ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4551.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4551/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) Ing. I. O. , b) Mgr. H. O. , zastoupených JUDr. Tomášem Absolonem, advokátem se sídlem v Praze 4, Ke Kašně 272/24, proti žalované MAXIMA pojišťovna, a. s. , IČ: 61328464, se sídlem v Praze 6, Na dlouhém lánu 508, zastoupené Mgr. Ing. Ivo Halou, advokátem se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, o zaplacení 3,950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 306/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. dubna 2010, č. j. 28 Co 76/2010-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 20. května 2009, č. j. 8 C 306/2007-129, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobcům částku 3,950.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 22. 2. 1999 kupní smlouvu, kterou žalovaný prodal žalobcům označené nemovitosti v katastrálním území B. za sjednanou kupní cenu v částce 3,950.000,- Kč. Účastníky uzavřenou smlouvu označil soud za neplatný právní úkon, jelikož žalovaná nebyla vlastníkem předmětných nemovitostí. Smlouva, kterou o převodu nemovitostí uzavřela s vlastníkem - Pojišťovnou Morava, a. s. - dne 15. 5. 1998 a jež měla být titulem vzniku jejího vlastnického práva, odporuje tehdy platnému zákonu č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví, nejméně tím, že dispozicí s věcmi v hodnotě převyšující 5.000,- Kč pojišťovna porušila zákaz vyslovený rozhodnutím dozorčího orgánu, Ministerstva financí ze dne 6. 1. 1998. Závěr, že jde o smlouvu dle §39 obč. zák. neplatnou, soudy již dříve konstatovaly i v řízeních o vyloučení předmětných nemovitostí z konkurzní podstaty úpadce, Pojišťovny Morava, a. s., vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49/27 Cm 45/99 a 15 Cm 54/2005.
Právní vztah mezi účastníky vzniklý posoudil odvolací soud jako vztah z bezdůvodného obohacení, vzniklého plněním z neplatného právního úkonu (§451 odst. 2 obč. zák.). Dovodil, že podle ustanovení §457 obč. zák. stíhá účastníky neplatné smlouvy povinnost k vrácení plnění, jež si vzájemně poskytli. Žalobci nemovitosti vydali správci konkurzní podstaty úpadce, Pojišťovny Morava, a. s., naproti tomu kupní cena, kterou žalovanému zaplatili, jim vrácena nebyla. K námitce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení, kterou vznesla žalovaná, odvolací soud podle ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. nepřihlédl, odůvodňuje tento závěr tím, že mezi účastníky vznikl ze zákona synallagmatický vztah ve smyslu ustanovení §457 obč. zák. a proto se ani žalobci námitkou promlčení bránit nemohou. Za právně nevážné označil další úvahy soudu prvního stupně, zda uplatnění námitky promlčení odporuje dobrým mravům (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázala na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodu má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku platnosti uzavřených smluv, které dle jejího názoru zákonu neodporují. Citujíc z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1142/2004 a 32 Odo 885/2003 zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že mezi účastníky vznikl synallagmatický závazek, tvrdíc, že se žalobcům podle neplatné smlouvy nedostalo žádného plnění; z tohoto dovozuje, že se v daném případě ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. neuplatní. Za nesprávný pokládá i závěr soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení je zde výkonem práva, jež odporuje dobrým mravům, a konstatuje, že z její strany nejde o výraz zneužití práva na úkor žalobců ve smyslu závěrů, které Nejvyšší soud vyslovil například v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Namítá, že otázku promlčení práva a uplatnitelnosti námitky promlčení odvolací soud řešil v rozporu s ustálenou judikaturou, a proto je jím vydaný rozsudek rozhodnutím, jež má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.). Domáhá se toho, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k takovému závěru dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je dán tehdy, pokud odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. V posuzované věci odvolací soud právní vztah mezi účastníky vzniklý podřadil ustanovení §457 obč. zák., podle něhož „je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal“ . Při řešení otázky uplatnitelnosti námitky promlčení použil ustanovení §107 odst. 3 obč. zák., dle kterého „jsou-li účastníci neplatné nebo zrušené smlouvy povinni vzájemně si vrátit vše, co podle ní dostali, přihlédne soud k námitce promlčení jen tehdy, jestliže by i druhý účastník mohl promlčení namítat“.
Otázka výkladu a aplikace shora citovaných ustanovení právních předpisů byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 31 Cdo 2250/2009, jímž došlo ke sjednocení judikatury o této právní otázce. Ve zmíněném rozsudku Nejvyšší soud dovodil, že „důsledkem absolutně neplatné smlouvy je vznik synallagmatického závazku ve smyslu ustanovení §457 obč. zák.“ , a že „ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. dopadá na všechny případy, kde synallagmatický vztah vznikl ze zákona“ . Vycházel z toho, že „typicky oboustranně zavazující smlouvou je i smlouva kupní, kdy práva a povinnosti obou účastníků smlouvy jsou vzájemně podmíněná, a rovněž tak jsou vzájemně podmíněné jejich nároky na vrácení už přijatých plnění. V případě koupě nemovitosti jsou vzájemnými a navzájem podmíněnými plněními ze strany prodávajícího převod vlastnictví a ze strany kupujícího zaplacení kupní ceny.“ S odkazem na již dříve publikovanou judikaturu (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/1998, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2432/99) dodal, že „ na charakteru synallagmatického závazku smluvních stran nic nemění ani okolnost, že účastník neplatné smlouvy splnil povinnost vrátit přijaté plnění nikoliv účastníku smlouvy (prodávajícímu), nýbrž přímo vlastníku této věci.“ Uzavřel, že „ z hlediska aplikace ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. není rozhodující, že se převod vlastnictví právě z důvodu neplatnosti smlouvy neuskutečnil.“ K těmto závěrům se pak přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (srov. například rozsudek ze dne 8. 9. 2001, sp. zn. 28 Cdo 4166/2009, nebo rozsudek ze dne 21. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 3041/2010; všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jestliže v posuzované věci bylo zjištěno, že žalobci (kupující) uzavřeli s žalovanou (prodávající) neplatnou smlouvu o koupi nemovitostí a žalované poskytli plnění odpovídající smluvené kupní ceně, učinil odvolací soud správný závěr, že mezi těmito účastníky vznikl synallagmatický závazek k vrácení plnění podle §457 obč. zák. Jelikož žalobcům, jež nemovitosti vydali jejich vlastníku, námitka promlčení k dispozici není, nelze přihlédnout k námitce promlčení uplatněné žalovanou vůči právu žalobců na vrácení poskytnutého peněžního plnění (§107 odst. 3 obč. zák.). Podpůrná argumentace žalované založená na jiných, dříve vydaných rozhodnutí dovolacího soudu případná není, neboť jde o rozhodnutí spočívající na názorech rozhodovací praxí Nejvyššího soudu – rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia – již překonané (srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002, o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
Ani zbývající námitky, které žalovaná uplatňuje v dovolání, nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným. Jestliže odvolací soud dochází k závěru, že k námitce promlčení uplatněné žalovanou nelze podle ustanovení §107 odst. 3 obč. zák. přihlédnout, je nerozhodné, zda se uplatnění této námitky v posuzované věci (současně) příčí dobrým mravům. Tato právní otázka není pro věc samu určující a na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (k otázce přípustnosti dovolání ve vazbě na význam řešené otázky pro poměry dovolatele srovnej například usnesení Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001). Nadto z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že otázka, zda určitý výkon práva v rozporu s dobrými mravy je či není, je vždy výsledkem individuálního posouzení zjištěných skutečností, a již proto ji zpravidla nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecných dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, pod C 308; dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004; ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006; ze dne 4. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 235/2007; nebo ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4367/2007).
Judikatorní přesah Nejvyšší soud neshledává ani v žalovanou položené otázce platnosti uzavřených smluv, jež zde má povahu otázky předběžné a při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil se od závěrů, které o ni vyslovil Vrchní soud v Olomouci v rozsudku ze dne 26. 3. 2007, č. j. 3 Cmo 172/2005-244 (v řízení o vyloučení věci z konkurzní podstaty vedeném žalovanou vůči správci konkurzní podstaty úpadce, Pojišťovny Morava, a. s.), resp. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 28. 3. 2008, č. j. 15 Cm 54/2005-140 (v řízení iniciovaném žalobci). K ústavní stížnosti žalované se k otázce smluvní volnosti převodce, Pojišťovny Morava, a. s., a tedy i k platnosti uzavřených převodních smluv v minulosti vyslovil i Ústavní soud (viz usnesení ze dne 10. 8. 2000, sp. zn. IV. ÚS 359/2000), který – stejně jako později obecné soudy – odkázal na rozhodnutí vydané dne 6. 1. 1998 Ministerstvem financí podle ustanovení §19 odst. 1 tehdy platného zákona č. 185/1991 Sb., o pojišťovnictví.
Z výše řečeného vyplývá, že v označených právních otázkách rozsudek odvolacího soudu vychází z konstantní a nerozporné judikatury, od níž není důvod odchýlit se ani v nyní posuzované věci. Nejde proto o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) – dovolání odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobcům v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. ledna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu