ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.350.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 350/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. H. , bytem v J., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, ul. 5. května 1050/66, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 131.681,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 154/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2010, č. j. 35 Co 214/2010-106, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 2. března 2010, č.j. 22 C 154/2007-83, uložil žalované zaplatit žalobci částku 104.142,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), co do částky 27.539,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel ze zjištění, že žalobce byl od 17. 5. 2000 zaměstnán v pracovním poměru u společnosti Gastro – Žofín s.r.o. jako číšník. Dne
7. 11. 2000 byl vzat do vazby, z níž byl propuštěn 9. 7. 2001. Po propuštění z vazby uzavřel se svým zaměstnavatelem dohodu o rozvázání pracovního poměru, podle které měl jeho pracovní poměr skončit již k 6. 11. 2000. Trestní stíhání proti němu vedené bylo dne 10. 11. 2005 zastaveno. Uplatněný nárok soud prvního stupně kvalifikoval jako nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) a přisoudil žalobci náhradu ušlého výdělku za dobu strávenou ve vazbě (za sedm měsíců a třiatřicet dnů), vycházeje z výše žalobcova průměrného výdělku před vzetím do vazby (12.857,- Kč měsíčně).
K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j.
35 Co 214/2010-106, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu i v této části zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Vyslovil právní názor, že nárok na náhradu škody za vykonanou vazbu podle
§9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. náleží pouze tomu, komu rozhodnutím o vazbě prokazatelně vznikla škoda, tedy tomu, kdo jen z tohoto důvodu nemohl vykonávat předchozí výdělečnou činnost, případně měl-li alespoň do budoucího zaměstnání nastoupit a jen v důsledku vzetí do vazby se tak nestalo. V dané věci vzal za prokázané, že žalobcův pracovní poměr trval od 17. 5. 2000 do 6. 11. 2000, kdy skončil na základě písemné dohody zaměstnance a zaměstnavatele dle §43 zákona č. 65/1965 Sb. (jíž uzavření inicioval žalobce), tedy ještě před vzetím do vazby. Proto žalobci za dobu vazby žádný výdělek ujít nemohl, jestliže ani neprokázal, že měl sjednáno jiné (budoucí) zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele. Otázkou platnosti dohody o rozvázání pracovního poměru se odvolací soud nezabýval, vycházeje z názoru, že platnost rozvázání pracovního poměru lze účinně zpochybnit toliko žalobou podle §64 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (v tehdy platném znění), podanou ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit; tímto způsobem se ovšem žalobce skončení pracovního poměru nebránil a žalobu na určení neplatnosti dohody o rozvázání pracovního poměru – jíž uzavření k uvedenému dni nyní zpochybňuje – nepodal. Proto je třeba na dohodu pohlížet jako platnou dohodu, učiněnou bez souvislosti s pozdějším vzetím do vazby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Namítal, že pro vznik práva na náhradu škody za vykonanou vazbu podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. není určující okamžik, k němuž došlo ke skončení pracovního poměru, nýbrž důvod, pro který byl pracovní poměr skončen a za který v dané věci on sám pokládá pozdější rozhodnutí o vzetí do vazby. Odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se – v rovinně skutkové – nezabýval okolnostmi, za nichž bylo vystaveno potvrzení o zaměstnání, ani tím, bylo-li toto potvrzení antidatováno a z jakých důvodů se tak stalo. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty prvé o. s. ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda jsou dány důvody uplatněné žalobcem v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jakož i důvodem uvedeným v §241a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, která nemá oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.) lze ve smyslu cit. ustanovení pokládat výsledek hodnocení důkazů soudem, jež neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly
a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/1994, nebo rozsudek ze dne 10. 10. 2002, sp. zn.
21 Cdo 46/2002).
Samotné hodnocení důkazů dovolacímu přezkumu nepodléhá. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení. Námitky žalobce směřující proti správnosti skutkových zjištění odvolacího soudu o okolnostech skončení pracovního poměru proto opodstatněné nejsou a dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. naplněn není.
K žalobcovým námitkám zpochybňujícím rozvázání pracovního poměru pak Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu, podle které platnost uzavřené dohody o rozvázání pracovního poměru nelze v tomto řízení řešit ani jako otázku předběžnou. Z ustanovení §64 zákona č. 65/1965 Sb. (platného a účinného v době uzavření dohody) totiž vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu skončil, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 1997, sp. zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 75, roč. 1997, nebo rozsudek ze dne 15. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2208/2000, uveřejněný tamtéž pod č. 55, roč. 2002).
O nesprávné právní posouzení věci (jako další žalobcem uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu.
Podle §30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) se náhrada ušlého zisku poskytuje ve výši 5000 Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Nárok na náhradu ušlého zisku
(a to i v paušalizované podobě) vzniká proto pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho,
že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá, což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1965/2006; nebo usnesení ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006). Lze proto uzavřít, že k náhradě škody podle ustanovení §9 a §30 zákona č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl vzat a držen ve vazbě, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by žalobce do vazby vzat nebyl.
Judikatura Nejvyššího soudu je přitom ustálena i v názoru, že ušlý výdělek za dobu výkonu vazby se nahrazuje do výše výdělku, jaký by poškozený pobíral v době, kdy
o svůj výdělek z důvodu výkonu vazby přišel. Náhrada mu náleží za ztrátu toho výdělku, jehož nedosáhl v době, po kterou byla jeho osobní svoboda omezena. Jinými slovy řečeno, nárok na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve spojení s §30 téhož zákona má jednak ten, kdo v okamžiku škodné události (výkonu vazby) měl příjem z pracovní činnosti, a jednak i ten, kdo teprve měl s výdělečnou činností započít, a jen vazba mu výkon této činnosti překazila (srov. např. rozsudek Nevyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2035/2000, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. II. ÚS 596/02; obdobně též rozsudek ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1072/2003, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 162/04).
Závěr odvolacího soudu, že rozhodnutím o vazbě žalobci odškodnitelná majetková újma podle §9 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla, jestliže v době vzetí do vazby (dle skutkových závěrů odvolacího soudu, z nichž dovolací soud vychází) již neměl žádný výdělek a neměl sjednáno ani budoucí zaměstnání u konkrétního zaměstnavatele, je proto správný.
Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádnému z účastníků, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v něm náklady nevznikly (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. listopadu 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu