ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4646.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4646/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. V. V., b) J. V. a c) M. V., všichni žalobci zastoupeni Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem v Praze 2, Botičská 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem v Praze 5, Nám. 14. října 3, o zaplacení 5.329.620,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 80/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 347/2009-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2009, č. j. 20 Co 347/2009-62, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2009, č. j. 22 C 80/2008-43, se v celém rozsahu zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 3. 2009, č. j. 22 C 80/2008-43, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce ad a) po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 1.029.138,- Kč, a žalobci ad b) a c) zaplacení částky ve výši 4.300.482,- Kč. Odvolacím soudem bylo dále rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (měnící výrok II.), a to tak, že žalobcům byla uložena povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně částku 172.312,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta JUDr. Alana Korbela. Odvolací instancí bylo rovněž stanoveno, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení společně a nerozdílně 85.978,- Kč, opět do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta JUDr. Korbela (výrok III.).
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem Obvodního národního výboru pro Prahu 8, který v roce 1988 udělil žalobcům v rozporu s tehdy platnou právní úpravou (§1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb.) souhlas s prodejem bytů do jejich osobního vlastnictví. Byty (spolu s garáží zakoupenou v roce 1990 žalobcem ad a/ – srov. §7 odst. 3 zákona č. 52/1966 Sb.) se však nacházely v domě, v němž byly v rozhodné době umístěny nebytové prostory přidělené tímto správním orgánem do užívání socialistické organizace. Žalobcům bylo následně (v roce 2005) v restitučním řízení jakožto osobám povinným pravomocně uloženo vydat předmětné nemovitosti restituentům ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť bylo z výše uvedeného důvodu shledáno, že je nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy (kupní smlouvy proto byly posouzeny jako absolutně neplatné). Materiální újma, kterou žalobci požadují nyní v řízení o náhradu škody, představuje rozdíl kupní ceny, kterou žalobci za byty a garáž v letech 1988 a 1989 (popř. 1990) uhradili, a tržní ceny těchto nemovitostí, stanovené znaleckými posudky ke dni 21. 10. 2005.
Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že v dané věci je třeba posuzovat nárok žalobců na náhradu škody z titulu nikoli nesprávného úředního postupu ve smyslu §18 zákona č. 58/1969 Sb., ale z titulu nezákonného rozhodnutí státního orgánu. Základ odpovědnosti státu je totiž žalobci spatřován v rozhodnutích ONV v Praze 8 o udělení souhlasu k uzavření kupních smluv. V tomto směru ovšem ani odvolací instance neshledala naplnění podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť předmětná rozhodnutí nebyla pro nezákonnost zrušena, jak vyžaduje ustanovení §4 odst. 1 citovaného předpisu. Soud prvního stupně (správnost jeho závěrů potvrdil i soud odvolací) taktéž poznamenal, že žalobci jako povinné osoby uplatnili nárok na vrácení kupní ceny podle §11 zákona č. 87/1991 Sb., která jim také posléze byla vyplacena. Žádné jiné požadavky uplatnit nemohli, kromě nároku na zhodnocení nemovitostí ve smyslu §7 odst. 4 věty druhé tohoto zákona. Posledně uvedené plnění mohlo být požadováno pouze po oprávněných osobách (nikoli po státu) – avšak nestalo se tak. Odvolacím soudem (potažmo soudem prvostupňovým) bylo rovněž uzavřeno, že poněvadž k navýšení hodnoty odňatého majetku došlo v důsledku prodlení s vydáním nemovitostí, k němuž žalobci nepřistoupili dobrovolně, ale až na základě rozhodnutí vydaného po třináctiletém restitučním sporu, je přerušena též příčinná souvislost mezi případným nesprávným úředním postupem orgánu státu a tvrzenou majetkovou škodou. K tomuto závěru odvolací instance došla zejména po konstatování, že rozhodnutí soudu v restitučním řízení je deklaratorní povahy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci prostřednictvím svého právního zástupce dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu předně zdůrazňovali, že jejich nárok měl být správně posuzován ve smyslu nesprávného úředního postupu Obvodního národního výboru pro Prahu 8, a nikoli z titulu jeho nezákonných rozhodnutí ve formě udělených souhlasů (jednak s uzavřením předmětných kupních smluv a dále s přidělením nebytových prostor do užívání socialistické organizaci). Nesprávnost postupu podle názoru žalobců spočívala v tom, že tento státní orgán souběžně jednal (vedl řízení) ve dvou podle tehdy platných předpisů neslučitelných věcech. K závěru odvolacího soudu o nesplnění podmínky zrušení nezákonných rozhodnutí jakožto nezbytného předpokladu pro vznik odpovědnosti státu za škodu dovolatelé podotýkali, že po nich nelze požadovat, aby proti uděleným souhlasům s uzavřením kupních smluv brojili opravnými prostředky, když se jednalo o akty jim vyhovující, o jejichž nezákonnosti neměli tehdy žádnou povědomost. Za zcela nepřijatelný a nekorektní považovali dovolatelé názor odvolací instance o materiální újmě jim způsobené, neboť jim nemůže být vytýkáno, že realizovali své právo bránit se podané žalobě restituentů. V tomto směru upozornili, že rozsudek soudu vydaný v restitučním sporu je rozhodnutím konstitutivním (působícím ex nunc), a nikoli deklaratorním, jak podle jejich mínění nesprávně shledal odvolací soud. V neposlední řadě dovolatelé namítali, že zamítavý přístup soudů porušuje jejich právo na pokojné užívání majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (odkaz na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 11. 2009, ve věci Pešková vs. Česká republika). Závěrem žalobci poukázali na porušení zákona, kterého se dopustil odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení (mimo jiné) tím, že změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně bez toho, že by byl tento žalovanou napaden. Dovolatelé proto žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních, nesouhlasila s dovolacími námitkami a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, případně zamítl, a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobci dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Vzhledem k tomu, že řešená problematika náhrady škody z tvrzeného nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci ve smyslu zákona č. 58/1969 Sb. vykazuje ve spojení s restitučními otázkami mimo vší pochybnost judikatorní přesah, lze z toho důvodu napadenému rozsudku odvolací instance zásadní právní význam přiznat.
Dovolání je rovněž důvodné.
Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že předmětnou věc není možno posuzovat podle zákona č. 58/1969 Sb., tj. z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Požadují-li žalobci plnění z tohoto titulu, nelze s nimi proto v tomto bodě souhlasit. Ačkoli byl správní postup státních orgánů z období před 90. lety i ze současného pohledu protiprávní (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.), není směrodatné s ním spojovat škodní účinky in favorem osob, jež z něho tehdy měly prospěch; brání tomu také hodnotový předěl režimů. Po demokratickém právním státu v zásadě nelze požadovat, aby reparoval důsledky pochybení minulého režimu – mimo ty případy, k nimž se sám zavázal (to platí zejména pro oblast „speciálních“ nároků, tedy i v daném případě).
Přestože žalobci v průběhu řízení setrvávali na chybné argumentaci vycházející z přesvědčení o existenci odpovědnostního vztahu mezi nimi a státem, je nutno se jejich nárokem dále zabývat z hlediska možné aplikace jiných právních předpisů. Bylo by porušením zásady tzv. legitimního očekávání, postupoval-li by soud v rozporu se zásadou „iura novit curia“ a zamítl žalobu pouze s ohledem na uvedení nesprávného právního důvodu požadovaného plnění. Pokud skutková zjištění umožňují uplatněný požadavek podřadit pod správnou hmotněprávní normu, je třeba věc náležitě posoudit i z tohoto hlediska a o takovém nároku řádně rozhodnout (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 2443/08).
Z obsahu spisu je patrno, že žalobci se po nuceném vydání nemovitostí v restitučním řízení (§4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.) domáhali po státu vrácení kupní ceny, kterou za ně v roce 1988 a 1989 (popř. 1990) uhradili. Stalo se tak dopisem ze dne 23. 4. 2007, adresovaným Ministerstvu financí ČR. Celková uplatněná částka ale představovala tržní hodnotu nemovitostí v době jejich vydání (stanovena znaleckými posudky ke dni 21. 10. 2005), tj. 5.390.000,- Kč. Státem však byla žalobcům vyplacena pouze původní (zaplacená) kupní cena, což nižší instance považovaly za adekvátní, neboť možnost žádat přiznání aktuální obvyklé ceny nemovitostí není právním řádem zakotvena.
Pro zodpovězení otázky o výši částky, jež by mohla být žalobcům případně uhrazena, je klíčový výklad ustanovení §11 zákona č. 87/1991 Sb. Podle této právní normy platí, že vydá-li nemovitost jiná osoba než stát, vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi věci. Pouhá gramatická interpretace citovaného ustanovení ovšem není postačující.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2202/2009, se podává, že výklad předmětného zákonného ustanovení nesmí být ve zjevné kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti (v zájmu dosažení konformity vůči lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany vlastnického práva). „ Proto obstojí interpretace, podle níž lze pod pojem kupní ceny ve smyslu §11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k ní) ...“ Byla-li žalobcům vyplacena pouze kupní cena uhrazená koncem 80. let a nikoli zároveň částka, o kterou se hodnota nemovitostí navýšila v průběhu třináctiletého trvání restitučního sporu (1992 – 2005), nese takový postup vůči žalobcům znaky až flagrantní disproporcionality . Nelze totiž pomíjet, že hodnota peněz se od minulé doby v důsledku ekonomického vývoje výrazně změnila. Peněžní prostředky, které žalobci vynaložili na koupi nemovitostí v letech 1988 a 1989 (popř. 1990), by v současnosti k zajištění bytového zázemí a potřeb zjevně nepostačovaly. V této souvislosti je třeba v dalším řízení rovněž osvětlit, jaká je stávající bytová situace žalobců – jinými slovy, zdali u jmenovaných po vydání sporných nemovitostí nedošlo navíc k podstatnému zhoršení životních (rozuměno především bytových) podmínek.
Shora řečené teze mají oporu též v precedentech Evropského soudu pro lidská práva. V případu Pešková vs. Česká republika (stížnost č. 22186/03, rozsudek ze dne 26. 11. 2009) dovolací soud spatřuje značnou blízkost k okolnostem nyní posuzované věci. Štrasburský soud se zde (opětovně) vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví. Dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979 – nebyla v rozumném poměru k ceně zemědělské usedlosti v době jejího odnětí (2001) . Dále uzavřel, že vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla tohoto majetku zbavena, neměla stěžovatelka možnost požadovat za tuto nemovitost přiměřenou náhradu. Dodal rovněž, že jmenované nebylo možno vytýkat nevyužití všech vnitrostátních prostředků nápravy, neboť zákon č. 229/1991 Sb., o půdě, pro účely poskytnutí náhrady neumožňoval vzít v úvahu cenu nemovitosti v době vydání majetku.
Nejvyšší soud konstatuje, že v projednávané věci lze dospět k témuž závěru. Právní řád poskytoval dovolatelům – kromě požadavku vrácení kupní ceny – pouze možnost uplatnit nárok na zhodnocení předmětných nemovitostí podle ustanovení §7 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Zde užitý pojem („zhodnocení“) ovšem nezahrnoval rozdíl mezi zaplacenou kupní cenou a tržní cenou vydávaných nemovitostí, jehož se žalobci domáhají v tomto řízení. Účinný prostředek nápravy tedy v platné právní úpravě výslovně obsažen není. Přesto však nelze než znovu zdůraznit, že v zájmu spravedlivého řešení dané věci není vyloučeno žalobcům přiřknout takovou náhradu, která by v rozumné míře vycházela z hodnoty nemovitostí v době jejich odnětí a byla tak přiměřená dobové ekonomické situaci v naší zemi, jež se v průběhu let markantním způsobem změnila.
Jak ostatně vyplývá například z výše citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Pešková vs. Česká republika, opačný postup by mohl směřovat k porušení práva na pokojné užívání majetku, zaručeného článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakýkoli zásah do tohoto práva musí zachovávat spravedlivou rovnováhu mezi požadavky veřejného zájmu a imperativy ochrany základních práv jednotlivce. Ta je ovšem narušena, pokud dotčená osoba byla nucena nést „nepřiměřené břemeno“ (srov. rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 2002, stížnost č. 36548/97, věc Pincová a Pinc proti České republice). Aby k takové situaci nedošlo, musí existovat rozumný poměr mezi použitými prostředky a cílem, který sleduje opatření zbavující určitou osobu jejího vlastnictví. S tím souvisí i to, že je (zásadně) třeba poskytnout vyvlastněnému přiměřenou náhradu ( v rozumném poměru k tržní hodnotě odnímaného majetku – adekvátní nemusí být vždy plná tržní cena).
Závěrem dovolací soud pro účely dalšího řízení upozorňuje na nutnost přisvědčit námitce dovolatelů, že rozhodnutí soudu o vydání věci v restitučním sporu je nepochybně konstitutivní povahy a působí ex nunc – od nyní. Vyplývá to z ustálené judikatury (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. II. ÚS 623/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 55/2002, v němž bylo konstatováno, že takové rozhodnutí nemá deklaratorní charakter – tj. účinky ex tunc ). Žalobcům proto v žádném případě nemůže jít k tíži, že v plném rozsahu využili svého práva obrany proti uplatněnému nároku ze strany oprávněných osob (délku řízení, s níž byl také spojen výrazný nárůst tržní ceny nemovitostí, nelze shledat jako způsobenou jejich zaviněním).
Nechť se tedy nižší instance dále zabývají tím, zdali jsou ve smyslu shora vyslovených právních závěrů důvody pro to, aby bylo žalobcům požadované plnění (či jeho přiměřená část) přiznáno z jiného právního titulu než toho, který byl žalobci uplatněn podle zákona č. 58/1969 Sb.
Jelikož se shodného pochybení při právním posouzení věci dopustily soudy obou nižších stupňů, Nejvyšší soud z těchto důvodů zrušil v celém rozsahu obě jejich rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
V dalším průběhu řízení, v němž se rozhodne též o nákladech dovolacího řízení, je soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu