ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.351.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 351/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Excalibur City, s. r. o., Chvalovice – Hatě 183, okres Znojmo, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, 130 00 Praha 3, Na Jarově 2425/4 proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 21. 9. 2010, sp. zn. 21 Co 370/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě, pod sp. zn. 18 C 1346/2005 (žalobce Excalibur City, s. r. o., IČ 2551 5705, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o převod náhradních pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 29. 9. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě z 3. 4. 2008, č. j. 18 C 1346/2005-365. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo předložit žalobci do deseti dnů od právní moci rozsudku návrh kupní smlouvy o převod u pozemků parc. č. 1286, 1287, 1288 a 1289 v katastrálním území a obci Ch., zapsaných na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Znojmo). Dalším výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce, aby žalovanému Pozemkovému fondu ČR byla uložena povinnost uzavřít do deseti dnů od právní moci rozsudku se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 1286, 1287, 1288 a 1289 v katastrálním území a obci Ch., zapsaných na listu vlastnictví 10002 u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrální pracoviště Znojmo). Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému fondu na náhradu nákladů řízení 10.055,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalující společnosti s ručením omezeným bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 21. 9. 2010, sp. zn. 21 Co 370/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Znojmě z 3. 4. 2008, č. j. 18 C 1346/2005-365, potvrzen v obou výrocích o věci samé; ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 10.596,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O nákladech řízení odvolacího bylo rozhodnuto tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu těchto nákladů 16.189,- Kč od právní moci rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, ale dospěl k závěru, že odvolání žalující společnosti s ručením omezeným není důvodné.
Odvolací soud poukazoval na to, že podle v řízení zjištěného skutkového stavu žalobce Excalibur City, s. r. o., uplatňuje v tomto řízení nároky, které byly na něj postoupeny smlouvami o postoupení pohledávek, uzavřenými s postupující H. J. dne 22. 4. 2004 a s postupujícími Ing. J. K., B. K. a J. Š. dne 20. 11. 2003. Šlo o postoupené nároky podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., opírající se o rozhodnutí Pozemkového úřadu ve Znojmě z 13. 1. 1997, č. j. PÚ 3419/92/2-Pa, a z 2. 6. 1988, č. j. PÚ 3019/92/3-Pa, která nabyla právní moci před 6. 8. 2003 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 253/2003 Sb., jímž byl změněn zákon č. 95/1995 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby). Odvolací soud dovozoval, že nárok žalobce je nárokem postupníka, založený zákonem č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě); postupník tu právo na vydání náhradních pozemků podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nemůže uplatnit po 31. 12. 2005 v případech, kdy nárok vzniklý či uplatněný před účinností zákona č. 253/2003 Sb. nebyl k tomuto datu Pozemkovým fondem ČR uspokojen. S poukazem na nález Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášený pod č. 531/2005 Sb.) měl odvolací soud za to, že i v daném případě platí, že účely zákona o půdě, vyjádřeném v jeho preambuli nemohou dopadat na postupníky, kteří nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 229/1991 Sb., ani jejich dědici; žalobce v daném případě předmětné nároky nabyl smlouvami o postoupení pohledávek až v době po nabytí účinnosti zákona č. 253/2003 Sb. (tj. po 6. 8. 2003) a musel si být vědom časového omezení co do forem uspokojení nabytých pohledávek.
Z těchto uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. K dílčí změně došlo jen ohledně výroku (označeného III.) soudu prvního stupně o nákladech řízení (s přihlížením ke změně sazby z přidané hodnoty od 1. 1. 2010).
O nákladech odvolací řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25. 10. 2010 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo předáno na poště dne 21. 12. 2010 k doručení Okresnímu soudu ve Znojmě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Excalibur City, s. r. o., navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňoval, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele nemůže obstát názor odvolacího soudu, že nárok žalobce dne 31. 12. 2005 zanikl i přes včas podanou žalobu, neboť nebyl v prekluzívní lhůtě žalovaným uspokojen, což platí i v případě namítaného nedodržení zákonného postupu žalovaného. Dovolatel naproti tomu zdůrazňuje, že „v oblasti soukromého práva musí platit obecný princip, že prekluzívní lhůta se staví včasným podáním žaloby“; „důvodem pro zamítnutí nároku může být pouze marné uplynutí prekluzívní lhůty bez uplatnění nároku stanoveným způsobem“. Dovolatel je toho názoru, že přechodné ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. podle něhož „lhůta pro převod pozemků končí 31. 12. 2005“ je spíše organizačním pokynem zákonodárce pro Pozemkový fond ČR, nemajícím vliv na případy, kdy se oprávněné osoby domáhají vydání pozemků soudní cestou“.
Dovolatel je přesvědčen o tom, že „závažné protiprávní jednání žalovaného nemůže být zhojeno pouhým uplynutím dne 31. 12. 2005“; v daném případě k převodu náhradního pozemku nedošlo do 31. 12. 2005 v důsledku protiprávního postupu žalovaného Pozemkového fondu ČR.
Dovolatel také namítal, že žalobce splnil podmínky uvedené ve veřejné nabídce pozemků určených k prodeji ze dne 19. 8. 2005 a uplatnil své přednostní právo. Podle názoru dovolatele měl žalovaný Pozemkový fond dodržet podmínky veřejné nabídky a předložit žalobci návrh kupní smlouvy o převodu náhradních pozemků do vlastnictví žalobce. Z postavení žalobce, jako oprávněné osoby disponující s nevypořádanými nároky, a z postavení žalovaného, jako dlužníka, vyplývala povinnost žalobce uspokojit a vypořádat nároky žalobce.
Dovolatel je i toho názoru, že interpretace článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. odvolacím soudem a její dopad na vztah mezi žalobcem a žalovaným, jako vztah věřitele a dlužníka, je i v rozporu s principem dobrých mravů. Odvolací soud při této interpretaci opomenul i ustanovení §559 odst. 1 občanského zákoníku, že dluh musí být dlužníkem splněn řádně a včas. Pozemkový fond ČR v daném případě nesplnil, podle názoru dovolatel, zákonnou povinnost, nikoli povinnost smluvní. V době podání žaloby nebylo postavení žalobce, jako postupníka, nijak oslabeno; dovolatel má za to, že nález Ústavního soudu ČR, uveřejněný pod č. 531/2005 Sbírky zákonů, dopadá pouze na ty případy, kdy se oprávněné osoby nedomáhaly vydání pozemku žalobami u soudu a nepodaly je před 31. 12. 2005.
Za vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokládá dovolatele to, že nalézací soud neprovedl všechny navržené důkazy, kterými žalobce dokládal nedůvodnost „stažení“ nárokovaných pozemků Pozemkovým fondem ČR z veřejné nabídky a tedy protiprávnost postupu žalovaného fondu, takže v této právní věci nedošlo k úplnému zjištění skutkového stavu věci.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle tohoto ustanovení je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 18 C 1346/2005 Okresního soudu ve Znojmě), že by odvolací soud řešil svým rozsudkem z 21. 9. 2010 (sp. zn. 21 Co 370/2008 Krajského soudu v Brně) některou právní otázku rozhodovanou rozdílně soudy nebo že by dovolacím soudem měla být vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v tomto případě posuzoval nárok žalobce zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vtahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl Pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká ustanovení oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo v rozsudku odvolacího soudu z 21. 9. 2010 (sp. zn. 21 Co 370/2008 Krajského soudu v Brně) uvedeno (v souladu i s tím, co uváděl žalobce v tomto sporu), že na straně žalobce šlo o postupníka, který své uplatněné nároky získal postupnými smlouvami ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od původních oprávněných osob.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tímto nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, bylo vysloveno, že ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.) a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezů (tj. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 – §853) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h nálezu) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo zdůrazněno: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Vzhledem k těmto právním závěrům z uveřejněné judikatury obecných soud (jmenovitě ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) a z nálezů Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nebylo možné přisvědčit názoru, že by tu odvolací soud, který měl na zřeteli tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena, v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutím z 21. 9. 2010 (sp. zn. 21 Co 370/2008 Krajského soudu v Brně) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §151 odst. 1 o. s. ř. a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobceně nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu