ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4290.2010.2
sp. zn. 28 Cdo 4290/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, sp. zn. 57 Co 107/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 107/2008 (žalobkyně M. H. , zastoupené Mgr. Josefem Blažkem, advokátem, 792 01 Bruntál, Žižkovo náměstí č. 2, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, IČ 4579 7072, o určení vlastnického práva k nemovitosti), takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 11. 11. 2008, bylo rozhodnuto Okresním soudem v Opavě z 8. 10. 2009, č. j. 7 C 181/2008-36. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně o určení, že je vlastnicí pozemku parc. č. 625 – zahrady (o výměře 1090 m2) v katastrálním území V. (obec Vítkov), zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Opava). Žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalovanému Pozemkovému fondu ČR na náhradu nákladů řízení 647,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě z 18. 6. 2010, sp. zn. 57 Co 107/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Opavě z 8. 10. 2009, č. j. 7 C 181/2008-36, změněn tak, že bylo určeno, že žalobkyně M. H. je vlastnicí pozemku parc. č. 625 – zahrady (o výměře m2) v katastrálním území V. (obec Vítkov), zapsaného na listu vlastnictví č. 10002 u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj (katastrální pracoviště Opava); bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovanému Pozemkovému fondu ČR bylo uloženo zaplatit žalobkyni M. H. na náhradu nákladů odvolacího řízení 518,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo (§212a odst. 3 a 5 občanského soudního řádu) a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně nelze upřít důvodnost.
Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, ale dospěl k nesprávnému právnímu posouzení této právní věci.
Předmětem sporu je tu, uváděl odvolací soud, pozemek parc. č. 625 v katastrálním území V., který byl dříve parcelou pozemkového katastru č. 483/1 (a tato parcela byla pak rozdělena na dvě části), jež byla v pozemkové knize zapsána od roku 1974 jako vlastnictví Československého státu s právem hospodaření pro bývalý Městský národní výbor Vítkov a od roku 2007 se správou pro Pozemkový fond, a to i když neexistovala listina o přechodu pozemku na stát, ani přídělové či ostatní listiny k uvedenému pozemku. Přitom odvolací soud pokládal za doloženo, že pozemek parc. č. 625 užívala žalobkyně M. H., a před tím i její rodiče A. a H. M., až do doby, kdy k tomuto pozemku uzavřela žalobkyně M. H. nájemní smlouvu se synem Z. H.
Odvolací soud poukazoval dále na to, že soud prvního stupně v návaznosti na uvedená skutková zjištění nezpochybňoval, že žalobkyně užívala uvedenou pozemkovou nemovitost po dobu delší deseti let, nicméně dospěl k závěru, že tu k vydržení nemohlo dojít pro nedostatek dobré víry. Tuto neexistenci dobré víry dovozoval soud prvního stupně jednak z toho, že při běžné opatrnosti mohla žalobkyně či její právní předchůdci zjistit (porovnáním z toho, co z pozemků nabyli, s katastrální mapou), že se ohledně pozemku parc. č. 625 jedná o jiný pozemek, ležící až „za cestou“, a dále z toho, že syn žalobkyně Z. H. v žádosti o uzavření nájemní smlouvy k pozemku parc. č. 625 ze dne 1. 9. 2009 prohlásil, že uvedenou nemovitost užívá od března 2008. V této držbě nebyli podle zjištění soudu prvního stupně (uváděl dále odvolací soud) „nikým právní předchůdci žalobkyně A. a H. M. rušeni, stejně jako žalobkyně, jako dědička nemovitosti po nich.“ Až v roce 2005 v souvislosti s problémy sousedů ohledně jejich pozemků se žalobkyně prostřednictvím svého syna dověděla, že se zahradou za cestou (tj. s parcelou č. 625) „není vše v pořádku“. Následně dne 29. 7. 2008, dodával odvolací soud, bylo na úřední desce Města Vítkov oznámeno, že Pozemkový fond ČR zamýšlí převést na přihlášené zájemce pozemky, u nichž nelze listinnými doklady doložit vlastnické právo státu, přičemž mezi uváděnými pozemky byl také pozemek parc. č. 625 – zahrada v katastrálním území Vítkov; toto vyvěšené oznámení obsahovalo i výzvu k podání případných námitek vlastnického práva jiné osoby ve lhůtě do 29. 10. 2008; k prodeji pozemku parc. č. 625 třetí osobě podle této výzvy však nedošlo.
Odvolací soud proto dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobkyně tu byla v dobré víře, že jí sporný pozemek patřil nejméně do roku 2005, kdy teprve získala jakési informace o tom, že se „zahradou za cestou“ (tj. s pozemkem parc. č. 625) jsou určité problémy, a mohla tudíž a také měla svou situaci řešit, přičemž nezávisle na jejich poznatcích byla pak její dobrá víra objektivně narušena až oznámením Pozemkového fondu ČR o zamýšleném prodeji pozemku, když ohledně předcházející doby nebylo zjištěno, že by pokojné užívání pozemku parc. č. 625 žalobkyní a jejími právními předchůdci bylo ze strany státu narušeno či zpochybněno. Šlo tu o zahradu, oddělenou od domu (jenž má vlastní zahrádku při domu) příjezdovou cestou. Držby pozemku parc. č. 625 se právní předchůdci žalobkyně chopili (podle zjištění soudu prvního stupně) současně s držbou pozemků nabytých směnnou smlouvou (uzavřenou v roce 1956) a manžely K.); účastníci této smlouvy se tak mohli domnívat, že předmětem této směnné smlouvy jsou všechny pozemky užívané převodcem K. K., který je získal jako konfiskát přídělem od státu. Byly tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, splněny předpoklady vydržení a lhůta 10 roků, stanovené v §134 odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) uplynula již 1. 1. 1992.
Odvolací soud proto změnil (po doplnění dokazování identifikací parcel a po výslechu svědka A. B.) rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §220 odst. 2 občanského soudního řádu tak, že žalobě žalobkyně na určení jejího vlastnictví k pozemku parc. č. 625 v katarálním území V. vyhověl; odvolací soud také rozhodl znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to tak, že na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení právo, neboť žalobkyně se tohoto práva vzdala.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 ve spojení s ustanovením §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 10. 8. 2010 doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 19. 8. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Opavě, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel poukazoval na to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel uváděl ve svém dovolání, že „právní předchůdci žalobkyně nepochybně získali na základě směnné smlouvy mimo domu čp. 253 se stavební parcelou č. 392 pouze zahradu parc. č. 493/3 v katastrálním území V. (v následujícím období byly tyto nemovitosti označeny jako čp. 503, parc. č. 628 a zahrada parc. č. 629) a pouze tyto nemovitosti byly předmětem dědictví po nich“.
Dovolatel však zdůrazňoval, že žalobou dotčený pozemek parc. č. 625 nesousedí s pozemkem ve vlastnictví žalobkyně, neboť mezi pozemkem parc. č. 629 (zahrada ve vlastnictví žalobkyně) a žalobou dotčeným pozemkem parc. č. 625 se nachází pozemek parc. č. 627 (cesta), který je vlastnictvím obce. Podle názoru dovolatele za této situace žalobkyně, ani její právní předchůdci objektivně ani nemohli být v dobré víře, že pozemek „za cestou“ je součástí zahrady (přiléhající k jejímu domu), respektive musilo jim být patrno, že se jedná o jiný pozemek, který nebyl předmětem směnné smlouvy s K. z roku 1956. Nejedná se tedy o situaci, při níž by byl žalobkyní užíván a držen např. větší pozemek, než ke kterému jí svědčilo vlastnické právo, ale o situaci, kdy žalobkyně (respektive její právní předchůdci) užívala mimo pozemku v jejím vlastnictví ještě další pozemek jí nepatřící. Podle názoru dovolatele sama skutečnost, že žalobkyně a její právní předchůdci v minulosti nynější pozemek parc. č. 625 užívali, k vydržení vlastnického práva nepostačuje, neboť v daném případě nebyla žalobkyně oprávněnou držitelkou pozemku, tj. držitelem, který je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, když totiž „zahrada za cestou“ (pozemek parc. č. 625) nemohl být součástí zahrady u domu, ale je samostatným pozemkem, k němuž žalobkyni nesvědčí žádný nabývající titul.
Ve vyjádření žalobkyně k dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR bylo zejména zdůrazněno, že k vydržení pozemku parc. č. 625 v katastrálním území Vítkov došlo podle ustanovení §872 odst. 6 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) k 1. 1. 1992, kdy se uvedený pozemek nacházel v držení žalobkyně a její matky H. M. Manželé H. a A. M., rodiče žalobkyně, na základě směnné smlouvy a manžely K. z roku 1956 nabyli do vlastnictví dva pozemky a také v rozhodnutí o dědictví po A. M., byly uváděny dva pozemky a stejně takk jsou dva pozemky uvedeno v rozhodnutí o dědictví po H. M. Žalobkyně byla ve stejné situaci jako sousedící vlastníci domu čp. 503 ve V., tj. že k domu patří pozemek jak „před cestou, tak i pozemek za ní“.
Přípustnost dovolání dovolatele je v tomto případě dáno podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ve znění po novele účinné od 1.7.2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další zákony), podle něhož je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změně rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikuje nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis si nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/ této Sbírky).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc, jak uváděl ve svém rozsudku z 18. 6. 2010 (sp. zn. 57 Co 107/2010 Krajského soudu v Ostravě), zejména podle ustanovení §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku.
Podle ustanovení §130 odst. 1 občanského zákoníku je-li držitel věci se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Podle ustanovení §134 odst. 1 občanského zákoníku oprávněný držitel se stává vlastníkem věci - má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Do doby podle §134 odst. 1 občanského zákoníku se započte doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce držitele (§134 odst. 3 občanského zákoníku).
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si např. přisvojuje určitou věc. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré vířě, že mu věc patří (viz č. 45/1986, str. 192, odst. 5, a str. 193, odst. 1 a 2, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Způsobilým předmětem vydržení vlastnického práva je i pozemek, který je částí parcely (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou držitel věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zákon č. 131/1982 Sb. do občanského zákoníku zakotvil princip započitatelnosti doby držby před jeho účinností (i když tehdy držba nebyla upravena), vydržecí doba však neskončila dříve, než za rok po jeho účinnosti. Současná úprava vydržení (s účinností od 1. 1. 1992) pak znamená obnovení tradičních důsledků spojených s vydržením (viz nález Ústavního soudu ČR z 23. 8. 2000, II. ÚS 196/2000, uveřejněný pod č. 120 ve svazku 19 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Pro započítání vydržecí doby je třeba zohlednit i ustanovení §865 odst. 3 občanského zákoníku. Jde o možnost započítání vydržecí doby proběhlé před 1. 4. 1983. Tuto dobu lze započítat celou (tj. vlastní i předchůdcovu), ovšem vydržecí doba nemohla skončit dříve než uplynutím jednoho roku po 1. 4. 1983, tedy 31. 3. 1984 (viz nález Ústavního soudu ČR ze 6. 5. 2003, I. ÚS 293/02, uveřejněný pod č. 61 ve svazku 30 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení nebo zrušení a jestliže po doplnění a zopakování dokazování je skutečný stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jenž nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu soudního spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů.
Z uvedených ustanovení právních předpisů i z citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů vycházel dovolací soud i v tomto případě. Nemohl však dospět přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatele je také dovoláním důvodným, když bylo třeba zároveň konstatovat, že i rozsudek odvolacího soudu z 18. 6. 2010 (sp. zn. 57 Co 107/2010 Krajského soudu v Ostravě), napadený dovoláním, měl na zřeteli tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry, od nichž se při jejich aplikaci a výkladu použitých ustanovení §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku neodchýlil. Nešlo tu tedy o rozhodnutí nesprávné, které by bylo na místě zrušit ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přikročil tedy dovolací soud ve smyslu téhož ustanovení občanského soudního řádu svým rozsudkem (§243b odst. 6 o. s. ř.) k zamítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání sice přípustného, nikoliv však důvodného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů dovolacího řízení žalobkyni nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak k obsahu zmíněného vyjádření žalobkyně k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalobkyni uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu