ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4570.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4570/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 97072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 6. 2009, sp. zn. 21 Co 245/2009, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 35/2006 (žalobkyně Z. S. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, 500 03 Hradec Králové, Velké náměstí 147, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR , IČ 4579 7072, o nahrazení projevu vůle k převodu nemovitosti), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
O žalobě žalobkyně, podané u soudu 2. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 8. 12. 2008, č. j. 14 C 35/2006-133. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo bezúplatně převést žalobkyni Z. S. „k uspokojení její pohledávky podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (v hodnotě 50.000,- Kč)“ pozemky parc. č. 373/3, parc. č. 355/5, parc. č. 136/18, parc. č. 144/15 a parc. č. 145/3 v katastrálním území S. (obec Hradec Králové) a pozemek parc. č. 550/29 v katastrálním území L. i pozemek parc. č. 453/13 v katastrálním území P. u N. B. (obec P.). Žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 29.900,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 22. 6. 2009, sp. zn. 21 Co 245/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 8. 12. 2008, č. j. 14 C 35/2006-133, potvrzen ve výroku o věci samé (označeném I.). Ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 16.400,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovanému bylo dále uloženo zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 4.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením. Vyšel z toho, že žalobkyní uplatněný nárok vycházel z rozhodnutí Pozemkového úřadu v Hradci Králové z 30. 1. 2004 o vydání pozemků původním oprávněným osobám B. a Z. V. Tyto oprávněné osoby po právní moci uvedeného rozhodnutí požádaly dne 25. 2. 2004 Pozemkový fond ČR o vydání pozemků a téhož dne postoupily tento přiznaný nárok svému vnukovi ing. M. J. Ten pak postoupil dne 7. 2. 2005 část pohledávky ve výši 50.000,- Kč své matce, která je dcerou původních oprávněných osob B. a Z. V. Odvolací soud byl toho názoru, že „žalobkyně by za normálního běhu okolností byla dědičkou původních oprávněných osob a předmětem dědictví by tu mimo jiné byl též uvedený sporný nárok; nárok na vydání náhradního pozemku tu nebyl postoupen ze spekulativních důvodů“. Žalobkyně Z. S. byla dědičkou ze zákona původních oprávněných osob (B. a Z. V.) a pokud by tyto oprávněné osoby nepostoupily svůj nárok vnukovi ing. M. J., byl by jejich nárok na vydání náhradních pozemků předmětem dědictví, ohledně něhož byla žalobkyně dědičkou ze zákona. Byl proto odvolací soud toho názoru, že posouzení nároku na vydání náhradních pozemků jako zaniklého by odporoval i právním závěrům obsaženým v nálezu Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (uveřejněném pod č. 531/2005 Sb.).
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně vycházel i ze souvisejícího pokynu odvolacího soudu k otázce výběru pozemků. Odvolací soud poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž se oprávněná osoba žalobou nemůže domáhat vydání konkrétního pozemku, který si sama vybrala (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 1997, sp.n. 2 Cdon 522/96). Posléze Nejvyšší soud uvedený názor rozšířil tak, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání konkrétního náhradního pozemku, je-li o pozemek vhodný, který již byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 28 Cdo 4180/2007). Odvolací soud dodal, že je na Pozemkovém fondu, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako náhradní. Teprve na základě toho bude moci žalobkyně konkretizovat žalobní nárok, aby zároveň byla dodržena zásada přesnosti, určitosti a srozumitelnosti žalobního návrhu.
Těmto pokynům odvolacího soudu soud prvního stupně dostál. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když jako náhradní ve shodě s návrhem žalobkyně vybral pozemky uvedené v seznamu žalovaného, který byl předložen soudu prvního stupně dne 29. 8. 2008 a po výzvě soudu ze dne 13. 5. 2008. Odvolací soud zdůraznil, že žalobkyně se pokoušela uspokojit nárok na vydání náhradních pozemků vlastní iniciativou. Prokázal, že minimálně třikrát poté, co jí byl nárok postoupen, uplatnila žádost o vydání pozemků ve veřejné nabídce. Její žádost byla vždy zamítnuta s obecným, zcela nekonkrétním odkazem, že na převod vybraného pozemku uplatnila žádost osoba uvedená v §5, §6 nebo osoba s předností podle §7 odst. 5 zákona č. 95/1999 Sb. (viz dopisy žalovaného z 13. 7. 2005 a 17. 10. 2005), poslední odmítnutí bylo zdůvodněno restituční tečkou (viz dopis žalovaného ze 6. 2. 2006). V odůvodnění odmítnutí nároku žalobkyně ani žalovaný přesně neuvedl, žádost, které z osob byla uspokojena přednostně. V soudním řízení se žalovaný choval zcela obstrukčně. Dvakrát byl okresním soudem vyzván, aby předložil seznam pozemků, které by mohly být žalobkyni poskytnuty jako vhodné náhradní. S ohledem na velké zkušenosti při nabízení pozemků ve veřejných nabídkách a při uspokojování nároků oprávněných osob se dalo logicky očekávat, že žalovaný nabídne ty pozemky, které již byly ve veřejné nabídce a jejich převod nebyl realizován. Nic takového žalovaný neučinil s tím, že „takové pozemky jsou přístupné všem, tedy i žalobkyni“. Jestliže žalovaný po celou dobu řízení prezentoval názor, že žalobkyně není oprávněnou osobou a její nárok zanikl 12. 2. 2006, lze jen stěží očekávat, že pokud by se žalobkyně do veřejné nabídky přihlásila, žalovaný by se snažil její nárok uspokojit. Právě proto, že žalovaný nárok žalobkyně neuznává, domáhá se žalobkyně jeho uspokojení soudní cestou. Odvolací soud vycházel z těchto skutečností a dospěl proto k závěru, že soud prvního stupně postupoval správně, když jako náhradní pozemky ve shodě s návrhem žalobkyně vybral pozemky uvedené v seznamu předloženém žalovaným Pozemkovým fondem ČR soudu dne 29. 8. 2008, byť se tyto pozemky zatím neobjevily ve veřejné nabídce. Odvolací soud na podporu svého posouzení odkázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu z 30. 10. 2007 sp. zn. IIII. 495/05, v němž Ústavní soud dovodil, že „Pozemkový fond ČR tu vykonává vůli státu v právním vztahu, v němž stát má postavení dlužníka, který je v prodlení s plněním povinnosti řádně a včas splnit svůj závazek“.
S ohledem na tyto uvedené závěry odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku (označeném I.), jímž byla žalovanému Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost uzavřít smlouvu o převodu pozemků, jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Ve výroku (označeném II.), týkajícím se náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn podle ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu s poukazem na ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému Pozemkovému fondu ČR dne 24. 7. 2009 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno dne 5. 8. 2009, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolávající se Pozemkový fond ČR navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné, a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu).
Dovolatel vytýkal především odvolacímu soudu, že dospěl k nesprávnému závěru v tom smyslu, že na tento případ nepoužil ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů).
Dovolatel dále vytýkal odvolacímu soudu, že dovoláním napadeným výrokem přisoudil žalobkyni pozemky, které neprošly procesem předpokládaným v ustanovení §11a odst. 2, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.,v aktuálním znění, takže žalobkyně v této právní věci získala výhodu oproti jiným osobám, které mají obdobné nároky, ale které nemohly tyto nároky uplatnit ve veřejné nabídce (§11a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), neboť tyto pozemky doposud v žádné veřejné nabídce nebyly nabídnuty.
Dovolatel zdůrazňoval, že žalobkyně Z. S. je v tomto právním vztahu postupníkem, a to už druhým subjektem, jemuž byla pohledávka postoupena. Žalobkyni jako postupníku uplynula rozhodná lhůta dvou let od rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. dnem 12. 2. 2006 (ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) a k tomuto datu poskytnutí náhrady u Pozemkového fondu ČR nenárokovala. Žalobkyně se také žádné veřejné nabídky pozemků nezúčastnila.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného. Podle žalobkyně tu odvolací soud ve svém rozhodnutí nevycházel z nesprávného právního posouzení věci. Žalobkyně má za to, že dovolatelem zdůrazňované ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a právní závěry nálezu Ústavního soudu ČR Pl. ÚS 6/05 (publikovaného pod č. 531/2005 Sb.) platí pouze pro tzv. nepřímé restituenty. Žalobkyně, která je dcerou původních oprávněných osob, musí být posuzována jako restituentka v širším slova smyslu vzhledem k tomu, že pokud by původní oprávněné osoby (B. a Z. V.) nepostoupily svůj nárok vnukovi ing. M. J. (který pak zase nárok postoupil žalobkyni Z. S. jako dceři původních oprávněných osob), byl by tento nárok v případě úmrtí původních oprávněných osob (což se stalo nikoli ze spekulativních důvodů, nýbrž vzhledem ke stáří původně oprávněných osob) předmětem dědictví po nich, přičemž žalobkyně by byla jejich dědičkou ze zákona; existence těchto výjimečných okolností daného případu odvolací soud správně vyhodnotil a vyložil. Podle názoru žalobkyně se odvolací soud také vypořádal s otázkou nezahrnutí pozemků, o něž jde v tomto soudním řízení, do veřejné nabídky, a to „poukazem na zcela obstrukční chování žalovaného v tomto soudním řízení, když byl žalovaný dvakrát bezúspěšně soudem prvního stupně vyzván, aby předložil seznam pozemků, které by mohly být žalobkyni poskytnuty jako vhodné náhradní pozemky“; žalovaný Pozemkový fond ČR neuvedl ani ty pozemky, které již byly ve veřejné nabídce uvedeny, ale jejich převod nebyl realizován; Pozemkový fond ČR dal tak najevo, že pozemky uvedené žalobkyní v její žalobě nezahrne do některé další veřejné nabídky, jíž by se žalobkyně zúčastnila.
Přípustnost dovolání dovolatele bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) občanského soudního řádu, nebyla, podle názoru dovolacího soudu, v daném případě dána.
V tomto případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 14 C 35/2006 Okresního soudu v Hradci Králové), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 22. 6. 2009 (sp. zn. 21 Co 245/2009 Krajského soudu v Hradci Králové) řešil některou právní otázku, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem z 22. 6. 2009, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobkyně zejména podle v době svého rozhodování relevantního ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. mohl pozemkový fond převést oprávněné osobě bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo z obsahu soudního spisu sp. zn. 14 C 35/2006 Okresního soudu v Hradci Králové zřejmé, že žalobkyně je postupníkem a své nároky získala postupní smlouvou ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od předchozího postupníka, jemuž byl nárok postoupen původními oprávněnými osobami.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci musely zabývat i otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Dovolací soud ani z hlediska volby a výkladu hmotného práva nedospěl k závěru, že by se odvolací soud těmito předpisy neřídil nebo je nesprávně vyložil. S přihlédnutím k výše uvedeným ustanovením citovaných právních předpisů a rovněž citovaného nálezu Ústavního soudu ČR při aplikaci na daný konkrétní případ, s uvážením všech soudy obou stupňů zdůrazňovaných mimořádných okolností případu, nelze podle názoru dovolacího soudu, pokládat rozsudek odvolací instance za rozporný s hmotným právem. Dovolacímu soudu je znám výkladový právní závěr Ústavního soudu ČR, že při výkladu a aplikaci právního předpisu „nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu“ a že „obecný soud se smí odchýlit od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“ (citováno např. z nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 8. 2011, I. ÚS 294/10). Podle názoru dovolacího soudu bylo právě v daném případě takto postupováno soudy obou stupňů při aplikaci a výkladu důsledků postoupení pohledávky oprávněných osob na postupníka, který je jejich příbuzným v přímé linii, poté pak na svou matku – dceru původních oprávněných osob..
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR v daném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení a náhradu nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatele žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu