ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3802.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3802/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Ladislav Biháry , proti žalované: České republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 62.269,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 166/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 54 Co 57/2009-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2009, č. j. 54 Co 57/2009-106 se v rozsahu napadeném dovoláním, tedy v měnícím výroku II. větě první, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 35.000,- Kč s příslušenstvím , zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. rozsudku potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2008, č. j. 22 C 166/2006-85 v části, ve kterém bylo rozhodnuto o částce 1.279,25 Kč s příslušenstvím od 18. 7. 2006 do zaplacení, co do příslušenství z této částky od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006; ohledně příslušenství z částky 1.874,25 Kč od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006 bylo odvolacím soudem rozhodnuto o změně této části výroku tak, že byla žaloba zamítnuta. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl změněn zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 35.000,- Kč s úrokem ve výši 9% od 18. 7. 2006 do 31. 12. 2006, 9,5% od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, 9,75% od 1. 7. 2007
do 31. 12. 2007, 10,5% od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, 10,5% 1. 7. 2008 do 2. 7. 2008 a za dobu od 3. 7. 2008 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše reposazby vyhlášené ČNB, platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí; v části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně o příslušenství za dobu od 29. 3. 2006 do 17. 7. 2006 z částky 35.000,- Kč a z částky 870,- Kč s příslušenstvím bylo rozhodnutí soudu odvolacím soudem potvrzeno (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 18.081,- Kč s příslušenstvím a výroku o nákladech řízení byl odvolacím soudem (závěr výroku II. rozsudku) zrušen a věc byla v uvedeném rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve věci se žalobce domáhal po žalované zaplacení výše specifikovaných částek jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku výkonu trestu odnětí svobody od 28. 2. 2005 do 27. 9. 2005. Dne 16. 2. 1993 byl žalobce Okresním soudem v Prachaticích, sp. zn. 4 T 107/92 odsouzen za trestný čin podvodu na základě ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, a to k trestu odnětí svobody v délce 2 let se zkušební dobou na 4 roky. Dne 28. 5. 1993 byl Okresním soudem v Prachaticích nařízen výkon trestu, který měl žalobce nastoupit dne 4. 6. 1993; žalobce však trest nenastoupil a soud vydal příkaz k dodání žalobce do jeho výkonu. Žalobce se však do výkonu trestu odnětí svobody nedostavil. Dne 30. 7. 2004 podal žalobce žádost o rozhodnutí o promlčení výkonu trestu odnětí svobody s tím, že došlo k uplynutí lhůty 5 let (určené k nastoupení výkonu trestu odnětí svobody). Dne 3. 11. 2004 bylo Okresním soudem v Prachaticích vydáno usnesení, ve kterém byla tato žádost zamítnuta; proti usnesení podal žalobce stížnost, která byla Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 7. 2. 2005 rovněž zamítnuta a žalobce tak dne 28. 2. 2005 nastoupil výkon trestu odnětí svobody ve věznici Ostrov. Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích však žalobce podal ústavní stížnost; dne 29. 8. 2005 Ústavní soud svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 144/05 usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích zrušil. V nálezu uvedl, že byla porušena práva žalobce garantovaná v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to v důsledku omezení osobní svobody za situace, kdy uběhla zákonem stanovená promlčecí lhůta. V důsledku tohoto rozhodnutí žalobce mj. požadoval náhradu ušlého zisku za dobu, po kterou byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Ostrov (tj. 7 měsíců). Dne 12. 1. 2006 se žalobce se svým nárokem obrátil na žalovanou, která jeho žádost odmítla jako nedůvodnou.
Pro rozhodnutí o dovolání žalované je relevantní pouze rozhodnutí soudu o náhradě ušlého zisku za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody (výrok II. věta první rozsudku odvolacího soudu).
Soud prvního stupně žalobci částečně vyhověl do částky 3.153,50 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a ve zbylé části žalobu zamítl (výrok II. rozsudku). O náhradě ušlého zisku rozhodl soud na základě ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. tak, že žalobu zamítl. Tento výrok odůvodnil tím, že žalobce nebyl 10 let před výkonem trestu odnětí svobody nikde zaměstnán a nemohla mu tak škoda v podobě ušlého zisku vzniknout. Soud přitom vycházel ze žalobcem předložených důkazů (čestné prohlášení žalobce a oznámení Městského úřadu Prachatice), podle nichž nebyl před výkonem trestu nikde zaměstnán ani nepobíral žádné sociální dávky, protože se 10 let skrýval před výkonem trestu.
Odvolací soud se neztotožnil s právním hodnocením věci soudem nižší instance. V předmětné náhradě škody za ušlý zisk rozhodl tak, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a uložil žalované povinnost částku ve výši 35.000,- Kč s příslušenstvím žalobci uhradit. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že požadavek žalobce je z podstatné části důvodný; opíral se přitom o ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 539/2004 Sb., když žalobce navíc sám uplatnil nárok na náhradu ušlého zisku v paušální výši 5.000,- za jeden měsíc výkonu trestu, tj. 35.000,- Kč za 7 měsíců (nikoliv částku
35.870,- Kč požadovanou žalobcem).
Proti výroku II. věty první rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Uvedla v něm, že k tomu, aby bylo možné přiznat náhradu ušlého zisku podle §30 zákona č. 82/1998 Sb. je nutné prokázat vznik škody samotné, resp. ušlého zisku. Žalobce však neměl nikdy prokázat skutečnost, že v době předcházející jeho nastoupení do výkonu trestu odnětí svobody vykonával výdělečnou činnost či měl uzavřenou pracovní smlouvu, případně že mu nastoupení výkonu trestu zabránilo v uzavření pracovní smlouvu či započetí výkonu výdělečné činnosti; tedy že měl uzavření nového pracovního nebo obdobného poměru u konkrétního zaměstnavatele sjednáno. Žalovaná uvedla, že v rámci dokazování před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobce nebyl v rozhodné době zaměstnán a nikdy to ani netvrdil. Vznik škody tedy žalobce neprokázal. Žalovaná na závěr dovolání navrhla rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. věty první (v rozsahu změněného rozsudku soudu prvního stupně) zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřil. Plně v něm odkázal na své odvolání ze dne 24. 9. 2008, obsahující rozsáhlou argumentaci podporující žalobcův nárok. Rozhodnutí odvolacího soudu (v dovoláním napadené části) považal za bezvadné a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním Ing. Mgr. L. M. (pověření č. l. 113), podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána pro částečnou diformitu rozsudků nižších instancí (výrok II. věta první) podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod, jak vyplývá z obsahu dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným i důvodným.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak (odst. 3), uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze přiznat pouze tehdy, pokud poškozený využil možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání, rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle zvláštního předpisu, nejde-li o případy zvláštního zřetele hodné.
Podle ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení bylo rozhodnutí jako nezákonné zrušeno.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) se nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření uplatňuje u orgánu uvedeného v §6 tohoto zákona.
Podle ustanovení §28 a 29 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.) stanoví způsob výpočtu průměrného výdělku pro určení ušlého zisku pro účely tohoto zákona vláda nařízením; současně lze na žádost poškozeného při výpočtu náhrady škody jako průměrný výdělek před poškozením použít průměrný výdělek v době před zahájením trestního stíhání, pokud je to pro poškozeného výhodnější.
Podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb., tedy ještě před účinností zákona č. 160/2006 Sb.) se náhrada ušlého zisku poskytovala ve výši 5.000,- Kč za každý měsíc výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranné výchovy nebo ochranného léčení, pokud poškozený nepožádal, aby mu byla stanovena náhrada ušlého zisku podle zvláštních předpisů.
Závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce má právo na přiznání paušální náhrady za ušlý zisk se sice opírá o správné znění příslušného zákona (č. 82/1998 Sb.)
i jeho ustanovení §30, avšak nebere v úvahu judikaturu Nejvyššího soudu pro možnost přiznání paušální náhrady za ušlý zisk za dobu, kterou žalobce strávil ve výkonu trestu odnětí svobody. Obecnou podmínku stanovenou v §8 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. je v tomto případě možné považovat za naplněnou, jelikož rozhodnutí o zamítnutí žalobcovy námitky (a následné stížnosti) o promlčení výkonu trestu bylo nálezem Ústavního soudu pro nezákonnost zrušeno. Je možné určit i příčinnou souvislost mezi vznikem další, žalobcem namítané škody a nezákonným rozhodnutím vydaným jak Okresním soudem v Prachaticích, tak i Krajským soudem v Českých Budějovicích; odvolací soud však opomněl ve svém rozhodnutí zohlednit rovněž zvláštní podmínku pro možnost přiznání paušální náhrady ušlého zisku, a to existence pracovněprávního či obdobného vztahu, tj. výdělečnou činnost žalobce v období, které bezprostředně předcházelo jeho nástupu do věznice k výkonu trestu odnětí svobody v délce 2 let.
K tomuto aspektu případu se ve svých rozhodnutích vyjádřil i Nejvyšší soud.
Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě (analogicky rozhodnutí o trestu odnětí svobody a jeho výkon) předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ rozhodnutí o vzetí do vazby, ač trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi rozhodnutím o vazbě a vznikem škody. Důkazní břemeno o kumulativním splnění všech těchto podmínek leží na žalobci (poškozeném). Možnost náhrady škody paušální částkou, kterou zákonodárce v ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. pro tento účel stanovil, se těchto podmínek odpovědnosti nikterak nedotýká ani je nenahrazuje; jde o institut, který má garantovat rychlejší a jednodušší řízení o náhradu škody, aniž by bylo třeba provádět dokazování ke zjištění její výše. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1965/2006 či usnesením téhož ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 772/2006 vzniká nárok na náhradu ušlého zisku v paušalizované podobě pouze tehdy, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím o vazbě, včetně toho, že u poškozeného nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, a že se tak stalo v příčinné souvislosti s rozhodnutím o vazbě. Žádnou fikci ani domněnku existence ušlého zisku tím zákon nezakládá , což kromě výkladu textu zákona i jeho smyslu vyplývá i z důvodové zprávy k zákonu, podle které nárok na náhradu škody v souvislosti s výkonem vazby nevzniká, pokud poškozenému zisk neušel .
Uvedené judikatorní závěry lze podle konkrétních okolností případu vztáhnout i na nárok, který je poškozeným uplatňován jako ušlý zisk po dobu výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění zákona č. 539/2004 Sb.). V nyní posuzované věci to platí tím spíše, že žalobce se po dobu 10 let před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody skrýval a je tedy zjevné, že legální výdělečnou činnost dost dobře nemohl vyvíjet.
Lze proto uzavřít, že k náhradě škody podle ustanovení §10 a §30 zákona č. 82/1998 Sb. nestačí samotný fakt, že žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody, nýbrž že musí být prokázána majetková újma, která by nenastala, pokud by žalobce ve vězení nebyl. Paušální náhrada podle ustanovení §30 zákona č. 82/1998 Sb. pouze odstraňuje potřebu dokazování ohledně rozsahu, resp. výše konkrétní náhrady avšak nenahrazuje podmínku vzniku škody a neposkytuje se tomu, kdo vznik škody vůbec neprokázal. Bylo tudíž povinností žalobce prokázat v řízení výši svého příjmu v době předcházející započetí výkonu trestu odnětí svobody a v případě, kdy to nebylo možné, prokázat alespoň existenci pracovního poměru založeného na uzavřené pracovní smlouvě, případně výkon podnikatelské činnosti.
Na základě uvedených závěrů Nejvyšší soud zrušil výrok II. věta první rozsudku odvolacího soudu jako nesprávný a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta první o. s. ř.).
V dalším řízení bude odvolací soud zejména zkoumat (ne)existenci pracovního či obdobného poměru žalobce jako podmínky pro možnost přiznání paušální náhrady mzdy v období přecházejícím výkonu trestu odnětí svobody, a to i v návaznosti na relevantní skutečnosti prokázané v řízení před soudem prvního stupně.
V dalším průběhu řízení, v němž bude rozhodnuto též o nákladech řízení o dovolání, bude odvolací soud vázán právním názorem dovolací instance (§243d odst. 1 a návazná ustanovení o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu