ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3905.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3905/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: CF FLOP, s.r.o. , se sídlem v Brně, Nejedlého 383/11, zastoupená Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou v Ostravě, Masná 8, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.049.623,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 77/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2009, č. j. 28 Co 110/2009-131, takto:
I.Dovolání žalobkyně se odmítá .
II.Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 11. 2008, č. j. 16 C 77/2005-110, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 1.049.623,74 Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 5. 7. 2005 do 31. 12. 2005
a dále pro každé pololetí podle platné repo sazby ČNB vždy k prvému dni pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů až do zaplacení. Městský soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo.
Ve věci se žalobkyně domáhala po žalované uhrazení shora specifikované částky jako náhrady škody za nesprávný úřední postup soudního exekutora (exekuce byla nařízena Okresním soudem v Bruntále – pobočka v Krnově dne 29. 8. 2002, č. j. 3 E-Nc 139/2002-5 a jejím provedením byl pověřen Mgr. B. – soudní exekutor), spočívající v jeho nečinnosti a průtazích řízení, které měly trvat od září 2002 do ledna 2004. Vytýkané průtahy započaly podle tvrzení žalobkyně poté, co byl soudním exekutorem Mgr. B. vydán dne 18. 9. 2002 exekuční příkaz (sp. zn. EX 344/02-5) pro provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného. Exekuční příkaz byl žalobkyni doručen 1. 8. 2003, povinnému již 27. 9. 2002 a právní moci a vykonatelnosti nabyl 2. 8. 2003. Dne 24. 10. 2002 žalobkyně zaslala Okresnímu soudu v Krnově žádost, ve které navrhovala, aby dražba předmětných věcí povinného byla provedena v co nejkratší době; dne 1. 8. 2003 žalobkyně žádala soudního exekutora o sdělení stavu exekuce. Dne 8. 7. 2003 vydal Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově usnesení o vyloučení věcí z exekuce s tím, že soudní exekutor je povinen zdržet se zpeněžení movitých věcí sepsaných ve věci exekuce proti povinnému (Ing. V.), uvedených ve výroku usnesení, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově pod sp. zn. 3 E-Nc 15/2002, a to až do pravomocného skončení řízení o vyloučení věcí z exekuce. Dne 25. 5. 2004 rozhodl týž soud o částečném zastavení exekuce nařízené usnesením soudu ze dne 25. 11. 2002, č. j. 3 E-Nc 191/2002-11, ohledně movitých věcí sepsaných dne 12. 3. 2003 (srov. podnět k zastavení řízení, zaslaný Mgr. B.dne 5. 1. 2004 Okresnímu soudu v Bruntále – pobočka Krnov a upozornění téhož ze dne 19. 12. 2002 /přiložený exekutorský spis zn. 3 E-Nc 139/2002/).
Pokud jde o činnost soudního exekutora, ten měl – po vydání exekučního příkazu
– mj. dne 13. 1. 2004 a následně 10. 5. 2006 provést žádosti o součinnost za účelem zjištění zaměstnavatele, čísel účtů a dalších informací o povinném.
Dne 9. 1. 2004 byl na majetek povinného Krajským soudem v Ostravě (č. j. 25 K 64/2003-11) prohlášen konkurz, který byl po splnění rozvrhového usnesení pravomocně skončen dne 10. 9. 2008. Žalobkyni, uplatňující v konkurzu částku 2.751.252,50 Kč, bylo vyplaceno 987.869,26 Kč.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Po provedeném dokazování a následném posuzování relevantních skutečností dospěl k závěru, že není dána jedna ze tří zákonných podmínek pro to, aby bylo možné domáhat se na státu náhrady škody, způsobené nesprávným úředním postupem soudního exekutora. Přestože soud shledal jak možný nesprávný úřední postup, spočívající v průtazích v exekučním řízení, tak i vznik škody na straně žalobkyně, nebyla mezi nimi dána příčinná souvislost; škoda tedy nevznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem žalované. Soud zejména upozornil na skutečnost, že žalobkyně se k jednání soudu nedostavila a nemohla tak být postupem podle §118a o. s. ř. vyzvána k doplnění skutkových tvrzení a k navržení důkazů k těmto svým tvrzením. Jednalo se zejména o to, že neprokázala reálnou možnost vymožení a uhrazení pohledávky povinným v době, kdy měla trvat nečinnost exekutora, která vyústila v průtahy exekučního řízení.
Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, přičemž vycházel z obsahu odvolání a z toho, že soud ve věci jednal v nepřítomnosti žalobkyně i žalované; ty se omluvily, aniž žádaly odročení. S rozsudkem soudu prvního stupně, včetně jeho odůvodnění, se ztotožnil a pro stručnost na něj v podrobnostech odkázal. Nad rámec zdůraznil, že měl-li nesprávný úřední postup exekutora spočívat v prodlení s doručením exekučního příkazu prodejem movitých věcí žalobkyni, ačkoliv byl povinnému doručen prakticky neprodleně, neměl tento postup exekutora (s ohledem na způsob provedení exekuce a povinnosti vzniklé povinnému), žádný dopad. Ohledně příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudního exekutora a vznikem škody, kterou rovněž neshledal, doplnil odvolací soud, že žalobkyně navíc žádné konkrétní skutečnosti netvrdila ani v odvolání. Žalobkyně neoznačila konkrétní majetek, ze kterého by vyplývalo, že v době od podání návrhu na nařízení exekuce do doby prohlášení konkurzu na majetek úpadce – povinného, existoval majetek, z něhož by bylo možno vymáhanou pohledávku uspokojit, a současně, že se jednalo o majetek, který již nebyl (nemohl být) zařazen do konkurzní podstaty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Uvedla v něm, že odvolací soud porušil její ústavou garantovaná práva a provedla výčet rozhodnutí Nejvyššího soudu i nálezů Ústavního soudu dotýkající se problematiky zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Současně doplnila text o další výčet rozhodnutí k prokázání důvodnosti podaného dovolání (otázka vady řízení před odvolacím soudem aj.). Na závěr dovolání, jehož text je poněkud chaotický, žalobkyně vymezila otázku zásadního právního významu, zda bylo reálné během 17 měsíců exekuci uskutečnit a tím zabránit nevymahatelnosti pohledávky z důvodu prohlášení konkurzu na majetek povinného. Podle jejího názoru navíc odvolací soud, přestože zjistil průtahy v exekučním řízení, náhradu škody zamítl bez relevantního a přezkoumatelného zdůvodnění. Na závěr dovolání žalobkyně navrhla zrušit dovoláním napadený rozsudek a věc vrátit soudu k dalšímu řízení. S textem dovolání, sepsaném žalobkyní, resp. jejím jednatelem (Ing. M.), se právní zástupkyně ztotožnila (plná moc ze 17. 8. 2009).
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátkou, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobkyně dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn, jak vyplývá z textu dovolání, podle §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tj. tvrzené nesprávné právní posouzení věci soudem v řízení, které mělo být postiženou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění před účinností zákona č. 7/2009 Sb.) má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle ustanovení §3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 26. 4. 2006 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány, územní samosprávné celky, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem. Podle ustanovení §4 téhož zákona se za výkon státní správy právnickými a fyzickými osobami považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře a úkony soudního exekutora při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu.
Podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném
do 26. 4. 2006) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
Podle ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006) se nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření uplatňuje u orgánu uvedeného v §6 téhož zákona. Tuto podmínku žalobkyně naplnila tím, že dne 24. 5. 2006 požádala žalovanou přípisem o poskytnutí náhrady škody (bezvýsledně).
Jak z textu dovolání tak i z napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že ve věci je zcela zásadním vyřešení otázky příčinné souvislosti mezi vznikem škody a tvrzeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora, resp. otázka průtahů v exekučním řízení (nečinnost).
Z judikatury Nejvyššího soudu, viz sp. zn. 25 Cdo 1870/2009 a další rozhodnutí, vyplývá, že otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody není otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., neboť existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, pokud se v řízení zjišťuje, zda škodná událost (nesprávný úřední postup) a vznik škody na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit.
Přestože již tato skutečnost umožňuje Nejvyššímu soudu dovolání shledat nepřípustným, považuje dovolací soud za nutné vyjádřit se v krátkosti i k otázce průtahů v exekučním řízení, resp. nečinnosti soudního exekutora a dalším souvisejícím aspektům případu.
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že při rozhodování o uplatněném nároku soud vycházel z právního názoru, že bylo povinností žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu , způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. (ve znění účinném do 26. 4. 2006). Tento zákon zakládá objektivní odpovědnost státu, jíž se nelze zprostit (§2 zákona); k jejímu vzniku je vždy zapotřebí současné splnění tří podmínek : 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 1/2000).
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je, jak vyplývá i z uvedeného rozhodnutí, nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem, resp. nečinností soudního exekutora), a vznikem škody. Samotná existence nesprávného úředního postupu škodu nepředstavuje .
Majetková újma, jejíž vznik žalobkyně odůvodňuje průtahy v exekučním řízení (nečinností soudního exekutora), je odškodnitelná pouze tehdy, jestliže včasné nevydání rozhodnutí (provedení exekuce prodejem movitých věcí povinného) mělo dopad do majetkové sféry žalobkyně; tedy pokud průtahy v řízení byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820; usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; ve vztahu k dřívější právní úpravě též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1992).
Jestliže se v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stalo právo věřitele na plnění proti dlužníku fakticky nevymahatelným, a je již vyloučeno, aby bylo uspokojeno, je dána odpovědnost státu za takto vzniklou škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 319/2002). O odškodnitelnou majetkovou újmu
se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nečinnosti, nedošlo by k majetkové újmě . V tomto směru pak leží důkazní břemeno na žalobci , neboť konstrukce odpovědnostního vztahu podle hmotněprávní skutkové podstaty ustanovení §13 odst. 1, 2 zákona č. 82/1998 Sb. je z hlediska břemene tvrzení a břemene důkazního jednoznačná; poškozená (žalobkyně) nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že jí vznikla škoda a že je dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene
srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001,
sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu
pod C 528).
Nejvyšší soud k uvedenému dodává, přestože mu nenáleží věc posuzovat z hlediska skutkového stavu, že v případě namítaných průtahů řízení je vždy nutné přihlédnout i ke složitosti případu a k dalším okolnostem, které mohou ovlivnit průběh a délku řízení. V daném případě žalobkyně namítá nečinnost soudního exekutora po dobu necelých dvou let, avšak již opomenula podotknout, že ve vztahu k povinnému probíhaly ještě další, dříve nařízené exekuce. Na tuto skutečnost exekutor soud upozorňoval již na konci roku 2002 a následně počátkem roku 2004. Přestože není možné přehlédnout délku, po kterou exekuční řízení trvalo, resp. exekutor nečinil žádné úkony, ke kterým byl povinen, není možně s jistotou určit (navíc bez součinnosti žalobkyně, resp. bez navržení a provedení relevantních důkazů), zda tato skutečnost měla za následek vznik majetkové újmy u žalobkyně.
Dovolací soud rovněž uvádí, že se ztotožňuje se závěry soudu nižší instance ohledně povinnosti žalobkyně prokázat předpoklady odpovědnosti státu za škodu. Je vždy povinností žadatele (žalobkyně), aby uvedl skutečnosti prokazující jeho nárok. V posuzovaném případě žalobkyně žádné důkazy prokazující dobytnost pohledávky netvrdila, když bylo navíc jednáno bez její přítomnosti (omluvena ze zdravotních důvodů), a to i v rámci odvolacího řízení. Navíc nemůže zůstat bez povšimnutí, že žalobkyni byla v rámci konkurzního řízení,
resp. jeho rozvrhu přiznána a uhrazena téměř polovina požadované částky a možnost žalobkyně částku dále po povinném vymáhat není vyloučena.
Pokud jde o otázku zásadního právního významu, za kterou žalobkyně považuje to, zda bylo reálné během 17 měsíců exekuci uskutečnit a tím zabránit nevymahatelnosti pohledávky z důvodu prohlášení konkurzu na majetek povinného, dovolací soud považuje za vhodné doplnit, že skutkové závěry soudu nižší instance nepodléhají dovolacímu přezkumu.
Z uvedeného vyplývá, že zásadní význam napadeného rozhodnutí není v předmětné věci dán a Nejvyšší soud tedy konstatuje nepřípustnost podaného dovolání a rozhodl
o jeho odmítnutí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu