ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3684.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3684/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobců: a) J. M. , bytem O., b) M. V. , bytem B., c) O. V. , bytem K., všichni zastoupeni JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem v Brně, Smetanova 17, proti žalovaným: 1) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem Praha, Rabínovo nábřeží 42, 2) obec Dobré Pole , se sídlem Dobré Pole 123, o vydání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 298/92, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 14 Co 126/2009-281, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byly ve výroku I. změněny výroky I. a II. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 3. 9. 2008, č. j. 7 C 298/92-242, kterými bylo rozhodnuto, že první žalovaný je povinen vydat všem žalobcům společně a nerozdílně nemovitost – pozemek zapsaný na LV pro kat. úz. a obec D., zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště M., a druhý žalovaný je povinen vydat všem žalobcům společně a nerozdílně nemovitosti – pozemek a budovu postavenou na pozemku, zapsané na LV tamtéž tak, že žaloba byla v celém rozsahu zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů tak, že vůči prvnímu žalovanému byli k jejich náhradě zavázání žalobci; ve vztahu mezi žalobci a druhým žalovaným bylo určeno, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2010, č. j. 14 Co 126/2009-287, byl rozsudek doplněn o výrok IV., kterým bylo žalobcům uloženo společně a nerozdílně zaplatit České republice náhradu nákladů řízení státu před soudy obou stupňů ve výši 600,- Kč.
Pokud jde o obsah výše uvedených rozhodnutí obou nižších instancí, Nejvyšší soud považuje pro právní posouzení věci za rozhodné tyto skutečnosti:
1. k odnětí předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalující strany došlo na základě výměru Okresního národního výboru v M., který se opíral o zákon č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě;
2. následně byli v letech 1950 až 1953 na základě výměru ONV v M. právní předchůdci strany žalující vystěhováni;
3. v letech 1955 až 1957 byla projednávána výše náhrady, která měla být právním předchůdcům žalobců poskytnuta za odňaté nemovitosti, přičemž na základě rozhodnutí již uvedeného orgánu ze dne 23. 12. 1955 a protokolu ze dne 10. 6. 1957 došlo k vyplacení náhrady za zabrané nemovitosti ve výši 106.404,88 Kčs nové měny;
4. odvolací soud v nyní posuzované věci titulované podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dovodil, že šlo o zemědělskou usedlost podle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a že vzhledem k okolnostem perzekučního vystěhování právních předchůdců žalující strany přichází v úvahu restituční důvod podle ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě;
5. současně však odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k formální povaze výkupu předmětných nemovitostí (viz výše) podle zákona č. 46/1948 Sb. je nutno podřadit tento případ pod ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě, přičemž tento restituční důvod je vyloučen již zmíněným vyplacením náhrady;
6. odvolací soud taktéž dovodil, že o restituci odňatých nemovitostí podle zákona o půdě již bylo ve smyslu §9 téhož zákona rozhodnuto v neprospěch právních předchůdců žalobců (rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Břeclavi ze dne 16. 1. 1992). Současně uzavřel, bylo-li rozhodnutí negativní, pak nemůže být nárok v nynějším řízení titulován podle zákona č. 87/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Uvedli, že charakter předmětných nemovitostí jako nezemědělských byl prokázán svědeckou výpovědí M. Š.; tato zjištění však odvolací soud nebral v úvahu. Na závěr dovolání navrhli zrušení rozsudku odvolacího soudu a přiznání náhrady nákladů všem žalobcům, a to ve vztahu k oběma žalovaným.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobců je dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího; dovolací důvody byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.
Dovolání bylo dovolacím soudem shledáno přípustným, nikoliv však důvodným. Všechny výše uvedené závěry učiněné odvolací instancí považuje Nejvyšší soud za věcně správné. K tomu rovněž dodává, že je jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací) vázán skutkovým stavem nižšími instancemi zjištěným a není oprávněn jej přezkoumávat.
O právní titul opřený o zákon č. 87/1991 Sb. se jednat nemůže, jelikož v projednávané věci došlo k odnětí zemědělské usedlosti, z čehož je nutné vycházet i při posuzování podmínek pro uplatnění restitučního nároku. Jestliže nyní představují nemovitosti (s výjimkou zahrady) zastavěné plochy a stavby občanské vybavenosti, pak tím méně lze nemovitosti vydat pro jejich zásadní přestavbu a tudíž změnu stavebně technického charakteru (§11 odst. 1 písm. c/ zákona o půdě).
Ve věci je však především nutno přisvědčit právnímu závěru odvolacího soudu, že úspěšné restituci či případnému nároku na finanční náhradu podle §13 zákona o půdě brání skutečnost, že právním předchůdcům strany žalující byla vyplacena za odňaté nemovitosti náhrada ve výši 106.404,88 Kčs nové měny. Nedošlo tedy k tehdejšímu poškození vlastníků nemovitostí bez toho, že by nebyl respektován alespoň jejich nárok na vyplacení náhrady. Stalo-li se tak, pak se nelze ani nyní úspěšně domáhat restitučního nároku v jakékoliv podobě a z jakéhokoliv titulu.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolací instance posoudila věc správně a řízení před ní nebylo postiženo vadami, které dovolatelé namítají. V řízení před nižšími instancemi nedošlo ani k tzv. zmatečnostním vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců zamítl (§243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalobcům byli žalovaní v řízení úspěšní a podle §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Ani jeden z žalovaných se však k podanému dovolání nevyjádřil, žádné náklady jim tudíž v dovolacím řízení nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu