ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4865.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4865/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně Městské části Praha – Křeslice , se sídlem v Praze 10, Štychova 2, IČ: 00240389, zastoupené JUDr. Petrem Chárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 6, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ: 45797072, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 20/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2010, č. j. 22 Co 78/2010-163, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. prosince 2009, č.j. 30 C 20/2004-156, jímž bylo žalovanému uloženo „předložit žalobci návrh kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k /označeným/ pozemkům v katastrálním území Křeslice, která bude vycházet z protokolů z vyhodnocení výzvy k podání nabídky kupní ceny ve smyslu §7 zákona č. 95/1999 Sb., týkajících se /označených/ pozemků“ . O věci rozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším rozsudku (ze dne 13. října 2008, č.j. 30 C 20/2004-92), jsa vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozsudek, jímž byla žaloba zamítnuta, zrušil. I nyní odvolací soud vyšel ze zjištění, že právo na převod předmětných pozemků uplatnila žalobkyně u žalovaného v roce 2003 podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) coby oprávněná osoba podle §7 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona, jež právo získala postoupením pohledávky podle §33a odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Nároky shromáždila nikoliv s cílem komerčním či spekulačním, ale sledovala tím veřejný zájmem na zlepšení péče o životní prostředí, „zachování systému zeleně v údolí Botiče a Pitkovického potoka“, nacházejícího se na předmětných pozemcích. Ač ze zájemců o převod pozemků nabídla kupní cenu nejvyšší, návrh na uzavření smlouvy (§11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.) jí žalovaný neučinil. Nároky jiných oprávněných osob (na převod těchže pozemků) jejímu nároku nekonkurují. Odvolací soud tudíž uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na převod předmětných pozemků z veřejné nabídky žalovaného, o jejichž převod usiluje již od roku 2003, ve snaze dosáhnout zlepšení péče o zemědělskou půdu a upravit vlastnické vztahy k půdě v souladu s požadavky na tvorbu krajiny a životního prostředí, naplňujíc tak jeden z účelů zákona o půdě. Proto lze na postavení žalobkyně vztáhnout závěry, které vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007; z nich vyplývá, že právo žalobkyně na převod pozemků podle ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě a článku VI zákona č. 253/2003 Sb. nezaniklo, jak se stalo v případě jiných osob, jež právo získaly postoupením pohledávky a (na rozdíl od žalobkyně) tím sledovaly cíle komerční či spekulační.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal, že právo žalobkyně na převod pozemků, které nabyla postoupením pohledávky, podle ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona o půdě zaniklo. Konstatoval, že nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 byla ustanovení o tzv. restituční tečce zrušena toliko ve vztahu k oprávněným osobám a jejich dědicům a žalobkyně do této skupiny osob nepatří. Za neaplikovatelné v posuzované věci označil závěry, které Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 436/2007, a tvrdil, že soud zde upřednostnil zájem žalobkyně na úkor jiných oprávněných osob. Dovozoval, že odepřením práva na převod náhradního pozemku nebude žalobkyně krácena na svých majetkových právech, neboť jí náleží náhrada v penězích. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu k prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním bylo napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydáno po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), za níž jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přezkoumal rozsudek bez nařízení jednání (243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a shledal, že dovolání není opodstatněné.
Vady řízení, k nimž u přípustného dovolání Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním označených otázkách.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Východiskem právního posouzení věci je správná úvaha odvolacího soudu, že postup Pozemkového fondu byl v rozhodné době právně regulován zákonem č. 95/1999 Sb., který poskytování náhradních pozemků začlenil do systému převodu v zákoně uvedených (srov. ust. §1 odst. 2 písm. a/ tohoto zákona). Žalobkyně coby oprávněná osoba podle tohoto zákona (§7 odst. 1 písm. a/), byť právo na poskytnutí náhradních pozemků nabyla postoupením pohledávky (§33a odst. 1 zákona o půdě), již v roce 2003 žalovaného písemně požádala o převod označených zemědělských pozemků z veřejné nabídky žalovaného a v konkurenci s ostatními uchazeči nabídla kupní cenu nejvyšší (§7 odst. 4 zákona č. 95/1999 Sb.). Ač nebyla dána žádná z překážek vyjmenovaných v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. (takové skutečnosti dovolatel ani netvrdí), přesto žalovaný smlouvu o převodu zemědělských pozemků s žalobkyní neuzavřel (návrh na její uzavření bez zbytečného odkladu žalobkyni nepředložil; §11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb.). Již v rozsudku ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1847/2001, přitom Nejvyšší soud vyslovil názor, že „nárok oprávněné osoby na převod náhradního pozemku je právem, jehož splnění musí být vynutitelné; jde tedy o právo soudem chráněné a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu“ (shodně nález Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a ustanovení Ústavního soudu pod č. 33, svazek 32; nebo nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05).
Ani při posouzení otázky zániku práva na převod náhradního pozemku se odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, nebo rozsudek ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2789/2009), jež připouští, že za výjimečných okolností lze i na osobu, jíž byla pohledávka postoupena oprávněnou osobou podle §33a odst. 1 zákona o půdě, vztáhnout úvahy Ústavního soudu obsažené v jeho nálezu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikovaném pod č. 531/2005 Sb.), které jej vedly k tomu, že pouze ve vztahu k oprávněným osobám (a jejich dědicům) zrušil ustanovení zákona o půdě o zániku jejich práva na náhradní pozemek (ustanovení §13 odst. 6 a 7, ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a čl. VI zákona č. 253/2003 Sb.). Úvahy odvolacího soudu o postavení žalobkyně nepokládá Nejvyšší soud za nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem, z nichž mimo jiné vyplývá, že shromážděním restitučních nároků žalobkyně nesledovala cíle komerční nebo spekulační, ale naplnění účelu zákona o půdě, a že vzhledem k výši náhrady by se i v jejím případě újma spojená se zánikem práva jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Nedůvodná je námitka žalovaného, že soud upřednostnil žalobkyni před jinými oprávněnými osobami, již proto, že nárok na převod předmětných pozemků jinou (původní) oprávněnou osobou (či jejím dědicem) uplatněn nebyl. A jestliže nároky jiných oprávněných osob žalobkyní uplatněnému právu nekonkurují, pak zde nedochází ani ke konfliktu s primárním účelem zákona o půdě, jímž je zmírnění následků některých majetkových křivd (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. IV. ÚS 319/05).
Právní posouzení věci odvolacím soudem v dovoláním označených otázkách je tedy správné. Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení 243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy ve věci úspěšné žalobkyni, která by jinak měla na náhradu nákladů tohoto řízení zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. února 2011
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu