ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3308.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3308/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. F. K., bytem K., a b) M. K., bytem K., zastoupených JUDr. Zdeňkem Bučkem, advokátem v Kyjově, Jungmannova 1031, proti žalovanému Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 10 C 120/2010, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 17 Co 98/2011-83, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 17 Co 98/2011-83, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 11. 2010, č. j. 10 C 120/2010-72, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 22. 11. 2010, č. j. 10 C 120/2010-72, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu žalobců, jímž se tito účastníci po žalovaném domáhali zaplacení částky 150.000.000,- Kč z titulu náhrady škody způsobené při výkonu veřejné moci. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalovaný subjekt nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť jde o orgán, který je pouze organizační složkou státu. Nižší instance proto uzavřely, že je nutno předmětné řízení zastavit pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení (§104 odst. 1 o. s. ř.). Uvedly, že pokud byl žalovaný v žalobě označen přesně, určitě a srozumitelně, nejedná se v tomto případě o vadu podání, kterou by bylo třeba řešit podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř., ale jde o nedostatek podmínky řízení, na který je soud povinen v kterémkoli stadiu řízení reagovat jeho zastavením (odkaz na judikaturu Nejvyššího soudu, viz např. usnesení sp. zn. 21 Cdo 366/2002). Takový nedostatek pak nelze zhojit přistoupením dalšího účastníka (§92 odst. 1 o. s. ř.) ani záměnou účastníka dosavadního (§92 odst. 2 o. s. ř.). Soudy obou stupňů k této otázce dále poznamenaly, že přípis žalobců ze dne 9. 4. 2010 (soudu doručen 20. 4. 2010) o upřesnění označení žalovaného na Českou republiku – Ministerstvo spravedlnosti ČR není pro věc relevantní; k této skutečnosti nemohly přihlížet pro přesné označení žalovaného účastníka v původním návrhu (odvolací soud k tomu podotkl, že se jinými slovy jedná o označení dalšího účastníka řízení, odlišného od původního žalovaného). Odvolací instancí však bylo přisvědčeno námitce žalobců (odvolatelů) o chybné procesní formě rozhodnutí soudu prvního stupně, který měl namísto rozsudku zvolit usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.)
– podle závěru odvolacího soudu se však nejednalo o vadu, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu předně poukázali na ustanovení §6 odst. 5 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (nyní
§6 odst. 6), podle něhož úřad určený podle odstavců 1 až 4 jedná za stát jako organizační složka státu i v řízení před soudem, pokud zvláštní právní předpis nestanoví jinak.
Z toho dovolatelé usuzovali, že Ministerstvo spravedlnosti má způsobilost mít práva a povinnosti včetně způsobilosti být účastníkem řízení. Dále tvrdili, že postupem nižších instancí bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Odkázali na pro věc významný nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, a na závěry v něm uvedené. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požadovali odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí až do pravomocného skončení dovolacího řízení podle §243 o. s. ř.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil. Trval na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasil s dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání chybně z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je rovněž přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 o. s. ř. – což dopadá i na posuzovaný případ.
Dovolání je rovněž důvodné.
Ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. upravuje postup soudu při existenci neodstranitelného nedostatku podmínky řízení tak, že mu ukládá řízení zastavit.
Podle §43 odst. 1 a 2 o. s. ř. se naopak řeší situace, kdy podání účastníka neobsahuje všechny stanovené náležitosti, je nesrozumitelné nebo neurčité. V takovém případě je třeba účastníka vyzvat a poučit o nutnosti příslušné opravy či doplnění. Důsledkem nevyhovění této výzvě pak není zastavení řízení, ale odmítnutí žaloby – pokud v řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.
Nejvyšší soud se nejprve vyjadřuje k námitce dovolatelů, že Ministerstvo spravedlnosti má právní subjektivitu včetně způsobilosti být účastníkem řízení,
a této nepřisvědčuje . Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby, právnické osoby a stát (Česká republika). Organizační složka, která jménem státu jedná a v řízení před soudem za stát vystupuje, touto způsobilostí nadána není.
I přes tuto skutečnost však dovolací soud shledává, že nižší instance nepostupovaly správně, když zastavily řízení o žalobě dovolatelů. V tomto směru je třeba odkázat na relevantní judikát Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03 (označený též v dovolání), v němž bylo konstatováno, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván. Jestliže v daném případě bylo z obsahu žaloby zřejmé, že tato směřuje proti státu a nikoliv proti organizační složce státu (což lze dovodit mimo jiné s ohledem na požadavek náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.), která před soudem pouze za stát jedná, ale sama nemůže být účastníkem řízení, bylo zjevné, že podání nemá náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., a bylo tedy povinností již soudu prvního stupně žalující stranu podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzvat k odstranění této vady podání. Protože se jednalo o vadu, jejíž neodstranění brání pokračování řízení, měl soud žalobce rovněž poučit podle §43 odst. 2 o. s. ř. o následcích nevyhovění této výzvě. Pokud tak obecné soudy v žádném směru neučinily a předmětnou výzvu žalobcům nezaslaly, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Ústavní soud dospěl v citovaném rozhodnutí dále k závěru (oproti původní judikatuře Nejvyššího soudu – srov. např. usnesení ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 33 Odo 720/2003), že není ani vybočením z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranili vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení §79 odst. 1 o. s. ř.; ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.
Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v posuzované věci žalobci sami doplnili své podání ze dne 25. 3. 2010, aby bylo jasně patrno, že jejich žaloba směřuje proti státu a nikoli pouze proti jeho organizační složce. Učinili tak přípisem ze dne 9. 4. 2010, doručeným soudu prvního stupně dne 20. 4. 2010. Tento procesní úkon však nebyl nižšími instancemi správně zohledněn, neboť měl být posouzen jako odstranění či oprava vady žaloby. V řízení proto mělo být pokračováno.
Jelikož se shodného pochybení při posouzení předmětné otázky dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou praxí již v této fázi řízení nerozhodoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu