ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.559.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 559/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, o dovolání dovolatele Pozemkového fondu ČR, IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 11. 2010, sp. zn. 25 Co 162/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 35/2006 (žalobce Ing. M. J. , H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Dulíčkem, advokátem, 500 00 Hradec Králové, Velké náměstí 147, proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR, 130 00 Praha 3, Husinecká č. 1024/11a, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobce, podané u soudu 2. 2. 2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové z 23. 10. 2009, č. j. 16 C 35/2006-98. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít se žalobcem Ing. M. J. smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 369/2, parc. č. 339/7, parc. č. 358/4, parc. č. 667/1 a parc. č. 498/46 v katastrálním území S., a to k uspokojení pohledávky žalobce podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění účinném do 14. 4. 2006) v hodnotě 184.764,- Kč. Žalovanému bylo také uloženo nahradit žalobci náklady řízení částkou 10.100,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalovaného Pozemkového fondu ČR proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové z 3. 11. 2010, sp. zn. 25 Co 162/2010. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové z 23. 10. 2009, č. j. 16 C 35/2006-98, potvrzen. Žalovanému bylo uloženo nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 8.600,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval především na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Hradec Králové, který rozhodnutím z 30. 1. 2004,
zn. PÚ 1 1666/300/R-1584/378Ja (jež nabylo právní moci 12. 2. 2004), rozhodl, že Z. V. a B. V. (kteří jsou prarodiči žalobce Ing. M. J.) náleží náhrada za pozemky v katastrálním území M. (jež byly převedeny na stát z důvodu uvedeného v §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., které nelze vydat, protože jsou zastavěny (srov. §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.). Manželé V. požádali o vydání náhradních pozemků 1. 3. 2004; šlo o pozemky, které podle znaleckého ocenění měly hodnotu 427.350,- Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky z 25. 2. 2004 však manželé Vitvarovi postoupili svému vnukovi M. J. pohledávku z uvedeného rozhodnutí pozemkovému úřadu, a to proto, že jim jejich zdravotní stav ani finanční možnosti neumožňují podílet se na získání a využití náhradních pozemků. M. J. potom ještě smlouvou o částečném postoupení pohledávky, uzavřenou 7. 2. 2005, postoupil část (50.000,- Kč) uvedené pohledávky (v celkové výši 427.350,- Kč) své matce Z. S. Žalovaný Pozemkový fond ČR dosud uspokojil pohledávku žalobce Ing. M. J. do výše 192.586,- Kč (převodem náhradních pozemků a zápočty na úhradu kupních cen pozemků).
Odvolací soud dále vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce M. J. požádal 4. 10. 2004 nezávisle na tomto soudním řízení (sp. zn. 16 C 35/2006 Okresní soud v Hradci Králové) podle §16 zákona č. 229/1991 Sb. o vyplacení peněžité náhrady
184.764,- Kč. Žalovaný Pozemkový fond ČR této žádosti dne 29. 10. 2009 vyhověl a poukázal žalobci peněžité plnění v požadované výši (žalobce M. J. však odmítl peněžité plnění převzít; žalovaný Pozemkový fond ČR proto toto peněžité plnění složil do úschovy u Okresního soudu v Hradci Králové). Probíhá také občanské soudní řízení u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 35/2006 (v němž o odvolání rozhodoval i Krajský soud v Hradci Králové pod sp. zn. 21 Co 245/2009), ve kterém žalobkyně Z. S. (matka žalobce Ing, M. J.) se žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému Pozemkovému fondu ČR uzavřít s ní smlouvu o převodu náhradního pozemku, a to na základě toho, že jí byla Ing. M. J. postoupena pohledávka (která svědčila původním vlastníkům pozemků manželům V.) ve výši 50.000,- Kč. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo žalobě Z. S. vyhověno a bylo žalovanému Pozemkovému fondu ČR uloženo uzavřít s ní smlouvu o převodu náhradních pozemků parc. č. 373/3 a parc. č. 355/5 v katastrálním území S., dále pozemků
parc. č. 136/18, parc. č. 144/15 a parc. č. 145/3 v katastrálním území S. i pozemku parc. č. 550/29 v katastrálním území L., jakož i pozemku parc. č. 456/13 v katastrálním území P.
Z uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, proti nimž nebyly
v tomto řízení vzneseny žádné námitky, odvolací soud vycházel. Dospěl k právnímu závěru, že „v projednávané právní věci jsou dány výjimečné okolnosti případu, které ve vztahu k žalobci a jeho právu na převod náhradních pozemků (získanému postoupením pohledávky) je třeba pokládat nárok žalobce Ing. M. J. za oprávněný“. Cílem postoupení pohledávky manželů V. jejich vnukovi M. J. byla „snaha zachovat majetek potomkům původních oprávněných osob“; na postoupení tohoto nároku na vydání náhradních pozemků tu netřeba, podle názoru odvolacího soudu, „aplikovat závěr o existenci veřejného zájmu na restituční tečce“ a dovodit v případě žalobce zánik nároku na vydání náhradního pozemku. Postupník tu získal nárok na pozemky jako na prostředky k rozšíření zemědělského hospodářství a nikoli v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami“. I u tohoto nároku postupníka bylo nutno, podle názoru odvolacího soudu, „případ posuzovat individuálně s ohledem na okolnosti tohoto případu. Je třeba brát v úvahu i to, zda žalovaný v rozporu se zákonem o půdě tu nepostupoval liknavě nebo svévolně při převodu pozemků, zařazených do veřejné nabídky, takže žalobce se mohl domáhat převodu i těch pozemků, které do veřejné nabídky zařazeny nebyly“. Žalovaný v daném případě až k výzvě soudu předložil seznam pozemků v jeho správě a ve vlastnictví státu, jež se nacházejí v téže obci (srov. §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.) jako pozemky, za které má být žalobci poskytnuta náhrada; nadále však zpochybňoval právo žalobce domáhat se vydání náhradních pozemků a do svého seznamu vypracovaného k výzvě soudu teprve zahrnul pozemky, které dosud nepředložil k veřejné nabídce; ze strany žalovaného tu měly být nabídnuty ty pozemky, které již byly ve veřejné nabídce a jejich převod jako náhradních pozemků nebyl realizován; to však žalovaný neučinil. Odvolací soud byl i toho názoru, že „nárok na peněžitou náhradu ze strany žalobce Ing. M. J. byl toliko eventuálním nárokem pro případ, že by svojí žalobou žalobce v projednávané věci neuspěl, takže tento eventuální nárok vyhovění žalobě žalobce o převod náhradních pozemků nebrání“.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu a potvrdil i výrok o nákladech řízení. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 6. 12. 2010 doručen dovolateli (Pozemkovému fondu ČR) a dovolání ze strany tohoto dovolatele bylo dne 4. 1. 2011 doručeno Okresnímu soudu v Hradci Králové, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Uvedený dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
z 3. 11. 2010 (sp. zn. 25 Co 162/2010 Krajského soudu v Hradci Králové) a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Uvedený dovolatel uváděl, že již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjádřil svůj zásadní názor na řešení sporu v této právní věci, se totiž na žalobce, jako na postupníka se vztahuje tzv. restituční tečka a proto jeho nároky na naturální plnění zanikly ke dni 12. 2. 2006. I kdyby tyto nároky v důsledku restituční tečky nezanikly (vzhledem k osobě žalobce, který je vnukem původních oprávněných osob), neměl by mít žalobce právo na převod konkrétních pozemků, protože k získání náhradních pozemků (podle znění §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. před novelizací zákonem č. 131/2006 Sb.) byla nutná účast ve veřejné nabídce pozemku (ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb.).
Dovolatel uváděl, že názor odvolacího soudu, že v daném případě „žalobce získal nároky od původních oprávněných osob za účelem rozšíření zemědělského hospodářství a nikoliv v souvislosti s rizikovými komerčními aktivitami se spekulativními cíly, má jistě i svůj etický rozměr, který by mohl pro takovéto případy akceptovat i Pozemkový fond ČR, kdyby nebyl formálně vázán nálezem Ústavního soudu ČR Pl. ÚS č. 6/2005, který sledoval eliminaci spekulativních převodů nároků na jiné pozemky, ale naopak neodlišil postupníky, kteří byli v příbuzenském vztahu k původním oprávněným osobám“.
Dovolatel neshledal opodstatněnými výtky, že postupoval vůči žalobci liknavě či svévolně při převodu pozemků zařazených do veřejné nabídky, nýbrž má za to, že „liknavost, svévole a obstrukce, kterých se měl údajně vůči žalobci dopustit, by musely být jednoznačně doloženy na základě faktů a nikoli jen obecně uváděny“. Žalovaný Pozemkový fond ČR ostatně se žalobcem Ing. M. J. uzavřel v době od 9. 6. 2005 do 23. 1. 2006 celkem šest smluv o převodu pozemků, kterými byla uspokojena část jeho nároků (do výše 192.856,- Kč), získaných postupními smlouvami z 25. 2. 2004. Ani co do respektování výzev soudu k vyjádření se, k doplnění tvrzení a k předložení seznamu volných pozemků jako pozemků náhradních v katastrálním území obce Hradec Králové tu nedošlo v období od 2. 2. 2006 do 14. 10. 2009 ze strany žalovaného k žádným prodlením a zpožděním.
Dovolatel poukazoval i na to, že vůči žalobci Ing. M. J. splnil svůj závazek co do uhrazení finanční náhrady ve výši 184.764,- Kč ve smyslu ustanovení
§16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (tato platba byla po jejím dvojím odmítnutí k přijetí žalobcem žalovaným uložena do úschovy u Okresního soudu v Hradci Králové ve smyslu ustanovení §185a a násl. občanského soudního řádu).
Ve vyjádření žalobce Ing. M. J. k dovolání žalovaného Pozemkového fondu ČR bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když právní posouzení této právní věci odvolacím soudem není nesprávné co do použití nesprávných právních předpisů, ani co do chybného výkladu aplikovaných právních předpisů. Žalobce podtrhuje, že v řízení bylo postupováno s ohledem na nález pléna Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl. ÚS 6/05 uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., ale bylo přihlíženo k tomu, že k postoupení nároku na žalobce ze strany jeho prarodičů nedošlo z obchodních či spekulativních důvodů, nýbrž proto, že pro postupující prarodiče žalobce, jako pro původní oprávněné osoby, bylo vzhledem k jejich stáří již zatěžující se starat o realizaci jim přiznaného nároku na náhradní pozemky. Neposkytnutí náhradních pozemků by tu, podle názoru soudů obou stupňů, bylo porušením rovnováhy mezi obecným zájmem a právem pokojného užívání majetku žalobcem při důvodném legitimním očekávání realizace nároku žalobce, což by bylo, podle názoru žalobce, v rozporu s článkem I. Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s článkem 10 Ústavy ČR o vázanosti ČR vyhlášenými mezinárodními smlouvami. Šlo tu o soudy zjištěné mimořádné okolnosti případu,
pro něž nebylo na místě zamítnout nárok na vydání náhradních pozemků podle zákona o půdě pouze s odkazem na skutečnost, že nárok uplatňuje postupník. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání žalovaného poukazoval na uveřejněný právní závěr Nejvyššího soudu ČR, že nárok na poskytnutí náhradního pozemku lze realizovat i prostřednictvím žaloby o vydání náhradních pozemků, jde-li o pozemky vhodné, které již byly nabídnuty k převodu ve veřejné nabídce; výběr pozemků tu nenáleží oprávněné osobě, ale náleží výhradně soudu rozhodnout, které z pozemků nabídnutých již k převodu ve veřejné nabídce soud pojme do výroku svého rozsudku; k tomu je ovšem třeba součinnosti žalovaného pozemkového fondu,
aby se soud mohl dobrat toho, které pozemky lze žádat k vydání jako pozemky náhradní; k této součinnosti ze strany žalovaného pozemkového fondu, podle názoru žalobce, v daném případě nedošlo. V tomto postupu žalovaného lze proto spatřovat svévoli, zejména
co do doplnění zveřejnění pozemků ve veřejné nabídce; bez této součinnosti mohl soud postupovat i tak, že pojal do rozsudku o uložení převodu náhradních pozemků i pozemky, které se dosud neobjevily ve veřejné nabídce žalovaného. Správně bylo odvolacím soudem posouzeno i to, že uplatněný nárok žalobce na peněžitou náhradu za pozemky tu byl jen eventuálním návrhem a nárokem pro případ, že by tu nebyl důvodný nárok na vydání náhradních pozemků; bylo správně posouzeno i to, že na uplatnění tohoto nároku na finanční náhradu se vztahuje šestiměsíční prekluzivní lhůta, po jejímž marném uplynutí by žalobce neuspěl ani s nárokem na peněžní náhradu, kdyby nedošlo k pravomocnému uložení povinnosti k poskytnutí náhradních pozemků.
Odvolací soud v daném případě posuzoval nárok žalobce zejména podle ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a k jinému zemědělskému majetku.
Ze slovního znění ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že se týká oprávněných osob podle tohoto zákona (srov. §4 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb.).
V daném případě šlo na straně žalobce o vnuka původních vlastníků nemovitostí, o něž šlo v tomto soudním řízení, který však získal své uplatněné nároky postupní smlouvou ve smyslu ustanovení §524 občanského zákoníku od svých prarodičů (původních vlastníků nemovitostí).
Soudy obou stupňů se v této právní věci musely zabývat otázkou souvislosti ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. se zrušením ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. a článku VI. zákona č. 253/2003 Sb. nálezem Ústavního soudu ČR z 13. 2. 2005, Pl. ÚS 6/05, pokud se týkaly oprávněných osob, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 483/1993 Sb.)
a jejich dědiců., jež se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu (t. j. dnem 20. 12. 2005).
V odůvodnění tohoto nálezu Ústavního soudu ČR bylo i uvedeno: „Smyslem i účelem konstrukce, podle níž nároky podle zákona o půdě jsou právem na plnění ze závazkového právního vztahu, který obecně upravuje občanský zákoník (§488 - §853) a tudíž je lze postoupit na základě §524 občanského zákoníku, bylo rozšířit vějíř alternativ uspokojení nároků restituentů. Nelze z ní však dovodit závěr, dle něhož by účely zákona o půdě, jak jsou zakotveny v jeho preambuli, dopadaly i na postupníky“. Rovněž tu bylo (pod VII/h) uvedeno co do výroku tohoto derogačního nálezu, že předmětný nález „dopadá na část z celkového okruhu osob, kterých se týká ustanovení §13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění zákona č. 253/2003 Sb. a článek VI. zákona č. 253/2003 Sb., přičemž touto částí jsou oprávněné osoby podle §11 odst. 2 zákona o půdě (t. j. původní restituenti) a jejich dědici, a nejsou jimi postupníci.
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo připuštěno, že právo oprávněné osoby na převod náhradního pozemku ve smyslu ustanovení §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) lze realizovat i prostřednictvím žaloby na vydání náhradního pozemku, zejména jde-li o pozemek vhodný, který byl nabídnut k převodu ve veřejné nabídce.
V daném případě zaujal odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 11. 2010 (sp. zn.
25 Co 162/2010 Krajského soudu v Hradci Králové) právní názor, že nelze bezvýhradně zamítnout nárok na vydání náhradního pozemku dle zákona o půdě pouze s odkazem na skutečnost, že tento nárok uplatňuje postupník“. Soud musí každý jednotlivý případ posuzovat individuálně s ohledem právě na okolnosti konkrétního případu. V tomto případě mimořádné okolnosti případu spatřoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) v tom, že právo na náhradní pozemek postoupily žalobci původní oprávněné osoby, které samy ještě před tím vyzvaly žalovaný Pozemkový fond ČR k vydání pozemků. Svůj nárok postoupili žalobci (který je synem jejich dědičky) s cílem zachovat tímto postoupením majetek potomkům původních oprávněných osob a nikoli z důvodů obchodních či spekulativních. Vydáním náhradních pozemků žalobci by tak zůstal původním oprávněným osobám odebraný majetek v majetku jejich blízkým příbuzným v přímé linii; v tomto případě také mohly být v době před 12. 2. 2006 (srov. nález Ústavního soudu ČR z 13. 12. 2005, Pl ÚS 6/2005) žalobci nabídnuty Pozemkovým fondem ČR pozemky,
které již byly nabídnuty ve veřejné nabídce, ale jejich převod nebyl realizován, k čemuž však v důsledku postupu žalovaného fondu nedošlo.
Uvedený širší výklad ustanovení citovaných právních předpisů i rovněž citovaného nálezu Ústavního soudu ČR při aplikaci na daný konkrétní případ, s uvážením všech soudy obou stupňů zdůrazňovaných mimořádných okolností případu, nelze, podle názoru dovolacího soudu, pokládat za rozporný s hmotným právem. Dovolacímu soudu je znám výkladový právní závěr Ústavního soudu ČR, že při výkladu a aplikaci právního předpisu „nelze opomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu“ a že „obecný soud se smí odchýlit od doslovného znění zákona, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku“ (citováno např. z nálezu Ústavního soudu ČR z 3. 8. 2011, I. ÚS 294/10). Podle názoru dovolacího soudu bylo právě v daném případě takto postupováno soudy obou stupňů při aplikaci a výkladu důsledků postoupení pohledávky oprávněných osob na postupníka, který je jejich příbuzným v přímé linii.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolávajícího se Pozemkového fondu ČR v daném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení občanského soudního řádu, upravujícího přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacích soudů.
Přikročil tedy dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobcem na vyjádření k dovolání žalovaného použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníků řízení a náhradu nákladů vynaložených na zmíněné vyjádření k dovolání dovolatele žalobci nepřiznal; dovolací soud přihlížel jednak k právní povaze projednávané právní věci a jednak i k obsahu uvedeného vyjádření k dovolání, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 1. listopadu 2011
JUDr. Josef Rakovský
předseda senátu