ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3639.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3639/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolávající se akciové společnosti Inženýrsko-výrobní elektrotechnický podnik, IČ 0056 6993, Brno Vídeňská 117a, zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou, 602 00 Brno, Jakubské náměstí č. 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 26. 3. 2010, sp. zn. 49 Co 51/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 190/2005 (žalobkyně G. C. , zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem, 602 00 Brno, Bratislavská 12, proti žalovanému Inženýrsko-výrobnímu elektrotechnickému podniku, a. s. / IVEP, a. s. / zastoupené Mgr. Radanou Halškovou, advokátkou, o nahrazení projevu vůle s dohodou o vydání věci), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 20. 3. 1992, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově z 18. 7. 2007, č. j. 6 C 190/2005-370. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo uloženo žalovanému Inženýrsko-výrobnímu elektrotechnickému podniku, a. s., Brno uzavřít se žalobkyní G. C. dohodu o vydání domu č. p. 43 a pozemků parc. č. 99/1 (o výměře 1187 m2) a parc. č. 99/3 (o výměře 290 m2) v katastrálním území P., zapsaných na listu vlastnictví č. 758 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj (katastrálního pracoviště V.), a to se součástmi domu č. p. 43 (objektem starého mlýna, objektem nového mlýna, septikem, elektropřípojkou a vodovodní přípojkou) a s příslušenstvím domu č. p. 43 (objektem turbiny, objektem garáže a dílnou, zpevněnou plochou, oplocením, hřištěm a opěrnou zídkou) i s příslušenstvím pozemku parc. č. 99/3 (oplocením a částí volejbalového hřiště). Žalované akciové společnosti bylo uloženo nahradit žalobkyni náklady řízení částkou 37.111,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované akciové společnosti bylo dále uloženo zaplatit na účet Okresního soudu ve Vyškově na náhradu zálohovaných nákladů tohoto řízení 31.555,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 26. 3. 2010, sp. zn. 49 Co 54/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Vyškově z 18. 7. 2007, č. j. 6 C 190/2005-370, potvrzen ve věci samé (ve výroku označeném I.) i ve výroku o nákladech řízení vůči státu (označeném III.). Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně mezi účastníky řízení (tj. ve výroku označeném II.) byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně změněn jen tak, že jejich úhradu částkou 37.111,- Kč byla žalované akciové společnosti uloženo zaplatit k rukám advokáta, zastupujícího žalobkyni. O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto, že žalovaná akciová společnost je povinna zaplatit žalobkyni na jejich úhradu 10.610,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem přezkoumán, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (podle §212 a §212a občanského soudního řádu), ale odvolání žalované akciové společnosti nebylo shledáno důvodným.
Odvolací soud poukazoval na to, že v řízení u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že nemovitosti v katastrálním území P., o něž jde v tomto řízení, patřily rodičům žalobkyně J. M. aj. M. (každému z nich z jedné ideální poloviny). J. M. byl však rozsudkem Nejvyššího soudu z 18. 5. 1956, sp. zn. 1 T 7/56, odsouzen v trestním řízení soudním, a to i k trestu propadnutí majetku včetně spoluvlastnických podílů na uvedených nemovitostech. J. M. pak v roce 1958 na základě směnné smlouvy, uzavřené s čs. státem, směnila svůj podíl na uvedených nemovitostech, za propadlý spoluvlastnický podíl J. M. na jiných nemovitostech (jež byly zapsány ve vložce č. 549 pozemkové knihy pro katastrální území P.). Budova mlýna č. p. 43 a pozemek parc. č. 99 v katastrálním území P. přešly potom na základě hospodářské smlouvy z 25. 2. 1972, Fin./4-166/72-SL, na právního předchůdce žalované akciové společnosti a jsou nyní zapsány jako vlastnictví této žalované akciové společnosti (a to dům č. p. 43 a pozemek parc. č. 99 v katastrálním území P.). V době nabytí účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. byl původní spoluvlastník nemovitostí J. M. již mrtev (zemřel 17. 2. 1976), ale byl účasten na soudní rehabilitaci podle zákona č. 119/1990 Sb. a došlo ke zrušení jej odsuzujícího rozsudku Nejvyššího soudu z 18. 5. 1956, sp. zn. 1 T 7/56. Žalobkyně se po smrti svých rodičů (zemřelých 17. 2. 1967 a 12. 5. 1999) stala jedinou dědičkou po nich.
Odvolací soud dále poukazoval na to, že žalobkyně vyzvala žalovanou akciovou společnost v roce 1991 k vydání pozemku parc. č. 99 s mlýnem č. p. 43 (i s hospodářskými budovami) v katastrálním území P.; ohledně dalších nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, matka žalobkyně J. M. k vydání nemovitostí žalovanou akciovou společnost nevyzvala. Z toho odvolací soud dovozoval, že „žalobkyně jako jediné dítě a jediná dědička J. M. je považována za oprávněnou osobu podle §19 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, a povinnou osobou je žalovaný IVEP Brno, jenž vydávané nemovitosti ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.“
Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud měl za to, že tu v případě, kdy původní spoluvlastnice J. M. výzvu k vydání věci ve lhůtě podle §5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. neuplatnila a zemřela až po jejím uplynutí (tj. 12. 5. 1999), není na místě „uvažovat o přirůstání podílu na nemovitostech ve prospěch žalobkyně podle §5 odst. 1, věta třetí zákona č. 87/1991 Sb.“ Naproti tomu, podle názoru odvolacího soudu, je třeba „i na směněný spoluvlastnický podíl J. M. na vydávaných nemovitostech nahlížet jako na věc, která na stát přešla na základě zrušeného trestu propadnutí majetku J. M. ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako věc přešlou na stát bez právního důvodu s ohledem na pozdější restituci podle zákona č. 119/1990 Sb.; žalobkyně je tedy i ve vztahu ke směněnému podílu na vydávaných nemovitostech po smrti J. M. oprávněnou osobou podle §19 odst. 1 ve spojení s §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.“
Odvolací soud také (shodně se soudem prvního stupně) neshledal doloženým (provedeným zjištěním v tomto soudním řízení včetně znaleckého posudku ústavu Qualiform) tvrzení žalované IVEP, a. s., že budova mlýna č. p. 43 v katastrálním území P. ztratila v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter.
Dospěl proto odvolací soud k výslednému závěru, že nárok žalobkyně na vydání domu č. p. 43 a pozemků parc. č. 99/1 a parc. č. 99/3 v katastrálním území P. byl zcela prokázán (srov. §5 odst. 1, věta první, zákona č. 87/1991 Sb.) a že jejich vydání nebrání překážka podle §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; shledal proto odvolací soud správným rozhodnutí soudu prvního stupně o vyhovění žalobě žalobkyně o nahrazení projevu vůle žalované akciové společnosti s dohodou o vydání věcí; rozsudek soudu prvního stupně byl proto potvrzen odvolacím soudem podle ustanovení §219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl změněn jen co do určení platebního místa náhrady nákladů řízení (ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 občanského soudního řádu).
O nákladech odvolacího řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalované akciové společnosti dne 6. 5. 2010 a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 1. 7. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu ve Vyškově, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a z obsahu jeho dovolání vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Uvedený dovolatel především ve svém dovolání zdůrazňoval, že má za to, že odvolací soud učinil „tyto nesprávné právní závěry, o které opřel své rozhodnutí: a) uzavření směnné smlouvy mezi státem a původní spoluvlastnicí J. M. je třeba podle odvolacího soudu postavit na úroveň trestu propadnutí majetku; a b) konstruované tvrzení, že tu byl J. M., na kterého by v případě směny přešel spoluvlastnický podíl J. M., a tudíž po jeho smrti tento fakt zakládá žalobkyni postavení oprávněné osoby podle §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.“
S těmito závěry odvolacího soudu dovolatel zásadně nesouhlasí. Odvolací soud tu, podle názoru dovolatele, nesprávně aplikoval ustanovení §6 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., neboť důvody dle ustanovení §6 zákona č. 87/1991 Sb. nesprávně rozšířil o důvod uvedený v ustanovení §19 zákona č. 87/1991 Sb., který spoluvlastnici J. M. nesvědčil. V rámci tohoto řízení nebyly tvrzeny ani prokázány žádné skutečnosti, které by se daly vyložit jako tíseň nebo nápadně nevýhodné podmínky (srov. §6 odst. 1 písm. g/ zákona č. 87/1991 Sb.), jež by J. M. vedly k uzavření směnné smlouvy (obdobně jako u kupní smlouvy). Dovolatel má za to, že nebylo odvolacím soudem bráno v úvahu, že „byla-li právním předpisem dána spoluvlastnici J. M. možnost, aby svůj restituční nárok proti žalované akciové společnosti uplatnila a J. M. této možnosti nevyužila (když výzvu k vydání podala pouze žalobkyně), je tu tedy v rozporu s hmotným právem, aby soud tento nárok shledal po právu, navíc ještě vůči jiné osobě (tj. vůči žalobkyni), které nárok, podle žalované akciové společnosti, nenáleží“; „pokud oprávněná osoba řádně nehájila svá práva, nelze na úkor jiného tento nedostatek napravovat; oprávněnou osobou ohledně spoluvlastnického podílu J. M. tu tedy nemohla být jiná osoba“. Žalobkyně proto není oprávněnou osobou ohledně spoluvlastnického podílu své matky, a to ještě za jejího života; takový závěr je v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; stejně nesprávný by byl závěr, že oprávněnou osobou ohledně spoluvlastnického podílu J. M. byl zemřelý J. M. a odvozeně od něho pak žalobkyně, dovozoval dovolatel IVEP, a. s.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen a nejde ani o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 6 C 190/2005 Okresního soudu ve Vyškově), že by odvolací soud v této právní věci řešil svým rozsudkem z 26. 3. 2010, sp. zn. 49 Co 51/2008 Krajského soudu v Brně, některou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V řízení o dovolání bylo tedy třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatele, některou právní otázku která by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Odvolací soud v tomto případě posoudil projednávanou právní věc (jak uváděl v odůvodnění svého rozsudku z 26. 3. 2010), podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a podle ustanovení §3 odst. 1 a 4, §4 odst. 1 a 2, §19 odst. 1 a §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §23 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, zvláštní zákon (srov. zákon č. 87/1991 Sb.) upraví podmínky uplatnění nároku vyplývajících ze zrušených výroků o trestu propadnutí majetku a propadnutí věci, jakož i způsob náhrady a rozsah těchto nároků.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnou osobou podle tohoto zákona, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 odst. tohoto zákona, je fyzická osoba, pokud je státním občanem České republiky.
Podle ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. zemřela-li osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 tohoto zákona před uplynutím lhůty, v níž mohla nárok na vydání věci uplatnit, jsou oprávněnými osobami, pokud jsou státními občany ČR, fyzické osoby v tomto pořadí: a) dědic ze závěti, který nabyl celé dědictví, b) dědic ze závěti, který nabyl část dědictví, c) děti a manžel osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., d) rodiče osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu podle téhož uvedeného ustanovení zákona č. 87/1991 Sb. a e) sourozenci osoby, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v tomtéž ustanovení zákona č. 87/1991 Sb.
Oprávněné osoby uvedené v §3 odst. 2 zákona č. 87/1191 Sb. musely po smrti osoby uvedené v ustanovení §3 odst. 1 téhož zákona samy uplatnit svůj nárok ze zákona č. 87/1991 Sb., a to bez ohledu na to, zda oprávněná osoba, která zemřela, sama svůj nárok již uplatnila a nebo nikoli (viz č. 34/1993, str. 117/251/, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. povinnými osobami podle tohoto zákona jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. věc drží. Povinnými osobami jsou též fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., a to i v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele.
Podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc oprávněné osobě vztahuje na případy, kdy v rozhodném období (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) věc přešla na stát také (srov. písm. g/ uvedeného ustanovení) na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu (§6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).
Podle ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. oprávněnými osobami podle tohoto zákona jsou i osoby rehabilitované podle zákona č. 119/1990 Sb. (o soudní rehabilitaci), splňují-li podmínky uvedené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., a v případě jejich úmrtí osoby uvedené v §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.
V nálezu Ústavního soudu ČR z 2. 2. 1995, i. ÚS 117/93 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl uveden právní závěr: Zákon č. 87/1991 Sb. nezměnil nic na tom, že v důsledku zrušení trestního rozsudku podle zákona č. 119/1990 Sb. a jeho výroku o propadnutí majetku ex tunc se obnovilo původní vlastnictví majetku. Zákon č. 87/1991 Sb. stanoví postup, jakým způsobem se má oprávněná osoba (původní vlastník) domáhat do určité doby vydání svého majetku od osoby povinné.
Podle ustanovení §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nevyhoví-li povinná osoba výzvě oprávněné osoby k vydání věci, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku.
Podle ustanovení §20 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. v případech uplatňování nároku na vydání majetku vyplývajícího ze zrušení výroku o trestu propadnutí majetku, propadnutí věci nebo zabrání věci, kdy rozhodnutí o zrušení tohoto výroku nabude právní moci po účinnosti tohoto zákona, počne běžet lhůta k uplatnění nároku dnem, kdy se uvedený výrok stane pravomocným.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v daném případě. Zároveň však musel dovolací soud konstatovat, že tatáž ustanovení právních předpisů i tytéž právní závěry měl na zřeteli i odvolací soud při posuzování této právní věci rozsudkem z 26. 3. 2010 (sp. zn. 49 Co 51/2008 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatele. V rozporu s uvedenými ustanoveními právních předpisů i s citovanými právními závěry z judikatury soudů nelze shledávat nesprávným zejména právní závěr odvolacího soudu, že v daném případě bylo „třeba zohlednit i širší důsledky zrušeného (podle zákona č. 119/1990 Sb.) trestu propadnutí majetku původního spoluvlastníka nemovitostí J. M., které spočívaly i v uzavření směnné smlouvy mezi J. M. a československým státem v roce 1958, k níž by totiž, pokud by nedošlo k propadnutí majetku J. M., nebyl důvod; z hlediska těchto důsledků je proto třeba i na směněný spoluvlastnický podíl na vydávaných nemovitostech nahlížet jako na věc, která na stát přešla na základě nyní zrušeného trestu propadnutí majetku J. M. ve smyslu ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tj. jako na věc přešlou na stát bez právního důvodu“; i ve vztahu k tomuto směněnému podílu na vydávaných nemovitostech lze tedy, dovozoval odvolací soud, hledět na žalobkyni (po smrti jejího otce J. M., který zemřel před uplynutím lhůty, v níž mohl být uplatněn nárok na vydání věci) jak ona oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení §19 odst. 1 ve spojení i s ustanovením §3 odst. 4 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. a na žalovanou akciovou společnost lze zároveň hledět jako na osobu povinnou podle ustanovení §20 odst. 1 ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Vzhledem k této argumentaci uvedené v rozhodnutí odvolacího soudu, napadeném dovoláním, nelze podle názoru dovolacího soudu přesvědčivě dospět k závěru, že tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotněprávními ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb.) nebo právní otázku, která by dosud nebyla v podstatě již vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány) a ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně dovolacím soudem. Nebyly tu tedy jednoznačně shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani jiného ustanovení upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolávající se akciová společnost nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele IVEP, a. s., použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243d odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhrada těchto nákladů v dovolacím řízení žalobkyni nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě již to, co žalobkyně uváděla v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu