ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.50.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 50/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Mgr. R. K. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 17.421.340,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 105/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č. j. 58 Co 271/2009-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Původní žalobkyně (společnost SIBO, spol. s r.o., dále též „žalobkyně“ či „společnost SIBO“) se domáhala náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, k němuž mělo dojít při rozdílném zařazování stejného zboží dováženého žalobkyní ze zahraničí do různých podpoložek celního sazebníku. Dne 14. 7. 2000 bylo Celním ředitelstvím Ostrava vydáno odborné posouzení, kterým bylo zboží dovážené žalobkyní – potravinářský přípravek (směs na bázi maté a cukru) zařazeno do položky 21012098 celního sazebníku. Žalobkyně pak uzavřela kupní smlouvy s dodavateli, na jejichž základě uvedené směsi dovezla ve dnech 15. až 18. 1. 2001 do České republiky. Původní sazební zařazení bylo celními orgány akceptováno, při následných patnácti dovozech však bylo zboží zařazeno do podpoložky 1701990 – řepný cukr. Žalobkyně v důsledku postupu celních orgánů uhradila za uvedené dovozy o 5.239.527,- Kč vyšší clo. Dále zaplatila smluvní pokutu podle kupní smlouvy uzavřené s dodavatelem za neuskutečnění sjednaného objemu obchodu, a to ve výši 9.452.700,- Kč. Ušel jí rovněž zisk ve výši 2.729.117,- Kč. Žalobkyně se bránila v rámci správního soudnictví, a byť došlo ke zrušení některých relevantních správních či soudních rozhodnutí, konečný výsledek pro žalobkyni příznivý nebyl. Domáhala se rovněž náhrady škody u žalované, avšak bezúspěšně. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně zejména v porušení ust. §2 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění tehdejších předpisů.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č. j. 15 C 105/2008-34, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Na věc aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a uvedl, že stanovisko vydané dne 14. 7. 2000 nenahrazovalo závaznou informaci o sazebním zařazení zboží dle ust. §46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, v tehdejším znění, vydávanou výhradně Ministerstvem financí – Generálním ředitelstvím cel, na což byla žalobkyně výslovně upozorněna, stejně jako na to, že nebyla provedena laboratorní analýza složení vzorků. Citované stanovisko není rozhodnutím závazně určujícím práva a povinnosti určitého subjektu s možností opravného prostředku, a nemohlo být pro nezákonnost ani zrušeno. Následný postup celních orgánů při zařazování zboží do jiné položky celního sazebníku byl shledán správným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 3. 2007, č. j. 22 Ca 163/2006-91, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008, č. j. 7 Afs 38/07-123. K nesprávnému úřednímu postupu tak nedošlo, a nebyla tedy splněna jedna z kumulativně vyžadovaných podmínek ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb. Nad rámec výše uvedeného pak soud prvního stupně konstatoval, že zaplacení cla představovalo zákonnou povinnost, jejímž splněním žalobkyni nemohla vzniknout škoda.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j. 58 Co 271/2009-63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a konstatoval, že obvodní soud správně dospěl k závěru, že není splněn jeden ze základních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu ve smyslu ust. §13 zákona č. 82/1998 Sb., a sice nesprávný úřední postup. V posuzovaném případě totiž nebyl nesprávný úřední postup prokázán, přičemž správností postupu celních orgánů při kontrole zboží dováženého žalobkyní a jeho následným zařazováním do podpoložek celního sazebníku se již důkladně zabývaly Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší správní soud a oba soudy rozhodly pro žalobkyni nepříznivým způsobem. Za nesprávný úřední postup nelze považovat ani vydání nezávazného stanoviska na základě údajů deklarovaných žalobkyní, jestliže k zařazení jí postupně dováženého zboží do jiné podpoložky celního sazebníku došlo až po následně provedeném laboratorním rozboru dováženého zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně zrekapitulovala skutkový a právní stav věci a uvedla, že nesprávný právní postup tkví dle jejího názoru v tom, že stanoviskem Celního ředitelství v Ostravě bylo jí dovážené zboží zařazeno do položky 21012098 celního sazebníku jako směs na bázi maté a cukru. Následně však celní orgány po několika dovozech provedených žalobkyní zařadily uvedené zboží (podle mínění žalobkyně ochranářsky a účelově) do položky 1701990 celního sazebníku. Tím vznikla žalobkyni škoda. Soudy pak zcela pominuly to, že žalobkyně se uvedeným stanoviskem řídila při uzavírání „dodavatelsko-odběratelských smluv“ a při realizaci dovozů, avšak nyní je na toto stanovisko nahlíženo tak, jakoby nemělo žádný právní význam. Žalobkyně rovněž uvádí, že laboratorní rozbor zboží byl proveden před vydáním stanoviska. Dovolatelka se tedy táže, zda stát odpovídá za postup svých orgánů při vydání uvedeného stanoviska, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom směru, že napadený rozsudek považuje za správný (stejně jako rozsudek soudu prvního stupně). V předmětném stanovisku bylo zřetelně uvedeno, že v něm uvedená sazební zařazení nejsou závazná a vychází výhradně z pravdivosti deklarovaných údajů. Dále obsahovalo informaci o tom, že u posuzovaných vzorků nebyla provedena laboratorní analýza jejich složení a že toto stanovisko nenahrazuje závaznou informaci o sazebním zařazení zboží, kterou vydává Ministerstvo financí – Generální ředitelství cel formou rozhodnutí. Z uvedeného odborného vyjádření Celně-technické laboratoře Celního ředitelství Ostrava tak nelze dovozovat jakoukoliv nezákonnost nebo nesprávný úřední postup. Není pravdou, že stanovisko bylo vypracováno na základě rozboru vzorků zboží. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 Afs 38/2007-124 konstatoval, že v postupu celních orgánů, jde-li o sazební zařazení zboří, nelze spatřovat nezákonnost.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a v době podání dovolání zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Na základě usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 4. 2010, č. j. KSOS 36 INS 1235/2010-A-43, které nabylo právní moci dne 14. 4. 2010 (úpadek), resp. 26. 7. 2010 (konkurs) bylo rozhodnuto o úpadku dlužníka, společnosti SIBO, spol. s r.o., tedy žalobkyně, na její majetek byl prohlášen konkurs a byl ustanoven insolvenční správce. Insolvenčním správcem se stal Mgr. R. K., advokát. K prohlášení konkursu tak došlo během dovolacího řízení, jež tím bylo ex lege přerušeno (viz ust. §263 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Jelikož insolvenční správce k výzvě soudu písemným podáním ze dne 16. 8. 2011 učinil návrh ve smyslu ust. §264 odst. 1 insolvenčního zákona, bylo v dovolacím řízení pokračováno. Insolvenční správce se tak stal účastníkem řízení (žalobcem) namísto dlužníka.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
O takový případ se zde však nejedná.
K tomu, aby byla shledána odpovědnost státu za škodu, musí být kumulativně naplněny tři zákonné předpoklady, a sice vznik škody, existence nezákonného rozhodnutí, resp. nesprávného úředního postupu, a příčinná souvislost mezi nimi. Jakmile byť i jediný z uvedených předpokladů není naplněn, odpovědnost státu za škodu nemůže být dána. Vzhledem k faktu, že rozhodnutí celních orgánů, jimiž bylo dovážené zboží zařazeno pod položku celního sazebníku 1701990 a tedy klasifikováno jako řepný cukr, byla přezkoumána v rámci správního soudnictví s tím, že se nejedná o rozhodnutí nezákonná, nemůže nyní soud v řízení o náhradu škody nezákonnost uvedených rozhodnutí deklarovat (viz ust. §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.). V posuzovaném případě není možné shledat ani nesprávný úřední postup. Ve stanovisku k sazebnímu zařazení zboží ze dne 14. 7. 2000, vydaném Celním ředitelstvím Ostrava, oddělením původu a tarifu, je explicitně uvedeno, že u posuzovaných vzorků nebyla provedena laboratorní analýza, že jednotlivá sazební zařazení nejsou závazná a vychází výhradně z pravdivosti deklarovaných údajů a že stanovisko nenahrazuje závaznou informaci o sazebním zařazení zboží podle ust. §46 celního zákona, v tehdejším znění (viz procesní spis). Společnost SIBO tak v žádném případě nemohla předpokládat, že toto stanovisko je navzdory informacím v něm uvedeným závazným právním dokumentem, potažmo správním rozhodnutím. Pokud chtěla mít skutečně jistotu o celním zařazení zboží ve formě rozhodnutí, měla postupovat dle ust. §46 citovaného zákona a požádat o vydání rozhodnutí o celním zařazení předmětného zboží. Jestliže tak neučinila a uzavřela smlouvy na základě pouze nezávazně sděleného stanoviska o celním zařazení zboží, bylo to její podnikatelské riziko, které nyní nemůže být přenášeno na žalovanou. Tvrzení, že laboratorní rozbor ve skutečnosti proveden byl, pak nemůže být za dané procesní situace přezkoumáno (viz ust. §241a odst. 3, §237 odst. 3 o. s. ř.). Na otázku, zda stát odpovídá za postup svých orgánů při vydání popisovaného stanoviska, je tedy třeba v daném případě odpovědět záporně.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. listopadu 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu