ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.496.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 496/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně LAPOS PZ spol. s r. o. , se sídlem ve Frenštátě pod Radhoštěm, Nádražní 140, identifikační číslo 47 97 30 30, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalovanému V. L. , o vzájemném návrhu na zaplacení částky 792.233,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 24 C 268/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214, se ve výroku I. v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, a výroky III. a IV., i ve výroku II. a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 24 C 268/2008-197, ve výroku I., pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, i ve výrocích III. a IV. se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Směnečným platebním rozkazem Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 1997, č. j. 2 Sm 485/97-22, bylo společnosti WLH – Miroslav Dvořák, spol. s r. o. (dále jen „společnost WLH“) uloženo, aby V. L. (dále též „žalovaný“) zaplatila částku 360.000,- Kč s přísl. Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 1999, sp. zn. 91 E 2090/98, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 4. 1999, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 1999, č. j. 8 Co 693/1999-48, byl na základě uvedeného směnečného platebního rozkazu nařízen výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky, kterou měl povinný, tedy společnost WLH, za společností LAPOS PZ, spol. s r. o. (dále též „žalobkyně“ či „společnost LAPOS“) z titulu úhrady za zřízení věcného břemena. Žalobkyně však žalovanému příslušnou částku nevyplatila, takže ten proti ní podal dne 15. 3. 2001 poddlužnickou žalobu ve smyslu ust. §315 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jíž se domáhal zaplacení částky 288.963,- Kč s přísl. a částky 115.447,- Kč s přísl. Platebním rozkazem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 3. 2001, č. j. 7 C 72/2001-74, bylo společnosti LAPOS uloženo, aby V. L. zaplatila částku 404.410,- Kč s přísl., načež žalobkyně uvedenou částku žalovanému dne 13. 9. 2001 zaplatila, takže řízení bylo usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 9. 2001, č. j. 7 C 72/2001-208, poté, co žalovaný vzal žalobu zpět, zastaveno. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 10. 2001, č. j. 7 C 343/98-75, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2002, č. j. 8 Co 162/2002-130, který nabyl právní moci dne 3. 6. 2002, bylo následně určeno, že smlouva o zřízení věcného břemena, uzavřená mezi žalobkyní a společností WLH, je absolutně neplatná. Žalobkyně tedy podala žalobu, jíž se po žalovaném domáhala vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 527.029,- Kč s přísl. Naposled citovaná rozhodnutí však byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 1071/2006. Toto rozhodnutí se v obecné rovině zabývá otázkou provedení výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a institutem poddlužnické žaloby. Říká se v něm, že přikázáním pohledávky oprávněnému nedochází z hlediska hmotného práva ke změně v osobě věřitele. Povinnost poddlužníka platit přímo oprávněnému má svůj základ v procesním právu; je výrazem nuceného výkonu práva, kterým se zasahuje do hmotněprávního vztahu povinného a poddlužníka. Pokud žalobkyně vyplatila žalovanému (byť na základě později zjištěného neplatného závazkového vztahu) sporné finanční plnění, splnila tím svoji povinnost poddlužníka provést výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky. Takto přijaté plnění nemůže být plněním bez právního důvodu, tedy takovým, u něhož v okamžiku jeho poskytnutí právní důvod vůbec neexistoval, a proto se jeho přijetím nemohl žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatit. Dlužnice povinného (žalobkyně), jež na základě usnesení, kterým se nařizuje výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky podle §312 o. s. ř., vyplatí oprávněnému (žalovanému) částku, pro kterou je výkon rozhodnutí veden, se nemůže úspěšně domáhat jejího vrácení vůči oprávněnému (žalovanému) s tvrzením, že se její výplatou bezdůvodně obohatil, neboť po jejím vyplacení byla smlouva, na jejímž základě měla přikázaná pohledávka vzniknout, prohlášena za neplatnou. Usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 1. 4. 2009, č. j. 24 C 268/2008-104, bylo řízení o zaplacení částky 527.029,- Kč s přísl. pro zpětvzetí žaloby zastaveno, neboť žalobkyně žalovanou částku vymohla v exekučním řízení. Vzájemným návrhem ze dne 30. 3. 2009 žalovaný navrhnul, aby byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu částku 792.233,- Kč s přísl., jejíhož vymožení se domohla v rámci exekučního řízení na základě později zrušeného exekučního titulu.
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 21. 5. 2010, č. j. 24 C 268/2008-197, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 789.773,- Kč s přísl. (výrok I.), vzájemnou žalobu zamítl v části, v níž se žalovaný domáhal zaplacení částky 2.460,- Kč s přísl. (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a o povinnosti žalobkyně zaplatit část soudního poplatku (výrok IV.). Soud prvního stupně zdůraznil svou vázanost právním názorem dovolacího soudu, vysloveným v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1071/2006. Právním důvodem plnění bylo rozhodnutí soudu vydané v řízení o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a žalobkyně měla své případné námitky uplatnit v nalézacím řízení o poddlužnické žalobě. To však neučinila a částku 527.029,- Kč žalovanému zaplatila před vydáním meritorního rozhodnutí o poddlužnické žalobě. Naopak zaplatil-li žalovaný částku 527.029,- Kč společně s příslušenstvím ve výši 262.744,- Kč, celkem tedy 789.773,- Kč, na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 6. 4. 2005, č. j. 24 C 247/2003-20, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 8 Co 675/2005-63, přičemž oba tyto exekuční tituly byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006, plnil žalovaný uvedenou částku z právního důvodu, který odpadl, žalobkyně se na jeho úkor bezdůvodně obohatila a je povinna mu toto obohacení vydat. Ztráta exekučního titulu je podle ust. §51 písm. b) a §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ve spojení s ust. §268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. důvodem pro zastavení exekuce, avšak o analogickou situaci se v případě řízení o výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky nejednalo, neboť žalovaný vůči žalobkyni exekuční titul v nalézacím řízení o poddlužnické žalobě nezískal, takže nemohlo dojít ani k jeho ztrátě.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 8. 2010, č. j. 8 Co 271/2010-214, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že otázka, zda žalovaný měl podle hmotného práva povinnost plnit žalobkyni částku 527.029,- Kč s přísl., byla pravomocně vyřešena rozsudkem Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Odo 1071/2006, a soud se jí tak nemohl znovu zabývat. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo-li citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ke zrušení exekučního titulu, na jehož základě žalovaný v mezidobí žalobkyni zaplatil jistinu ve výši 527.029,- Kč, úroky z prodlení ve výši 42.451,10 Kč a náklady soudního řízení ve výši 122.558,10 Kč, odpadl tím právní důvod tohoto plnění, a na straně žalobkyně tak došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení podle ust. §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), které je žalobkyně povinna žalovanému podle ust. §458 obč. zák. vydat. Částka 97.734,70 Kč, představující náklady exekuce vedené na návrh žalobkyně coby oprávněné, již musel žalovaný zaplatit, je škodou podle ust. §420 obč. zák., neboť tato majetková újma vznikla žalovanému v příčinné souvislosti s vymáháním částky 527.029,- Kč, které nebylo po právu vzhledem ke zrušení exekučního titulu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zrekapitulovala skutkový a právní stav věci a zdůraznila, že právní otázku, na níž je napadené rozhodnutí založeno, je třeba vyřešit jinak, než jak ji vyřešil dovolací soud v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1071/2006, mimo jiné proto, že závěry uvedeného rozhodnutí jsou v rozporu s názorem, zaujatým dovolacím soudem v rozsudku ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009. V naposled citovaném rozhodnutí je uvedeno, že přikázáním tzv. jiné pohledávky cestou nařízení výkonu rozhodnutí se nic nemění na hmotně právních vztazích týkajících se přikázané pohledávky, tj. věřitelem je nadále povinný a stále stejný je rovněž předmět, obsah i titul pohledávky; oprávněnému vzniká k postižené pohledávce jen tzv. úkojné právo do výše vymáhané pohledávky s příslušenstvím, které má svůj základ pouze v procesním právu a jeho smysl spočívá v tom, že poskytuje oprávněnému formálně právní aktivní legitimaci k tomu, aby se domohl vlastním jménem na dlužníkovi povinného (poddlužníkovi) vyplacení přikázané pohledávky, zejména prostřednictvím tzv. poddlužnické žaloby. Rozhodnutí o přikázání pohledávky tedy nevytváří nový hmotněprávní vztah mezi poddlužníkem a oprávněným a nezakládá právní důvod pohledávky oprávněného vůči poddlužníkovi. Ke vzniku povinnosti poddlužníka plnit oprávněnému však dochází jen tehdy, jestliže přikázaná pohledávka povinného vůči poddlužníkovi skutečně existuje. Při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky ovšem soud vychází pouze z tvrzení oprávněného, takže k prokazování existence pohledávky dochází až v řízení o poddlužnické žalobě. Rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky proto nemůže z nedluhu učinit dluh a založit právní důvod plnění poddlužníka oprávněnému. Povinnost poskytnout určité plnění nemůže být poddlužníkovi navíc uložena v řízení, jehož není účastníkem. Žalovaný tedy dovolatelce vrátil plnění, tento postup byl v souladu s ust. §451 obč. zák. a nelze v něm spatřovat bezdůvodné obohacení žalobkyně. Dovolatelka dále nesouhlasí s tím, že by měla žalovanému uhradit náklady exekuce podle ust. §420 obč. zák., neboť se nedopustila porušení právní povinnosti a nelze současně hovořit o zavinění. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu by tak muselo mít zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.) a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání je pouze částečně přípustné i důvodné (jak bude podrobněji osvětleno níže), neboť otázka aplikace ust. §420 obč. zák. na zaplacené náklady exekuce má zásadní právní význam.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze závěrů, vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1071/2006, podle nichž, vyplatila-li žalobkyně žalovanému sporné peněžité plnění, splnila tím svou povinnost poddlužníka, přičemž je nerozhodné, že později bylo zjištěno, že závazkový vztah, na jehož základě k plnění došlo, je neplatný. Plnění, jež takto žalovaný přijal, nemůže být plněním bez právního důvodu, takže žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatil.
Výkonem rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky lze postihnout pohledávku, kterou má povinný vůči svému dlužníku (tedy poddlužníku), jejímž předmětem je peněžité plnění v jakékoliv měně. Musí jít současně o pohledávku existentní, tj. takovou, která na základě smlouvy nebo jiné právní skutečnosti již vznikla (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 2393). Provedení výkonu rozhodnutí je nepřípustné například tehdy, kdyby povinný proti poddlužníku neměl přikázanou pohledávku (viz tamtéž, s. 2402). Jestliže poddlužník nevyplatí oprávněnému řádně a včas pohledávku, je oprávněný zákonem zmocněn vlastním jménem tuto pohledávku vymáhat nebo domáhat se jejího vyplacení. Za tímto účelem svěřuje zákon oprávněnému tzv. poddlužnickou žalobu ve smyslu ust. §315 o. s. ř. Oprávněný je tak ve vztahu k přikázané pohledávce procesně „zmocněn“ k tomu, aby plnění, které takto na poddlužníkovi získá, použil k uspokojení své vlastní pohledávky. Oprávněný má vůči poddlužníkovi tzv. úkojné právo, na jehož základě je však poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by měl podle práva takovou povinnost vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí. Jestliže povinný vůči poddlužníku přikázanou pohledávku neměl nebo jestliže do té doby zanikla, nedosáhne oprávněný z titulu úkojného práva uspokojení své vymáhané pohledávky (viz tamtéž, s. 2405 – 2406; obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 903/2004, uveřejněný pod C 3341 v Souboru civilních rozhodnutí NS, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4880/2007). Pokud se tedy poddlužník domnívá, že povinný vůči němu pohledávku nemá (což však v posuzovaném případě nemohla žalobkyně vědět, když předmětnou částku na základě rozhodnutí o přikázání pohledávky žalovanému zaplatila dne 13. 9. 2001 a rozhodnutí, jímž bylo určeno, že smlouva o zřízení věcného břemena mezi žalobkyní a společností WLH je neplatná, nabylo právní moci dne 3. 6. 2002), oprávněnému požadovanou částku nezaplatí a oprávněný se proti uvedenému postupu může bránit podáním poddlužnické žaloby. Situace se však komplikuje v případě, že poddlužník neví o tom, že pohledávka, kterou vůči němu povinný domněle má, ve skutečnosti neexistuje.
Judikatura již dříve dovodila, že bezdůvodným obohacením se může stát též plnění přijaté na základě vykonatelného rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno. Domáhá-li se vrácení plnění ten, kdo plnil povinnost uloženou mu soudem (případně i jiným orgánem), závisí důvodnost jeho požadavku na tom, zda podle hmotného práva – tedy i bez rozhodnutí, jež bylo následně zrušeno – plnil povinnost, kterou skutečně měl, či nikoliv. Zrušením rozhodnutí, podle nějž bylo plněno, dochází k bezdůvodnému obohacení jen v případě, že právní důvod tohoto plnění nespočíval v hmotném právu, tedy že podle hmotného práva zde povinnost neexistovala. Zrušením rozhodnutí tak odpadá právní důvod a poskytnuté plnění se stává bezdůvodným obohacením (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 – 459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1331, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, či rozsudek téhož soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009). Bylo by přitom neodůvodněné činit rozdíly mezi plněním vymoženým v rámci nařízené exekuce či výkonu rozhodnutí a plněním poskytnutým dobrovolně (to implicitně vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1368/2006, či z již citovaného rozsudku téhož soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007). Jsou-li splněny výše uvedené podmínky a dojde-li ke vzniku bezdůvodného obohacení zrušením rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, jedná se o skutkovou podstatu bezdůvodného obohacení získaného plněním z právního důvodu, který odpadl. Jestliže tedy popsaným způsobem dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení, tím spíše k němu dojde v případě, že je proveden výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky, která neexistuje.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 2011/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2010, se dovolací soud zabýval problematikou vzniku bezdůvodného obohacení za předpokladu, že je absolutně neplatná smlouva o převzetí dluhu (podle ust. §531 odst. 1 obč. zák.). Konstatoval, že podstatou závazkového právního vztahu založeného smlouvou o převzetí dluhu uzavíranou mezi původním dlužníkem a přejímatelem je závazek přejímatele převzít (a uhradit) za původního dlužníka dluh jeho věřiteli. Jakkoliv od doby, kdy věřitelův souhlas s touto (platně uzavřenou) smlouvou dojde původnímu dlužníku nebo přejímateli, je dlužníkem přejímatel (jenž vůči věřiteli od té doby vystupuje jako osoba, která plní vlastní dluh), podstata ujednání mezi původním dlužníkem a přejímatelem tkví právě v tom, aby přejímatel uhradil (poté, co smlouva o převzetí dluhu nabude účinnosti) dluh za původního dlužníka (na jeho místě). Tomu odpovídá, aby v případě, že vyjde najevo, že přejímatel uhradil namísto původního dlužníka věřiteli dluh na základě neplatné smlouvy o převzetí dluhu, požadoval vrácení takto (bezdůvodně) vyplacených částek po původním dlužníku a nikoli po věřiteli. To má oporu jak v úpravě obsažené v §454 obč. zák., tak v úpravě obsažené v §457 obč. zák. Uvedené závěry lze vztáhnout i na posuzovaný případ, neboť se jedná o obdobnou situaci. Jestliže totiž došlo k plnění na základě nařízeného výkonu rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky a vyšlo-li následně najevo, že přikázaná pohledávka neexistuje (a neexistovala), je v souladu s ust. §454 obč. zák. namístě, aby se poddlužník domáhal vydání bezdůvodného obohacení nikoliv na oprávněném – věřiteli (zde žalovaném), ale na povinném – dlužníkovi (společnosti WLH). Žalovaný tak není ve sporu pasivně věcně legitimován a žalobkyně se po něm nemůže domáhat vydání bezdůvodného obohacení. Závěr dovolacího soudu prezentovaný v rozsudku sp. zn. 33 Odo 1071/2006 o tom, že plnění, jež žalovaný od žalobkyně přijal, nemůže být plněním bez právního důvodu, je tedy správný. K bezdůvodnému obohacení na úkor žalobkyně dojít mohlo, ale obohaceným nemůže být žalovaný. Citované rozhodnutí nepopírá závěry rozsudku sp. zn. 21 Cdo 395, 3497/2009, nečiní z nedluhu dluh, jak se domnívá žalobkyně, ani jí neupírá možnost domáhat se vydání bezdůvodného obohacení po pasivně věcně legitimovaném subjektu, pouze vyslovuje právní názor, že žalovaný není tím, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. To, že žalovaný žalobkyni vrátil přijaté plnění, tak nebylo v souladu s ust. §451 obč. zák., neboť on se na její úkor neobohatil.
Žalobkyni je však třeba dát zapravdu, pokud jde o aplikaci ust. §420 obč. zák. provedenou odvolacím soudem. Jestliže totiž žalovaný musel zaplatit náklady exekuce na základě později zrušeného rozhodnutí, nelze za škůdce považovat žalobkyni, která neporušila žádnou právní povinnost, když se v exekučním řízení domáhala zaplacení částky, kterou jí přiznávalo pravomocné soudní rozhodnutí. Škoda v tomto směru žalovanému vzniknout mohla, avšak žalobkyně nemůže být tím, kdo ji způsobil. V tomto ohledu se tedy odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení, čímž naplnil dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 97.734,70 Kč s příslušenstvím, i rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 24 C 268/2008-174, ve výroku I., pokud jím byla žalobkyni uložena zmíněná povinnost, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá o. s. ř.), a to včetně výroků o nákladech řízení; jinak dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu