ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4237.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4237/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Excalibur City, s.r.o., se sídlem Chvalovice – Hatě 183, IČO: 25515705, zastoupeného JUDr. Jiřím Svobodou, advokátem v Praze 3, Na Jarově 4, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o převod náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 1449/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009, č.j. 17 Co 425/2007-248, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byla žaloba o převod náhradních pozemků v kat. úz. Šatov, Oblekovice, Slup, Křídlůvky, Břežany, Mikulov na Moravě a Vlasatice, které žádal žalobce převést jako postupník podle ustanovení §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále též „zákon o půdě“). Žalobce získal předmětné pozemky, jež jsou blíže specifikovány v příloze rozsudku soudu prvního stupně, na základě smluv o postoupení pohledávek, které postupně uzavřel v roce 2003 s oprávněnými osobami podle zákona o půdě. Svůj nárok na převod pozemků tedy žalobce odvozoval, kromě již citovaného ustanovení, též z §11 odst. 2 zákona o půdě (ve znění účinném v době postoupení nároku).
Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 27. 9. 2007, č. j. 11 C 1449/2005-213, žalobě vyhověl. Svým výrokem určil, že žalovanému se ukládá povinnost uzavřít s žalobcem ve lhůtě 10 dnů od právní moci rozsudku smlouvu o převodu pozemků o obsahu uvedeném v nedílné příloze rozsudku. Žalovaný byl též zavázán k tomu, aby zaplatil žalobci náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel z platnosti všech smluv o postoupení pohledávky na vydání zemědělských pozemků žalobci. Dovodil, že žaloba byla poté postupníkem podána ještě před dnem 31. 12. 2005, který byl časovým omezením pro uplatněním nároku. Jestliže se nárok žalobce na převod náhradních pozemků za situace, kdy původní pozemky restituentů nebylo možné vydat, opíral o ustanovení §11 odst. 2 zákona o půdě, pak měl Pozemkový fond povinnost převést nejprve oprávněné osobě a nyní postupníkovi náhradní pozemky, tedy jiné pozemky ve vlastnictví státu. Podle první instance by bylo nespravedlivé a v rozporu se soukromým právem, kdyby byla práva postupníka oslabena vůči právu postupitelů (oprávněných osob v restituci).
K odvolání strany žalované rozhodoval o věci Krajský soud v Brně a ten rozsudkem výše označeným rozsudek soudu prvního stupně změnil ve svém výroku I. tak, že se žaloba zamítá. Žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a žalobci bylo výrokem II. rozsudkem odvolacího soudu uložit žalovanému náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se v odůvodnění rozsudku opřel zejména o plenární nález Ústavního soudu, který byl vydán pod sp. zn. Pl. ÚS 6/05 dne 13. 12. 2005 a publikován pod č. 531/2005 Sb. Tento nález zasáhl do znění zákona o půdě stran toho textu, který byl doplněn zákonem č. 253/2003 Sb. Ústavní soud, který se vyjádřil k tzv. restituční tečce (31. 12. 2005) upravené od roku 2003 v zákoně o půdě, zrušil jeho ustanovení §13 odst. 6, 7, ale pouze ve vztahu k původním oprávněným osobám. Ponechal však posledně citovaná ustanovení v platnosti pro postupníky nároků na vydání náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě, tedy i pro žalobce. Odvolací soud považoval takto prezentované znění zákona o půdě v relevantních pasážích, včetně jeho interpretace, za závazné a odkázal v tomto ohledu též na judikaturu Nejvyššího soudu. Dovodil tedy meritorně, že žalobce pozbyl nárok na naturální restituci pozemků dnem 31. 12. 2005 bez ohledu na to, že podal žalobu ještě před tímto datem.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého zástupce dovolání, v němž vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. V rámci dovolacích tvrzení brojil především proti výkladu prekluzivní lhůty, která měla skončit v den tzv. restituční tečky, tedy 31. 12. 2005. Tvrdil, že v oblasti soukromého práva musí platit obecný princip, že prekluzivní lhůta se staví včasným podáním žaloby. Podrobně rozebral obecný charakter prekluzivní lhůty a dovodil, že se odvolací soud dopustil svévolné interpretace zániku této lhůty proto, že jej v neprospěch žalobce svázal nikoli s podáním žaloby, ale s neuspokojením postoupeného nároku na vydání náhradních pozemků. Pro takový postup podle dovolatele neexistuje opora ani v právním řádu ani v doktrinálním výkladu institutu prekluze. Podle dovolatele vyplývá jak z ustanovení §13 odst. 7 zákona o půdě, tak i z přechodného článku VI zákona č. 253/2003 Sb., že podání žaloby před restituční tečkou vylučuje zánik naturálního nároku. Jestliže by tomu mělo být jinak, pak by došlo k odepření spravedlnosti žalobci podle čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i podle čl. 1 Dodatkového protokolu k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel uzavírá, že výše citovaný plenární nález ústavního soudu dopadá pouze na ty případy, kdy se oprávněné osoby nedomáhaly vydání pozemků soudními žalobami, a ovlivňuje postavení postupníků po tzv. restituční tečce jen za situace, pokud nepodali před jejím uplynutím žalobu.
Žalovaný se k dovolání písemně vyjádřil, nesouhlasil s ním a žádal, aby mu nebylo vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce podal své dovolání v otevřené lhůtě a splnil podmínku povinného zastoupení (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání bylo přípustné pro diformitu rozsudků nižších instancí (§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.) a dovolací důvod, spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Dovolání však není opodstatněné.
Nejvyššímu soudu v posuzované věci nezbývá, než v plném rozsahu odkázat na text svého nedávného rozsudku, který vynesl pod sp. zn. 28 Cdo 4405/2009. V tomto rozsudku se vyčerpávajícím způsobem zabývá právním stavem, který vznikl jak nejprve vydáním zákona č. 253/2003 Sb., tak i později po plenárním nálezu Pl. ÚS 6/05. Oba tyto prameny práva zasáhly podstatnou měrou do zákona o půdě, a to zejména do textu §13 odst. 6, 7 tohoto zákona. Zatímco původním oprávněným osobám Ústavní soud zachoval nárok na vydání pozemků v restituci, v tomto případě na vydání pozemků náhradních, u postupníků podle téhož zákona tak neučinil. Ponechal u nich v platnosti tzv. restituční tečku, která byla do zákona o půdě vložena v roce 2003. Učinil tak přesto, že podle ustanovení §33a odst. 1 zákona o půdě nemá být právní postavení postupníků nároku na vydání pozemku horší než postavení oprávněných osob. Ústavní soud nespojil datum zániku nároku dne 31. 12. 2005 s marným uplynutím prekluzivní lhůty k podání žaloby, ale s neuspokojením nároku na vydání pozemků. Takový je konstantní výklad tzv. restituční tečky. Tento výklad je pro Nejvyšší soud závazný v intencích čl. 89 odst. 2 Ústavy a vzhledem k tomu, že se již věcí meritorně zabýval samotný Ústavní soud, neměl Nejvyšší soud ani možnost napadnout text zákona postupem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nelze tedy než konstatovat, že citovaným nálezem Ústavního soudu se obsah práv postupníků nároků na vydání náhradních pozemků změnil ve srovnání s obsahem práv (nároků) původních oprávněných osob. Ústavní soud zejména v závěru svého plenárního nálezu podrobně vysvětluje, proč k takové korekci nároků postupníků přistoupil.
Ve světle těchto závěrů Ústavního soudu, které Nejvyšší soud ve všech svých relevantních rozhodnutích o nárocích postupníků na vydání náhradních pozemků převzal, nelze než dát za pravdu straně žalované a dovodit, že žalobce nemohl být a ani nyní nemůže být v dovolacím řízení se svým uplatněným nárokem, formulovaným jako povinnost žalovaného uzavřít s ním smlouvu o převodu pozemků, úspěšný.
Dovolací soud dodává, že ve svém rozsudku, na který v úvodu právního posouzení věci odkazuje, popsal skutkovou výjimku, kterou v několika rozhodnutích ve věcech postupníků nároků podle zákona o půdě uplatnil. Zdůrazňuje však, že tuto alternativu je nutné vykládat krajně restriktivně. Jednalo se takřka výhradně o osoby blízké osobám oprávněným podle zákona o půdě, na něž byl restituční nárok postoupen. Ideovým základem pro popsanou výjimku byla podmínka, že jde o postoupení nároku na náhradní pozemek takové osobě, která je oprávněna provozovat zemědělskou výrobu podle příslušného předpisu a povolení. Muselo by jít o takovou osobu, která by konala v souladu s účelem zákona o půdě, vyjádřeným již v samotné preambuli zákona. Tedy dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením původních vlastnických vztahů k půdě a upravit tyto vlastnické vztahy v souladu se zájmy hospodářského rozvoje venkova i v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí. Dovolatel však ani v průběhu řízení ani v dovolání netvrdil, že by jako postupník nároků na náhradní zemědělské pozemky měl v úmyslu po případném uspokojení nároku postupovat právě takto. Z jeho předmětu činnosti se jeví jako patrné, že podniká v oblasti prodeje nejrůznějších produktů a v rozsáhlých oblastech řemesel, k nimž má nepochybně živnostenské oprávnění. Žádná dovolatelem tvrzená skutečnost nenasvědčuje tomu, že by byl oprávněn provozovat zemědělskou výrobu.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl naplněn a že odvolací soud posoudil po právní stránce předmětnou věc správně. Dovolání žalobce bylo proto podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnuto.
Žalovaný měl podle §243 odst. 5 a návazných ustanovení o.s.ř. právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. Poněvadž vyjádření k odvolání je věcí činnosti jeho odborné složky, nevznikly mu v souvislosti s tímto vyjádřením žádné náklady, jak vyplývá i z výroku II. tohoto rozsudku.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu