného odvolání, které podávala ještě její právní předchůdkyně B. S.“. Bylo tu třeba mít na zřeteli účel a předmět úpravy obsažené v zákoně o půdě (v zákona č. 229/1991 Sb.) z jehož ustanovení §6 zřejmě vyplývá, že primárním vypořádáním nároků oprávněných osob podle tohoto zákona je vydání nemovitostí samotných). Dovolatelka dodávala, že hodnota samotných pozemků, o něž jde v tomto případě, je tu značná a nelze očekávat, že by eventuální náhrada za pozemky svou reálnou výší rovnala více než zlomku tržní ceny předmětných nemovitostí. Předmětem ochrany tu tedy měl být nejen existující majetek, ale také legitimní očekávání nabytí takového majetku.
Ve vyjádření žalobců k dovolání účastnice řízení J. H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání mělo být vyhověno tak, aby „projednání dílčí vydatelnosti pozemků B. S., T. K., M. K. a M. K. bylo vráceno nižšímu soudu za účelem hodnověrného a pečlivého posouzení limitovaného pouze na otázku, jestli uvedené oprávněné osoby mají nárok na vydání in rem spoluvlastnictví pozemků parc. č. 393/1, 393/P3, 393/4, 464/15, 464/16, 464/18, 464/19, 464/20, 464/24, 464/27 a 464/40 v katastrálním území Černá Pole a pozemků parc. č. 4045/2, 4051/4, 4054/2 a 4054/4 v katastrálním území B. Ve vyjádření žalobců k dovolání uvedené dovolatelky bylo zejména zdůrazněno, že nároky žalobců vznikly před 25. 2. 1948, tedy jde o nároky ve smyslu ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), přičemž je třeba mít na zřeteli, že tento zákon v §3 určuje jeho přednostní fyzické vydání nemovitostí oprávněným osobám v těchto případech a překážky vydání nemovitostí limituje jen na překážky uvedené v §6 tohoto zákona; ze zákona č. 212/2000 Sb. vyplývá zřejmý úmysl navrátit oprávněným subjektům věci, které se ke dni účinnosti zákona nacházejí ve vlastnictví státu, a to jako výraz snahy zákonodárce napravit majetkové křivdy, způsobené holocaustem (jako tomu bylo i v daném případě; je tu třeba vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu a učinit vše pro jeho spravedlivé řešení.
Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tu třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. V daném případě spočívala změna rozsudku soudu prvního stupně rozsudkem odvolacího soudu zejména v tom, že odvolací soud svým rozsudkem vyslovil ve smyslu ustanovení §250j odst. 2 občanského soudního řádu, že rozsudkem soudu bylo v tomto případě nahrazeno rozhodnutí správního orgánu, a to i s uvedením nového výčtu oprávněných osob v této právní věci po úmrtí dvou účastníků tohoto řízení, k němuž došlo v průběhu odvolacího řízení po vydání rozsudku soudu prvního stupně.
V řízení o dovolání bylo pak třeba posoudit, zda přípustné dovolání dovolatelky je také dovoláním důvodným, zejména z hlediska dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Pokud dovolatelka uplatňovala dovolací důvod, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé, vycházel dovolací soud z právních závěrů obsažených k výkladu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, že totiž o vadu řízení v uvedeném smyslu jde tehdy, došlo-li u soudu k nesprávnému postupu již v průběhu řízení a nikoli až při rozhodování, a to zejména, jestliže v důsledku nesprávného postupu soudu v řízení došlo k odnětí možnosti účastníku řízení, zejména dovolateli, jednat před soudem (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 49/1998 a pod č. 69/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem). – Podle názoru dovolacího soudu nebyl takový nesprávný postup v řízení u odvolacího soudu shledán v řízení o této projednávané právní věci.
Byl tu opodstatněný právní závěr odvolacího soudu, že pro postup soudu při projednávání žaloby podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu je tu podstatné tvrzení žalobce o skutkových zjištěních správního orgánu v řízení podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. a návrhy na dokazování ohledně rozhodné skutečnosti ve věci samé a označení důkazů k jejich prokázání; tyto návrhy mohou podle ustanovení §250d odst. 1 občanského soudního řádu být zásadně uvedeny nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem koná; k později uvedeným skutečnostem a úkazům se nepřihlíží. Pro postup odvolacího soudu v odvolacím řízení je závazný nejen žalobou uplatněný rozsah znovuprojednání věci, ale musí se respektovat také ustanovení §205a odst. 1 občanského soudního řádu, které zakazuje uvádět v odvolacím řízení skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně. ledaže jde o některou z výjimek uvedených v ustanovení §295a odst. 2 písm. a) až f) občanského soudního řádu. Ustanovením §205a občanského soudního řádu je kvalitativně vymezen rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. V daném případě odvolací soud mohl odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně přezkoumávat pouze ohledně existence restitučních nároků podle zákona č. 229/1991 Sb. ve spojení se zákonem č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.).
Z hlediska hmotněprávních ustanovení, použitých odvolacím soudem v daném případě, bylo v rozsudku odvolacího soudu zdůrazněno, že na zjištěný skutkový stav v této právní věci lze aplikovat ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. (ve znění zákona č. 212/2000 Sb.), takže odvolací soud dovozoval, že žalobci mají stejné restituční nároky po původním vlastníku P. K. jako B. S. (právní předchůdkyně nynější účastnice řízení J. H.) a že lhůta pro vydání věcí tu byla dána ustanovením §2 odst. 2 a 3 zákona č. 243/1992 Sb., které stanovilo lhůtu pro podání výzvy k vydání věci do 30. 6. 2001 (popřípadě ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. r/ či p/ zákona č. 229/1991 Sb. lhůtu do 9. 8. 1996); lhůta podání výzvy v tomto případě byla tedy zachována.
Podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb. (kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb.) je oprávněnou osobou státní občan ČR, který ztratil majetek podle konfiskačních dekretů presidenta republiky č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb., neprovinil se proti čs. státu a nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/P1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., pokud se tak již nestalo ústavním dekretem presidenta republiky č. 34/1953 Sb., a jehož majetek, v rozsahu určeném zvláštním předpisem (srov. §1 odst. 1 písm. a), b) c) zákona č. 229/1991 Sb.) přešel na stát.
Podle ustanovení §2 odst. 2 zákona č. 243/1992 Sb. zemřela-li osoba uvedená v §2 odst. 1 téhož zákona, nebo byla prohlášena za mrtvou, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v pořadí dědicové ze zákona, děti a manžel, osoby uvedené v §ů 2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., rodiče osoby uvedené v §2 odst. 1 tohoto zákona a sourozenci téže osoby (a zemře-li některý z nich, jsou na jeho místě oprávněnými osobami jeho děti).
Podle ustanovení §11 zákona č. 229/1991 Sb. nelze pozemky nebo jejich části vydat v případech stanovených v §11 odst. 1 písm. a) až f) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech uvedených v §11 odst. 1 téhož zákona pozemkový fond převede do vlastnictví jiné osoby pozemkové ve vlastnictví státu. Pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. (podle něhož nedojde-li k dohodě mezi oprávněnou osobou a povinnou osobou podle §9 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad).
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněné osobě náleží náhrada za obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby, které podle tohoto zákona nelze vydat, nebo které zanikly anebo byly převedeny na osobu, která není povinna je vydat. Obdobně oprávněné osobě náleží náhrada za pozemek, který se podle tohoto zákona nevydává a za který nebyl poskytnut jiný pozemek.
Podle ustanovení §16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze oprávněné osobě poskytnout jiný pozemek, poskytne stát nebo jiná právnická osoba, jejímž zřizovatele je stát, finanční náhradu podle zvláštních předpisů (srov. zejména nařízení vlády č. 504/1992 Sb., o výši náhrady v hotovosti, poskytované podle zákona č. 229/1991 Sb.).
Podle ustanovení §250b občanského soudního řádu nesmí být návrh, o němž rozhodl správní orgán, v průběhu řízení před soudem změněn.
Podle ustanovení §250f občanského soudního řádu soud projedná věc v mezích, ve kterých se žalobce domáhal projednání sporu nebo jiné právní věci v řízení před soudem. Tímto rozsahem není soud vázán jen a) jestliže správní orgán zahájil řízení bez návrhu, b) jde-li o taková společná oprávnění a povinnosti, že se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky, kteří jsou jejich nositeli a c) vyplývá-li z právních předpisů určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že v daném případě nebyla v tomto řízen dána některá z uvedených výjimek.
Podle ustanovení §103 občanského soudního řádu kdykoli za řízení přihlíží soud, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). – Z ustanovení občanského soudního řádu lze dovozovat, že k podmínkám řízení patří zejména, aby věc náležela do pravomoci českých soudů a aby účastníci řízení měli způsobilost být účastníky řízení.
Již v rozhodnutí uveřejněném pod č. 74/1966 Sbírky soudních rozhodnutí, vydávané Nejvyšším soudem byl zaujat právní názor (další publikovanou judikaturou neměnný), že eventuální neúspěšnost žaloby není okolností, k níž by soud přihlížel v rámci úvahy o existenci podmínek řízení.
Vzhledem k těmto uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že by v daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 22. 12. 2010 (sp. zn. 18 Co 291/2007 Krajského soudu v Brně), v němž měl v podstatě na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry z uveřejněné judikatury soudů, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního podpisu nebo že by se použitý předpis nesprávně vyložil (k tomu srov. že takto je nesprávné právní posouzení věci soudem chápáno v publikované judikatuře soudů, viz např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, viz text rozhodnutí na str. 13/45/). Nebylo proto možné pokládat rozsudek odvolacího soudu z 22. 12. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, za nesprávný tak, aby bylo možné jej zrušit (ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu). Nezbylo proto dovolacímu soudu, než aby svým rozsudkem (srov. §243b odst. 6 občanského soudního řádu) přikročil podle již uvedeného §243b odst. 2 o. s. ř. k zamítnutí dovolání dovolatelky, které bylo sice přípustné, ale nebylo možné jej shledat také dovoláním důvodným.
Dovolatelka J. H. nebyla v řízení o dovolání úspěšná a u ostatních účastníků tohoto řízení nebyly v dovolacím řízení shledány doložené náklady dovolacího řízení, které by mohly být přiznány k náhradě pole ustanovení občanského soudního řádu a vyhlášek stanovících sazby odměn za zastupování účastníků řízení advokáty nebo notáři v občanském soudním řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu