ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4370.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4370/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně ČAS – SERVICE a. s., IČ: 463 46 716, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2, zastoupené Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovaným 1) Jihomoravskému kraji, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, a 2) České republice – Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení 72,563.430,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 291/2004, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. května 2010, č. j. 44 Co 241/2009-562, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 29. ledna 2009, č. j. 16 C 291/2004-473, Městský soud v Brně (dále též jako „soud prvního stupně“) určil, že nárok žalobkyně vůči žalovanému 1) je co do základu opodstatněný (výrok I), žalobu ve vztahu k žalované 2) zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalovanou 2) a žalobkyní (výrok III). Při právním posouzení věci soud vycházel z toho, že žalobkyní uplatněný nárok není nárokem na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ale že žalovaný 1) odpovídá za škodu vzniklou porušením obecné prevenční povinnosti podle §415 obč. zák.; protože žalovaný 1) nejednal „jménem státu“, žalovaná 2) ve sporu (pasivně) věcně legitimována není.
K odvolání žalobkyně a žalovaného 1) Krajský soud v Brně (dále též jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. května 2010, č. j. 44 Co 241/2009-562, rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku I změnil tak, že žalobu ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) zamítl (výrok I), ve výrocích II a III jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). Uzavřel, že ve věci je pasivně legitimována žalovaná 2) coby subjekt (obecně) odpovídající za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem při výkonu státní správy (§13 zákona č. 82/1998 Sb.), tedy nikoliv žalovaný 1), který nositelem povinnosti k náhradě škody není. Otázku, jsou-li splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za škodu, ponechal odvolací soud k vyřešení soudu prvního stupně v dalším řízení.
Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Tvrdila, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro jeho neurčitost a nedostatek důvodů a namítala, že otázku nároku dopravce na uzavření smlouvy o závazku veřejné služby k úhradě prokazatelné ztráty vyřešil odvolací soud v rozporu se zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Žalovaný 1) se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno účastnicí řízení, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a subjektivní legitimace dovolatelky k podání dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné (podle §237 o. s. ř. až 239 o. s. ř.), předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu oprávněný (subjektivně legitimovaný).
Žalovaná 2) výslovně napadla výrok I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žaloba o zaplacení částky 72,563.430,- Kč - v části směřující proti žalovanému 1) - zamítá.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může podat pouze účastník řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustálené judikatury platí, že k podání dovolání je oprávněn (subjektivně legitimován) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném pod č. C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2). Dovoláním napadeným výrokem I rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o uplatněném nároku žalobkyně vůči žalovanému 1), tak, že se ve vztahu k tomuto žalovanému žaloba zamítá. Z toho je zřejmé, že žalované 2) - objektivně vzato – napadeným výrokem rozsudku nebyla způsobena újma na jejích právech, odstranitelná zrušením tohoto výroku rozsudku. Žalovaná 2) proto k podání dovolání proti označenému výroku rozsudku subjektivně legitimována není.
Jelikož dovolání žalované 2) - směřující proti měnícímu výroku I rozsudku odvolacího soudu - bylo podáno neoprávněnou osobou, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5 věty první o. s. ř., §218 písm. b/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná 2), jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit ostatním účastníkům účelně vynaložené náklady v plné výši. Žalované 1) – vůči níž bylo řízení skončeno – v dovolacím řízení náklady nevznikly a o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení (pokračující mezi těmito účastníky) končí (§151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu