ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4132.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4132/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Občanské sdružení „ZUBATÉHO 1“ , se sídlem Praha 5, Zubatého 1/269, zastoupeno JUDr. Karolem Hrádelou, advokátem v Praze 6, Českomalínská 516/27, proti žalovaným: 1) Městská část Praha 5 , se sídlem Praha 5, nám. 14. října 4, zastoupena JUDr. Janou Kopáčkovou, advokátkou v Praze 5, Štefánkova 65/1, 2) Hlavní město Praha , se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupeno JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou v Praze 2, Karlovo nám. 18 a 3) DENIKA REAL 2000, a. s. , se sídlem Ostrava, Mařátkova 1075/11, zastoupena Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou v Praze 3, Milešovská 6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 160/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24.3.2009, č. j. 15 Co 65/2009-182, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen uhradit žalované 1) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně JUDr. Jany Kopáčkové. Současně je žalobce je povinen uhradit žalovanému 2) náklady dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Světlany Semrádové Zvolánkové. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) nemá nikdo právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci samé. Ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II., III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně) odvolací soud rovněž ve výroku I. rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně a náhradu nákladů žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal. Ve výroku II. rozsudku odvolací soud žalovaným 1., 2. a 3. nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ve věci se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem budovy č. p. 269 nacházející se na pozemku parc. č. 2998 a vlastníkem pozemku parc.č. 2998, obojí v kat.úz. S., obec Praha. Žalobce je občanským sdružením nájemníků, jehož cílem bylo zajištění koupě předmětných nemovitostí a jako takový o ně jevil zájem. V roce 2003 rada MČ (městské části) souhlasila se záměrem jejich prodeje a oznámení o záměru vyvěsila na úřední desku Úřadu MČ. Poté, co žalobce předložil nabídku s kupní cenou, starosta MČ na základě předchozích jednání požádal žalobce o projednání zvýšení ceny ve sdružení. Žalobce zvýšil cenu na 33.300.000,- Kč s poznámkou, že se jedná o hraniční sumu, pokud jde o možnosti jejího splácení. K tomuto se ve stejné době vyjádřili nájemníci, kteří žádali o stanovení realističtější ceny a případné pozastavení přímého prodeje nemovitostí. Rada MČ však nesouhlasila s prodejem domu pod cenou 33.400.000,- Kč a oznámení tohoto záměru vyvěsila na úřední desku dne 6. 6. 2003 (sňato 23. 6. 2003). Nově tu bylo podmínkou, že zájemce složí na depozitní účet MČ jistinu ve výši 5.000.000,- Kč. Své závěry žalovaná 1) sdělila žalobci dopisem ze dne 13. 6. 2003. Nová nabídka však od žalobce nepřišla a ten zaslal pouze dopis obsahující tvrzení, že o prodej domu má stále zájem, ale žádá, aby se věcí zabýval starosta; v té době navíc nabídku učinila a jistinu složila žalovaná 3). Dne 21. 10. 2003 byla mezi žalobcem a žalovanou 3) uzavřena kupní cena na předmětné nemovitosti.
Soud prvního stupně rozhodoval ve věci poté, co mu byla vrácena soudem odvolacím k novému projednání (rozsudek byl pro jeho nepřezkoumatelnost zrušen). Soud prvního stupně se v tomto novém řízení zabýval otázkou existence věcné legitimace žalobce i existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Při řešení se opřel o judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně o rozhodnutí NS sp.zn. 28 Cdo 1895/2001 a 28 Cdo 865/2003 ), zhodnotil provedené důkazy a uzavřel, že aktivní legitimace žalobce není dána, protože žalobce poté, co se dozvěděl, že kupní smlouva s ním uzavřena nebude, zapojil se do řízení o novém záměru, ale již nepodal žalované 1) žádnou nabídku na koupi předmětných nemovitostí. Kupní smlouva uzavřená mezi žalobcem a žalovanou 3) podle soudu prvního stupně obsahovala všechny náležitosti a její předmět byl náležitě specifikován. Pokud šlo o podmínku složení kauce, k tomuto soud prvního stupně dodal, že sice nebyla schválena zastupitelstvem MČ, ale tato povinnost ze zákona nijak nevyplývá (srov. §89 zákona č. 131/2000 Sb.).
Odvolací soud poté dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, přesvědčivá, logická a zcela v kontextu s provedenými důkazy. Soud prvního stupně podle jeho názoru nepochybil ani při právním posouzení věci a v dalším se odkazuje na jeho závěry. Odvolací soud ve shodě s rozhodnutím soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce postrádá věcnou legitimaci k podané určovací žalobě, neboť nebyl účastníkem právního vztahu, o nějž v řízení jde. Ohledně tvrzeného naléhavého právního zájmu žalobce na určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. odvolací soud rovněž potvrdil závěry soudu prvního stupně, že žalobci naléhavý právní zájem ve věci nesvědčí; případné vyhovění žalobě by nemohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Tvrdil v něm, že žalovaná 1) vložila do schváleného záměru minimálně jednu podmínku diskriminující povahy (pouze osoby zapsané v obchodním rejstříku). Dále v dovolání zpochybnil řádnost zveřejnění záměru, platnost smlouvy s odkazem na nesoulad s dobrými mravy a tvrdil i další skutečnosti, kterými se soudy nižších instancí již zabývaly; žádné své tvrzení však nespecifikoval s dostatečnou zákonnou a judikatorní oporou.
K dovolání se postupně vyjádřily žalované 1) a 2), obě prostřednictvím svých advokátů. Shodně tvrdily, že žalobce není věcně legitimován k podání žaloby a nesvědčí mu ani naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k nemovitostem. Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nedůvodné odmítnout; žalovaná 2) navrhla rovněž dovolání odmítnout jako nepřípustné (případně jej zamítnout) a požadovala přiznání nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (otázka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí). Dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci).
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Vzhledem k tomu, že již z rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že dovolací soud dovolatelem nastolené právní otázky již opakovaně judikoval (viz rozhodnutí senátu 28 Cdo citovaná výše), není možné dovodit přípustnost dovolání s ohledem na jeho tvrzený zásadní právní význam. Odvolací soud nepochybil, jestliže dovodil v obou – též níže zmíněných – aspektech nedostatek aktivní věcné legitimace žalobce.
Dovolání bylo proto Nejvyšším soudem shledáno jako nepřípustné.
V podrobnostech lze jen odkázat na odůvodnění rozsudků nižších instancí. Žalobce se svou vinou nezúčastnil řízení o záměru, na jehož konci byla uzavřena kupní smlouva mezi žalovanými 1) a 3). Účast mu nebyla nikým odepřena a podle provedených důkazů byl o možnosti učinit nabídku ke koupi nemovitostí písemně vyrozuměn. Právní vztah vyplývající z kupní smlouvy se nijak nedotýká právního postavení žalobce jako občanského sdružení. Za zmínění rovněž stojí rozpor tvrzení žalobce a jednotlivých nájemníků domu, kdy někteří dokonce nejsou členy žalobce. Pokud jde o otázku naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k pozemkům, ten žalobci nesvědčí. I v případě, že by k uzavření smlouvy o koupi mezi žalovanými 1) a 3) nedošlo, žalobce se rozhodujícího úkonu, tj. posledního záměru zveřejněného MČ, nezúčastnil a žalovaná 1) by nebyla povinna vyhovět podmínkám žalobce, resp. mu nemovitosti prodat; uvedené je pouze v kompetenci a na uvážení obce, jak bude se svým majetkem v rámci své samostatné působnosti nakládat.
Na základě výše uvedených závěrů Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž mají žalované 1) a 2) právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění částka ve výši 20.000,- Kč, dvakrát krácená o polovinu na částku 5.000,- Kč (§14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 téže vyhlášky), dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a částka 1.060,- Kč, odpovídající 20% DPH, celkem tedy 6.360,- Kč pro žalovanou 1) a 6.360,- pro žalovanou 2).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. ledna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu