ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.361.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 361/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce E. V. , zastoupeného JUDr. Čestmírem Fischerem, advokátem se sídlem Ostrava-Vítkovice, Mírové náměstí 3d/519, proti žalovaným 1) České republice – Okresnímu soudu v Ostravě , se sídlem Ostrava-Poruba, U Soudu 4, a 2) České republice – Krajskému soudu v Ostravě , se sídlem Ostrava-Moravská Ostrava, Havlíčkovo nábřeží 34, o vyslovení nezákonnosti rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 183/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2008, č. j. 8 Co 316/2008-175, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. června 2008, č. j. 8 Co 316/2008-175, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. března 2008, č. j. 23 C 183/2006-141, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením Krajský soud v Ostravě (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě (dále též jako „soud prvního stupně“) ze dne 11. března 2008, č. j. 23 C 183/2006-141, jímž bylo zastaveno řízení (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobou – došlou okresnímu soudu dne 30. 6. 2005 a doplněnou „dalšími podáními“ – žádá žalobce „přezkoumání a určení neplatnosti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2005, č. j. 45 C 1/2004-27, a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, č. j. 8 UL 2/2005-35, poněvadž je přesvědčen, že soudy obou stupňů jednaly v rozporu s ústavně zaručenými právy a v rozporu s předpisy komunitárního práva“. Odvolací soud dospěl k závěru, že nejde o věc vyplývající ze soukromoprávních vztahů (§7 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) ani o jinou právní věc svěřenou do pravomoci soudu zvláštním zákonem (§7 odst. 3 o. s. ř.), popřípadě o věc náležející správnímu soudnictví (§7 odst. 4 o. s. ř.). Dodal, že ani ústavněprávní předpisy či předpisy komunitárního práva nedávají soudu možnost přezkoumávat pravomocně skončená řízení jiných soudů. Závěr soudu prvního stupně, že k projednání a rozhodnutí dané věci není dána pravomoc soudů (jejíž absence je neodstranitelným nedostatkem této podmínky řízení; §104 odst. 1 o. s. ř.), proto označil za správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (mylně pokládaje usnesení odvolacího soudu za rozhodnutí ve věci samé), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Závěr soudů obou stupňů o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí věci označil za nesprávný. Namítal, že jej soudy učinily bez zřetele k rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, jímž bylo v posuzované věci rozhodnuto o tom, že k projednání a rozhodnutí této věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy. Dovozoval, že pokud soud - byť nesprávně - uzavřel, že věc nepatří do jeho pravomoci, pochybil i tím, že jej nepoučil „o právu na zásadu jednací“, nerozhodl o postoupení věci příslušnému soudu nebo jinému správnímu orgánu a o věci rozhodl bez nařízení jednání, aniž řádně zjistil skutkový stav. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal dovolání opodstatněným.
Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení otázky pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí dané věci a postupu soudu při jejím zkoumání.
V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o. s. ř.). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4).
Pravomoc soudů je jednou z tzv. podmínek řízení (§103 o. s. ř.). Její nedostatek nelze odstranit a jeho důsledkem je zastavení řízení (§104 odst. 1 věty první o. s. ř.). Podle §104 odst. 1 věty druhé o. s. ř. „nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány“.
Z výše citovaného ustanovení zákona vyplývá, že při závěru o nedostatku soudní pravomoci je soud v usnesení o zastavení řízení (s výjimkou případu zastavení řízení pro nedostatek pravomoci tuzemských soudů) vždy povinen současně rozhodnout o tom, kterému správnímu nebo jinému orgánu věc postupuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 29 Odo 532/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/2002); není-li takového jiné orgánu, pak nemůže být povolán k ochraně práv a oprávněných zájmů účastníků sporu zpravidla jiný orgán než právě soud (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2498/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 110/2001). Absence výroku o postoupení věci, má-li dojít k zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, se rovná účinkům denegationis iustitiea , odepření práva na soudní ochranu, jež je každému zaručeno (srov. čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky).
V posuzované věci soudy nižších stupňů rozhodly o zastavení řízení pro nedostatek soudní pravomoci, aniž by ovšem současně rozhodly o postoupení věci jinému orgánu, do jehož pravomoci - při závěru o absenci pravomoci soudní - věc naleží. Takové rozhodnutí neobstojí.
Za předčasný pokládá dovolací soud i závěr odvolacího soudu, že věc jurisdikci obecných soudů nepodléhá. Soud jej učinil na podkladě vadné žaloby, z níž není s určitostí patrno, čeho se jí žalobce domáhá. Návrh požadující „přezkoumání a určení neplatnosti /označených/ soudních rozhodnutí“ požadavek určitosti žaloby nesplňuje. Usiluje-li žalobce o revizi dříve vydaných rozhodnutí v občanském soudním řízení, není vyloučeno, že může jít i o některý z opravných prostředků a že jde o podání toliko nesprávně označené (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.). Nelze také vyloučit, že podáním žaloby sleduje opětovné projednání a rozhodnutí téže věci (kdy je soud při zkoumání podmínek řízení povinen se zabývat i tím, zda projednání věci nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené; §159a odst. 5 o. s. ř.). A pokud soudy nižších stupňů – přes řečené – posoudily žalobu jako určitou a úplnou, prostou logických rozporů, jíž se žalobce domáhá „určení nezákonnosti /označených/ rozhodnutí vydaných v občanském soudním řízení“, a uzavřely, že uplatněný nárok nemá oporu v platném právu, jde již o posouzení žaloby po stránce věcné (jež se projeví jejím zamítnutím), nikoliv o nedostatek pravomoci soudu jako jedné z podmínek řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu správní není. Proto je Nejvyšší soud zrušil (§243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1 věty první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. března 2011
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu