ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4876.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4876/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatele Pavla Zavaďáka, Praha 9, Za Stodolami 390, zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, 110 00 Praha 1, Štupartská 599/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí Nad Labem – pobočka Liberec z 1. 6. 2010, sp. zn. 36 Co 494/2009, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 471/2005 (žalobce P. Z. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem, proti žalovaným: 1. Pozemkovému fondu České republiky , IČ 4579 7072, 130 00 praha 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Lesům České republiky, státnímu podniku , IČ 4219 6451, Hradec Králové, Přemyslova 1106, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o vydání náhradních pozemků), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 30. 12. 2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Liberci z 27. 8. 2009, č. j. 12 C 471/2005-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce domáhajícího se, aby žalovaným Pozemkovému fondu ČR a Lesům České republiky, s. p., bylo uloženo „uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků“, podle níž by žalované Lesy České republiky, s. p., převedly na žalobce pozemky v katastrálním území D., dále pozemky v katastrálním území H., pozemky v katastrálním území R., pozemky v katastrálním území V., pozemky v katastrálním území B., pozemky v katastrálním území Ch., pozemky v katastrálním území Č., pozemky v katastrálním území B. a pozemky v katastrálním území S.
O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí Nad Labem – pobočka Liberec z 1. 6. 2010, sp. zn. 36 Co 494/2009. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Liberci z 27. 8. 2009, č. j. 12 C 471/2005-98, potvrzen. Žalobci bylo uloženo nahradit žalovanému Pozemkovému fondu ČR náklady odvolacího řízení částkou 160,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu; ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými Lesy ČR, s. p., bylo rozhodnuto, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že byl odvolacím soudem přezkoumán rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že toto odvolání žalobce není důvodné. Podle názoru odvolacího soudu před soudem prvního stupně proběhlo řádné dokazování, soud vycházel z důkazů navržených účastníky řízení, veškeré důkazy řádně provedl a dospěl ke správným skutkovým závěrům.
Odvolací soud konstatoval, že v této právní věci se žalobce domáhal uzavření smlouvy o bezúplatném převodu v žalobě uvedených pozemků z toho důvodu, že má za to, že je oprávněnou osobou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), přičemž nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu mu vznikl ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 16. 6. 2005, uzavřených mezi žalobcem a postupitelem RNDr. L. L., jemuž vznikl nárok na náhradu za pozemky nevydané mu podle rozhodnutí Pozemkového úřadu v Hradci Králové z 27. 5. 1998, č. j. RP – 1 R 3151-41 721 681/98, a podle rozhodnutí z 31. 5. 2010, č. j. RP – 1 R 3749-41 721 681/2000, a celková výše nároku na poskytnutí náhradních pozemků činí 1,620.251,- Kč a 620.521,- Kč; „žalobce vyjádřil souhlas s tím, že jeho nárok nebo část tohoto nároku vypořádají místo žalovaného Pozemkového fondu ČR žalované Lesy ČR, s. p.“.
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) měl za to, že i v daném případě nemá žalobce právo na výběr konkrétních pozemků. Pokud pak šlo o to, zda u žalobce došlo k zániku práva na vydání náhradních pozemků, poukazoval odvolací soud na to, že podle ustanovení §13 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. oprávněná osoba tu měla právo na převod pozemků z vlastnictví státu do 2 roků od právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu; podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. pak nabylo-li rozhodnutí pozemkového úřadu právní moci anebo nárok na převod byl uplatněn před účinností zákona č. 253/2003 Sb., lhůta pro převod pozemků končí dnem 31. 12. 2003 Sb. (účinnost zákona č. 253/2003 Sb. nastala 6. 8. 2003). Podle nálezu Ústavního soudu ČR č. 6/2005 Sb. (jímž bylo zrušeno ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 253/2002 Sb., a podle článku VI. zákona č. 253/2003 Sb.) účely zákona o půdě se však nevztahují (vedle oprávněných osob a jejich dědiců) na postupníky, u nichž totiž nejde o osoby, jimž by v minulosti byla způsobena majetková křivda, kterou má zákon o půdě odstranit. Odvolací soud dovozoval, že postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005, a to bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění.
Odvolací soud tedy posoudil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a potvrdil jej podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 9. 8. 2010 doručen advokátu, který žalobce v tomto řízení zastupoval, a dovolání žalobce bylo v pondělí dne 11. 10. 2010 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 (s přihlížením i k ustanovení §57 odst. 2) občanského soudního řádu. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud „se při rozhodování dopustil výkladového pochybení“. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle názoru dovolatele odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) si nesprávně vyložil zejména ustanovení článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., v němž jsou použita slova „lhůta končí“ dnem 31. 12. 2005. Podle názoru dovolatele, pokud by se lhůta v tomto přechodném ustanovení vázala k §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., kde se říká, že oprávněná osoba má právo, tak by zde mělo být napsáno, že jde o právo, které se nelze soudní cestou domoci; jinak tu jde „o vyvlastnění s malou náhradou, protože ceny se od rozhodného data, němuž se eventuálně náhrada počítá, výrazně zvýšily“. Proto je dovolatel přesvědčen, že dané ustanovení (tj. článek VI. zákona č. 253/2003 Sb.) „nestanoví zánik práva“. Dovolatel je toho názoru, že pokud by byl zaujat závěr, že zákonodárcův úmysl je silnější než zákonodárcova slova, bylo by to porušením právní jistoty a práva s neznatelností právních norem.
Přípustnost dovolání dovolatele tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 12 C 471/2005 Okresního soudu v Liberci), že by tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozsudkem z 1. 6. 2010 (sp. zn. 36 Co 494/2009 Krajského soudu v Ústí Nad Labem – pobočka v Liberci), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobce především podle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku.
Podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. v případech nevydání pozemků uvedených v ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. pozemkový fond oprávněné osobě převede bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu postupem podle §8 odst. 4 zákona č. 284/1991 Sb., a to pokud možno v téže obci, ve které se nachází převážná část pozemků původních, pokud s tím oprávněná osoba souhlasí.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě bylo v rozhodnutí soudu prvního stupně i v rozhodnutí odvolacího soudu konstatováno, že žalobcem uplatněný nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu vznikl žalobci ze smlouvy ze 16. 6. 2005 o postoupení pohledávek, uzavřené mezi žalobce a postupitelem RNDr. L. L., jemuž nárok vznikl na pozemky jemu nevydané podle pravomocných rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nabyly právní moci před 6. 8. 2003. Dopadají tedy, dovozoval odvolací soud, na žalobce ustanovení zákona č. 253/2003 Sb. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ČR, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným 20. 12. 2005, a ve vazbě na ustanovení §154 občanského zákoníku, a to jako na postupníka.
Soudy obou stupňů se tedy v této právní věci zabývaly otázkou souvislostí ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR
z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05, vyhlášeným pod č. 531/2005 Sb. (uveřejněným i pod č. 226 ve svazku 39 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo vysloveno, že „ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb., a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb., pokud se týkají oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a jejich dědiců, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (tj. dnem 20. 12. 2005)“.
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem a účelem právní konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §852) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, lze rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároku restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, podle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo uvedeno, co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá pouze na část z celkového okruhu osob, kterých se týkají ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb.) a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (tj. původní restituenti a jejich dědicové) a nejsou jimi postupníci“.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 53/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo dále zdůrazněno: „Postupník práva na vydání náhradního pozemku podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže toto právo uplatnit po 31. 12. 2005; to platí bez zřetele k tomu, že tato lhůta uplynula bez jeho zavinění“.
Vzhledem k těmto uváděným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k výroku i odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 (vyhlášeno pod č. 531/2005 Sb.), z nichž dovolací osud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by v daném případě odvolací soud, který měl na zřeteli v podstatě tytéž právní závěry, řešil svým rozhodnutím, potvrzujícím zamítnutí žaloby žalobce rozsudkem soudu prvního stupně, uváděnou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování, dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem z 1. 6. 2010 (sp. zn. 36 Co 494/2009 Krajského soudu v Ústí Nad Labem – pobočka v Liberci) ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebylo tu možné shledat u dovolání dovolatele zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené u ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu, upravujícím přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti dovolání žalobce, žalovanému však náklady dovolacího řízení nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. prosince 2011
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu