ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4894.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4894/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce T. V. , zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 299.435,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 181/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č.j. 22 Co 71/2009-57, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 299.435,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že mu bylo dne 23. 4. 1996 sděleno obvinění ze spáchání trestného činu loupeže ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 a §238 odst. 1, 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. Následně byl žalobce od 26. 4. 1996 do 5. 5. 1998 stíhán vazebně. Trestní stíhání žalobce bylo zastaveno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2005, č.j. 28 T 6/2000-1297, z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tj. proto, že vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Žalovaná částka představuje náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a to v podobě nákladů na obhajobu a ušlého zisku za dobu, kterou žalobce strávil ve vazbě.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 28. 7. 2008, č.j. 41 C 181/2008-31, žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu, neboť podle ustanovení §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody nevznikne, pokud bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu podle §172 odst. 2 trestního řádu. Přihlédl rovněž ke skutečnosti, že žalobce podle §172 odst. 4 tr. řádu neprohlásil,
že na projednání věci trvá, ačkoli o tom byl poučen, čímž nevyužil všechny procesní prostředky, které měl k ochraně svých práv. Podle soudu prvního stupně nebyly naplněny ani další podmínky vzniku nároku na náhradu škody způsobené trestním stíháním, především podmínka, že trestní stíhání skončí zprošťujícím rozsudkem, nebo zastavením z důvodů uvedených v §172 odst. 1 trestního řádu.
Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č.j. 22 Co 71/2009-57, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně. Protože rozhodnutí o zastavení trestního stíhání nebylo zrušeno, nemohl odvolací soud přihlédnout k námitce žalobce, že trestní stíhání mělo být správně zastaveno dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu. Pro úplnost uvedl, že otázka možnosti zastavit trestní stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu per analogiam pro průtahy v trestním řízení není zatím v judikatuře Nejvyššího soudu jednoznačně vyřešena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že trestní stíhání mělo být zastaveno dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu za situace, kdy Evropský soud pro lidská práva rozsudkem ze dne 30. 11. 2004, č. stížnosti 70846/01, konstatoval v žalobcově trestní věci porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
(dále jen „Úmluva“) ve formě nepřiměřených průtahů v řízení a přiznal mu odškodnění. Žalobce považoval zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu za absurdní, byl-li stíhán pro ozbrojené přepadení pošty se škodou přes 3 miliony Kč. Domáhal se přímé aplikace ustanovení článku 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 12 cit. zákona projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.
Za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci, může být dovolání shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. když má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, ve znění do 31. 12. 2009, státní zástupce může zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Podle §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, právo na náhradu škody dále nevznikne, pokud trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Poznámka pod čarou odkazuje na §172 odst. 2 trestního řádu.
Podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.
Podle §135 odst. 2 o.s.ř. […] otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází . Pokud tedy soudy nižších stupňů vyšly z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 28 T 6/2000-1297, kterým bylo trestní stíhání zastaveno podle §172 odst. 2 písm. c) trestního řádu, které je pravomocné a nebylo zákonem předvídaným postupem zrušeno, postupovaly v souladu se zákonem. Jestliže žalobce tvrdí, že trestní řízení mělo být zastaveno z jiného, pro něj příznivějšího důvodu, měl svůj názor uplatnit podáním opravného prostředku proti citovanému usnesení, resp. prohlášením,
že na projednání věci trvá, o čemž byl poučen. V řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. civilní soud správnost rozhodnutí vydaného v trestním řízení přezkoumávat nemůže (srov. §8 cit. zákona). Otázka, zda podle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu lze zastavit trestní stíhání i v případě, že trestní řízení je vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, je proto pro rozhodnutí v projednávané věci nerozhodná.
Pro projednávanou věc je rovněž nerozhodné, že žalobce již byl za průtahy v řízení odškodněn Evropským soudem pro lidská práva. Žalobce se totiž v projednávané věci nedomáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou trestního řízení, nýbrž náhrady nákladů své obhajoby a paušální náhrady za dobu strávenou ve vazbě, která je však podle §12 odst. 2 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb. v případě zastavení trestního řízení podle §172 odst. 2 trestního řádu vyloučena.
Protože námitky dovolatele nezakládají závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 7. června 2011
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu